Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Status: rudé oči - 3. kapitola

30.06.2012 (07:30) • Aliska • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1212×

Itálie... Moje srdcová záležitost. Byla. Do té doby, než jsme zastavili ve Volteře. Samotné to místo mi nahánělo husí kůži. Když jsme vešli dovnitř a já uviděla všudypřítomné Volturiovy, málem jsem se složila. Naštěstí mě Emmett nesl, takže to nebylo poznat. Bylo toho na mě hodně. Smrt rodičů, přestěhování ke Cullenovým, dopis od Volturiových a teď samotná Volterra. Všichni mě probodávali rudým pohledem.

„Esmé, co jsi dala do těch karbanátků?"

„Všechno možný, proč?"

„Asi budu zvracet..." řekla jsem a celá zelenala.

„Jéžiši," řekl Emmett a nějakou zvláštní okolností jsem najednou klečela v trávníku před Volterrou a byla zcela připravená zvracet. Vyblila jsem snad celou snídani i oběd v podobě dvaceti „výborných karbanátků". Vedle mě se objevila lahev vody, tak jsem si vypláchla pusu, kývla a to už jsem byla zpátky v chodbě.

„Díky," řekla jsem. Všudypřítomnou únavou ze zvracení a příjemným kolíbáním kroků jsem usnula. Probudilo mě hlasité zaklepání. To už jsme stáli před obrovskými dveřmi do sálu. Emmett mě opatrně postavil a dal mi berle...

Seděla jsem na nemocničním lůžku a dobarvovala pozadí u děsivého obrázku. Byla jsem do toho zabraná šest hodin v kuse. Znovu se otevřely dveře a v nich stál ten doktor. Ten pro dospívající, nedospívající, ba i stárnoucí ženu nesmírně přitažlivý doktor. Vrátila jsem se pohledem k obrázku. Doktor se posadil na postel, ale do místnosti vešlo i šest dalších osob. Všichni chladní.

Mlčela jsem a znovu se vrátila ke čmárání pozadí. Nikdo mě nemohl vyrušit. Věděla jsem, že i přes to, že jsou chladní, mi neublíží. Ubližují Rudoočka. V pozadí byl vysoký strom, řeka a naše zdevastované auto. Chudák stará Kia Sephia už to nevydržela.

„Proč nemluví?" zeptal se přiblble ten úplně vzadu. Periferním viděním jsem usoudila, že je vysoký a nesmírně namakaný.

„Nepromluvila od té autonehody," řekl doktor. Začala jsem štrachat v penále. Vytáhla jsem tmavě červenou pastelku a přejela hrotem po rtech Rudoočka. Na krev byla moc světlá, tak jsem ji obtáhla fixou. Obrázek byl už skoro hotový. Poslední, co jsem nakreslila, byl obrys dívky, stojící cca deset metrů za Rudoočkem. Potom jsem přeložila papír, schovala tužku a papír si strčila pod polštář. Potom jsem si přitáhla kolena k tělu a i přes bolest zlomeného kotníku jsem se houpala. V mých očích bylo prázdno. Nevím, co jsem v tu chvíli cítila. Možná nic, možná něco hrozně silného... Nevím. Nejspíše něco silného, jelikož byl ten, jehož jméno jsem samozřejmě neznala (nyní už vím, že to byl Jasper), úplně ztuhlý. Nikdy mi neřekl, co jsem cítila, i když jsem se ho na to tisíckrát ptala. Pravidelné houpání mě uspávalo, ale já nemohla usnout. Bála jsem se, že ve snu bude Rudoočko, jako vždy předtím. Všichni na mě hleděli. Já je ignorovala. Nebyli nebezpeční = nebyli důležití...

Edward přečetl z mé mysli, že je mi zima, a přehodil mi přes ramena kabát. Děkovně jsem se na něj usmála. Zpoza dveří se ozvalo tiché:

„Dále." Vešli jsme postupně. Carlisle, Esmé, Emmett, Jasper, Rosalie, Alice, já, Edward. Přede mnou se rozevřel obrovský majestátní sál. Když jsem uviděla tři trůny a na nich tři rudooké, málem jsem se složila. Rozhlédla jsem se. Všude byli rudoocí. Všude! Jasper ke mně poslal vlnu klidu, tak jsem se nezhroutila.

„Rudé oči! Rudé oči!" znělo mi v hlavě. Snažila jsem se pravidelně dýchat, ale tep byl rychlejší, než světlo. A zrovna to se v místnosti plné rudookých upírů nevyplácí. Krev mi divoce proudila v žilách a každý z nich odolával pokušení mi ty žíly vyprázdnit. Měla jsem vzácnou krev. Vzácnou krevní skupinu AB.

Podle mých informací (kterých mi po cestě nesdělili mnoho) lidi s touto krevní skupinou nevysávají. Proměňují je. Prý mají nadstandardní talent v pozdějším upířím životě. Ovšem AB je prý nejlepší krev. Je hrozně těžké jí odolat za běžných okolností a upírů, co by dokázalo proměnit člověka s AB, je všehovšudy pět. Dva z nich jsou v klanu Volturiů. Tudíž pokud by trvali na mé přeměně, museli by to udělat oni sami. Myslím, že mi dají na vybranou.

