Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Štěstí v neštěstí - 6. díl

05.05.2010 (07:15) • Gabby01 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1169×

„Ano Carlisle?“

„Edwarde, kde jsi?“

„V lese. Proč?“

„Musíš se okamžitě vrátit. Doufám, že je s tebou i Vanessa!“

„Samozřejmě, že je… Carlisle, děje se něco?“

„Ano děje, ale řeknu ti to, až přijedete.“

„Je to vážné?“

„Více než si myslíš.“

Po tom rozhovoru s Carlislem se Edward choval divně… Beze slova mě popadl do náruče a pádil se mnou přes les až k autu, kde mě konečně spustil na zem.

„Edwarde děje se něco?“ zeptala jsem se ustaraně, ale on mi neodpověděl.

„Nastup si,“ řekl a otevřel mi dveře spolujezdce… Ve vteřině seděl vedle mě a startoval auto. Rozjel to na plný plyn, takže cesta zpátky netrvala moc dlouho. Než jsem se stačila vzpamatovat, auto se zastavilo na svém obvyklém místě v garáži a Edward mi pomáhal vystoupit, protože jsem byla trošku více mimo než obvykle. Hned co jsem stála pevně nohama na zemi, popadl mě za ruku a táhl mě do domu… Carlisle s Esmé seděli v obyváku na pohovce a o něčem vážně diskutovali.

„Edwarde, Vanesso!“ vykřikla radostně Esmé, když nás spatřila a běžela nás obejmout.

„Co se děje?“ zeptal se Edward vážně a vykroutil s Esménina objetí, aby si mohl sednout ke Carlisleovi. „Cože?!“ vykřikl z ničeho nic.

„Edwarde, uklidni se. Už máme plán,“ uklidňoval ho Carlisle. Esmé mě stále pevně svírala ve svém náručí a já pořád nevěděla, o co tady jde… Edward a Carlisle vypadali, jako by spolu hovořili, ale nevydali ze sebe ani hlásku.

„Můžete mi už konečně někdo říct, co se tedy děje?!“ Byla jsem čím díl tím více zmatenější.

„Všechno ti povím cestou,“ odpověděl Edward. „Jdi si sbalit věci.“  Vydala jsem se do pokoje a cestou po schodech nahoru přemýšlela, co všechno si zabalím… Vůbec jsem to nechápala. Na posteli ležel sbalený kufr… Byla jsem vlastně docela ráda, že mám o jednu starost méně.

„Ještě tohle.“ Z mé šatny vyšla Alice a v rukou držela nějakou mikinu a bundu.

„Doufám, že aspoň ty nebudeš dělat mrtvého brouka.“ Měla jsem spoustu otázek… Proč musíme tak narychlo odjet?! A kde je vlastně máma?! Je v pořádku?!

„Tak to tě musím zklamat. Mám přísný zákaz ti něco vyžvanit.“ Přibalila mi poslední kusy oblečení do napěchovaného kufru a sedla si vedle mě na postel… Chtěla jsem se zohnout pro papírek, který ležel na zemi, ale zatočila se mi hlava a já padala k zemi. Alice mě však včas zachytila a tím zabránila mému pádu.

„Vanesso! Vanesso, slyšíš mě?!“ křičela Alice, ale já jí nedokázala odpovědět, i když jsem se ze všech sil snažila.

Edward:

„Edwarde, okamžitě pojď sem!“ křičela na mě v myšlenkách Alice. Na nic jsem nečekal a upíří rychlostí jsem vtrhl do Vanessina pokoje.

„Vanesso! Vanesso, slyšíš mě?!“ křičela Alice na Vanessu, která ležela na zemi a vůbec nereagovala. Nevím co se to se mnou dělo, ale najednou jsem zkameněl a nemohl jsem se ani pohnout.

„Edwarde, co tam tak stojíš, dělej něco!“ křičela na mě Alice a tím mě aspoň trochu vzpamatovala. Okamžitě jsem přiskočil k Vanesse a snažil se ji probrat.

„Lásko, slyšíš mě? Řekni něco!“ Lehounce jsem ji popleskával po tvářích a snažil se být co nejopatrnější… Její srdce bilo, jako splašené a vypadalo jako by každou chvíli mělo vybouchnout.

„Edwarde, odnes ji opatrně ke mně do pracovny,“ přikázal mi Carlisle. Neváhal jsem ani minutu a opatrně jsem ji zvedl ze země. Byla křehká, jako porcelánová panenka. Bál jsem se, abych jí nějak neublížil… Co nejopatrněji jsem ji položil na lehátko, aby ji Carlisle mohl vyšetřit.

„Zdá se, že neunesla všechen ten nával a stres a omdlela,“ konstatoval. „Píchnu ji injekci, aby se pořádně prospala.“ Já jen přikývl a sledoval mou spící lásku.

„Co teď budeme dělat?! Takhle s ní přece na letiště nemůžeme.“ Doufám, že Carlisla něco napadne.

„Pojedeme do Portlandu… Jinak vše na čem jsme se domluvili, platí… Teď se jdi trochu uklidnit a za chvilku vyjedeme.“

„A co teď bude s Vanessou?“ zeptal jsem se starostlivě.

„Neměj strach, pořádně se vyspí a zase bude úplně v pořádku,“ uklidňoval mě Carlisle.

„Dobře.“ Carlisle měl pravdu. Musím se trochu uklidnit, ale jak?! Vždyť za to můžu já! Neměl jsem před ní nic tajit. Ublížil jsem ne jenom ji, ale také Alici, která si to vyčítá stejně jako já.

„Neměla jsem tě poslouchat!“ křičela na mě a při tom se tvářila zdrceně.

„Alice, neobviňuj se za něco, za co vůbec nemůžeš. Můžu za to jenom já… Neměl jsem před ní nic tajit a říct jí to!“ Byl jsem na sebe rozzlobený… Alice si vzdychla a objala mě.

„Edwarde, já vím, že si pro ni chtěl jen to nejlepší, ale někdy je dobré říct ostatním pravdu, ať je jakákoliv.“

„Máš pravdu. Už nikdy před ní nebudu nic tajit.“ Ale někdy je opravdu těžké říct někomu pravdu, která zabolí… Alice si odkašlala.

„No dobře, ani před vámi nebudu nic tajit.“ Jak znám Alici, zapíše si to někam a bude chtít můj podpis, který potvrdí, že jsem to opravdu řekl.

„Opravdu?!“ Ve vteřině stála přede mnou s papírem a tužkou.

„Alice!“

„Co je?! Musím si to prostě zapsat, protože tobě se nedá věřit… Ne jenom, že umíš číst myšlenky, ty taky umíš pěkně kecat… Mám to! Ty nejsi jenom upír, ty jsi upírská kecka! A jestli to nepodepíšeš, tak ti tak budu říkat… Upírská kecka! Upírská kecka!“ volala pořád dokola a přitom na mě vyplazovala jazyk.

„Ani za nic to nepodepíšu, vampirešpunte.“

„Jak chceš, upírská kecko!“

„Jak chceš, vampirešpunte!“

„Upírská kecko!“

„Vampirešpunte!“

„Můžete toho nechat?! Nedá se to už poslouchat a ani bych se nedivil, kdyby se Vanessa probrala,“ přerušil nás Emmett a pustil si televizi, aby se mohl jako obvykle dívat na nedělní baseballový zápas… Vanessa! Alice teda umí člověku vyhnat starosti z hlavy, ale lepší bude vrátit se zpět do kruté reality… Sedl jsem si ke klavíru a začal hrát melodii, která mi právě zněla v hlavě při představě na Vanessu…Ta melodie byla tak krásná, stejně jako ona. Vychutnával jsem si každou notu až do poslední kapky… Dozněli poslední tóny a já si všiml, že nejsem v místnosti sám. Esmé seděla v křesle vedle klavíru a mlčky poslouchala.

„Edwarde, to je tak krásné. To si složil sám?“ zeptala se udiveně.

„Ano… Je to Vanessina ukolébavka.“

„Vyrážíme na cestu. Zajdi pro Vanessu a ulož ji do mého auta… Ty Esmé pomoc Alici s kufry.“ Carlisle všem rozdal úkoly a začal se přehrabovat starými knihami na poličce v obyváku. Vstal jsem od klavíru a šel do Carlisleovi pracovny pro Vanessu… Ještě pořád spala, ale byla stále překrásná jako vždycky. Opatrně jsem ji zvedl z lehátka a nesl ji po schodech dolů až do garáže. Tam už čekala Esmé a pomhla mi Vanessu uložit. Opatrně jsme ji uložili na zadní sedadlo a přikryli dekou… Já, Vanessa a Esmé jsme jeli Carlisleovým autem a Emmett, Rosalie, Alice a Jasper jeli mým. Doufám, že to moje Volvo nějak přežije.

Vanessa:

Stála jsem na naší louce…V dáli mezi stromy se mihla nějaká osoba. Najednou se přede mnou zastavila… Byla to žena, ale ne jen tak ledajaká… Byla to rusovlasá upírka, s karmínově červenýma očima. Byla mrštná a držení těla měla poněkud zvláštní… Jako nějaká šelma… Upíří rychlostí kolem mě kroužila a nenávistně si mě prohlížela. Měla jsem strach… Ne o mě, ale o tu malou holčičku, která seděla uprostřed louky a natahovala ke mně své malé ručičky. Chtěla jsem se k ní rozběhnout a schovat jí ve svém náručí, ale nemohla jsem. Byla jsem jako z kamene. Chtěla jsem křičet, aby ji neubližovala, ať si vezme mě, ale nemohla jsem… Nemohla jsem dělat vůbec nic.

„Už ji nikdy neuvidíš. Teď je má!“ Popadla ji do náruče a zmizela s ní mezi stromy. Skácela jsem se k zemi a rozplakala se. Cítila jsem se, jako by mi vzala kousek srdce… Jako kdyby mi vzala něco, co strašně moc miluji.

„Ne!“ vykřikla jsem a rozběhla se stejným směrem jako upírka… Bloudila jsem hlubokým lesem a snažila se je najít… Marně jako by se po nich slehla zem.

„Vanesso! Vanesso, slyšíš mě?! Vzbuď se!“ volal na mě Carlisle a při tom se mnou opatrně cloumal. Otevřela jsem oči a snažila se zaostřit. Pár krát jsem zamrkala a spatřila Carlisleovu tvář.

„Kde to jsem?!“ Strašně mě bolela hlava a na nic jsem si nemohla vzpomenout, jen na tu holčičku a upírku… Carlisle seděl vedle mě a měřil mi tlak.

„Jen lež a odpočívej… Zavolám Edwarda.“ Zvedl se a odešel z pokoje. Za chvíli byl zpět i s Edwardem.

„Vanesso!“ vykřikl radostně a rozběhl se ke mně. „Měl jsem o tebe takový strach.“ Pevně mě svíral ve svém náručí a líbal mě do vlasů.

„Tlak už máš v normě, ale ještě bys měla celý den odpočívat, ať se ti neudělí zase špatně.“ Carlisle mi sundal manžetu a tlakoměr schoval do krabice. „Nechám vás o samotě.“ Vzal krabici a odešel.

„Co se stalo?!“ Hlava mi stále třeštila a já se nemohla na nic soustředit.

„Omdlela si,“ odpověděl Edward zdrceně, jako by řekl něco špatného.

„A kde to jsem?“ Rozhlížela jsem se po pokoji, ale zdál se mi úplně cizí.

„V Portlandu.“

„V Portlandu?!“ Sakra, proč si nemůžu na nic vzpomenout! Cítím se jako by mi někdo dal koňskou dávku anestetik.

„Museli jsme odjet… Nevím, jestli je vhodná doba, abych ti to řekl.“

„Edwarde, řekni mi všechno, co víš… Kde je ta upírka s tou holčičkou?“ Pořád mi to vrtalo hlavou.

„Jaká upírka?! Jaká holčička?!“ Díval se na mě jako na blázna.

„Stála jsem na naší louce, byla tam nějaká upírka a ta holčička… Ona mi ji vzala, Edwarde! Vzala mi ji!“ Rozbrečela jsem se, protože jsem byla úplně bezmocná.

„Lásko, uklidni se. Byl to jenom sen, všechno je dobré,“ uklidňoval mě… Byl to jenom sen?! Vždyť to bylo tak skutečné! Tak proč mě to tak bolí? Proč chci tu holčičku tolik zachránit, když vůbec neexistuje?!

Pokud se vám tento díl líbil, zanechte mi prosím komentík. Budu moc ráda. Gabby01

Autor: Gabby01 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Štěstí v neštěstí - 6. díl: