„Zpomal! Jedeš sto třicet a je tu sedmdesátka!" křikla jsem dopředu na Carlislea. Ten se jen usmál a mlčel. Byla jsem natažená přes obě sedačky, pod mýma nohama seděla Esmé a dávala pozor, aby ta raněná nenarazila (při serpentýnách) na sedačku před ní. Esmé se zaklonila a z tašky vytáhla dózu.
„Dej si karbanátek," řekla přemlouvavě a podala mi kus čehosi, co dokazuje, že je sice do vaření zapálená, ale také že začíná. Na tváři jsem vytvořila cosi jako úsměv a strčila si do pusy „karbanátek".
29.06.2012 (15:15) • Aliska • FanFiction na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 1435×
„Kdo?" zeptala jsem se nechápavě.
„Volturiovi."
„Docela by se hodilo mě informovat, kdo Volturiovi jsou, když už s vámi sdílím domácnost," řekla jsem a sklidila desku. Bylo mi jasné, že dnes už hrát nebudeme. Nandala jsem si ortézu a opatrně se přisunula k ostatním. Nahlédla jsem do dopisu.
„To je italsky!" zanadávala jsem a přejela pohledem po ostatních. Všichni na sebe ztuhle koukali.
„Drazí... Drazí přátelé," snažila jsem se přeložit dopis. Italsky jsem se učila na základce dva roky.
„Žádám Vás, aby jste se dostavili do Volterry, kde se bude... hovořit... ne, jednat o osudu vašem a Zory Colinsové. Bez svolení jste jí vyzradili pravdu o vaší rase a tím pádem nezůstanete bez věcí... následků. Doporučuji Vám se dostavit, jinak Vás všechny čeká jistá... smrt. Aro," přečetla jsem dopis a nechápala.
„Okamžitě mi řeknete všechno! Kdo je Aro, co se to kurva děje?!?" začala jsem panikařit.
„Vy jste mi nesměli říct, že jste upíři?!? Vypadá to, že byste mi měli říct něco o upírech a vaší minulosti! Jo a začněte hned! Kdo je Aro?!? Kdo jsou Volturiovi?!? A taky, kdo jste vlastně vy! Počítala jsem s tím, že jste normální, klidně žijící rodina, rodinka či klan, co si může o své rase říct komukoliv a domů vzít kohokoliv! Já chci žít poklidný, co nejnormálnější život!" vykřikla jsem. Potom jsem se sesunula k zemi a začala zoufale brečet. Ostatní byli již nahoře a ozývalo se hlasité brebentění. Zůstala jen Alice. Ta mě teď držela kolem ramen.
„Pššš... Neplakej... Neboj, všechno se vyřeší," řekla.
„Alice, kdo - jsou - Volturiovi?" řekla jsem vražedným tónem.
„Klan. Pokud ty bereš, že my jsme klan, tak oni jsou něco, jako megaklan. Nejsilnější z klanů upírů. Nejsilnější z klanu upírů, o kterých víme. Přijali jsme tě kvůli tvé informovanosti o upírech a tvému stavu do rodiny. Volturiovi si myslí, že jsme tě přijali a až potom řekli o existenci upírů." Mluvila pomalu a nahlas. Zvykla si, že tím jejím brebentěním mezi upíry se rozhodně nedorozumíme.
„Tak jim napište, že to tak není," zašeptala jsem. Bylo ticho. Podívala jsem se na Alice. Byla ztuhlá, dívala se do prázdna. Rychle jsem se odsunula.
„Co vidíš?" zeptala jsem se.
„Ty ležíš na posteli, přeměňuješ se na upíra, hrozně křičíš, my tam... nejsme."
„Kde to je?"
„V tvém pokoji." Alice znovu prozřela.
„Donutí nás tě přeměnit na upíra..." vydechla tiše.
„Počkat!" křikla hned potom. Znovu koukala do prázdna.
„Není to někdy teď, jsi starší. Ne moc, ale tak... o rok. Máš delší vlasy, jsi vyšší, máš dospělejší obličej." Znovu koukala normálně.
„Aha..." řekla jsem užasle... nebo spíš překvapeně.
„Jedeme do Volterry, měla jsem vizi. Musíme!" vykřikla Alice a byla pryč.
„Ta rychlost už mě štve," zanadávala jsem tiše. Kolem mě proběhlo několik šmouh. Po půl minutě přede mnou byly tři kufry a celá rodina. Carlisle mě vzal do rukou, všechny kufry vzala Esmé a to už jsme se rozsedávali do aut. Já, Carlisle, Esmé a Emmett jsme jeli Edwardovým Volvem. Ostatní (Alice, Jasper, Edward a Rosalie) jeli Aliciným Porsche. A když píšu jeli, tak jeli!
„Zpomal! Jedeš sto třicet a je tu sedmdesátka!" křikla jsem dopředu na Carlislea. Ten se jen usmál a mlčel. Byla jsem natažená přes obě sedačky, pod mýma nohama seděla Esmé a dávala pozor, aby ta raněná nenarazila (při serpentýnách) na sedačku před ní. Esmé se zaklonila a z tašky vytáhla dózu.
„Dej si karbanátek," řekla přemlouvavě a podala mi kus čehosi, co dokazuje, že je sice do vaření zapálená, ale také že začíná. Na tváři jsem vytvořila cosi jako úsměv a strčila si do pusy „karbanátek".
„Co noha?" zeptal se Carlisle.
„Bolí jak prase. Máš s sebou ty léky proti bolesti?" zaskučela jsem a polkla karbanátek.
„Mám." To už znovu kličkoval. Tentokrát jsem nekřičela. Radši jsem si zakryla oči.
„Snad ti není šoufl?" debilně se zasmál Emmett.
„Ano, Emmette, je mi šoufl." Na to, že nás chce zabít nejsilnější klan, byla v autě dobrá atmosféra. Po chvíli začal Emmett říkat vtipy. Možná, že je to klid před bouří...
« Předchozí díl
Autor: Aliska (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Status: rudé oči - 2. kapitola:
Zajímavé :)
Opet dalsi skvela povidka.;)
Je to doopravdy zajímavá povídka.
Nebude to nic akčního :) Jenom jim dají ultimátum a Zoru bdue čekat těžká volba. Upír vs. vlkodlak :)
hezký..dálší :)
Veľmi dobré. Teším sa na reakciu Volturiovcov.
Článek ti vracím.
Možnost "Článek je hotov" zaškrtni, až bude vydaná 1. kapitola. Mezitím si celý text znovu projdi, najdou se v něm nějaké chyby. Děkuji.
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!