Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Stmívání mi dalo život, já teď musím zachránit to, co tolik miluju - 24. kapitola

16.11.2009 (16:00) • Anamor8 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2653×

24. Škola

Ráno mě místo budíku probudil Edward. Tenhle způsob se mi vážně líbil. Hlavně protože když jsem se probudila, políbil mě. Alice mi chtěla vybrat šaty, ale já se s ní hádala tak dlouho, dokud jsem si nevydupala jeany, triko a mikinu. Vše bylo do modra.

Dole v kuchyni na mě čekala snídaně. Vajíčka. To jsem nečekala, strašně mě rozmazlovali. Měla jsem spoustu času, ale já se rozhodla jet dřív než ostatní. Chci až do oběda dělat, že Cullenovy vůbec neznám. Edwarda jsem dlouze políbila na rozloučenou. Jemu se to ani trochu nelíbilo, ale mě hodně.

S úsměvem jsem nasedla do mého Ferrari. To mi nemohl koupit něco méně nápadného? Ne, nemohl, to by nebyl Edward.

Ke škole jsem se dostala rychle. No přeci jenom, ani já nedodržuji pravidla a už teď jezdím rychle. Ani tohle se Edwardovi moc nelíbí.

Zaparkovala jsem před první budovou, která měla nad vstupními dveřmi cedulku hlásající PŘIJÍMACÍ KANCELÁŘ. Vzpomněla jsem si na knihu a pousmála se.

Vešla jsem dovnitř a vše bylo podle popisů. Včetně dámy za pultem. Měřila se mě a poté promluvila.

„Hledáte někoho?“ Usmála jsem se a připadala si jako magor.

„Dobrý den, jsem Romana Jiráčková.“ Chvíli na mě koukala. No jo, to moje -ová. Ale v dokladech to mám i tady.

„Samozřejmě,“ odpověděla a začala se štrachat v papírech, co měla na stole. Nakonec mi podala tři papíry.

„Tady máš plán školy, rozvrh a papír, na který se ti podepíší všichni učitelé. Po škole mi ho přineseš.“ Já přikývla. Začala mi ukazovat, kde mám jakou hodinu. Bylo to pro mě složité, přeci jen školy u nás jsou jiné. Byla jsem ráda, že s Edwardem máme i na tohle řešení. Vždy na mě bude nenápadně čekat a já půjdu za ním.

S úsměvem jsem jí poděkovala a vydala se ven. Zajela jsem na parkoviště a zaparkovala nenápadně vedle Volva. Musela jsem se usmát.

Všichni zírali na moje auto a já proklínala Edwarda a doufala že mě slyší. Odpovědí mi byl smích vycházející z venku od Volva.

Vystoupila jsem ven a na parkovišti se to uklidnilo. Podívala jsem se okolo sebe a viděla Jessicu a Angelu. Zakroutila jsem hlavou a čekala. Všichni Cullenovi odešli. Já nenápadně šla za Edwardem a sama sobě se smála jaký jsem magor. No co. Někdo hold musí.

Následovala jsem ho až do učebny, ani pořádně nevědíc, co mám. Podívala jsem se na věšák a vzpomněla si, že mám bundu v autě. Dostanu zprdunk od Edwarda. Opatrně jsem se na něj podívala. Naštvaně si mě měřil a já dělala jako že nic, já muzikant.

Čekala jsem na učitele.Vysokého plešatějícího muže, který měl na katedře cedulku se jménem – stálo na ní, že jde o pana Masona. A mě došlo, že je Angličtina.  Dala jsem mu podepsat papír a on se na mě dlouze podíval.

„Odkud pocházíte?“ No super, bude mě zkoušet, jak dobře ovládám jazyk.

„Z České republiky. To je v Evropě,“ odpověděla jsem bez problému. Jen přikývl a poslal mě si sednout k Edwardovi.  Sedla jsem si vedle něj a dělala jako že nic. Podívala jsem se na seznam učebnic, co mi dal učitel a vytřeštila oči.

Znala jsem jen jediného autora, ale nic jsem od něj nečetla. Sestry Brontëovy, Shakespeare, Chaucer, Faulkner. Vytřeštěnýma očima jsem se podívala na Edwarda, ten se jen usmál.

Zbytek dne probíhal podobě. Následovala jsem Edwarda a vždy s ním seděla. Na obědě jsem si stopla do fronty na jídlo a tam se potkala s Jessicou.

„Ahoj, ty jsi Romana, že? Já jsem Jessica.“

„Ahoj.“ Začaly jsme si povídat a ona mě zatáhla ke stolu, kde byl Mike, Erik, Angela a jiní.

Povídali jsme si, když do jídelny vešla moje rodina bez Edwarda. Zajímalo by mě, kde se toulá. Jessica si všimla mého pohledu a tak začala mluvit sama.

Usnadnila mi práci jak jí setřít.

„To je Emmett a Alice Cullen a Rosalie a Jasper Haleovi, všichni žijí spolu u doktora Cullena a jeho ženy. Všichni spolu chodí – tedy Emmett s Rosalií a Jasper s Alicí. A žijí spolu.“ V jejím hlase se ozývá všechno to pohoršení a odsouzení maloměsta, pomyslela jsem si kriticky jako v knize.

Nic jsem neříkala. Do jídelny konečně vešel Edward. Zajímalo by mě, kde se flákal. Podíval se na mě a usmál se a já na něj a Jessi zase spustila.

„A to je Edward. Je nádherný, samozřejmě, ale neplýtvej časem. On na rande nechodí. Žádná z holek pro něj asi není dost hezká. A nebo je na kluky.“ Tomu jsem se zasmála. Nechápavě se na mě podívala.

„Co je?“ Zeptala se nakonec.

„Nic jen, nemusela jsi mi je představovat, jelikož já je znám, dokonce lépe než vy,“ odpověděla jsem a všichni zírali.

„Co, jak to?“ Vykoktala ze sebe.

„No víš, že já bydlím u známých tady ve Forks,“ přikývla. „No a oni jsou ti známí. A Edward není na kluky,“ oznámila jsem jí. Všichni na mě jen zírali.

„Já půjdu k nim. Tak zatím,“ a odešla jsem ke své rodině. A přitom se dusila smíchy, jako oni.

Edward a na kluky, pane bože, jsem asi jeho záchrana, pomyslela jsem si a kroutila hlavou.

Jen co jsem došla ke stolu a posadila se, všichni si v jídelně začali špitat. A Emmett se hlasitě rozesmál.

„A to je Edward. Je nádherný, samozřejmě, ale neplýtvej časem. On na rande nechodí. Žádná z holek pro něj asi není dost hezká. A nebo je na kluky,“ opakoval Emmett a přitom se smál jako maniak. Edward jen vrčel.

„No tak, nech toho, Emme, ty máš potvrzené, že není, tak si nech kecy,“ bránila jsem Edwarda. Ten se jen usmál a chtěl mi dát pusu ale já mu uhnula.

„Měsíc,“ upozornila jsem ho. Jen se zašklebil a já usmála jako malá holka, co vyhrála hádku.

Další hodiny byly už jinačí. S Edwardem jsme mluvili a já si pořád stěžovala na učení a aby nečekal, že dokončím školu, i kdybych tak dlouho vydržela. Tomu se jen smál a slíbil mi doučování. No jo, už vidím, jak si představuje doučky, ale něčeho jiného, zakroutila jsem hlavou a nechala to být. Neustále jsme se něčemu smáli a tak se na nás všichni otáčeli.

Po škole mě čekal šok. Edward jel se mnou a Volvo přenechal Jasperovi. Po hádce o klíčky a kdo bude řídit, kterou jsem vyhrála já, jsme nasedli do auta a já jela jako ráno.

„Jezdi pomaleji,“ okřikl mě. „Co, já? Jezdím daleko pomaleji než ty,“ opáčila jsem.

„Jo, jenže já jsem upír ale ty ne.“ Odfrkla jsem si a ještě zpomalila na osmdesátku. Ta mu jindy připadá jako mravenčí rychlost, ale pokud řídím já, je akorát. To si vypije.

Přijeli jsme domů, kde už všichni byli, krom Carlisla. Ten byl v nemocnici, kde jinde. Přivítala jsem se s Esme a poté šla do pokoje i s taškou. S Edwardem jsem nemluvila a ani mu nedala pusu, kterou chtěl. Potřebovala jsem se začít učit.

Přehrabovala jsem se v Edwardových knihách, že začnu s četbou. Našla jsem Romea a Julii od Shakespeara. Pustila jsem si Debussyho a sedla na gauč, který byl v rohu pokoje. V klidu jsem si začala číst tu slavnou tragedii. No vždy jsem si jí chtěla přečíst.

Nedostala jsem se ani na konec první strany a už byl u mě Edward.

„Co děláš?“ Zeptal se, jako by to nevěděl.

„Čtu si do školy,“ odpověděla jsem a dál si četla. Než mi zmizela kniha z ruky.

„Co to děláš?! Jestli mám projít školou, musím se uč-,“ nestihla jsem to doříct, jelikož mě umlčel polibkem.

Automaticky jsem mu obtočila ruce kolem krku a položila se do toho polibku. Nejen jemu to chybělo, musela jsem si přiznat. Když mi docházel kyslík, tak se jako vždy přesunul na můj krk.

„Já se ale vážně musím učit,“ protestovala jsem a jemu to očividně vadilo. Jelikož zavrčel a poté uvěznil mé rty v polibku. Odstrčila jsem ho od sebe.

„Edwarde, ne!“ Zdálo se mi to, nebo jsem mu to řekla jako psovi?

„Romana má nového pejska?“ Křičel Emmett na celý dům a já jen zakroutila hlavou.

„Musím se učit, jinak mě do týdne vykopnou,“ informovala jsem ho, jelikož moje vědomosti byly nulové.

„Nevykopnou. Testy budu psát za tebe, když tě budou chtít zkoušet, naučím tě to a o hodinách se budeš soustředit a tak se nebudeš muset tolik učit, jelikož máš dobrou paměť. A eseje z těch si nedělej hlavu, udělám je i za tebe,“ vysvětlil mi svůj plán a já nestačila zírat, jak to má vše přichystané. No jo, dokonalost je jeho normálnost.

„Jenže já chci taky něco umět! A maturitu za mě neuděláš,“ informovala jsem ho.

„O hodině budeš dávat pozor, to ti na něco umět bude stačit a maturitu za tebe můžu taky udělat,“ a šibalsky se usmál. Zakroutila jsem nevěřícně hlavou. Vzala jsem si do ruky tu knihu, kterou vedle mě položil a opět jí otevřela.

„Je hezké, jak to máš naplánované, ale já si chci číst,“ a začala jsem číst konečně druhou stranu. Jenom si povzdechl.

„A nemůžeš to nechat na víkend, kdy budu na lovu? Ve škole Shakespeara budeme probírat později,“ a udělal psí obličej.

Slitovala jsem se nad ním, odložila knihu a věnovala se jen jemu.

Autor: Anamor8 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Stmívání mi dalo život, já teď musím zachránit to, co tolik miluju - 24. kapitola: