Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Stín života - XIV. - To nejlepší, co jsem kdy pokazila (1/5)

05.02.2013 (20:15) • SamMoore • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1386×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

Nevěděla jsem, co mě čeká, takže jsem se přikrčila do bojové pozice a čekala na náraz. Sama jsem sotva vyrostla z novorozeneckého období, ale nedokázala jsem si přesně vybavit, jakou má Andy sílu. Pro mě – stejně jako pro něj – je to vlastně přirozenost. Tedy až si na to zvykne. I tak mě náraz jeho těla překvapil. Užuž jsem se chtěla bránit, kousat a škrábat (i když měl plné právo mě napadnout za to, co jsem mu udělala), ale po vteřině mi došlo, že není čemu se bránit. Andy mě nenapadl jako nepřítele, ale jako…. milence. Jeho rty drtily ty mé. Cítila jsem, že neví, kam s rukama, takže jsem se rozhodla, že alespoň z části převezmu iniciativu. Ani mě nenapadlo, že bych nechtěla, aby to dál pokračovalo. Samozřejmě, že jsem to chtěla. Od chvíle, kdy jsem se mu podívala do těch hypnotizujících očí, jsem věděla, že k tomuhle jednou dojde. Nenapadlo mě, že on skočí po mě, ale to už je vedlejší.
Jeho zmazané propocené šaty jsem sundala bez problémů. On se mi pokusil rozepnout knoflíky od košile, ale přední díl mu zůstal v ruce, rukávy a záda zůstaly na mě.
„Páni,“ vzdechl a já ze sebe shodila těch pár posledních cárů.
„Obdivuješ novou sílu nebo moje tělo?“ zašklebila jsem se. Stočil oči ze svých rukou na moji odkrytou hruď a břicho.
„No…“ zakoktal se. „Netuším,“ přiznal nakonec. Zaklonila jsem hlavu, zasmála se a on se mezitím přisál na moje hrdlo, kde mě líbal, sál a kousal. Myslela jsem, že se zblázním. Za prvé jsem byla zvyklá na téměř pravidelný sex, i když jsem už dlouho měla pauzu, a za druhé… Andyho jsem milovala a myslela jsem, že mi vybuchne tělo, pokud se zvedne a odejde. Jako zamilovaná jsem se cítila úplně jinak.
Kdyby se to tak dalo říct, řekla bych, že jsem já vstoupila do něj než on do mě. Ve chvíli našeho spojení se mi úplně poddal, až jsem zůstala koukat. Pak se zase probudil k životu a nenechal se odsunout do pasivní role. Musela jsem ho chvílemi krotit, aby pokoji zůstaly všechny čtyři stěny, okna a dveře v původním stavu. Náš sex měl takovou intenzitu, divokost a nespoutanost a já navíc pořád musela dávat pozor, abychom neponičili něco důležitého, protože já jsem tu teď byla tak zodpovědná (tedy měla bych, ale já a zodpovědnost?), takže jsem si téměř nevšimla, že je po všem. Snad poprvé v životě jsem nedosáhla orgasmu, takže jsem se zařekla, že pokud bude nějaké příště, nesmím se nechat tolik rozptylovat. Proletěli jsme místností jako tajfun a nakonec skončili opření o stěnu a těžce oddechovali. I když jsem nevyvrcholila, nemohla jsem popřít, že to nebylo extrémně příjemné, navíc když vezmu v úvahu, kolik měsíců jsem neměla sex.
„Sam,“ zašeptal, namačkaný na mě, se rty kousek od těch mých. Usmála jsem se, netušila, co říct. „Mám žízeň,“ řekl po pár vteřinách ticha.
„Cítíš se na lov, nebo zůstaneš tady a já ti přinesu krev v láhvi?“ zeptala jsem se a pohladila ho po vlasech. Tak krásně se leskly.
„Když to nezvládnu, budeš mě mít za slabocha?“ oddálil se ode mě, aby se mi mohl zpříma podívat do očí.
„Samozřejmě, že ne,“ zakroutila jsem hlavou. „Každý novorozený se to musel naučit.“ Nechtěla jsem se od něj vzdálit na víc než deset centimetrů, ale neměla jsem na vybranou. Oblékli jsme se.
„Půjdeme dveřmi, nebo mě prohodíš oknem?“ zasmál se. Takový divný hlas, proletělo mi hlavou. Co mě to pořád napadá za myšlenky? Jaký hlas? Andyho hlas se mi nezdál divný. Zvláštní možná, protože jsem byla zvyklá na jeho lidský hlas, ale jediné, co mi připadalo divné, spíš děsivé, byly jeho oči.
„Vzhledem k tomu, že já mám jeden problém za druhým a ty jsi novorozený, tak myslím, že lepší bude jít dveřmi,“ rozhodla jsem.
„Dobře,“ přikývl a než jsem stihla mrknout, už měl ruku na klice. „Tohle mě nepřestává děsit,“ strnul téměř jako socha nějakého antického boha.
„Pomůže tohle, aby ses zklidnil?“ došla jsem k němu a pevně ho vzala za ruku.
„Zaleží na tom, v jakém ohledu to má pomoct,“ mrknul na mě. Pochopila jsem, na co naráží, a ušklíbla jsem se. Slyšela jsem, že jsou všichni dole, takže jsme velmi pomalu, aby si Andy zvyknul na pomalý pohyb, sešli dolů.
„Jdu s Andym na lov,“ oznámila jsem, když jsme se postavili před všechny Cullenovi. Nekoukali se zrovna nadšeně.
„Ahoj,“ brouknul Andy potichu a zvedl ruku na pozdrav.
„Jsi si stoprocentně jistá, že to zvládneš sama?“ zeptala se Alice.
„Už nějakou dobu abstinuju, ne?“ naklonila jsme hlavu na stranu.
„Carlisle, můžeš?“ otočila se Alice na jmenovaného.
„Jistě,“ přikývl a přidal se k nám. No co se dá dělat. Asi mi ještě tolik nevěří.
„Nejde o to, že bychom ti nevěřili,“ spustil hned Carlisle, když jsme vyšli před dům. „Andrew je čerstvě novorozený a ty máš s krví taky problémy, co si budeme nalhávat. Jsem tu jen jako dozor.“ Hodila jsem na něj pohled. „Neberte na mě vůbec ohledy, jako kdybych tu nebyl. Budu vás jen z dálky pozorovat. Je to plně v tvých rukou,“ pokývnul mi a rozběhl se pryč.
„Páni,“ vzdychl Andy. „Taky bych chtěl umět tak rychle běhat.“
„Však to taky umíš,“ stiskla jsem mu ruku. Překvapeně se na mě podíval.
„A můžu to zkusit?“ tvářil se jako tříleté dítě, když objeví kolotoč.
„Ale musíš mi slíbit jednu věc,“ zvážněla jsem. Sice jsem ho zrovna neviděla, ale věděla jsem, že tu Carlisle je a pravděpodobně nás poslouchá. Neodpustil mi, kdybych v první řadě nemyslela na bezpečnost. „Jsi teď silnější než já, rychlejší. Musíš mě tedy na slovo poslouchat, protože předpokládám, že mě předběhneš. Ani nevím, co přesně čekat, poslední novorozený v téhle rodině jsem byla já,“ povzdechla jsem si. Andy se zastavil.
„Slibuju ti to. Nehodlám riskovat,…“ nemohl přijít na to správné slovo, protože jsme se o tom ještě nikdy nebavili, ale věděla jsem, co se snaží naznačit. „Nehodlám riskovat tebe jen pro nějakou sílu a rychlost,“ řekl nakonec a já viděla, jak mu tváře nepatrně zrůžověly. Normální člověk by si toho nevšiml. A nebo se mi to zdálo.
„Dobře,“ pustila jsem ho. „Dáme si závod, co ty na to?“ Přikývl. „Tři, dva, jedna, teď!“ odstartovala jsem a rozběhli jsme se. Dlouho jsem se tak nepustila z řetězu. Ze začátku jsme běželi vedle sebe, ale Andy si pak uvědomil, že nevyužívá všechny možnosti a během chvilky mě předběhl.
Netrvalo dlouho a zmizel mi z očí. Dostala jsem strach, aby se neztratil nebo – nedej bože – narazil na nějaké lidi. Běžela jsem za jeho pachovou stopou, takže bych ho brzy dostihla.
„Andy! Stůj!“ zakřičela jsem, aby mě slyšel. Neozvalo se nic nazpátek tak jsem dál běžela a sledovala jeho stopu. To se mi nelíbí, přece nemohl doběhnout tak daleko… Na druhou stranu, kdyby se něco dělo, Carlisle by se objevil. Pokud dává pozor na Andyho. Pokud sleduje mě, Andyho nic nezastaví.
„Andrewe! Kde jsi?!“ zaječela jsem a začala propadat panice. Počítala jsem s pořádným průšvihem, když jsem Andyho přeměnila, ale pokud by něco způsobil a ohrozil tak Cullenovi, je po mně. Běžela jsem, spíš letěla, jak jsem se ho snažila dostihnout. A pak přišla ještě horší věc. Ztratila jsem jeho stopu. To není možné, křičela jsem na sebe v duchu. Pobíhala jsem zmateně kolem místa, kde se vytratil a snažila se dohlédnout co nejdál, jestli ho neuvidím.
„Hledáš někoho?“ ozvalo se z nebe. Zastavila jsem se na místě a zvedla hlavu. A tam se na větvi zavěšený za nohy houpal Andy.
„Tys mě tak vyděsil!“ vyjela jsem na něj. „Nikdy se mi nesmíš takhle ztratit!“
„Promiň, nechtěl jsem způsobit problémy,“ seskočil dolů, až jsem koukala, s jakou obratností to provedl. Jako kdyby byl upír několik let. Postavil se těsně přede mě.

Autor: SamMoore (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Stín života - XIV. - To nejlepší, co jsem kdy pokazila (1/5):