Celý sál byl chladný. Ať jeho obyvatelé, tak celkový dojem a teplota. Stále jsem zůstávala vzadu. Z těch tří na trůnech jsem měla hrůzu. Ze všech rudookých jsem měla hrůzu. Chtěla jsem být co nejdříve pryč.

„Cullenovi, vítejte," řekl jakoby mile ten uprostřed. Měl dlouhé černé vlasy a nehezký obličej. Přímo ošklivý obličej. Nej... - normálnější? - z těch tří byl ten napravo. Vypadal mladě a byl i celkem hezký. Měl světle blonďaté vlasy. Ten poslední, nalevo, byl starší. Tedy... To u upírů člověk nikdy neví, ale byl proměněn již v pokročilejším věku. Na ostatní jsem se radši nedívala. Ten prostřední vstal.

„Ahoj, Aro," řekl Carlisle. Úplně jsem se otřásla. Takový hrozný tón jsem z jeho úst ještě neslyšela.

„Zoro..." řekl Aro. Edward ustoupil a já udělala krok vpřed. Vysunula jsem si zpoza ucha pramen vlasů a zakryla ním nenápadně část tváře. Měla jsem větší pocit bezpečí. Zapřela jsem se o berle, abych nervozitou neomdlela. Snažila jsem se vypadat v pohodě a díky mému mimořádnému hereckému talentu se mi to snad i povedlo. Do té doby, než mě Aro požádal o ruku... Nepochopte to špatně. Požádal o podání ruky. Zavřel oči a ponořil se do mých myšlenek. Snažila jsem se uvolnit, jelikož nechat si číst myšlenky je vyčerpávající. Po dvou minutách ticha řekl:

„Zvláštní... Nějak se v tom nemůžu zorientovat."

„To byste musel být Einstein, abyste se zorientoval v mých myšlenkách."

„Pravda." Otevřel oči.

„Divím se, že s tvými zážitky ještě nejsi psychicky labilní," řekl tiše, zamračil se a pustil mou ruku. Vrátila jsem ji na berli a čekala, co bude.

„Dva týdny v kuse nemluvila, nejedla, houpala se a broukala si dětské písničky," řekl Jasper.

„Teď už vypadá dobře," řekl Aro a vrátil se na trůn.

„Dobře, nebudu chodit kolem horké kaše. Buď půjde k vlkodlakům, nebo ji přeměníme," řekl Aro.

„Bylo vyzrazeno naše tajemství, a když bude jako člověk bydlet u upírů, je to moc velký risk," řekl ten napravo...

„Ale vlkodlaci jsou hnusní psi, Edwarde!"

„To jo, Alice, ale tobě asi nedošlo, že nechci, aby ze Zory byl upír! Nebude moct mít děti! Nebude moct žít normální život!" křikl Edward a bouchl pěstí do stolu. Ten se rozpadl. Seděla jsem učupená v křesle a uvažovala.

To ne! Tohle ne! Nebudu se tady s nimi srát!

„Konec! Jsem rozhodnutá!" vykřikla jsem.

„Dobře ses rozhodla..." řekl Edward.

„Opravdu jsou vlkodlaci takoví, jako říkala Alice?" zeptala jsem se.

„Přehání." Zastavili jsme uprostřed lesa.

„Pojď," řekl Edward a vzal si mě na záda. Rozběhl se. Běh trval cca třicet vteřin. Potom mě opatrně sesunul na zem a čekali jsme. Za chvíli se zpoza stromů začali vynořovat vlci. Znovu jsem měla extrémně zrychlený tep. Jeden za druhým. Potom jich přede mnou stálo osm. Osm obrovských vlků. Poté se proměnili. To můj šok nezastřel ani herecký talent. Jedna žena, sedm mužů. Všichni celkem namakaní, ale nejvíce ten úplně napravo. Opálený, hezký, namakaný, mladý... Hm... Ovšem ani jeden z nich nebyl marný. Edward si tiše zachechtal.

Říkala jsem ti, ať mi nelezeš do hlavy!

„Tohle je Zora. Vzali jsme ji po autonehodě a smrti jejích rodičů do rodiny. Volturiovi nám ale dali možnosti - buď u nás zůstane a stane se z ní upír, nebo půjde k vlkodlakům. Vybrala si možnost dvě. Jste ochránci lidí, doufám, že ji přijmete," řekl Edward diplomaticky.

„Jistě, že přijmeme," řekl ten, co stál uprostřed.

„Dobře ses rozhodla." Otočil se ke mně.

„Rozloučíme se a předám vám ji," řekl Edward. Naklonil se ke mně.

„Těm dvěma nalevo a dvěma napravo po stranách se nesmírně líbíš," zašeptal naprosto tichounce.

„Ahoj," řekl již nahlas.

„Ahoj." Objali jsme se. Potom jsem viděla jen šmouhu a byl pryč. Byla jsem docela ráda, že to neprodlužuje...

Autor: Aliska (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Status: rudé oči - 3. kapitola: