Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Stín života - II. - Nový svět(6/6)

08.10.2009 (16:45) • SamMoore • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 975×

Nechtělo se mi otvírat na těle další ránu, aby krev unikala ven ještě rychleji a ještě víc mi znečistil obydlí. Rukama jsme ho držela a ústy se zase přisála na jeho třísla.

Začal křičet. Ruce jsem měla moc daleko od jeho úst, abych mu je mohl zacpat, tak jsem jen zvedla hlavu a zakrvavenými rty zformovala „buď zticha, nebo ti ho urvu!“ a dvě vteřiny poté, kdy nepřestal křičet, jsem mu v mé neskutečně silné ruce sevřela jeho chloubu jako výhružku. Omdlel. Trvalo zlomek vteřiny, než jsem si uvědomila, proč omdlel. A že já držím v ruce něco, co se oddělilo od jeho těla. Omdlel bolestí, já mu opravdu jeho mužství utrhla. Neměla jsem to v plánu. Ale alespoň už byl zticha a v klidu.

Vysála jsem ho do poslední kapky a pak ho nechala ležet na zemi. Postavila jsem se a zhluboka se nadechla. Něco tu chybělo. Netrvalo dlouho, abych zjistila, že to je ta bolest v krku, kterou jsem si zahnala krví. To ale neznamenalo, že jsem neměla žízeň. Teď, když jsem okusila lidskou krev mi bylo, jako kdyby to, co mi servíroval Carlisle byla jen nějaká voda ze strouhy a tenhle zázrak byla nejčistší voda z hor. Ani nevím, proč jsem krev přirovnala k vodě, ale zdálo se mi to jako dobré přirovnání. K pochopení.

Rozhlédla jsme se po domě. Jeho čistota byla ta tam. Celá podlaha byla zamazaná krví, na pohovce ležela mrtvola číslo jedna, vedle pohovky na zemi mrtvola číslo dvě, v koupelně zakrvácené oblečení, v ložnici krvavá postel. Nevím, co mám uklidit dřív. Jestli těla, nebo stopy po domě.Veškerou látku poznamenanou krví jsem odnesla do chodby, kde jsem s ní vytřela tu spoušť, kterou způsobila prokousnuté tříslo. Zůstalo tam toho ještě dost, ale nakonec jsem našla způsob, jak to z té podlahy dostat.

Když jsem skončila a utřela si zkrvavená ústa, šla jsme do šatny se obléknout. Vzala jsem si dlouhé kalhoty a tričko s krátkým rukávem. Nechtěla jsem si poškrábat nohy, až je půjdu schovat. Až pozdě jsem si vzpomněla, že nějaké křoví a bodláčí mi sotva ublíží. No jo, to bylo tím, že jsem upírem byla sotva jeden den. Těžko se zahazovaly všechny ty zvyky, které jsem získala během mého sedmnáctiletého života.

Poté, co jsem se oblékla, jsem prolezla celou šatnu a nalezla batoh. Dost velký batoh. Přehodila jsem si ho přes záda a vyběhla super rychlostí ven. Během pár vteřin jsem doběhla k potoku, který jsme s Carlislem přeskakovali. Byla jsem dost blízko Cullenovy vily a bála jsem se, aby mě někdo neslyšel a nechtěl vědět, co dělám u potoka s rukou ve vodě a otevřeným batohem.

Netrvalo dlouho a měla jsem naloveno. Spoustu ryb, které skoro přetékaly z batohu a příšerně smrděly, jsem odnesla zpátky domů. Tam jsem si přes rameno ještě hodila obě těla a vyrazila jsem. Divila jsem se,že ani jednou nespadly, ale držely pevně.

Špatně se mi hledalo, protože jsem nevěděla kde a jak hledat, ale během pár hodin jsem našla to správné místo. Odhodila jsem obě mrtvoly na zem a vysypala na ně a kolem nich ty ryby. Dosti to smrdělo. Doufala jsem, že to přiláká majitele tohohle teritoria i přes to, že tu asi ucítí mě. Nevěděla jsem, jak moc mají medvědi vyvinutý čich a doufala jsem, že těla najdou brzo. Nemůžu si dovolit zprávy v novinách o dvou vraždách způsobených protrhnutím tepny a vykrvácením. Obzvlášť, když jednomu tělu něco chybí… Třeba by hned nemysleli na upíry. Třeba by je to napadlo až po… deseti minutách.

Musela jsme se vrátit a doufat, že se sem brzy dostanu, abych mohla zkontrolovat medvědí práci. Doma to vypadalo snad ještě hůř než když jsem odcházela. V nejbližší době budu asi muset navštívit Forks, abych nakoupila pár nezbytností jako med a rozhodně mop. A taky kontaktní čočky, protože nemůžu chodit mezi lidmi s krvavě rudýma očima a vymýšlet si, že to jsou čočky. Ani napůl normální člověk by si nevzal takové čočky.

Krví nasáklé oblečení a povlečení jsem sebrala z podlahy a otevřenou prosklenou stěnou jsem prošla za dům. Z okolo stojících stromů jsem otrhala nějaké větvě a udělala malou hranici. Zapálila jsem jí a sledovala, jak se důkazy mého oběda mění v popel.

Když dohořela, smíchala jsem popel se zeminou a doufala, že si té lidskosti, která tu byla pořád cítit, nikdo nevšimne. Vrátila jsem se do domu a třikrát se pořádně umyla. Když jsem počtvrté vylezla ze sprchy, pořád jsme ze sebe cítila rybinu a lidskou krev. Vsugerovala jsem si, že si to jen namlouvám a odešla do šatníku se obléknout. Než jsem vyšla z domu, ještě třikrát jsem si to oblečení svlékla a vlezla do sprchy.

Udělala jsem si malý výlet. Sprintovala jsem nejdřív do Forks, ale kousek před koncem lesa jsme si vzpomněla, že mě vlastně určitě všichni hledají. Do Forks nemůžu. Rychle jsem změnila trasu a běžela jsem do Port Angeles. Netrvalo to tak dlouho, jak jsem očekávala. Také jsem očekávala, že po hodině super rychlého běhu budu zadýchaná nebo unavená, alespoň zpocená. Nic z toho se ale nekonalo a když jsem se dostala do Port Angeles, vypadala jsem, jako kdybych vylezla z auta.

Než jsem vešla do města, nandala jsem si velké sluneční brýle a nasadila kapuci, pro jistotu. Nepotřebovala jsem, aby mě někdo poznal. Jak jsem znala své rodiče, byli by schopni vyhlásit pátrání po celé státě.

Procházela jsem městem rychlou chůzí, jen občas se podívala před sebe, abych do nikoho nevrazila, protože si myslím, že by to asi neustál. Lidé si mě také moc nevšímali, prostě jen další podivín, kterých bylo v Americe dost. Přesto, že jsem byla dost sytá, pálilo mě hrdlo pokaždé, když mě někdo minul. Ano,krev byla vynikající, nesrovnatelná s čímkoliv jiným, co jsem kdy v životě ochutnala, ale už mě nebavilo vnímat jen ji. Nikdy mi nepřišlo, že by třeba Jasper měl podobné problémy, když byl ve třídě nebo v jídelně plné lidí. Nebo to uměl velmi dobře skrývat.

Zatímco jsem se snažila neskočit po procházejících lidech a neprozradit tak,co jsem zač, došla jsem k obchodu, do kterého jsem měla namířeno. Popadla jsem první mop, který jsem měla po ruce. Jedině u pokladny jsem trochu ztrácela nervy, jestli mi budou stačit peníze. Prohledala jsem půlku domu, než jsem našla několik stovek vedle počítače v obývacím pokoji.

Peníze mi stačily bohatě. Ještě jsem zašla do obchodu s jídlem, kde jsem koupila několik sklenic medu. Pro příště.

Byl to malý obchůdek, kde jsem u pokladny narazila na papír se svojí fotkou a prosbou o pomoc. Dost jsem znervózněla a chtěla jsem být z obchodu co nejdříve. Při placení si mě postarší prodavačka bedlivě prohlížela. Pátrala v mé dokonalé tváři po podobnostech s hledanou dívkou. S hrůzou jsem čekala, kdy ji najde. Podezřívavě na mě koukala, když jsem rychle zaplatila, nechala jí nějaký ten dolar navíc a spěšně odešla

Lidé se za mnou otáčeli, protože jsem vypadala jako blázen. V teplém letním počasí v mikině s kapucou, s velkými slunečními brýlemi,a v jedné ruce třímajíc mop a příslušenství k němu a v druhé igelitovou tašku, ve které o sebe cinkaly lahve s medem.

Ještě jsem udělala rychlou zastávku v lékárně, abych si koupila čočky, které se co nejvíc podobaly barvě mých původních očí.

Když jsem došla za město, začínalo se šeřit. Už mě otravovala ta pomalá lidská rychlost. Za městem jsem si koupené věci přitiskla na tělo a rozběhla se. Za hodinu jsem byla doma. Med jsem schovala do šatníku a dala se do úklidu zbývajícího nepořádku. Krev mezitím zaschla, ale už jí byla jen troška. Za čtvrt hodiny jsem měla vytřený celý dům. Šla jsem se převléknout – dneska už asi po páté. Vzala jsem si krátké modré šaty, protože lichotily mé postavě, na špagetová ramínka a vydala se na cestu ke Cullenovým.

Autor: SamMoore (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Stín života - II. - Nový svět(6/6):