Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Stmívání jinak - 4. Frustrace - 4. část

22.07.2009 (17:31) • Adelka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2934×

Uvnitř se opakovala tatáž scéna, jako minulý den. Všichni na mě upírali svůj zrak a čekali, co řeknu. Žádnou pořádnou výmluvu jsem si nestihla vymyslet.

„Omlouvám se, že jdu pozdě, byla jsem v budově číslo šest a neodhadla čas na přesun sem, přes celý pozemek. Nezlobte se, pane profesore, už se to nestane.“ Zasýpala jsem a dál rozdýchávala své plíce. Modlila jsem se, aby učitel můj pozdní příchod přešel bez připomínek a tak se také stalo.

„V pořádku, slečno Swanová, chápu, že jste tady nová a tak vám může dělat orientace problémy.“ Řekl s pochopením. „Posaďte se na své místo.“

Namířila jsem si to do první lavice a slyšela šepot lidí kolem. Někteří se pochechtávali. Nevěděla jsem, co si povídají, ale tušila jsem, kdo je podnětem pro jejich konverzaci. Ta nová holka, co všude chodí pozdě. Skvělé.

Před lavicí jsem zavrávorala a hlučně se svezla na svou židli.

„Sakra!“ Špitla jsem si pro sebe a uslyšela ten nejkrásnější smích.

Edward mě sledoval se zájmem a stále se mírně chichotal. On se mi směje? No to snad ne?

„Co je tu k smíchu?“ otočila jsem se na něj dopáleně. Seděl, stejně jako včera, na samém kraji lavice a vypadal mírně strnule a odtažitě. Ale naštěstí se stále netvářil nepřátelsky.

„Je vtipné, jak jsi rozpačitá.“ Odpověděl bez okolků. „Nechápu to.“ Jeho výraz teď vypadal opravdu zvědavě.

„Co na tom nechápeš?“

„No, jiní lidé by se vyžívali v tvé situaci.“

„V mé situaci?“ nechápala jsem.

„Ano, jsi středem pozornosti. Každý o tobě mluví a spousta studentů by se s tebou chtěla seznámit. Většina lidí má pozornost ráda, ale jak se zdá, ty vypadáš jako jejich opak.“ Prohlásil svým klidným, melodickým hlasem. Byl opravdu vnímavý.

„Vlastně, já tohle nikdy ráda neměla. Jsem spíše samotář a přehnaná pozornost mě děsí.“ Odpověděla jsem a divila se své upřímnosti.

„Co ti na tom tak vadí?“

„Nevím, jak bych to řekla. Zkrátka mě ty pohledy všech, psychicky vyčerpávají. Kdybych tak věděla, co si myslí.“ Zamyslela jsem se a pohlédla ven z okna. Právě začalo pršet a kapičky deště bubnovaly o parapet. „Ale ono se to dá lehce odhadnout.“ Povzdechla jsem si po chvíli.

„Proč myslíš, že je tvůj odhad správný?“ Namítl, když viděl můj pesimistický výraz.

Mlčela jsem a dál se dívala z okna. Pro dnešek už jsem mu o sobě řekla dost.

„Nech to plavat.“ Mávla jsem nakonec rukou, podívala se mu do obličeje a v jeho očích spatřila velmi frustrovaný výraz. Potom jsem si všimla, že dnes jeho oči nebyly uhlově černé jako minule. Tentokrát měly barvu tekutého zlata. Dívala jsem se stále do těch jantarových očí a nemohla uvěřit té kráse. Proto mi nepřipadal tak nepřátelský.

„Ty nosíš kontaktní čočky?“ vyhrkla jsem zničehonic.

„Prosím?“ vypadal zmateně.

„Zdá se mi, jakoby tvé oči byly dnes jiné.“

„Nevím, to se ti musí opravdu jen zdát.“ Zamlouval to a tvářil překvapeně.

Asi jsem už začínala bláznit. Vzpomněla jsem si na ten včerejší večer v lese a připadalo mi to tak vzdálené. Ten nebezpečný útočník, díky kterému jsem měla noční můry, byl pryč. Teď vedle mě seděl nádherný, milý kluk s andělským úsměvem, který by přece nebyl ničeho zlého schopný. Zavřela jsem na chvíli oči a přitiskla si prsty ke spánkům. Pak jsem je zase otevřela a podívala se na něj.

Bedlivě pozoroval, každý můj pohyb.

„Edwarde, já to nechápu.“ Povzdechla jsem si. „Jak je možné, aby ses jeden den choval tak zvláštně a nebezpečně a hned druhý den na to, byl přátelský a takový…normální?“

„Normální.“ Zopakoval po mně a uchechtl se pod vousy. „Bello, netěší mě, že jsi měla takový pocit. Já nechci být nepřátelský, ale někdy to zkrátka jinak nejde, pochop.“ Mluvil potichu, ale s očividnou naléhavostí v lese.

„Jak to mám pochopit? To, co říkáš, přece nedává smysl!“ mluvila jsem hlasem plným emocí. „Ostatně, to není jediná věc, která mi nedává smysl…“ dodala jsem a významně se na něj zatvářila.

Nadzvedl obočí a čekal na má další slova.

Zhluboka jsem se nadechla a pokračovala. „Ráno jsem už naznačila, že bych se tě ráda zeptala na pár věcí.“ Vrhla jsem na něj tázavý pohled a on jen kývnul hlavou na souhlas.

„Dobrá, berme tedy v potaz variantu, že jsi mě včera v lese nenapadl ty, ale někdo jiný.“ Odmlčela jsem se, abych si rozmyslela formulaci svých dalších slov. Seděl naprosto nehnutě a visel mi na rtech. „Představ si situaci: někdo stojí na určitém místě a za vteřinu se přemístí pryč, tak rychle, že po něm zůstane jen závan větru. Jsem blázen, když tvrdím, že jsem přesně tohle viděla?“ Řekla jsem potichu a tak pomalu, jak jen jsem svedla. Poslední větu jsem už šeptala téměř neslyšně. Samotné mi ta slova zněla hloupě. Jenže já věděla, že tohle není výplod mé fantazie.

Byla jsem zvědavá na jeho reakci. Vysměje se mi teď do očí? To by nebylo nic překvapivého. Vždyť každý jiný by mě považoval za blázna a doporučil mi návštěvu u psychiatra. Ale on se tvářil velmi vážně. V jeho obličeji se mísila zvláštní směsice výrazů. Zamyšlenost, frustrace, zoufalství. Alespoň mně to tak připadalo. Jenže pak se do jeho očí vmísil ještě jeden výraz a naprosto zastínil ty předchozí. Ten, který jsem znala tak dobře. Nepřátelství. Přímo mě spaloval svým pohledem, až jsem se zachvěla. Vykulila jsem na něj své hnědé oči a čekala, co řekne.

„Tohle bys nikomu říkat neměla!“ Lekla jsem se tónu jeho hlasu. Byl temný a v jeho podtónu byla slyšet hrozba. Takhle jsem ho ještě mluvit neslyšela.

„Ale já to nikomu říkat nehodlám. Jen chci vědět pravdu!“ Naléhala jsem, ale můj hlas mě zradil. Už nezněl tak suverénně jako předtím. Teď v něm byl strach.

Nepromluvil. Stále mě probodával očima a mě to velmi znervózňovalo. Ten anděl, který tu ještě před chvílí seděl a usmíval se tak zářivým pokřiveným úsměvem, byl pryč. Po chvíli odvrátil svůj zrak a nepřítomně se zahleděl z okna. A tak to bylo až do konce hodiny. Nedostala jsem z něj už ani hlásku. Po zvonění opět vylétl ze třídy, jako minule.

Sama jsem se cítila, jakoby mě polili horkou vodou. Zaprvé jsem byla naštvaná, že mě takhle sprostě odbyl. Už se na mě do konce hodiny ani nepodíval, byla jsem pro něj vzduch. A za druhé mě sžíralo vědomí, že nevím vůbec nic. Tolik jsem si od téhle hodiny slibovala. Odpovědí na své otázky jsem se však nedočkala. Ta frustrace byla téměř hmatatelná. I když, byl tu jistý pokrok. Předtím jsem se jen domnívala, ale teď jsem si byla stoprocentně jistá. Edward přede mnou něco tajil.

Další část

Autor: Adelka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Stmívání jinak - 4. Frustrace - 4. část: