Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Stín života - XIII. - Někomu se to prostě z rukou vymknout muselo (2/5)

01.08.2010 (17:15) • SamMoore • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1651×

„Samozřejmě, že mám!“
„Tak proč se mnou nikam nechceš jít?“ nechápal.
„Protože…,“ hledala jsem vysvětlení, které by neobsahovalo slova jako krev, upír a smrt. „Protože kdybychom si někam vyrazili, překročilo by to hranice našeho přátelství a já se bojím, že…“ odmlčela jsem se, „že kdyby to nedopadlo tak, jak si představuješ.“ Záměrně jsem neřekla, že v to taky doufám, „poničilo by to naše přátelství a už by to nebylo jako dřív,“ dostala jsem nakonec ze sebe. Na tohle nemohl nic říct.
„Ani nevíš, jak mě ničíš už teď,“ sklopil hlavu a dal se do jídla. Dokonce otevřel i knihu, kterou s sebou všude tahal, ale protože se teď bavil se mnou, téměř nečetl. Zabíjelo mě vidět ho takhle.
„Andy, já,“ natáhla jsem k němu ruku a položila ji na tu jeho. Ve vteřině jsem ji zase sundala, protože jsem si vzpomněla, jak dokáže být upíří kůže ledová. „Andy já nechci, abys byl nešťastný,“ podívala jsem se do jeho očí, když je zvedl od knihy. Chvíli koukal na mě a pak stočil oči na ruku, která ležela kousek od jeho. Když zarýval svůj pohled do mého, vzpomněla jsem si na – jak se jmenovala? Jo, už vím – Amber, jak říkala, že každého ničím. Něco se ve mně zlomilo a já neměla sílu dál vzdorovat.
„Víš co, Andy,“ začala jsem a cítila, jak se mi všechny vnitřnosti třesou nervozitou, „zeptej se mě ještě jednou.“
„Na co?“ nechápal.
„Na to, na co ses mě ptal včera při španělštině,“ hleděla jsem mu přímo do očí.
„Ty myslíš…“ zamračil se a pak se mu čelo vyjasnilo, jak zůstal zírat. Asi mu to došlo. „Ty… Chtěla bys… Se mnou… Chtěla bys se mnou někdy někam jít?“ vysoukal ze sebe po několika zakoktáních.
„Moc ráda,“ usmála jsem se na něj odzbrojujícím úsměvem. Maličko mu poklesla čelist, jako kdybych mu řekla něco šokujícího. „Utíká ti spodní čelist,“ nemohla jsem si pomoct. Zavřel pusu.
„Myslíš to vážně?“ zeptal se.
„Ano.“
„A… Jak…? Kdy…?“ snažil se dostat ze sebe smysluplnou otázku.
„Co třeba dnes večer? Kino a procházka po městě“ navrhla jsem.
„To zní skvěle,“ přikývl a v očích se mu objevil výraz, jaký jsem vídala jen v Edwardových, když se díval na Bellu.
„Vyzvednu tě… Dejme tomu v šest, vyhovuje ti to?“ zeptala jsem se a přišlo mi, že se role prohodili. Neměl by on vyzvedávat mě? Ale čím míň lidí bude vědět, kde bydlíme, tím lépe.
„Dokonale,“ dostal jen ze sebe. Asi se mi podařilo jednou vykolejit jeho. Pak mi ale něco došlo.
„Napiš mi svou adresu,“ vytáhla jsme pero a propisku, „abych věděla, kam vůbec pojedu,“ usmála jsem se. „A čitelně, prosím,“ pokusila jsem se o vtip. Vážně se snažil a za chvilku mi podal papír s písmem, které se dalo opravdu přečíst. Sice jsem netušila, kde to je, ale máme doma spoustu map. Pak zazvonilo a my se hnali na hodinu. Téměř mě mrzelo, že nesedíme vedle sebe a nemůžeme si povídat nebo… Uklidni se, Sam.
Co nevidět jsme šli vedle sebe na španělštinu. Mlčeli jsme, ale nemusel tu být Jasper na to, abych vycítila to zvláštní napětí, které tu mezi námi panovalo.
„Co se to tu děje?“ uhodil na mě Jasper, když jsme přicházeli k učebně španělštiny a já rovnou mířila i s Andym do třídy.
„Co by se dělo?“ zkusila jsem jako vždy nevinně.
„Věděl jsem, že jdete vy, už dvě chodby před tím, než jsem vás uviděl,“ pokračoval. Já věděla, že tam to napětí bylo.
