Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Stíny minulosti - 19. kapitola

29.10.2009 (17:00) • Petronela • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2589×

19. kapitola – Dozvím se pravdu, ať to stojí cokoliv

Bellin pohled:

Ráno jsem se probudila s nejasným pocitem, že dneska musím něco udělat. Ležela jsem na posteli a vzpomínala, co jsem to chtěla dneska udělat. Nějak jsem si nemohla vzpomenout. Najednou se ozvalo zaklepaní a mezi dveřmi se objevil můj vlastně Elin obličej plný nadšení.

„Bello, vstávej jeden do Rush!“ že by to bylo ono? Chtěla jsem jet od Rush? Nějak jsem si tím nebyla jistá. Pocit, že musím udělat něco důležitého sílil a já se ho nemohla zbavit stejně jako pocit, že to co jsem chtěla udělat nemělo s Rush nic společného.

„Já nevím…“ nestihla jsem doříct ani větu.

„Ale nenech se přemlouvat. Pozval nás Carl. Odpoledne budeme stejně doma, přijede babička.“ Aha tak proto zvonil ten telefon. Volal zřejmě táta, že doveze babičku.

„Neříkala jsem včera něco o tom, že dneska musím něco udělat?“ zeptala jsem se sklesle El, jelikož jsem si opravdu nemohla vzpomenout. Chvíle se soustředila a bylo vidět, že se snaží vzpomenout, jestli jsem něco takového říkala, ale odpověď, která přišla mi moc nepomohla

„Tak vstávej, jedem.“ a chtěla mi oplatit to probuzení, které jsem ji uštědřila to ráno, jak jsme jely spolu s Alicí do Dublinu. Potom jsem si ale najednou vzpomněla, co jsem chtěla udělat a tak jsem rychle vylezla z postele… „No to je ono, konečně vidím trochu nadšení.“

„Ale kdepak, já nikam nejedu.“ sotva jsem to dořekla, šla jsem do koupelny. Ano konečně jsem se zbavila pocitu, že musím něco udělat. Tedy ne úplně, ale rozhodně jsem nebyla moc nadšená. Rozhodla jsem se už včera cestou domů. Musím se dozvědět pravdu. Čistou pravdu.

Ale jak se ho na to mám zeptat? Ahoj Victore, nežiješ náhodu už sedmnáct století? to je dost divné a na tohle bych opravdu neměla. Nebo se ho mám zeptat na Brianu a počkat jak se zatváří? Ne to rozhodně ne, ale co mám dělat, když chci vědět, co je na tom příběhu pravdy?

Už to mám. Edward, určitě bude něco vědět, vždyť jsou s Victorem nejlepší přátelé. To by v tom byl čert, kdyby něco nevěděl. Ale zase jsem se pozastavila nad tím, jak se ho na to mám zeptat. Ahoj, nemá tvůj kamarád nějaké tajemství? Není náhodou nesmrtelný? Znělo to stejně blbě, jako ta předchozí verze.

Při přemýšlení jak na toto téma navázat rozhovor jsem si tak urputně česala vlasy, až mi v hřebenu zůstala snad polovina všech vlasů, co jsem měla na hlavě. Po tomto zjištění jsem raději hřeben odložila, aby mi na hlavě zůstali aspoň nějaké vlasy a rozhodla se trochu namalovat. Když jsem byla se svým obličejem, který jsem si namalovala docela spokojená, vydala jsem se zpět do pokoje a stoupla si před otevřenou skříň. Ani jsem si nevšimla, že nejsem v pokoji sama.

„Kam se chystáš?“ Promluvila Elinor a tím mě vytrhla z mého přemýšlení a její hlas mě naprosto vyděsil. Doslova jsem nadskočila a ještě trochu vyděšeně jsem se podívala na ségru, která seděla na posteli a pobaveně mě sledovala.

„Musím mluvit s Victorem nebo s Edwardem.“ Odpověděla jsem roztržitě, když jsem se vzpamatovala z počátečního šoku a začala jsem se přehrabovat ve skříni.

„Kvůli tomu příběhu?“

„Jo, já nevím, co si o tom mám myslet. Potřebuju, aby mi to vyvrátil.“ konečně jsem vybrala nějaké tričko k těm modrým riflím, co jsem měla na sobě včera a sedla jsem si za Elinor na postel.

„A proč chceš mluvit i s Edwardem?“ zeptala se, když si uvědomila, že jsem jmenovala oba.

„No… Edward je přece Victorův kamarád, myslíš, že by nic nevěděl?“

„Pokud je to pravda, myslíš, že by to Victor vytruboval do světa?“ s tímhle jsem s ní musela chtě nechtě souhlasit, ale přece jenom byli nejlepší přátelé a Edward nevypadal na hlupáka, kterému by nedošlo, že jeho kamarád nestárne.

„To asi ne, ale…“ zaváhala jsem.

„Žádný ale, buď se na to zeptej rovnou Victora, nebo se na to neptej vůbec. Stejně je to podle mě pořádná hloupost.“ snažila se mi všechno rozmluvit.

„Tak fajn, zeptám se rovnou Victora.“ řekla jsem odhodlaně a vyrazila jsem z pokoje rovnou k Victorovi. Popohánělo mě počáteční rozhodnutí vědět pravdu, ale čím blíž jsem byla u něho doma, tím víc jsem také zpomalovala, až jsem se jenom šourala. Nakonec jsem přece jen došla až ke dveřím a chvíli je hypnotizovala a přemlouvala sama sebe, abych zazvonila na zvonek a konečně si udělala ve všem jasno.

Stála jsem tak asi pět minut než jsem se přemluvila zmáčknout zvonek. Čekala jsem, dokud mi někdo nepřijde otevřít, ale z domu se neozýval žádný zvuk. No super, když jsem konečně dostala odvahu všechno se dozvědět, není nikdo doma. Naštvaně jsem se otočila a šla zpátky. Když jsem ale míjela odbočku na lesní cestu, zastavila jsem se. Vážně by bylo tak divné, kdybych se na to zeptala Edwarda? Byla jsem ještě pořád b ráži a tak jsem se vydala rovnou k nim domů. Edward zrovna vycházel z domu, když mě uviděl přicházet.

„Bello?“ vypadal opravdu překvapeně.

„Ahoj Edwarde. Můžu s tebou mluvit?“ zeptala jsem se, sotva jsem přišla blíž.

„Jasně. Pojď dovnitř.“ a ukázal mi na dveře do domu a chystal se jít dovnitř, ale chytla jsem ho za ruku a naznačila, aby zůstal venku. „Děje se něco?“ zeptal se trochu polekaně, když mě viděl přeházet z jedné strany na druhou.

„Ne, nic se neděje, jenom…“ Sakra! Najednou mě přešla odvaha, s jakou jsem sem nakráčela. Najednou jsem se pravdy bála. Tak dost! Jsi tu proto, že jsi ji chtěla slyšet, tak tu zůstaneš a pěkně si poslechneš všechno, co Edward ví. Zuřila jsem na své druhé já, které chtělo vzít nohy na ramena a jít co nejdřív odtud. Měla jsem z toho divný pocit. Najednou jsem si tady nepřipadala jako v pohádce, ale naopak jako ve špatném snu.

„Bello, uklidni se a řekni mi, proč jsi přišla.“ chytil mě za ruce a zastavil na místě. Potom mě odvedl k houpačce, která stála pod přístřeškem kousek u domu, a posadil mě. Měla jsem pocit, že mě celou dobu sleduje, a když jsem zvedla oči, abych se na něj podívala, zjistila jsem, že se nemýlím.

„Tak proč jsi tedy přišla?“zeptal se, když jsem už vypadala trochu klidnější. Tedy klidná jsem byla, co o to, ale najednou jsem si připadala divně, při vzpomínce na to, na co jsem se ho chtěla ještě před chvílí zeptat.

„Dobře…“ chtěla jsem začít, ale zase a odvaha, mizerná společnice, zmizela a já jsem větu ani nedokončila.

„Bello, je ti vážně dobře?“ zeptal se podezřívavě.

„Jasně, nic mi není.“ odbyla jsem ho.