Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Stíny minulosti. - 1.kapitola

28.08.2009 (22:30) • Petronela • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 3343×

1. kapitola – Nepodaření léto aneb minuta štěstí a měsíce smutku

Nevím, v kolik jsem šla spát, jenom vím, že ten kdo mě zbudil si nemohl vybrat lepší chvíli, zrovna se mi zdál takový krásný sen a najednou někdo zvoní na zvonek u dveří. Neochotně jsem vylezla z postele a ploužila se po schodech dolů otevřít tomu nedočkavci, který stačil do mého příchodu na chodbu zazvonit ještě třikrát. V duchu jsem mu pěkně spílala za mé probuzení a doufala, že to bude aspoň něco důležitého, když mě budí v … kolik vlastně je? Podívala jsem se na hodiny, bylo teprve sedm ráno. Proboha vždyť mám prázdniny a kde je vlastně táta, proč mu nejde otevřít on?

Nakonec jsem se přece jen dostala na chodbu a otevřela dveře. Dotyčný se chystal právě znovu zazvonit. Byl to Peter. Měl hodně dobrou náladu, trochu jsem se tomu divila, vždyť musel vstávat nejmíň v šest, aby tady mohl být tak brzo.

„Dobré ráno, Bello!“ pozdravil mě vesele, ale když si mě trochu prohlédl, usoudil, že nepřišel právě vhod „Neříkej, že jsi ještě spala?“ zeptal se udiveně.

„Asi tě to překvapí, ale jo!“ řekla jsem trochu nabroušeně, ale pozvala ho dál.

„Dozvěděl jsem se úžasnou novinu!“ mluvil cestou do kuchyně, kde jsem se rozhodla po tak tvrdém budíčku si nachystat aspoň snídani. Dala jsem vařit vodu na kafe a čekala, že začne mluvit o té úžasné novině.

„A co je to za novinu?“ zeptala jsem se nakonec, když chvíli nepromluvil, asi čekal na moji nadšenou reakci.

„Kousek od vás je ještě jeden volný dům a do konce týdne by se tam měli nastěhovat nový majitelé, jsou to manželé a mají dva syny.“ Asi jsem byla ještě rozespalá, protože jsem vůbec nechápala, co je na tom úžasného.

„A?“ nechápu, proč to nemůže všechno říct najednou.

„No zaprvé se tady konečně začne něco dít. Navíc budeme moc konečně hrát fotbal, aniž byste musely s El hrát.“

„Takže tobě vadí, že s vámi hrajeme?“ zeptala jsem se uraženě.

„Ne, tak jsem to nemyslel. Hrajete dobře, ale chápej, jste holky a fotbal je mužská hra, nemůže si to pořádně užít, když musíme dávat pozor, abychom vám neublížili.“ Takže tahle to tedy je. Oni dávají pozor, aby nám neublížili?

„A to je všechno? To jsi mě budil jenom proto, abys mi řekl, že budeme mít nové sousedy, což mi mimochodem odpoledne řekne i Henry?“

„Jé, no vidíš, na Henryho jsem úplně zapomněl. No a s tím probuzením fakt promiň, nevěděl jsem, že ještě budeš spát,“ omlouval se za svůj vpád.

„Myslím, že to nějak přežiju, ale příště aspoň hodinu počkej, když budeš mít další ze svých úžasných novinek, které nepočkají, až se kamarádka vyspí.“ Už jsem se na něj, ale nezlobila. Voda konečně zavřela a já si mohla zalít kafe. Potom jsem se v klidu nasnídala a šla se převléct.

„Tak co podnikneme?“ zeptal se v průběhu mé snídaně.

„Nevím, myslela jsem, že už jsi něco vymyslel?!“

„No, co takhle zajet do Rush,“ navrhl po pěti minutách usilovného přemýšlení.

„To by šlo, ale musím nechat Henrymu vzkaz, že tam budu.“ Vstala jsem a přešla kuchyň, v jedné zásuvce jsem našla papír a tužku a chystala se tátovi napsat vzkaz.

„Nemusíš mu nic psát, stejně s Carlem přijedou do Rush jakmile skončí s rybařením, pokud něco chytí vždycky je jedou k nám očistit a až potom jede Henry domů. Tedy pokud ještě ten den neběží nějaký zápas.“ Hm, musela jsem uznat, že Peter mé zase jednou pravdu. Skoro to vypadá, že zná mého tátu líp, než ho kdy budu znát já, anebo jsem opravdu tak sklerotická, že jsem na to zapomněla.

„Dobře tak jdeme.“ Došla jsem si do chodby pro boty a mohli jsme vyrazit. Peter tu byl autem, tak jsem si k němu přisedla. Henry určitě bude mít taky auto, takže jsem se moc nezabývala tím, jak se dostanu domů.

Peter nejezdil nijak pomalu, ale vždy dodržoval předpisy, asi to bylo taky tím, že jeho otec je bývalý policista, jednou ho ve službě postřelili a on nakonec zůstal na vozíčku, přesto se nikam nevytratil jeho elán a smysl pro humor, jak to někdy u lidí s takovýmto handicapem bývá. Carl je správný chlap to věděli všichni, co ho znali. Nikdy jsem se, ale nedozvěděla jak se s Henrym potkali, pokud vím táta nikdy oplítačky s policií neměl a do Rush to bylo z Howth docela daleko, budu se ho muset někdy zeptat.

Když jsme vyjeli z Swords zapnula jsem rádio.

„Víš, co je to za písničku?“ zeptal se po úvodní sloce Peter. Chvíli jsem přemýšlela, a snažila se si vzpomenou, tu písničku jsem znala, ale Peter určitě nechce vědět, jak se jmenuje na to jsem ho znala moc dobře.

„Počkej, není to ta, na kterou …“ nenechal mě domluvit.

„Jo, to je ona,“ smutně se usmál. Byla to opravdu ta písnička z minulého léta. Tehdy jsem byla společně s Peterem, El a několika dalšími přáteli na diskotéce. Na tuhle písničku spolu Peter s El tančili a taky se poprvé políbili. El to nebrala moc vážně, další den se omluvila na množství alkoholu, co vypila a jenom já jsem snad viděla, jak je to Peterovi líto. Chudák, je do ní pořád zamilovaný. Nechtěla jsem ho, ale dál mučit vzpomínkami na nevydařené léto a tak jsem radši hned změnila stanici.

Začala hrát jiná písnička, ale já jsem i přesto musela pořád myslet na El a na Petera. Nechápala jsem, co ji k tomu vedlo. Peter je skvělý kluk, a pokud vím, tak s nikým z Atlanty nechodí. Vážně mi to nešlo do hlavy, ani teď ani před rokem. Je to zvláštní, hrozně bych Peterovi přála, aby mu to s Elinor vyšlo, je přece jako můj bratr a nesnáším pohled do jeho ztrápené tváře. Potom mě něco přece jen napadlo. Já Petera vnímám spíš jako bratra, kterého jsem nikdy neměla a ne jen jako kamaráda, možná je to u El stejné jako u mě. Možná vnímá Petera stejně, jenom jako bratra.

Chvíli jsem nad tím ještě přemýšlela. Možná, že jsem konečně přišla na ten důvod, přesto jsem se nevzdávala myšlenky, že by se El mohla s Peterem dát dohromady, třeba je další společně strávený měsíc ještě víc sblíží, nebo ji ten rok co se neviděli, přesvědčil, že k němu cítí něco víc než jen k bratrovi. Pevně jsem v to věřila. Chtěla jsem vidět Petera šťastného, bylo mi vlastně jedno s kým, ale pokud by ho šťastným udělala moje sestra, tak jsem doufala, že se dají dohromady.

Najednou Peter zastavil, ani jsem se nevšimla, že už jsme na místě. Cesta netrvala vůbec dlouho, ale asi je to tím, že jsem byla zvyklá jezdit do Rush z Howth a teď když jsme jeli ze Swords bylo to opravdu za chvíli. Peter zaparkoval před jejich domem a společně jsme vyrazili k blízkému hřišti, kde parta trávívala hezké prázdninové dny. Opět nezklamali a byli tam všichni, kluci si kopali s míčem a holky seděly na lavičkách a rozebíraly nové události.

Náš příchod nikoho nepřekvapil, nejspíš jim Peter o mém příjezdu už řekl, ale holky se ke mně hned vydaly a začaly mě zasypávat samými otázkami. Omluvně jsem se na Petera usmála a šla za nimi na lavičku, Peter si přidal ke klukům a pokračovali si v tom líném kopaní, ještě jich nebylo dost na to, aby si mohli pořádně zahrát.

„Tak co Bello, kde je El?“ zeptala se Lea.

„Ještě pořád v Atlantě přijede až příští týden.“ Všechny včetně mě jsme posmutněly. El patřila k oblíbeným holkám stejně jako ve škole tak v partě. Kde byla ona, byla zábava, a kde byla ona a Peter tak tam byla dvojnásobná zábava.

„To znamená, že tu budete do konce prázdnin?“ ozvala se Jane, nepatřila sice nikdy mezi nejhezčí holky, ale díky své milé povaze si dokázala najít spoustu kamarádů a já jsem ji považovala za jednu z nejlepších holek jaké znám. Není moc velká, ale to já nejsem taky, má světlé až slámově blond vlasy a hluboké modré oči, přesto neupoutá kluky svým vzhledem tak často jako Lea. Jane je upoutá svými názory a Lee zase pro změnu havranově černými vlasy dlouhými po pas a smaragdově zelenýma očima.

„Jo budeme tu do konce prázdnin.“ tím jsem udělala všem radost. Potom pokračovaly v rozhovoru, který vedly před mým příchodem. Když se ráno Peter stavil mohla jsem si domyslet, že nejen od, ale i všichni ostatní v Rush budou vědět o mých nových sousedech. Holky se taky nebavily o ničem jiném. Přemítaly a hlavně doufaly, že ti kluci, co přijedou budou pěkní a začnou s nimi chodit, v Rush byl totiž zoufalý nedostatek kluků ať už hezkých nebo ne.

Sem tam jsem se taky do jejich rozhovoru připojila, ale hlavně jsem si užívala prázdniny a tu skvělou letní atmosféru. Cítila jsem, že tohle léto si opravdu užiju, ať to bude tím, že to bude mé poslední prázdninové léto, kdy nebudu muset do práce nebo jen tím, že budu ve Swords a Rush a hlavně s přáteli.

Zůstala jsem s nimi až do pozdního odpoledne. Kdybych nemusela domů určitě bych s nimi zůstala, ale neměla jsem jiný odvoz než Henryho a tak jsem se vydala k Peterovi domů. Sice mi galantně nabídl, že mě doprovodí, ale nechtěla jsem mu kazit zábavu, někdy kolem poledne přijel Leein bratranec a tak si konečně mohli zahrát fotbal i bez asistence holek.

Táta na mě už čekal před domem. Musel mě zahlédnou oknem a vyšel. Nasedla jsem do auta a spokojena vydařeným dnem jsem jela domů. Tam na mě ještě čekal meil od El, kde psala jak ji ta práce baví, že díky ní poznává zajímavé lidi a tak různě. Ze všeho co napsala bylo cítit, jak je z té práce nadšená a já jsem byla nadšená spolu s ní.

Autor: Petronela (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Stíny minulosti. - 1.kapitola: