Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Stín života - VIII. - Hlasování (6/6)

08.04.2010 (21:45) • SamMoore • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1447×

  Zesílila jsme zvuk televize, abych neslyšela, jak chodí po domě, jak jí Edward ukazuje jednotlivé místnosti, jak pro ni hraje na piáno. Hlavu jsem měla stále schovanou pod polštáři a přikrývkami. Snažila jsem se nesledovat čas, nepočítat vteřiny a minuty, jak dlouho jsem schovaná pod touhle komickou haldou, jen jsem doufala, že ty polštáře nevyvoní moc brzy.
 „Co to děláš?“ zeptal se hlas ode dveří. Překvapeně jsem se vyhrabala z polštářů, abych zjistila, kdo se to přišel podívat na moje utrpení.
 „Schovávám se před Bellou, co jiného?“ vysvětlila jsem Jasperovi. „Co chceš?“
 „Slyšeli jsme tě, jak křičíš, až nahoru. Naštěstí nemá Bella moc citlivé uši. Jdeme ven, bude bouřka, takže budeme hrát baseball,“ oznámil mi.
 „Bude tam Bella?“
 „Je pozvaná, ano.“
 „Tak to se mnou nepočítejte! Já zůstanu tady a hezky vyvětrám ten puch, dobře?“ usmála jsem se na něj.
 „No vlastně jsem ti jen chtěl říct, že jdeme my a pro dobro vás obou zůstaneš tady. Ale vidím, že se k tomu stavíš správně,“ usmál se také. „Slib jen, že nevyvedeš nějaký průšvih jako například vraždící masakr půlky města, zatímco budeme pryč.“
 „Přísahám,“ zvedla jsme dva prsty jako skaut.
 „Dobře. Tak ahoj večer.“ A odešel. Ještě nějakou dobu jsem se schovávala pod horou z polštářů, dokud jsem neslyšela odjet auta a byla si jistá, že v domě nikdo není, hlavně Bella ne. Podle toho, jak mě před ní schovávali, se asi nikdy neměla dozvědět, že existuju. A ani se jim nedivím, že mě schovávají.
  Zhluboka jsem se nadechla vzduchu přes polštář, zadržela dech a zvedla se. Došla jsem ke dveřím a zkusila je. Nechal je odemčené, vážně mi věří? Otevřela jsem je a nechala otevřené, zatímco jsem stoupala po schodech nahoru. Prošla jsem celý dům a v každé místnosti otevřela všechno, co šlo. Okna, dveře, všechno. Jak z venku vál studený vítr, tvořil se průvan a já mohla brzy dýchat. Sice to nebylo pořád ono, stále mě hrdlo neskutečně pálilo, ale už to nebyl ten oheň jako na začátku. Sedla jsem si na zem do tureckého sedu, přesně v místě, kde vanulo nejvíce čerstvého vzduchu, a dýchala, jako kdybych se právě vynořila z dlouhého potápění bez kyslíku.  Když jsem usoudila, že už tu bude docela dýchatelno, obešla jsme zase celý dům a všechno pozavírala.
  Auta. Slyšela jsem přijíždět auta. Takže se Cullenovi s Bellou vrací. Rychle jsem se sebrala ze země a odešla do sklepa. Ve chvíli, kdy jsem se zavřela, jsem slyšela, jak do domu vtrhlo několik lidí. Hlavu jsme schovala do polštářů a čekala, kdy do mě zase narazí její vůně. Nic se ale nedělo. Cítila jsem Cullenovy a nějakou cizí vůni, ale rozhodně to nebyl člověk. Děje se něco? Kam zmizela půlka rodiny?
  Nesoustředila jsem se na hlasy. Spíš jsem vnímala ten zmatek, takže mě překvapilo klepání na dveře.
 „Dále,“ odpověděla jsem automaticky. Vešel Carlisle, hodně rozrušený. „Co se děje, Carlisle? Slyšela jsem zmatek a cítím cizího upíra.“
 „Samantho, nastala nepříjemná situace,“ začal a ve vteřině seděl vedle mě na zemi. „Potkali jsme tři upíry, nomády, a jeden z nich se rozhodl, že chce Bellu. Druhý se oddělil od jejich smečky a teď je nahoře. Vysvětlil mi, co je ten první, James, zač. Musíme teď Bellu ochránit,“ chytil mě za ramena a podíval se mi hluboko do očí. Jeho pohled byl naléhavý. „Budeme muset odjet. Nebude tu nikdo, kdo by na tebe dával pozor a kdo by tě zastavil, kdybys dělala něco špatného. Musíš mi teď slíbit,“ zvyšoval hlas, „že v naší nepřítomnosti nic neprovedeš, že dodržíš slib, který jsi dala a nikoho nezabiješ a nijak neohrozíš naši existenci v tomhle městě! Zůstaneš v domě a nehneš se odsud, slibuješ?“ Byla jsem zděšená naléhavostí jeho hlasu. Asi se opravdu stalo něco hodně špatného.
 „Jasně, budu hodná,“ dostala jsem ze sebe. Carlisle si oddechl.
 „Dobře. Děkuji,“ zavřel na moment oči. „Neboj se, neodjíždíme navždy. Ale musím zajistit Belle bezpečí. Nevím, jak dlouho to bude trvat, jestli tři dny nebo měsíc. Musíš to tu přežít, chodit na lov, ale žádné lidi, prosím,“ naléhal dál. Z venku jsme oba zaslechli přijíždějící auta.
 „To bude asi Edward, Bella, Alice a Emmett. Prosím pamatuj, cos slíbila,“ naléhal na mě a už stál ve dveřích a zavíral je. Zůstala jsem zase sama. Automaticky jsem natáhla ruku, chytila polštář a přitiskla si ho přes pusu a nos, abych ji necítila, až vejde do domu.
  Nezdrželi se dlouho. Dohadovali se, dělali plány, jak Bellu a její rodinu ochránit. Brzy se po skupinkách začali rozcházet, až jsem zase zůstala sama v tom velikém domě. Do rána jsem vydržela zírat na televizi, ale s blížícím se polednem jsem se začala nudit. Po Cullenových ani stopy. Vylezla jsem tedy nahoru, chvíli bloumala po domě a pak dovolila nohám, aby mě dovedly do Carlisleovy pracovny. Do druhého dne jsem studovala. Bez přestávky. Jenže i to se mi omrzelo. Vydala jsem se tedy zase do přízemí.
  Carlisle mi nařídil, abych zůstala doma, ale sám řekl, že neví, jak dlouho budou pryč, a podle potřeby mám chodit lovit. Hezky si protiřečil. Alespoň mám ale výmluvu, proč odejít z domu. Od minula jsem pořád myslela na ten krásný pocit běhání, na vítězství nad medvědem. Chtěla jsem to znova. Vydala jsem se tedy ven. Chvíli jsem jen tak chodila a pak jsem se dala do běhu. Hledala jsem něco, na co bych měla chuť. Nakonec jsem narazila na stádo pum a zahnala tak svůj neexistující hlad.
  Co teď?
  Rozhodla jsem se pro dlouhou procházku po zdejších lesích. Ani náhodou se nepřiblížím k žádnému městu a jen jsem se modlila, aby nikoho nenapadlo jít v tak hezký den na procházku do lesa. Na chvíli jsem zavřela oči, zůstala stát a zase vdechovala ty krásné svobodné vůně lesa.
  Kůra, mech, drobná zvířata, schovaná ve svých skrýších, paprsky slunce zářící přes zelené listy. Tlející listí. Takové zvláštní, zemité pižmo.
  Cože???
  Otevřela jsem oči a nejdřív pátrala v zorném poli. Co může takhle vonět? Mozek mi nabízel odpověď, ale já ji nechtěla přijmout. Přece tu musím být sama, není možné, abych dokázala jednou vyrazit sama ven a narazit na…
 „Ahoj, Sam. Dlouho jsme se neviděli,“ řekl ten hluboký chraplavý hlas. Otočila jsem se a zapomněla se chovat jako člověk, takže moje otočka pro něj byla neviditelná.
 „Jacobe…,“ zašeptala jsem a zírala do jeho tmavého obličeje. „Co tady děláš?“

Autor: SamMoore (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Stín života - VIII. - Hlasování (6/6):