Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Stmívání mi dalo život, já teď musím zachránit, to co tolik miluju - 19. kapitola

11.11.2009 (16:00) • Anamor8 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2987×

19. Chybíš mi- potřebuju tě

Edward:

Můj život byl vždy v temnotě a chybělo mi slunce. Vše byl stereotyp. Nic nového, škola, rodina, lov, knihy. Už mi to vše po sto letech přišlo až moc nudné.  Všechny ty myšlenky tupých holek na mě, Emmettovi narážky, vše to bylo už otravné a i přesto, že jsme upír a nemůžu se unavit, mi přišlo, že jsme vyčerpaný.

Nic mě nebavilo, vše bylo automatické někdy mi přišlo, že jsem robot a ani nemyslím. Prostě mi něco chybělo, ale já nevěděl co a kde to hledat. Jenže ono si to našlo mě.

Když jsem se jí poprvé zahleděl do jejich temně hnědých očí, byl v nich smutek a bolest. A v tu chvíli jsem ucítil obrovskou touhu jí ochraňovat. Vypadala tak zranitelně. Někdo by mohl říct, že je obyčejná, ale ona není. Je ten nejkrásnější anděl na světě. Ale anděl který je smutný, i když se to pokoušela nedávat na sobě znát.

Ale já to poznal na jejich očích. Podle všeho se tak pokoušela kvůli kamarádce. Nejvíc mě ale štvalo, že jsme jí nerozuměl. A proto jsem se okamžitě naučil kvůli ní česky. A řeknu vám, že to vůbec není jednoduchý jazyk ani pro mě jako upíra.

Celou noc jsme si povídaly a já byl nejšťastnější upír na světě. Ale když se ráno ptala její kamarádka jestli by mohli domů, bodlo mě u mého mrtvého srdce. Nevím proč, ale toužil jsme po tom, aby tady zůstala se mnou. A mé přání bylo vyslyšeno. Ona taky nechtěla domu. Nechápal jsem proč brečela a hlavně mě to bolelo, chtěl jsem jí chránit.

Naštěstí se mi podařilo Carlisleho přesvědčit, aby tu mohla zůstat. Asi si všiml mého zoufalství. Když jsem jí to oznámil, v jejích očích běhaly jiskřičky štěstí a ihned se mi vrhla kolem krku. Byl to tak neuvěřitelně krásný pocit.

A tak Romča s námi zůstala a bylo vidět, že je šťastná. Moc mě zajímalo co se jí stalo, když ona je anděl, ale smutný. Podařilo se mi to a řekla mi vše. Tolik bolesti co musela zažít, ale to jsem ještě nevěděl, že je to jen začátek.

Další den jsem se dotkl jejich žeber, ona sykla bolestí. Nevím co mě to popadlo, ale potřeboval jsem vědět co jí je a chránit jí. Jednal jsem bezmyšlenkovitě a odhalil její tajemství a to že jí otec bije. Jak někdo může ubližovat anděli. To jsem nepochopil. Vždyť ona je tak dobrá a čistá. Měl jsme chuť její ho otce zabít, aby jí nemohl už nikdy ublížit.

Největší strach mi nahnala, když byla sama doma s Esme a šla do lesa. Jakmile měla Alice vizi jak padá ze stromu, rozeběhl jsem se za ní.  V tu chvíli by mě nikdo nezastavil. A ten den mi odtočila další kousek její minulosti a bolesti které jsem jí chtěl zbavit. Viděl jsem další bolestivé vzpomínky a další rány na jejím těle.

Od toho dne jsme byl pořád s ní. A pomáhal jí a pořád jí nosil, ono to ani jinak nešlo, když nemohla díky svému hraní si  na opici chodit. A to byla dobrá výmluva pro mě, mohl jsem s ní zůstat doma. Pořád jsme si o něčem povídaly a smály se spolu. Bylo mi s ní tak moc dobře až to bylo nemožné. V jejích očích už nabyla bolest, pouze radost. A to mi dělalo dobře hlavně, protože jsem na tom měl podíl. Přál jsem si zastavit čas, aby to takhle bylo navždy. Abych jí měl navždy u sebe a nikdo jí nemohl ubližovat.

Ona totiž se stala mým slunce v tak temném životě. Konečně jsem zjistil co mi celou dobu chybělo v mé existenci.

Byla to ona. Její úsměv a radost v očích mě vždy zahřály u mého dávno tvrdého a studeného srdce. Jednou večer když jsem jí pozoroval jak spí a ona zamumlala moje jméno, bylo to něco nevěřitelného. Projel mnou tak krásný pocit.

Pocit který jsem nikdy nezažil. A já si uvědomil skutečnost. A to že jsem se do ní zamiloval.

Byl to už týden co tu byla a mě to přišlo jako by k nám patřila odjakživa. Všichni si jí v rodině oblíbili i Rose což mě překvapilo, ale byl jsem rád. Možná jí měla ráda i díky tomu co se jí stalo. Jelikož nohu už měla  v pořádku, vzal jsem jí na mou louku, jak jsem slíbil. Byla jako malé dítě, co dostalo novou hračku k vánocům už od rána.

Celý den byl krásný hlavně, protože jsem byl s ní a ona se pořád jen smála. Troch jsme se bál její reakce na mě na slunci. Ale v jejích myšlenek jsem vyčetl, že s nebojí ani smrti natož mě na slunci.  A toho jsem se bál nejvíc, když se nebojí smrti znamená to, že nechce žít.

Ten den jsem se konečně odhodlal. Říct jí o svých citech a jak moc jí potřebuji. Hodně jsem se bál její reakce a nakonec zjistil, že ten strach nebyl zbytečný. Poté co jsem ji políbil, utekla. Nezmohl jsme se na nic, jen civět za ní do lesa.

Nakonec jsme se za ní vydal. Byla na stromě docela vysoko a brečela. Vyčetl jsme jí v myšlenkách a podle toho co šeptala, že si to nechci přiznat kvůli nějaký Belle. Začal jsme upřímně ten příběh nenávidět. Dalo mi to chvíli práce, ale nakonec se  mi povedlo to, co jsem chtěl. Začala si přiznávat skutečnost a to, že ji miluji.

A tak začal nejkrásnější týden v mé existenci. Byl jsem stále s ní a ona semnou. Pořád se usmívala a v očích měla krásné jiskřičky plné lásky a štěstí. Pořád jsme jí musel mít u sebe, byla to jako potřeba dýchat, kterou já už nemám. Místo toho mám potřebu jí mít u sebe. Za tu dobu co tu byla jí zmizeli všechny modřiny.

Jednoho dne se ale stalo něco s čím jsem nepočítal. Když jsem jí učil tančit. Když mě políbila, projela mnou neuvěřitelná touha. Touha po její těle, bylo to neuvěřitelné a nedalo se tomu bránit. Ani Romča mi moc nepomáhala. Nešlo to ovládnout a já ani nechtěl. Dokud mě nezastavila Alice. V první chvíli jsem byl vytočený. Ale pak jsem si uvědomil, že udělala dobře. Mohl jsem jí ublížit a to jsme nechtěl.

Jenže se projevila inteligence Emmetta, který mě nakopl jeho kecy. A já po něm vystartoval. Úplně jsem zapomněl, že je v místnosti Romana. Když jsem si to uvědomil, bylo pozdě. Podíval jsem se na ni. Stále jako socha a z hrůzou nás pozorovala. Vyděl jsem ten strach v jejích očí, který jsem způsobil já, protože jsem zrůda. Musel jsem utéct.

Musel jsem se uklidnit v lese a skočit si na lov. Doma mě čekalo překvapení v podobě Romči, která brečela na mé posteli. Přesně tohle jsem nechtěl, nechtěl jsem, aby byla smutná. Až tady na to, to byli nejkrásnější dva týdny mé existence.

Ale pak nastal nejhorší den. Byla Sobota a Romča se musela vrátit domu. Jelikož kdyby tu zůstala měla by z toho Dani a její rodina problémy. I přesto že se k ní její otec nechová hezky, určitě by jí postrádal jako fackovacího panáka. Vždy jsem byl zuřivý, když jsem si vzpomněl na její modřiny. Nechtěl jsem ji tam k němu posílat, ale nic jiného nezbývalo.

Už jsem začínal v hlavě vymýšlet plán, abych ji mohl mít u sebe. Jako zatím jediné řešení bylo, že se za měsíc vrátí. Ale měsíc je moc dlouho!

Ten den mi vše stěžovala. Díky tomu že ani ona nechtěla odejít. Trhlo mi to moje mrtvé srdce na kusy. Když jsem na ní viděl jak nechce. Nejen já ale i zbytek rodiny měli problém s tím, že odchází, všichni si ji oblíbili. Kdo by si taky neoblíbil anděla.

Nejhorší to bylo na letišti. Seděla mi na klíně, hlavu zabořenou v mém hrudníku a brečela. Ani nevěděla jak mi tím ubližuje, takhle ji vidět. Bylo to nesnesitelné. Měl jsem co dělat, abych ji neodvezl zpátky domů, ale to nešlo.

Pevně jsme ji objímal a užíval si poslední chvíle s ní na hodně dlouhou dobu. I v polibku bylo tolik bolesti a zoufalství. Bylo to neuvěřitelné. Známe se jen dva týdny, ale už bez sebe nemůžeme být. Její slzy nepřestávaly téct. Kdybych mohl plakat, určitě bych plakal jako ona.

Bál jsme se každé další vteřiny. A hlavě toho měsíce co budu bez ní dělat. Nešlo to, ona bylo moje droga a teď se jí mám na měsíc vzdát.

Tak moc jsem ji nechtěl pustit z bezpečí mojí náruče.

„Miluji tě,“ zašeptali jsme oba nejedenou. A usmály se, i když nám do smíchu nebylo. Naposledy jsem se podíval do jejich očí. Které překypovaly láskou, ale i smutkem.

Poté se otočila a rychle šla pryč. Bylo mi jasné, že se pere sama se sebou, když jde pryč. Díval jsem se za ní ještě dlouho poté, co odešla. Cítil jsem, že už ani to mrtvé srdce nemám v hrudi, jelikož právě odešlo s ní.

Z letiště jsem zamířil na naší louku. Kde jsem byl zbytek dne a celou noc. Tak moc jsem se o ní bál a tak moc mi chyběla. Bál jsem se, co se jí může stát. Co jí může provést ten hajzl, co si říká její otec. Jestli se vrátí byť jen z jednou malinkou modřinou, zabiju ho.

Taky jsem se bál, co si může udělat sama, když s ní nebudu. Ta prázdnota a to vše mě ničí. Jasper se mnou nevydrží v jedné místnosti ani pár minut.

Otevřel jsme oči díval se do stropu. Jako každý den či večer. Zase jsem si přehrával vše, co se stalo a hlavně ji. Už za pár dní se mi vrátí. Bylo to neuvěřitelné, ale tohle byl nejdelší měsíc v mé existenci. Už se nemůžu dočkat až ji tu budu mít opět u sebe v bezpečí mé náruče.

„Chybíš mi, potřebuji tě,“ zašeptal jsem do tmavého pokoje jako každý večer.

Romča:

I když to Dani nechápala, schovala moje věci u sebe doma. Do batohu jsem si vzala jenom pár věcí a hlavně moje pyžamo. Domů jsem jela autobusem.

Jen co jsem dorazila domů, šla jsem se umýt a zalezla si do pokoje. Připravila jsem si věci do školy. A přemýšlela o tom, jak se ten měsíc zabavím, aby mi rychle utekl. Nic se mi nepovedlo.

Na konec jsem usnula. A v tom se to vše vrátilo. Cítila jsem tu bolest ze ztráty bratra a maminky, zdálo se mi o té nehodě. Jakoby Edward bránil té bolesti a teď, když s ním nejsem, se to vše vrátilo. Ráno jsem se probudila po dlouhé době s křikem.

A opět jsem začala brečet. Nešlo to zastavit. Najednou mi přišlo, že jsem nikde nebyla a že jsem nebyla ani moc šťastná.  Jako by vše byl jen sen, po kterém toužím.

Ve škole se toho moc nedělo, jelikož se blížil konec roku a tak se učitelé víc zaměřovali na žáky s horším  prospěchem.Já jsem díky bohu patřila mezi ty lepší, takže jsem strávila hodiny vzpomínáním na Edwarda či psaním básní. Po škole jsem byla u Dani nebo se procházela v lese u školy.

Vše probíhalo až moc dobře a v klidu. A toho jsem se bála. V tomhle duchu proběhly celé dva týdny. Zbývalo jen půl měsíce a já ho uvidím. Byla jsem celkem v pohodě, i když se mi zdály ty sny a já se cítila víc sama než kdy jindy.

Byl večer a já byla v Edwardově tričku a trenkách přichystaná jít spát. I když se mi vůbec nechtělo. Kvůli těm snům. Byla jsem překvapená, že se mě otec za celé dva týdny ani nedotknul. A to jsem právě zakřikla. Okamžitě po této myšlence se ze zdola ozval křik opilého otce.

Já jsem jen seděla na posteli, čekala až přijde a moje skoro štěstí skočí, tak rychle jako začalo. Dveře se rozletěly, stál tam on, můj mučitel. Než jsem se nadála, ležela jsem na zemi a otec mě bil jako vždy. A já se ani nepokoušela bránit. Věděla jsem, že by to nemělo cenu, jenom bych ho víc vytočila a o to jsem vážně nestála.

Ani brečet či řvát bolestí nemělo cenu. Když skončil se svou ´prácí´ ještě mi vší silou dupnul na pravou ruku a já uslyšela křupnutí. Neměla jsem sílu ani vykřiknout, jenom jsem skučela a dívala se na svou ruku. Bude určitě zlomená. Když se s třísknutím zavřely dveře, odplazila jsem se do rohu pokoje.

Dala jsem si ruku k hrudi a potichu začala brečet. Brečela jsem vzpomínala na Edwarda,na to jak jsem byla šťastná. To bylo jediné co mi bránilo v tom se vším skoncovat. Edward, jelikož tu byla naděje že ho uvidí a že zase budu chvíli šťastna a sním.

„Chybíš mi, potřebuju tě,“ zašeptala jsme do ticha pokoje. Ani nevím kdy, a jak jsem usnula.

Ráno jsem se probudila v tom koutě. Musela jsem se převléknout, ale vůbec mi to nešlo. Ta ruka bolela. Vzpomněla jsem si, jak mi pomáhal Edward. Kéž by tu byl. Povzdychla jsem si a dooblékla se. Dala jsem si vše do tašky a šla dolů. Nasnídala jsem se a odjela autobusem ke škole.

Zůstala jsem na zastávce a zavolala Dani. Poprosila jsem jí, jestli by nejela k doktorovi s kolenem dřív. Vždy jezdíme spolu. Ani ona, ani její máma neměly námitky a tak pro mě přijely. Já si zašla i k normálnímu doktorovi, který mi dal sádru.

Bohužel, dal mi sádru na měsíc, takže jí budu mít, až poletím do Forks. To ne, Edward se zblázní, povzdechla jsem si. Mezitím, co mi dělali sádru, šla Dani za svým doktorem. Poté jsme se šly ještě podívat po obchodech.

Já jsem nenápadně, ale účinně přemluvila Dani a její mámu, jestli bych nemohla do odletu bydlet u nich. Ani jedna neměla námitky. A tak to její máma vyřídila. Oddychla jsem si, věci jsem měla u Dani, takže jsem mohla zůstat rovnou tam.

Zbývající dva týdny utíkaly pomalu, ale bylo to lepší než ty předchozí. Nemohla jsem se dočkat až budu doma. Jediné, co mi dělalo starosti, byla ta sádra a Edwardova reakce na ní. Věděla jsem, že jestli zjistí pravdu, bude vyvádět.

Bylo to tady. Byl pátek ráno a my večer letěly. Musely jsme opět do školy. Já Dani skoro nevnímala, duchem jsem byla mimo. Neustale jsem přemýšlela, jaké bude přistání a jestli to bude, jako když jsem odlétala. Po škole nás vyzvedla Dani máma a my vyrazily na letiště. V autě jsem se nedočkavě ošívala a třásla. Dani se mi smála a já byla v pohodě.

Na letišti jsme se rozloučily s její mámou a vyrazily do mého ráje. Letěly jsme do Londýna a pak rovnou do Seattlu. Jelikož byl let do Londýna krátký, nic jsem neprovedly. Ale když jsme přesedly, měly jsme fůru času a tak jsme dělaly blbůstky.

Jelikož jsme tam měly být opět dva týdny, Dani začala uvažovat, že by tam byla na týden a pak se vrátila za Markem. Věděly jsme, že do školy se vrátíme na poslední týden.

Mně to bylo jedno. Mě zajímalo jenom, kdy už budu a něj, u mého zachránce před bolestí a realitou. Dani se po chvíli uvažování rozhodla, že tam zůstane celou dobu, jelikož jí bylo jasné, že já bych se sama nevrátila.

Když už bylo pozdě, Dani usnula, ale já musela přemýšlet. Byla jsem dokonale spokojená. Jediné, co mě trápilo bylo, že jsem už dlouho nemyslela na minulost a na Romana a mámu. A to mě trápilo, jelikož jsem věděla, že to není dobře.

Oni zemřeli kvůli mně a já na ně zapomínám. Podívala jsem se z okénka do tmy a stiskla si svůj přívěšek.

„Vždy budeme spolu,“ zašeptala jsem si to, co jsme vždy říkali. Před očima se mi vybavil můj bratr. Usmíval se a čekal na mě. Já byla smutná. „No tak, co je ti ségra?“ Nechtěla jsem mu to říct. „Neboj, já tě ochráním.“ Ano, to mi říkal neustále a taky to plnil. Usmála jsem se a slza mi stekla po tváři. Podívala jsem se na svou sádru. Zasloužím si víc než jednu zlomenou ruku. Zavřela jsem oči a pokoušela se usnout.

A to jsem neměla dělat, jelikož jsem opět měla ten sen a probudila se s křikem. Všichni se na mě otočili, letušky byli okamžitě u mě a Dani se mě pokoušela uklidnit. Když se jí to povedlo, omluvila jsem se všem a pokoušela se zjistit,  za jak dlouho přistaneme. Mělo to být už za chvíli a to mě uklidnilo. Jakmile jsme přistály, vylítla jsem z letadla jak namydlený blesk.

Jelikož jsme letěly o den dřív, doufala jsem, že měla Alice vizi a přijedou. Hledala jsem nějakou známou tvář, ale nemohla jsem ji najít. V tom mě někdo studený objal. Poznala jsem jí, Alice. Přivítala jsem se s ní i s Rose a jely jsme domů. Zjistila jsem, že Edward neví o mém příjezdu.

Jen co jsme zastavily před domem, Alice a Rose odvedly Dani pryč a já šla k Edwardovi do pokoje. „Konečně doma,“ povzdechla jsem si, když jsem se svalila k němu do postele.

Celý pokoj voněl příjemnou vůní. A tak jsem zavřela oči a rozhodla se chvíli relaxovat.

SHRNUTÍ

Autor: Anamor8 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Stmívání mi dalo život, já teď musím zachránit, to co tolik miluju - 19. kapitola: