Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Stín života - IV. - Dohoda (2/5)

15.11.2009 (12:30) • SamMoore • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1348×

Nech toho,“ začal zase on.
„Nikomu nic neřekneš, dokud nebude na světě dohoda, která bude oboustranně výhodná,“ cedila jsem na něj skrz zuby.
„Já tě varuji, přestaň s těmi vlnami,“ vrčel tentokrát on a bez mrknutí mi propaloval oči svým pohledem.
„Nehodlám nechat se sebou zametat,“ pokračovala jsem. Chtěla jsem se vztekat, vážně chtěla, ale to teplo mi chtělo vztek mermomocí uklidnit. Chvíli na mě koukal, nepatrně couval ode mě ke skleněné stěně. Já šla samozřejmě přímo k němu úměrně k jeho couvání. Byl přikrčený, jako kdyby se rozhodoval, jestli se má narovnat nebo zaútočit. Teplo zesilovalo a já si všimla nějaké emoce v Edwardových očích. Neuměla jsem a ani nedokázala ji identifikovat, protože než jsem s tím mohla začít, zaútočil na mě. Nebo jsem si to ale myslela, když napjal své svaly a vymrštil se proti mně. Byl mnohem lepší bojovník než já a zatímco jsem zůstala v šoku stát a dokázala se akorát přikrčit, abych vypadala trochu nebezpečněji, on proletěl vzduchem přímo na mě. Čekala jsem bolest nebo něco takového, vrčení, ale nezaznělo nic. Až po zlomku vteřiny mi došlo, že neútočil. Jen na mě prostě skočil. A když už měl svůj cíl v hrsti, na setinu sekundy se mi podíval do očí, v kterých jsem opět zahlédla tu neznámou emoci, a začal mě líbat.
I když jsem čekala náraz jeho těla na moje a mohla jsem se tedy připravit, stejně nás oba povalil na zem. Kdybych byla člověk, rozhodně by mi ta rána vyrazila dech a náraz hlavou do stěny by mi způsobil při nejmenším alespoň migrénu. Ale teď jsem jen cítila jen něco jako dotyk, skoro pohlazení, míst bolesti. A samozřejmě jeho tělo na mém. Držel mě přišpendlenou k zemi a hezky vykrojenými rty mě líbal na ty mé.
Přemýšlela jsem, jestli se mám bránit, ale pak jsme to vzdala a začala spolupracovat. Proč něco nemít s Jasperovým bratrem? Třeba ho to naštve. Bude žárlit. Třeba…
„Omlouvám se,“ uslyšela jsem najednou. Došlo mi, že už mě Edward nelíbá a že teď stojí a uhlazuje si košili.
„Zapomeň, že teď někam půjdeš,“ zavrčela jsme na něj a už stála proti němu. „Musíme ještě vymyslet tu dohodu, správně?“ Pomalu jsem šla k němu a on couval. Bál se mě?
„Nebudu se s tebou na ničem domlouvat. Svoje jsem ti řekl,“ trval na tom, ale už nezněl tak jistě. Možná proto, že jsem se vší silou snažila udržet si to své teplo a on byl čím dál nervóznější.
„Ty možná jo, ale já jsem ještě neskončila,“ zabručela jsem a vymrštila se proti němu. Teplo ve mně bylo strašně silné, myslela jsem si, že kdybych byla člověk, začnu se už z toho potit. Možná, že mé teplo a ty vlny, o kterých mluvil Edward, jsou nějak spojeny, protože když bylo téměř nesnesitelné pro člověka (pro mě to nebylo tak hrozné, ale trochu mě to rozptylovalo), byl tak paralyzován, že se ani nemohl bránit. V letu jsem ho chytila a dopadla na něj. Neměl ten pád tak nepříjemný jako já, když skočil on na mě, protože dopadl na postel. Ovšem ta nebezpečně zapraskala a nahnula se s námi. Neměla jsme chuť zjišťovat, kde a jak moc je zničená, měla jsem jinou práci.
Strhávala jsem z něj oblečení. Nebyl to takový problém, pod mými silnými pažemi  se jeho oblečení rozpadávalo jako prach. Snažil se bránit, ale měla jsem mnohem víc síly než on. Jednou rukou jsem držela ty jeho za jeho hlavou a druhou jsem ho svlékala. Pak jsem strhla oblečení i ze sebe. Šlo to pomaleji, než kdybych používala obě ruce, ale nemohla jsme si dovolit pustit ho, aby se bránil. Snažila jsem se to teplo držet na co nevyšší míře, protože mi jednoduše došlo, že ho to prostě dost znervózňuje, když ne nic jiného.
Cukal se a snažil se mi vyvléknout, ale čekala jsem, že jeho obrana bude horší, silnější. Hlavou mi bleskla myšlenka, že se brání jen, aby nedal najevo, jak moc mě chce. A to jsem věděla z jeho zrychleného dechu a pohledu, který na mě upíral. Slova byla něco jiného, ta patřila k obraně. Ale nevšímala jsem si jich. Moji plnou pozornost měla naše těla.
Měl hezké tělo. Až moc hezké. Samý sval, teplé, hebké. Pro člověka by bylo samozřejmě tvrdé jako kámen a studené jako noc na Antarktidě. Stejně jako Jasperovo tělo. Nemohla jsme se ubránit a pokusit se je srovnávat. Ale tak odlišné tvory se prostě srovnat nedalo. Roztrhla jsem poslední kousek oblečení, které měl na sobě.
„No podívejme se,“ zhodnotila jsem ztopořený obsah jeho – teď už bývalého – spodního prádla a sama si sjela rukou na bok, abych se zbavila svého spodního prádla. Podprsenku jsem si nechala, nebyl důvod ji sundávat, chtěla jsem ukojit svoje chutě a on nemusí vidět nic, co není bezpodmínečně nutné.
Nasedla jsem na něj a neušel mi vzdech. Už jen ten jeden jediný pohyb mi dal tušit, že to nebude takové, jaké jsem to znala z lidského života. Tempo jsem udávala já, ta nahoře, a Edwardovi nezbylo nic jiného, než se buď přizpůsobit, nebo zůstat ležet jako prkno a nechat to všechno na mě. Taky nějakou dobu nespolupracoval, ale když moje pozornost začala polevovat a soustředit se jen na tu neskutečnou slast, všiml si, že moje sevření je mnohem slabší. Vytrhl svoje ruce z jejich vězení a pevně mě objal.
Čekala jsem, že se bude bránit a tak, ale jeho přístup mě překvapil.  Posadil se, aniž by nějak porušil tuhle chvíli, hlasitě vzdychal, zatínal mi nehty do kůže a pohyboval se ve stejném tempu, které jsem nasadila. Slast mi plně zaplnila mysl a nedokázala jsem vnímat nic jiného.  Vzdáleně jsem slyšela dva různé zvuky, a když jeden z nich skončil, cítila jsem podivné uvolnění. Ale kdo to chtěl zjišťovat?
Až později jsem zjistila, že mi Edward roztrhal podprsenku. Zrychlovali jsme tempo a úměrně s ním i naše přerývavé dýchání a to zvláštní teplo ve mně.  Zvyšovalo se, až explodovalo a promíchalo se s naprosto neskutečným orgasmem, o jakém jsem si mohla celý život nechat jen zdát. Nedokázala jsem se udržet, stejně jako Edward, a rozkoš dávala patřičně najevo.
Konečně jsme se zastavili a jen seděli a objímali se, snažili se uklidnit. Teplo z mého těla vymizelo, ale slast, která stejně nenávratně opouštěla mé tělo, jsem si snažila udržet. Soustředila jsem se na to tak moc, až jsem zjistila, že jsem na zemi. Netušila jsem, jak jsem se tam dostala, tak se zmateně rozhlédla.  Edwarda jsem nikde neviděla, ale věděla jsem, že je pořád tady. Slyšela jsem ho z šatny.
„Co tam děláš?“ zeptala jsem se, zvedla se a šla za ním.
„Hledám oblečení,“ zabručel. Stála jsem ve dveřích šatny, opřená o rám a s pobaveným úsměvem na tváři ho sledovala.
„To si užij, tady jsou jen samé šaty,“ uchychtla jsem se. Jen na mě hodil vražedný pohled a hledal dál. Nakonec našel jedny větší džíny, které mu byly, sice dámské, ale vešel se do nich.
Prošel domem, já za ním, nepromluvil jediné slovo. Až u dveří se zastavil.
„Uvidíme se později,“ zašeptal a otočil se ode mě. Rozběhl se rychlostí světla. Otočila jsme se zpátky do domu a zamířila do koupelny.
Osprchovala jsem se rychlostí blesku, začínala jsem si na ni zvykat. Poté jsem odešla do šatny, natáhla na sebe nějaké šaty. V tu chvíli jsem si vybavila Edwarda, jak marně v mé šatně hledá něco, co by si mohl obléknout. Zalapala jsem po dechu, když mi to došlo. Vždyť já úplně zapomněla na to, proč jsem tohle všechno vlastně dělala. Proletěla jsem domem a letěla lesem k vile. Ani jsem si nepamatovala, jestli jsem za sebou zavřela dveře.
Letěla jsem a doufala, že se to zatím nikde nerozneslo. Blikla mi hlavou myšlenka na Alici, ale rychle jsem ji zahnala s tím, že slíbila, že se do mých věcí nebude plést. Během pár vteřin jsem stála u dveří vily. Neobtěžovala jsem se klepáním a rovnou vkročila dovnitř.
„Ahoj, co potřebuješ?“ promluvila na mě Rosalie, která zrovna procházela obývacím pokojem k Emmettovi, který sledoval nějaký zápas v televizi.

Autor: SamMoore (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Stín života - IV. - Dohoda (2/5):