„To nic není,“ konejšila jsem ho. „Mimochodem, co jsi cítil?“ zeptala jsem se.
„Nech to plavat,“ chytil se za čelo a promnul si ho. „Však vy na to doplatíte.“ Nedokázal mě rozházet. Odešla jsem a nechala ho tam stát. Ve třídě si Andy sednul vedle mě, dokud nepřijde Jasper. Povídali jsme si, všechno bylo jako dřív, akorát nějak… jiné. Měla jsem strašnou chuť se ho dotknout. Nakonec ale zazvonilo a Andy musel na své místo. Ani nevím, co jsme probírali.
Alice byla spokojená, protože další její vidění vyšlo a ostatní můj duševní stav nezajímal. Jasper se v přítomnosti Alice trochu uklidnil, protože kdyby se mělo něco stát, viděla by to. Dojeli jsme domů a všichni se rozutekli do všech stran.
„Tak pojď,“ chytla mě Alice za ruku a táhla po schodech nahoru.
„Kam mě táhneš?“ nechápala jsem.
„Nesnaž se mi ani v legraci říct, že jsi chtěla jít na rande takhle,“ ukázala na moje oblečení a vlasy stažené do culíku.
„No… Ani jsem nad tím ještě nemyslela,“ přiznala jsem.
„Neboj, viděla jsem, jak budeš vypadat, samozřejmě po mém zásahu,“ chlácholila mě, zatímco mě posadila – no spíš hodila – na stoličku v koupelně plné všemožných krému a make-upu a bůhví čeho všeho dalšího. Vzhledem k tomu, že jsem byla krásná sama o sobě, tak mě ani nemalovala, jen trochu zvýraznila řasy. Vlasy mi natočila kulmou do krásných vln, všechny vlasy zepředu vzala a sepnula vzadu sponou a spodní prameny mi nechala spadat na ramena. Kromě jednoho pramínku, který se mi kroutil vedle obličeje. Musím přiznat, že už teď jsem si připadala jako jiný člověk.
„Tak co, těšíš se?“ zeptala se, zatímco se prala s mými vlasy.
„Asi ano,“ připustila jsem.
„Hlavě si musíš dávat pozor, aby ses nějak neprozradila, snaž se chovat jako on,“ radila mi.
„Tak v tom případě přijdu domů s půlkou kostí zlámaných,“ neodpustila jsem si. Alice se se mnou pořád snažila vést rozhovor, ale já začínala být čím dál nervóznější. V pět hodin mi konečně dovolila se obléknout. Dlouho jí trvalo, než vybrala, co si já vezmu na své rande, ale nakonec vybrala. Tmavě modré tílko, černé bolerko, černou minisukni, černé punčocháče a bůhví jaké střevíčky na vysokém podpatku. Jako kdybych to potřebovala. Ve čtvrt na šest mě ještě jednou zkontrolovala a pak konečně dovolila odjet. Vzala jsem si s sebou cestovní mapu, abych našla Andyho dům, ale stejně jsem se ztratila. Přijela jsme k němu o deset minut později. Zazvonila jsem a za chvilku mi otevřel Andy.
„Ahoj,“ začal s pozdravem, ale pak si mě prohlédnul a hlas se mu někam vytratil.
„Promiň mi, že jedu pozdě, ale než jsem se dostala z domu, trvalo to věčnost a taky jsem se ztratila a… Je ti dobře?“ zeptala jsem se, když vůbec nereagoval.
„Nevadí, v pořádku,“ dostal ze sebe. Prohlédla jsem se, jestli něco není špatně. Nohy jsem měla díky podpatkům prodloužené až do nebe, na nich punčocháče, minisukně tam, kde má být. Vše v pořádku.
„Andy, nejsem antická bohyně, jsem Sam,“ zamávala jsem mu rukou před obličejem.
„Teď si tím nejsem moc jistý,“ nedokázal udržet myšlenky v hlavě.
„Nepřeháněj,“ máchla jsme rukou, a kdybych mohla, začervenala bych se.
„Jak tak na tebe koukám, asi jsem se neobléknul zrovna vhodně,“ řekl a já přejela pohledem jeho tenisky, džíny a košili.
„Vypadáš skvěle,“ usmála jsem se. Zase se začervenal.
„Děkuju.“

Autor: SamMoore (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Stín života - XIII. - Někomu se to prostě z rukou vymknout muselo (2/5):