Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Stmívání jinak - 36. Vize

06.02.2010 (09:00) • Adelka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2996×

Do rána jsem se jen převalovala na posteli a nemohla usnout. Neustále se mi vracel Jasonův zlověstný pohled i jeho slova. Tak moc bych se chtěla vyhnout tomu hřbitovu. Jenže jak to udělat, abych neohrozila Charlieho? Edwardovi, ani nikomu jinému jsem to říct nesměla, a i kdybych se o to pokusila, nevěřili by mi. Navíc, kdyby se Jason dozvěděl, že jsem zpívala, ublížil by Charliemu a to jsem nemohla dopustit.

V hlavě mi vrtala spousta dalších věcí, na které jsem před tím nepomyslela. Jak je možné, že se Jason dostal z vězení? Charlie by ho jen tak lehce nepropustil?! A nejvíc mě mátlo, že Edward, ani nikdo jiný neprojevil žádnou známku zájmu, když jsem řekla, že mě v zajetí držel Jason. Proč tomu nevěřili? Vždyť na tom nebylo nic tak nepochopitelného. Prostě utekl nějakým způsobem z vězení a pak se dostal ke mně.

Vyčerpaně jsem se zahleděla do bílé zdi před postelí a vnímala pouze ji. Po chvilce se rozletěly dveře a do pokoje vlítla, jako vichřice, Alice.

„Ach Bello.“ Zvolala starostlivě a přitančila k mé posteli. Zprvu mě její návštěva překvapila, ale hned na to jsem v sobě pocítila vlnu úlevy. Alice se nade mnou nejprve skláněla a starostlivě si mě prohlížela a hned na to mě vřele objala. „Jsem tak ráda, že jsi zpátky.“ Zašeptala mi do ucha s úlevou.

„Já taky.“ Řekla jsem, co nejupřímněji, i když se mi do srdce dostával osten smutku z vědomí, že tu nejsem na dlouho.

„Jak se cítíš?“ Zeptala se a pozorně se na mě zadívala.

„Dobře.“ Řekla jsem stručně a snažila se znít, co nejpřesvědčivěji. Ve skutečnosti jsem se cítila příšerně.

„Ale jen nepovídej.“ Opáčila Alice a pak zvážněla a probodávala mě soucitným pohledem. „Mně můžeš říct pravdu, Bello. A nemluvím jen o tvém fyzickém stavu. Kdyby sis potřebovala o čemkoliv promluvit, jsem tady.“ Dodala tiše a stiskla mi dlaň.

„Já vím, Alice.“ Zašeptala jsem. „Moc si vážím tvé starosti, jen se mi o některých věcech zrovna teď nechce mluvit.“ Řekla jsem smířlivě.

„Já to chápu. Jen jsem myslela, kdybys přece jen chtěla nějak pomoct, nebo si prostě a jednoduše vylít srdce, pak budu tady.“ Prohlásila Alice svým zvonivým hláskem, který zněl mým uším najednou až moc ztrhaně a smutně. Nikdy bych si ten zvuk nedokázala představit, protože Alice vždycky sršela pozitivní energií a elánem.

Důkladně jsem si prohlédla její tvář a ta vypadala ještě pobledleji než obvykle. Navíc její oči byly černé jako onyx a pod nimi se táhly nachové kruhy. Zdála se opravdu nešťastná a unavená. Jakoby týden nespala. I když to je špatné přirovnání, Alice přece nespí nikdy.

„Alice, můžeš mi vysvětlit, proč jsi tak dlouho nebyla na lovu?!“ Vypálila jsem najednou posmutněle a zároveň naoko naštvaně.

Pousmála se na mě. „Byla jsem teď vytížená a nedostala jsem se k tomu.“ Odpověděla jednoduše.

„Ale kvůli mně přece nemůžeš hladovět?!“ Oponovala jsem jí.

„Nejde jen o tebe.“ Řekla zachmuřeně. „I když uznávám, že hlavní díl na tom máš. Ale rozhodně to není tvá chyba.“

„Počkej, o čem to mluvíš?“ Nechápala jsem její slova.

„Víš, poslední dobou mám problémy se svými vizemi.“ Řekla smutně.

„Jak to myslíš? S jakými vizemi?“ Připadala jsem si, jakoby mluvila čínsky a já přitom věděla, že to, co mi říká, je moc důležité.

„Edward ti o tom neřekl?“ Vytřeštila nevěřícně oči.

Jen jsem nadzvedla obočí a zmateně zavrtěla hlavou.

„No dobře.“ Povzdechla si. „Víš, každý z nás má určitý dar. Alespoň to ti Edward říct snad stihl ne?“

„No asi jsme se k tomu nedostali. Vím jen, že Edward má zvláštní schopnost a tou je čtení myšlenek.“ Řekla jsem popravdě.

„Ano, to je přesně ono. Edwardův dar. Někteří z nás mají to štěstí, že je jim do vínku dána ještě nějaká další schopnost, která však není standardní. Jasper se například dokáže vcítit do pocitů ostatních a zároveň je dokáže svým způsobem ovládat. A já mám taky dar.“

„Vize?“ Skočila jsem jí do řeči.

„Ano, přesně tak.“ Potvrdila Alice.

„A v čem to spočívá?“

„Zkrátka občas mám vize, které mi ukazují, co se stane.“ Vysvětlovala smutně. „Ale mé vize jsou subjektivní, záleží na tom, jak se kdo zrovna rozhodne. Zkrátka budoucností si nemohu být jistá, protože rozhodnutí osob, kterých se vize týká, nebo jiné okolnosti mohou vše změnit.“

„Dobrá, asi jsem to pochopila. Znamená to tedy, že pokud se teď rozhodnu, že půjdu na záchod, tak to budeš vědět předem, že?“ Řekla jsem povzneseně a nahodila úsměv, abych Alici alespoň trošku rozveselila.

Pousmála se, ale ten úsměv byl až moc umělý a smutný. „Takhle to nefunguje. Nevidím všechno. Ty obrazy jsou čistě náhodné a nepředvídatelné. I když je pravda, že často vím, kdo co řekne, nebo v danou chvíli udělá. Ale není to pravidlem. Obzvlášť teď.“ Pořád se tvářila, jak hromádka neštěstí. Uznávám, samotné mi taky nebylo nejlíp, ale proč se nesnažit být alespoň chvíli v pohodě, usmívat se a nemyslet na to, co mě čeká? A v tom mi to došlo.

„Počkej, jak to myslíš, obzvlášť teď?“ Dostala jsem ze sebe a koukala na ni jako opařená. Jasně, problémy s vizemi, tak přesně to říkala.

„Ty vize se vytrácejí. Najednou vidím jen střípky a je to až moc nedokonalé. Ale nejhorší na tom je, že se to týká jen tebe.“ Řekla s téměř hmotnou beznadějí v hlase.

„Edward taky neslyší moje myšlenky.“ Vyhrkla jsem povzbudivě a přišlo mi to jako dobré vysvětlení.

„To je něco jiného. Dřív jsem s tím problémy neměla. Až teď. Od té doby, co přišli oni.“ Prohlásila temně a zadívala se ven z okna. Pak se na mě otočila a podezíravě si mě změřila. „Bello, opravdu mi něco nechceš říct?“

„Nevím, co konkrétně bys chtěla vědět.“ Kuňkla jsem rozpačitě. Co když to přece jenom ví, ale jen mě zkouší?

„Promiň, nechci na tebe tlačit. Nechám to na tobě, až mi to budeš chtít sama říct, ano?“ Řekla smířlivě a pousmála se. Zase jsem na okamžik spatřila ty malinkaté hřejivé jiskřičky v jejích očích, které však rázem zmizely. „Já jen nechápu, proč mám teď tak divný pocit.“ Prohlásila najednou Alice. „Jakoby se mělo něco špatného stát.“ Ta slova mi v uších duněla tak děsivě, až jsem zatajila dech, protože jsem věděla, že má pravdu.

Sebrala jsem však všechny síly a nedala na sobě svou slabost znát. „To je jen díky Jamesovi.“ Vysvětlila jsem jednoduše. „Říkal ti to přece Edward, ne?“

„Ano, to je pravda. Říkal, že umí zastřít pachy, zvuky, myšlenky. Ale to přece neznamená, že umí rušit všechny schopnosti?“

„Nevím, proč myslíš, že to nejde?“ Zeptala jsem se.

„Protože, když jsi byla pryč, tak to nebylo takové, že bych tě vůbec neviděla. Ty vize jsem dál měla. Zpočátku dokonce velmi ostré a jasné. Viděla jsem tě v nějaké tmavé místnosti, stála jsi u okna a volala o pomoc a pak tam najednou přišla Viktorie. Viděla jsem, jak tě krutě mučila a věř mi, že bych udělala cokoliv, abych tomu mohla zabránit. Jenže já prostě nevěděla, kde jsi! Nebylo tam žádné vodítko.“ Zatímco mi to Alice popisovala, do tváře a hlasu se jí dostávalo pořád větší a větší utrpení. „Měla jsem to vědět!“ Vzlykla frustrovaně.

„To přece není tvoje chyba.“ Snažila jsem se ji utěšit a pohladila ji po ruce.

„Ale mě to tak mrzí.“ Vydechla zklamaně a čelo se jí opět zkrabatilo pod náporem smutných vzpomínek. „Edward se z toho málem zbláznil. Nejenže byl nešťastný, ale strašně si to dával za vinu. Všichni jsme tě hledali venku celé ty dny. A když potom viděl Edward tu vizi, ve které ti Viktorie láme ruku a hází s tebou po místnosti, zuřil jako nikdy. Tak moc tě chtěl zachránit, stejně jako ostatní, ale nevěděli jsme, kde hledat. Nikde nebyla žádná stopa, žádný pach. Zkrátka nic podle čeho bychom tě poznali. Více tíživou frustraci a úzkost jsem nikdy nezažila.“ Zašeptala s hrůzou. „ A pak jsem měla ještě další vizi.“ Prohlásila a mně se zatajil dech. „Ležela jsi ve světlém pokoji na nějaké posteli, dívala ses do stropu a najednou ses vyhoupla a pomalu se začala plížit ke dveřím. Vyplížila ses ven na chodbu, zavírala za sebou a pak se to všechno rozmazalo. To nechápu.“ Kroutila smutně hlavou.

„Proč?“

„Už jsem myslela, že nás ty vize brzy nějak navedou k tobě, ale od té doby jsem je měla jen málokdy. A přesto byly takové neurčité a rozmazané. Nebo to byly jen střípky, které nedávaly smysl. Bylo to zvláštní.“

„A co jsi konkrétně viděla?“ Zeptala jsem se dychtivě a modlila se, aby neřekla, že Jasona.

„Právě, že nic konkrétního. Byly to různé, rozmazané, pulzující obrazy. Občas v nich figurovala zapálená svíčka, nebo slunce. To bylo v lepším případě. Až pak jednou se to změnilo. To bylo ten večer, co tě Edward přinesl. Viděla jsem tě běžet bosou lesem a potom jsi upadla vyčerpáním na zem. Nepoznala jsem to místo, ale Edward očividně ano, protože hned po té vizi, vylétl z domu jako vítr. A pak se s tebou vrátil.“ Sklopila oči a zahleděla se smutně na sádru na mé ruce. „Ale teď už to bude jen dobré, už ti nikdo neublíží. Nedovolím to ani já, ani Edward.“ Řekla Alice o poznání veseleji a podívala se na mě s nepatrným úsměvem.

Oplatila jsem jí ho, ale na srdci mě ohromně tížilo vědomí, že už to nebude jen dobré, jak řekla. To bylo nejhorší, protože ačkoliv jsem teď byla pryč ode všeho a mohlo se zdát, že je po všem, nebylo tomu tak. Věděla jsem, že budu muset už brzy odejít.

„Bello?“ Vytrhla mě najednou z mého rozjímání Alice. „Co to má znamenat?“

Podívala jsem se na ni a následovala její tvrdý pohled, který směřoval přímo k přístroji, který měl kontrolovat mé životní funkce. Přístroj byl vytažený ze zásuvky. Jason ho zapomněl připojit a já tomu po celou dobu nevěnovala pozornost. Sakra!

„To jsem byla já.“ Vykoktala jsem zkroušeně. Snažila jsem se, aby to vyznělo pravdivě. „Víš, nemohla jsem v noci spát. Strašně to pípalo, tak jsem to vypojila.“

Alice si mě zprvu podezíravě prohlížela a pak se rozesmála. „To jsi celá ty.“

V tu chvíli mi spadl obrovský kámen ze srdce a byla jsem vděčná, že mi nikdo nemůže číst myšlenky ani předvídat mé činy. I když stejně mi pořád něco vrtalo hlavou. „Alice?“

„Ano?“

„Když jsi mi říkala o těch tvých vizích a o tom, jak jednu chvíli špatně fungovaly, tak mi stejně pořád vrtá hlavou, proč se s tím pořád tak trápíš. Neříkala jsi přece, že pak jsi mě zase viděla, jak běžím lesem? To bylo přece předevčírem? To už by ty vize snad měly fungovat normálně ne?“ Vyzvídala jsem, protože se mi to zdálo zvláštní a hlavně jsem chtěla vědět, jestli mám alespoň nějakou šanci utéct a utajit to před ní.

„Ale nefungují!“ Procedila Alice naštvaně. „Potřebujeme se dostat na stopu těm grázlům, ale nic nám nepomáhá. Hlavně od dnešní noci nevidím, co se stane s tebou a vůbec to nechápu. Ještě včera jsem viděla třeba, jak jste se s Edwardem políbili.“

V tu chvíli jsem uhnula pohledem a cítila, jak se mi do tváří nahání krev a jak mi pulsuje ve spáncích. Co všechno může Alice vidět?

„Ale no tak sestřičko!“ Zaslechla jsem ode dveří Edwardův pobavený hlas. „Tomuhle říkáš takt?“ Ušklíbl se a přišel až k mé posteli. To už jsem na něm visela pohledem.

„Jen Belle vysvětluji, jak fungují mé vize.“ Usmála se andělsky Alice. „Nebo spíš nefungují.“ Pošeptala si naštvaně pod vousy.

„Podívej se, do jakých rozpaků mou Bellu uvádíš.“ Řekl naoko káravě a koutkem oka po mně pořád pobaveně pokukoval. Řekl opravdu „mou Bellu“?

„A není to snad rozkošné?“ Oponovala mu Alice a blýskla po nás svým rozverným hollywoodským úsměvem.

„Hej!“ Vkročila jsem jim celá rudá do dialogu. „Já jsem tu taky.“

„Nejen to. Je to přímo okouzlující.“ Opravil Edward Alici s úsměvem, ignorujíc mou poznámku a konečně se mi dlouze zahleděl do očí.

Další část

Autor: Adelka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Stmívání jinak - 36. Vize: