Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Štěstí v neštěstí - 11. díl

06.12.2010 (11:30) • Gabby01 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1238×

„Vážně všechny city?“ usmála se a políbila mě.

„Edwarde?!“

Okamžitě jsem se od Belly odtrhl a spatřil Alice se zbytkem rodiny, jak na nás nevěřícně hledí.

„Pane bože! To snad nemůže být pravda!“ vykřikla Esmé a vrhla se Belle do náruče. „Jsi to opravdu ty, Bello?!“

„Ano, jsem to já,“ zasmála se.

Ostatní jen stále stáli a překvapeně hleděli na Bellu, která se vřele objímala s Esmé… Jen Alice vypadala poněkud nepřekvapeně a to mě trochu znepokojilo.

„Alice, mohl bych si s tebou promluvit o samotě, prosím?“ vydal jsem se do pracovny.

„Jistě,“ následovala mě.

„Tys věděla, že není mrtvá?!“ vychrlil jsem na ni mou otázku hned, co jen zavřela dveře.

„Edwarde, já…“ vypadala poněkud zaskočeně.

„Odpověz mi!“ zvýšil jsem hlas, ale ne tolik, abych upoutal pozornost ostatních, kteří se naplno věnovali naší nezvané návštěvě.

„Ano, věděla,“ odpověděla sklesle.

„Takže tys to celou tu dobu před námi tajila?!“ nemohl jsem tomu uvěřit.

„Edwarde, pochop mě, nemohla jsem vám to říct… Bella mi to zakázala.“

„Tak Bella…“

„Ale…“ snažila se mě zastavit, ale marně.

„Už nechci nic slyšet!“ prásknul jsem dveřmi a odešel.

Bella

„Proč ses neozvala?“ zeptala se mě Esmé posmutněle a posadila se vedle mě na pohovku.

„Esmé, ani nevíš, jak moc mě mrzí, že jsem jen tak zmizela a nedala vám vědět, že jsem v pořádku. Myslela jsem, že to tak bude pro všechny lepší. Edward přeci nechtěl, abych se stala upírem.“

„Já vím, ale mohla jsi nám poslat třeba dopis…“

„Věř mi, že jsem to už několikrát chtěla udělat, ale něco mi říkalo, že by to situaci ještě zhoršilo.“

„Asi máš pravdu… A co tě sem tak z ničeho nic tedy přivedlo?“ zeptala se zvědavě.

„Byla jsem za sestrou a ta mi pověděla o Vanesse a Edwardovi. Tak jsem na nic nečekala a rozhodla se jim osobně pogratulovat,“ usmála jsem se přesvědčivě.

„To je od tebe moc milé.“

„Ale podle Edwardovy dnešní reakce jsem sem neměla radši vůbec jezdit,“ vzdychla jsem si posmutněle.

„Bello, pochop, že všichni jsme z toho poněkud v šoku… Přece jenom jsme několik let žili v přesvědčení o tvé smrti.“

„Je mi to opravdu strašně moc líto,“ pohlédla jsem na ni provinile.

„Já vím,“ objala mě a pohladila mě po vlasech.

„No nic, já už budu muset běžet. Musím si ještě zařídit nějaké ubytování.“

„Ale prosím tě, můžeš přeci zůstat tady.“

„Nechci obtěžovat,“ chystala jsem se k odchodu.

„Tak dlouho jsme se neviděli a ty už chceš jet?! V žádném případě! Zůstaneš tady,“ rozhodla… Přesně takhle jsem to plánovala.

„Tak dobře,“ souhlasila jsem se svým dokonale přesvědčivým úsměvem.

Alice

Věděla jsem, že ta chvíle někdy přijde… že se vrátí a bude chtít získat Edwarda a nás všechny zpět. Tohle bych možná ještě překousla, ale to, jak se přetvařuje a dělá, jako by se vůbec nic nestalo, tak to už je příliš. Navíc do té své pitomé hry nezatahuje jen nás, ale i Vanessu a právě to mě nejvíce štve… Nejen mě, ale samozřejmě i Edwarda, který je teď na mě mimochodem pěkně naštvaný a jen tak mi neodpustí… Vlastně se mu ani moc nedivím. Celou tu dobu jsem mu lhala a to se mi právě vymstilo.

Vanessa

Lehla jsem si do postele a čekala na Edwarda. Snažila jsem se alespoň na chvíli usnout, ale nešlo to. Musela jsem stále myslet na to, co tam asi spolu sami dva dělají. Mé představy mě vůbec neuspokojovaly, a tak jsem na nic nečekala a šla se přesvědčit o opaku… Pomalu jsem kráčela chodbou ke schodišti, když jsem zaslechla Esméin hlas a kroky vedoucí po schodech nahoru. Na nic jsem nečekala a pádila zpátky do pokoje. Za chvíli vtrhl do pokoje Edward, který vypadal poněkud naštvaně.

„Co se děje?“ zeptala jsem se nechápavě.

„Nic,“ odsekl a začal vytahovat naše kufry.

„My někam jedeme?“ udiveně jsem hleděla, jak do nich hází všechny naše věci.

„Jo.“

„Jednou s námi i ostatní?“

„Ne,“ odsekl opět.

„Edwarde, co se stalo?! Proč musíme odjet?!“ vůbec jsem to nechápala.

„Na nic se mě teď neptej. Všechno ti vysvětlím, až budeme sami.“

„Dobře.“ Raději už jsem se ho na nic neptala a šla si zabalit své osobní věci.

„Edwarde, prosím, neodjíždějte,“ vtrhla do pokoje Alice.

„Dokud tady bude ona, tak tu nezůstaneme.“

„Edwarde, prosím, nedělej to.“

„Ztrácíš jen čas. Nepřemluvíš mě… A proč se vlastně zrovna s tebou o tom bavím?! Tohle všechno je jen kvůli tobě! Kdybys ji neposlechla, tak mohlo být všechno úplně jinak! Zmiz mi z očí!“

„Tak fajn!“ práskla za sebou dveřmi.

„To jsi nemusel.“

„Vanesso, počkej,“ chytil mě za ruku.

„Ne, Edwarde, dokud se neuklidníš,“ vykroutila jsem se mu a odešla za Alice.

„Alice, jsi v pořádku?“ zeptala jsem se starostlivě a posadila se vedle ní.

„Je mi hrozně, Van.“

„Edward to přehnal.“

„Ne, nepřehnal… Má pravdu. Za to všechno můžu já,“ obviňovala se.

„Za vše určitě ne,“ snažila jsem se ji utěšit.

„Ale ano… Kdybych mu řekla o Belle, tak to mohlo dopadnout jinak.“

„Cože?!“ nechápala jsem.

„Já jsem celou tu dobu věděla, že žije,“ ujasnila mi.

„Počkej, takže tys to celé ty roky věděla a nikomu to neřekla?!“ Alice jen přikývla. „Páni, ty teda umíš udržet tajemství,“ snažila jsem se odlehčit situaci.

„A právě na to jsem doplatila,“ povzdychla si smutně.

„Neboj, všechno se zase urovná, uvidíš,“ objala jsem ji kolem ramen.

„To doufám.“

„Teď pojedeme s Edwardem na malý výlet a až přijedeme, tak to mezi vámi bude zase jako dříve,“ uklidňovala jsem ji.

„Tak na sebe hlavně dávejte pozor.“

„Neboj, budeme,“ usmála jsem se na ni a odešla.

Edward byl zřejmě odnést naše zavazadla do garáže. Než jsem se stačila nadát, byl zpátky.

„Ještě pořád se se mnou nebavíš?“ zeptal se trochu posmutněle.

„Ještě pořád se zlobíš na Alici?“ zeptala jsem se na oplátku.

„Vanesso, pochop mě, vždyť ona to celou tu dobu před námi tajila!“

„Já vím, ale něco ji k tomu muselo přeci vést,“ bránila jsem ji.

„Nebudeme se už o tom bavit. Chci už odsud konečně vypadnout a užít si společnou zaslouženou dovolenou,“ chytil mě kolem pasu a chystal se mě políbit.

„Já taky,“ urychlila jsem políbení.

„Tak můžeme vyrazit?“

„Já myslím, že ano,“ odpověděla jsem s úsměvem a už se nemohla dočkat na naši první společnou, doufám, že krásně prožitou, dovolenou.

Mám ještě vůbec pokračovat?

Autor: Gabby01 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Štěstí v neštěstí - 11. díl: