Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Šťastná – ale stejně mi kus schází 8

28.10.2009 (18:30) • Tempy • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2052×

Čím blíž jsme se byly k městu, tím víc jsem chápala Edwardova slova. Alice nezavřela ani na chvíli pusu a celou dobu vykládala o nadcházejících nákupech. Jestli se takhle chová teď, co vyvede až se dostaneme do krámu.

Zajela jsem k jednomu většímu krámu s oblečením, ke kterému mě Alice nasměrovala. Ani jsem nestihla vypnout motor a už byla u mě a otvírala mi dveře.

,,Tak už pojď Bello!“ jásala nadšeně.

S trpitelským výrazem jsem se na ni podívala a vystoupila z auta.

,,Alice, přestaň tak vyvádět, vážně mě začínáš děsit. Vždyť jsou to jen nákupy.“

,,Jen nákupy?“ řekla nevěřícně Alice jakobych jí urazila tu nejposvátnější věc.

,,Víš docela spěchám, neřekla jsem mamce v kolik přijedu, ale nechci, aby o mě měla strach.“

,,V tom případě nesmíme ztrácet ani minutu. Vidím to tak na dvě hodiny.“ Řekla smutně Alice.

Dvě hodiny? Copak se zbláznila? V hlavě mi blikal varovný majáček, který mi dával najevo, abych radši utekla.

Alice si mě pozorně prohlídla, chytla mě za ruku a táhla ke dveřím obchodu.

,,Nejspíš budeš potřebovat několik mikin a svetrů. Pak nějaké další kalhoty a nedivila bych se, kdybys mi řekla, že v šatníku nemáš moc sukní. Ještě to bude chtít nějakou teplejší bundu a nesmí chybět zimní boty.“ Plánovala Alice zatímco já na ni koukala s otevřenou pusou.

,,Tak Bello, pohni trochu, nemáme moc času. Budu se divit jestli všechno stihneme.“ Zatahala mi za ruku a dovedla mě k nejbližšímu stojanu se svetry.

Velmi zkušeně se v něm prohrabovala a vyndavala různé svetry. Většina z nich byla v zářivých bárvách teplých odstínů. Byly to přesně ty barvy, kterým jsem se pokoušela vyhýbat. Nechtěla jsem na sebe lákat moc pozornosti. Alice, jakoby vytušila na co myslím, pověděla.

,,Budou ti slušet, mám to v oku, nakupuji pro celou naší rodinu.“ Usmála se a začala mě strkat – směr kabinka.

Pod dohledem Alice jsem vyzkoušela asi deset svetrů. Vybrala tři. Jeden velmi silný v nachové barvě a dva středně silné. Jeden tmavě tyrkysový a pak tmavě modrý, který šel do kontrastu s mojí světlou pletí.

Mezitím co jsem se prohlížela v zrcadle přiběhla Alice s plnou náručí dalšího oblečení.

Podala mi čtvery kalhoty. Jedny byly vyteplené, měli hnědou barvu. Tyhle se mi moc líbily, hlavně kvůli tom, že v nich bude teplíčko. Proto jsem odmítala zkoušet nějaké další.

,,Ani mě nerozčiluj,“ vztekala se Alice a podávala mi tmavě modré rifle.

Postupně jsem si tedy odskoušela i úzké černé kalhoty a zvonové bílé. Ty bílé jsem hned zamítla. S mou šikovností akorát někde spadnu a budu jako prase. Alice neprotestovala, protože jsem nakonec k hnědým kalhotům přidala ještě ty rifle.

Na řadu přišly mikiny. K Aliceiné radosti jsem se rozhodla pro bílou mikinu.

Nakonec mě Alice musela donutit oblíknout sukně, které mi přinesla, za což jsem jí moc vděčná nebyla. Na mé protesty, které byly čí dál tím ubožejší jen vrtěla hlavou a odpovídala stručným – Ne. Vybrala jsem si tedy hnědou sportovní minisukni.

S ubývající kupičkou oblečení vedle mě se mi zlepšovala nálada. Věděla jsem, že moje kabinkové mučení za chvíli skončí.

Zbývaly mi tam už jen dvě zimní bundy. Rozhodla jsem se pro khaki bundu s kožíškem kolem kapuci.

Unavená a radostná, že mi mamka na tyhle nákupy dala svou kreditku, jsem vystoupila z kabinky.

Ani mi nedošlo, že mě Alice drží za ruku a vláčí za sebou jako hadrovou panenku. Všechno oblečení, které jsem se chystala koupit pevně svírala v druhé ruce. Zastavila se až před regály s botami.

Chňapsla jsem po prvních botách, které jem uviděla a spokojená, že mi jsou a že jsou pěkné jsem se vydala zaplatit.

Po necelých třech hodinách. Mohlo mi být jasné, že to Alice protáhne, jsme odcházely z obchodu obtěžkány taškami. Všechny věci v nich byly moje. Alice si nakonec nic nekoupila, ale jak se zdálo, vůbec jí to nevadilo.

Uložily jsme nákup do kufru auta a můj žaludek o sobě nechal znát. Pořádně mi zakručelo v břiše, tak jsem se rozhodla, že si koupím malou sváču.

Zastavily jsme se u jednoho stánku s Hod Dogy, kde jsem si já koupila a Alice ne. Tvrdila, že nemá hlad, ale já jí to zas tak úplně nevěřila. Dívala jsem se na ni při obědě, kde také nic nesnědla. Znovu mě to přivedlo na otázku, co jsou vlastně s Edwardem zač.

,,Alice?“ zeptala jsem se opatrně.

,,Ano, Bello, co potřebuješ?“

,,Víš, Edward mi říkal, že pro mě není nebezpečný, ale mě to nejde moc do hlavy, jak by mohl být?“

,,Pokud vím, rozhodl se, že ti to jednou vysvětlí. A pokud vím já, chystá se na to za jeden až dva měsíce. Blíž ti to určit nedokážu.“ Zvláštně se na mě usmála a pokračovala. ,,Teď už bychom vážně měli jet, ať o tebe nemají doma strach.“

Cesta k nám domů nám trvala asi půl hodinky, abych pravdu řekla jela jsem trochu rychleji, než obvykle.

Doma jsem vyložila nákup a domluvila se s mamkou, že ještě zavezu Alice domů.

Cullenovi od nás bydleli asi dvacet minut. Cesta k jejich domu byla jako hlavolam. Jejich dům byl uprostřed hlubšího lesa blíž k horám.

Zaparkovala jsem na příjezdové cestě a chtěla se rozloučit, když mi Alice povídá.

,,Nechceš jít na chvíli k nám? Edward by tě určitě rád viděl.“ Mrkla na mě Alice šibalsky.

,,To asi nepůjde, řekla jsem mamce, že hned jak tě odvezu, pojedu domů.“

,,Tak jí zavolej, stejně s tebou pak někdo bude muset jet, aby tě nasměroval na silnici.“ Přemlouvala dál Alice.

Kývla jsem hlavou a vyndala mobil. Mamce vůbec nevadilo, že chci u Alice zůstat ještě chvíli ba naopak, byla nadšená, že mám nové přátele.

Když jsme vystoupily z auta naskytl se mi pohled na jejich dům.

Byl to starší dům, který byl moderně zrenovován. Byl lazen do světlejších barev a okna se táhla od vrchu až dolů. Na verandu vedlo delší schodiště.

Alice mě pobídla, abych šla dovnitř. Vystoupala jsem za ní po schodech a Alice mi při tom štěbetala, že mě provede po domě.

Uvnitř to bylo ještě pěknější než zvenku. Vše lazeno do světlých barev stejně jako venek. Chodba pozvolna navazovala do prostorného, otevřeného obýváku s vinutým schodištěm do druhého patra. Uprostřed dominovala velká bílá sedačka a před ní byla plasmová televize. V rohu pokoje bylo na vyvýšeném stupínku křídlo s klavírem. Když jsem si tu vše prohlídla, tak mě Alice odvedla do druhého poschodí.

,,Odvedu tě za Edwardem, určitě už ze mě dnes musíš být unavená.“ Pověděla Alice a vedla mě k nejzadnějším dveřím v rohu chodby.

Lehce na ně poklepala, rychle otevřela a vykřikla.

,,Edwarde, vedu ti návštěvu!“

Vypadalo to, že se Edward leknul víc mě než Alice, což jí podpořilo k hřmotnému smíchu. Dostrkala mě k němu do pokoje a poté zavřela dveře.

,,Ahoj,“ vypravil ze sebe po chvíli.

,,Měl jsi naprostou pravdu,“ řekla jsem místo pozdravu.

,,A v čem tentokrát?“ usmál se na mě a nabídl mi místo na černé kožené sedačce vedle něj.

,,Alice je šílenec.“ Pověděla jsem se smíchem a dosedla k němu. Takhle jsem si mohla prohlédnou jeho pokoj.

Přes celou jednu stěnu zasahovalo okno. Další byla pokryta od spodu až nahoru nesčetným množstvím cédéček. V rohu pokoje byl psací stůl, nad kterým se tyčila mohutná hifi souprava. Jediné co tu chybělo, tedy alespoň podle mě byla postel. Docela mě to zaujalo, tak jsem se zeptala.

,,Ty nemáš postel?“

,,Bello, jednou se vše dozvíš i záhadu s postelí, zatím spím na sedačce.“

,,Jednou,“ řekla jsem do ztracena. ,,Takže za jeden až dva měsíce.“ Vypadlo ze mě.

,,Cože?“ podivil se.

,,To nic.“ Řekla jsem rychle.

Rozhodl se dál nic nevyzvídat.

Užili jsme si spolu pěkný den. Hodně jsme si povídali, poslouchali hudbu. Edward mi dokonce zahrál na klavír – sklaby, které jsem vůbec neznala. Nakonec z něj vypadlo, že je složil sám. Zase jsem se vedle něho cítila méněcenná, ale podle výrazu, kterým na mě koukal, on si to nemyslel.

Když už byla opravdu tma a podle hodinek jsem zjistila, že je půl sedmé, rozhodla jsem se k návratu domů.

Edward se mnou nastoupil do auta a navigoval správným směrem. Přes mé protesty trval na tom, že se mnou pojede až k nám domů. Nechtěla jsem mu to dovolit, ale jeho oči a jeho přesvědčivý tón v hlase mě přesvědčil.

Před domem jsme se rozloučili a on se vydal pěšky nazpátek.

Mamka mi nachystala večeři a když viděla, že mi hlava skoro padá do talíře, nechala vyptávání o mém dnešním dni na jindy.

Po večeři jsem vzala tašky s oblečením a uložila ho do skříně. Dala jsem si rychlou sprchu, vyčistila zuby a do postele padla polomrtvá.

Předchozí

Shrnutí

Autor: Tempy (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Šťastná – ale stejně mi kus schází 8: