Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Stín života - II. - Nový svět (4/6)

27.09.2009 (10:15) • SamMoore • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1697×

Samozřejmě, mohla jsem k nim běžet a být u nich během zlomku vteřiny, ale chtěla jsem si dát čas k ovládnutí svojí žízně natolik, abych po nich v první vteřině, kdy je uvidím, neskočila.

Už jsem je viděla, i když jsem věděla, že oni mě ještě vidět nemohou. Hrdlo pálilo stále víc a já se snažila vidět přes tu touhu po krvi, kterou jsem cítila.

Byli dva. První byl starší než druhý, řekla bych tak čtyřicet pět let. Měl tmavě hnědé vlasy, jejichž špičky vykukovaly zpod zelené čepice, kterou měl na hlavě. Vystouplé lícní kosti a bradu pokrývaly vousy. Měl zelené tričko, které ladilo s jeho čepicí a zelené kalhoty, které odhalovaly svalnatá lýtka. Tenhle muž nebyl v lese poprvé. V jeho tašce jsem cítila střelný prach, takže byli na lovu.

Druhý, mladší a menší než první, měl stejné hnědé vlasy a oči jako otec. Měl na sobě jen vytahané černé triko a černé tepláky. Z jeho výrazu bych řekla, že se mu v lese nelíbilo. Radši by byl s kamarády někde ve městě nebo u počítače, kdekoliv jinde než tady. Taky bych řekla, že se mu lov hnusil. Nechtěl zabíjet něco živého. Škoda, takového kluka bude velká škoda. Ale já se už absolutně neovládala.

„Říkal jsem ti, že sem nemáme chodit. Bloudíme tady už hodiny a ani jedno nevinný zvíře, který bys mohl zabít! Beztak jsme se už asi ztratili,“ ztěžoval si syn. Otec se zastavil a vyndal z batohu kompas. Chvíli ho zkoumal a pak se zamračil.

„Rozhodně nejsme ztraceni,“ prohlásil autoritativně. Pak si pro sebe zabručel: „Jen nevím, kde jsme.“ Hodil si batoh na záda a vydal se trochu odlišným směrem, než šli předtím. „Jsem si jistý, že tímhle směrem jsem slyšel stádo jelenů, pojď,“ rozkázal.

Nevěřila jsem, že by měl tak vyvinutý sluch, aby i na takovou dálku zaslechl stádo, které jsem svou změnou kořisti vyplašila. Vyskočila jsem na větev nejbližšího smrku, dost vysoko na to, abych je mohla pozorovat, aniž by mě viděli oni. Pohodlně jsem se usadila a čekala, až zase začnou mluvit. Nestalo se tak a lovci jen dál pokračovali v chůzi.

„Tati, jestli nestihnu ten zápas, který dávají dneska v televizi, tak tě…,“ nedokončil větu, protože leknutím zalapal po dechu. Skočila jsem totiž ze svého úkrytu přesně za ně.

„Ahoj,“ pozdravila jsem na oko nevinně. Oheň v mém hrdle pálil stále silněji, jak moc blízko jim jsem stála.

„Kdo jste?“ zeptal se vystrašeně otec.

„Lepší otázka je co jsem, ale mé jméno je Sam,“ hrála jsem si s nimi. Udělala jsem dva kroky k nim, snažíc se pohybovat svůdně. Oba na mě zírali neschopni slova. „Jste tu už asi dlouho, že?“ ptala jsem se svým novým hlasem znějícím jako malý zvoneček. Stále jsem si na to nezvykla.

Syn se uklidnil rychleji než otec. Usmál se na mě a nebylo těžké uhodnout, na co myslí.

„Musíte být unavení a hladoví. Bydlím nedaleko. Nechcete tam zajít, nabrat energii, nasytit se?“ pokračovala jsem a sváděla je dál.

Nikdy jsem nevěděla, že jsem tak dobrá, co se týče svádění. Oba zírali a už jsem čekala, že začnou slintat jako kdybych byla Pavlov a oni pokusní psi.

„Jo, myslím, že by nám trochu odpočinku přišlo vhod,“ souhlasil se mnou otec.Řekla bych, že na mě měl stejnou chuť jako jeho syn.

„Dobře. Není to daleko,“ utěšovala jsem je, zatímco jsem se do nich zahákla rukama a vedla je. Jejich kůže byla tak teplá, slyšela jsem jejich zrychlený tep i krev, která jim vířila v žilách. Zatímco jsme šli, přemýšlela jsem, jestli si jen vnucuji myšlenku, že cítím jejich krev proudit  žilami v místech, kde jsem se jich dotýkala. Cítila jsem, jak se zalekli a maličko ucukli, když jsem se jich dotkla.

„Není vám zima? Mohu vám půjčit mikinu,“ nabízel mi otec. Na mikinu bylo dost teplo, ale asi tušil, že kdyby se ztratili, bude se hodit. Takže moje kůže je teď stejně ledová jako Jasperova. Na vteřinu jsem místo lesa viděla jeho obličej zkoumaný mými lidsky teplými měkkými prsty. Cítila jsem ten chlad, který z něho sálal.

Po pár vteřinách, které jsem strávila v minulosti, jsem se vrátila mezi mé dvě oběti.

„Ne, díky, je mi dobře,“ usmála jsem se na otce a zamrkala dlouhými řasami. Zděšeně ode mě odskočil. Nepatrně jsem se zamračila.

„Vaše oči…,“ vydechl a já si matně vybavila svůj dnešní odraz v zrcadle.Nádherné bledé monstrum  s dlouhými hnědými vlasy a… sytě rudýma očima.

Příště budu muset myslet na všechny detaily. Stejně tak jsem jim nabízela jídlo a ani nemám kuchyni. Ke Cullenovým nemůžu, asi by jim to došlo. Doufejme, že budu mít dřív občerstvení já, než si oni vzpomenou, že měli nějaký hlad. Hlad. Žaludek se mi svíral a hrdlo nesnesitelně pálilo. Doufám, že vydržím do domku, chci si být jistá, že nás nikdo neuvidí.

V tu chvíli mi přišlo, že se několik metrů od nás mihla postava stejnou rychlostí jak Carlisle a já. Upír. Jediné, co jsem stihla zaznamenat, bylo, že to byla drobná malá osůbka s tmavými vlasy. Alice Cullenová. Určitě teď poběží domů, aby mě prozradila a někdo mě zastaví. Přidala jsem do kroku.

„To jsou jen čočky,“ odsekla jsem, netrpělivá, abychom už byli doma. Naštěstí les začal houstnout a já věděla, že jdeme správně a že tam za moment budeme. Mé oběti se mnou sotva držely krok, když jsme konečně dorazili k domku.

„Bydlíš tady tak sama,“ konstatoval syn. Otočila jsem se na něj.

„Ano, občas mi bývá tak smutno,“ zavrněla jsem směrem k němu. Slyšela jsem, jak se mu ještě zrychlil tep. Podíval se na otce a já mu z obličeje mohla číst zuřivé přemýšlení, jak se otce zbavit, aby mohl být se mnou sám. To jsem už měla naplánované.

Vešli jsme do domu a zůstali stát v obývacím pokoji.

„Mám bohužel jen malou ložnici na to, abyste se tam vyspali oba. Jeden z vás bude muset zůstat zde,“ postěžovala jsem si. Nastalo dilema, kdo komu přenechá postel a já začala být ještě víc podrážděná, protože čím déle otálím, tím dřív může přiběhnout třeba Carlisle a zastavit mě. Udělala bych nejlépe, kdybych po nich skočila hned. Obávám se ale, že bych tu neudržela oba, kdybych po nich skočila. Zatímco bych jednoho zabíjela, druhý by utekl a přivolal pomoc. A buď by mě chytili, nebo bychom museli rychle uprchnout. To Cullenovým nemůžu udělat. Zhluboka jsem se nadechla, což jsem neměla dělat, protože mě hrdlo zase nesnesitelně pálilo.

Oběti se nakonec dohodly. Odvedla jsem syna do ložnice a otec zůstal v obývacím pokoji.

„Zatím se tu uveleb, dojdu pro jídlo,“ usmála jsme se na syna a ladně vyšla z místnosti. Samozřejmě, že jsme žádné jídlo neměla, ale potřebovala jsem je oddělit.

Kráčela jsem do obývacího pokoje a otec mě sledoval pohledem celou dobu,dokud jsem se neposadila k němu na pohovku.

„Ani jste mi neřekl své jméno,“ snažila jsme se zapříst řeč, zatímco jsem znervózňovala. Měla jsme sice velký hlad (no spíš žízeň), ale nikdy jsem nezabila nic, kromě svých rybiček.

„Jsem Marvin,“ odpověděl s úsměvem. Maličko se ke mně přišoupnul.

„A odkud pocházíte?“ pokračovala jsem. Odkud pocházíte??? Co jsem to za blbce, že neumím zabít svou oběť? Nejradši bych si nafackovala.

Pitomá žízeň, Byla jsem ráda, že jsem ze sebe dostala ty dvě věty, aniž by mi ochraptět hlas od toho pálení v krku.

„Z Port Angeles,“ odpověděl mi a přisedl si ještě blíž. Už byl dost blízko, abych ho bez problémů kousla. Místo kousání jsem se rozhodla si s ním pohrát. Naklonila jsme se k němu – přes šílenou bolest v hrdle – a začala ho líbat na krk. Být člověk, jeho strniště by mě škrábalo na tváři, ale mé mramorově tvrdé pokožce nemohlo nic ublížit.

Je skvělé, že nebyli z Forks, nikdo je tady nebude hledat. A když je najdou, nespojí si je se zmizením mladé Samanthy Tess Moorové. No třeba si budou myslet, že za naším zmizením vězí stejný člověk, nějaký sadomasochistický úchyl bez řádného motivu.

Pod svými rty jsem cítila, jak mu zběsile uhání tep, jak mu krev hýří a míří do jednoho místa v jeho těle…

Nechtěla jsme s ním mít sex. Proto jsem nenápadně přesunula rty na místo, kde jsem cítila největší koncentraci krve, tepna, a pootevřela jsem ústa.

Autor: SamMoore (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Stín života - II. - Nový svět (4/6):