Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Starší než já - 2. kapitola

28.04.2010 (18:45) • Rosalie7 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2917×

2. kapitola - Jak malé dítě!

,,Jak jistě mnozí víte, stala se nemilá věc. Dva z vašich vyučujících měli o víkendu autonehodu," začala vysvětlovat naše nová, velmi lákavě vonící třídní učitelka. Začaly mi docházet myšlenky informovanějších spolužáků.

Pan a paní Thomasovi byl na škole velmi známý pár postarších učitelů, kteří spolu měli oslavit zlatou svatbu. Při návratu z restaurace se nestačili vyhnout z cesty protijedoucímu kamionu. Podle oficiálních zdrojů byl příčinou nehody mikrospánek. Většina lidí ale tvrdila, že byl řidič dosti společensky unavený...

Jejich pracovní výkony nebyly z nejlepších. Vzhledem k začínající skleróze však pan Thomas často zapomínal na testy z literatury, a proto byl docela oblíbený. Místní žactvo nemělo moc vysoké nároky, jak se zdálo. Já sám bych z jeho výkladu nevěděl nic a nebýt upír, který si učivo snadno pamatuje z minulých škol, v každém těžším testu bych pohořel. U něj ale pojem těžší test zahrnoval okopírovaný přípravný test k příjímacím zkouškám na střední školy určený původně žákům posledních ročníků základních škol. Ale byl to vcelku milý vetchý střařík. Takhle já bych si představoval svého dědečka, kterého jsem neměl tu čest poznat. Zavalitá, až groteskně působící postavička menšího vzrůstu se sněhově bílou kšticí a velkými staromódními brýlemi, které svět přiblíží o několik málo dioptrií, zdobícími kulaťoučký obličej s vypouklými tvářemi.

Naproti tomu jeho manželka připomínala nestvůru z řecké mytologie. Obtloustá, věčně ječící žena po přechodu je opravdu i na mě moc. Bohužel jí zrovna náš ročník měl jako třídní, z čehož neměl radost ani jeden žák - a ona už vůbec ne. Nejde mi na rozum, proč člověk, který trpí patetickou nenávistí k dětem, pracuje ve školství. Zřejmě to dělala jenom kvůli manželovi, kterého potkala už jako patnáctiletá. Podle mě se k sobě vůbec nehodili. Jejich časté stařečské hádky o tom vypovídaly, ale i přesto tu starou rašpli pan Thomas upřímě miloval.

Zato já ji nesnášel.

I když byla ve skutečnosti o celých čtyřicet tři let mladší než já, naše působivá fraška jí měla přesvědčit, že má o čtyřicet devět let života navrch. A přesto byly její myšlenky týkající se mé osoby odporné.

Nikdy jsem nepochopil, proč nešla už dávno do důchodu. Ale Forks je jen nepatrné městečko a učitelů tu bylo vždycky pomálu. Vlastně mě dost udivuje, že si našli náhradu tak rychle. Určitě se jim ale nepovede sehnat někoho i za pana Thomase - alespoň ne tak rychle. Kdyby se chtěl Emmett opravdu předvést, mohl by to vzít na chvíli za něj. Střelený je na to dost. A chytrý taky - jak sám tvrdí, "jakožto každý upír má skvělýho pamatováka".

Neuplynulo ani deset sekund a paní učitelka Swanová, mezitím co šla ke katedře, pokračovala ve vyprávění o nehodě, kterou jsem znal do posledních detailů díky informacím z myšlenek školních drben. A přesto jsem visel na každém jejím slově.

,,Naštestí všichni tři přežili, ale momentálně leží v nemocnici v Port Angeles. A do té doby, než se zotaví, vás mám na starosti já. Máte nějaké dotazy?" zvedla tázavě obočí a zároveň znovu projížděla pohledem třídu, kterou se začalo šířit šeptání. Nikdo neměl odvahu se jí zeptat. Kromě Emmetta, samozřejmě. Jak jsem jen mohl zapomenout.

,,A co učíte, paní Swanová?" vypálil bez přemýšlení. Typické.

,,Slečna..." opravila ho s úsměvem a já si úlevně vydechl a mou myslí se následně prohnalo jedno bezděčné ´Bohudík´, následováno ostrým ´Cože?´.

,,Pardon, slečno Swanová..." chtěl pokračovat ale ona ho zarazila.

,,Prosím vás, děcka, jen to ne! Připadám si pak ještě starší než jsem," pousmála se, ,,Domluvíme se, že když nebudou v blízkosti nějací jiní učitelé, můžete mi tykat a na veřejnosti mi budete opět vykat, ano?" rozhlédla se po místnosti plné zmatených puberťáků a dvou ještě zmatenějších upírů. Všichni po notné chvíli kývli hlavou a na tvářích se jim objevil široký úsměv, jen Emmett si neodpustil ironickou poznámku.

,,A tak učitelé ztrácí autoritu..."

,,Co prosím?" reagovala okamžitě Isabella.

,,Nic, paní... Teda slečno... Vlastně, Isabello," hledal můj střelený brat správné oslovení. Nejradši bych ho teď přizabil.

,,Já myslím, že jsi mluvil o autoritě. Pochybuješ snad o mých kvalitách?" Páni, sluch má teda dobrej, na to kolik jí je..., pomyslel si Emmett, načež jsem velmi potichu a o to hrozivěji zavrčel. V rychlosti po mě vrhl zmatený pohled: Promiň, chtěl jsem říct na to, že je člověk. Přestal jsem vrčet a začal přemýslět, proč jsem vůbec začal.

,,Ne, já jen...omlouvám se, už mlčím!" povzdechl si Emmett a svěsil ramena v hrané porážce. Šašek je rád, když se davy smějí. A Emmett je rozený komediant, to se musí nechat.

Isabella ale nevypadala naštvaně, spíš pobaveně, jakožto i zbytek třídy, a jen těžko skrývala smích.

,,No proto!" změřila si ho rádoby přísným pohledem, ,,Ale zpátky k tvé otázce. Vzhledem k tomu, že nyní studuji čtvrtou pedegogickou školu, mohla bych teoreticky učit vše," usmála se našim zmateným pohledům. Znovu jsem si úlevně vydechl, když jsem si uvědomil, že ona bude zřejmě zastupovat oba učitele.

,,Páni," hvízdnul Mike obdivně a přestal se věnovat Jessičině ruce, visící nenápadně spojená s tou jeho přímo uprostřed uličky. Perfektní krytí, když by o ně zakopl i slepý.

,,Jak a kdy jste to všechno zvládla?" zptala se obdivně Angela.

,,Když jsem šla na střední školu, podala jsem si přihlášku i na vysokou. Chtěla jsem učit literaturu a dějiny. Kupodivu mě vzali a já začala studovat obě školy najednou. Přednášky na vysoké jsem si nastavila tak, aby mi vycházely a já nezanedbávala ani jednu školu. Horší to bylo s testy, ale i přes velkou časovou zátěž jsem zvládla dodělat obě školy a mohla jsem začít vyučovat. Ale míst bylo tenkrát málo, tak jsem se rozhodla rozšířit si obzory. Začla jsem studovat další zaměření a za pár let jsem mohla vyučovat i matematiku, fyziku, biologii, chemii, cizí jazyky a společenské vědy. Teď dodělávám i ty umělecký zaměřené, jako hudební a výtvarná výchova. To by mohlo být všechno, stačí?" otočila se na Emmetta s tázavě pozvednutým obočím. Ten jen nepřítomě kývnul a já měl popravdě také co rozdýchávat. Nejen, že byla krásná. Ona byla i chytrá. To je sice u učitelů bráno jako samozřejmost, ale ona byla zřejmě hodně chytrá.

,,Tak a teď se mi představ a řekni něco o sobě. A až se s vámi seznámím, někoho si vyzkoušíme," vybídla ho a s jiskřičkami v očích pozorovala vyděšené žáky. Emmett si odkašlal a se znovu nabytým úsměvem spustil:

,,Jmenuji se Emmett McCartney Cullen," a jsem upír, stejně jako celá má rodina. ,,Mám čtyři sourozence, dva bráchy a dvě ségry. Moji rodiče si nás adoptovali," nebo nás lépe řečeno proměnili, ,,už dávno. Žili jsme na Aljašce a před dvěma lety jsme se sem přestěhovali. Miliju baseball, počítačový hry a sázky. A školu samozřejmě taky, protože bych se bez ní ukousal nudou," hrál svoji roli člověka a pilného studenta. Patolízal jeden.

,,Ale nejvíc Rosalii," která kdyby zjistila, že padla až jako pátá, s radostí vytáhne zapalovač, ,,se kterou..."

,,Prr, Karle, jedem do vovsa! Nepotřebuji znát detaily," protočila očima a sklidila tím úspěch v podobě úsměvu u ostatních spolužáků.

,,Dobrá, teď pro změnu nějaká slečna. Třeba tady v první řadě, ale nemusí to být rovnou životopis," usmála se na Katie Stewensonovou, která rychle řekla své jméno a pohledem kroužila po třídě. Isabelle okamžitě došlo, že z této zakřiknuté dívenky toho moc nevytáhne. Takhle to pokračovalo ještě dobrých dvacet minut, než se konečně dostala ke mě. Byl jsem poslední a tak mě vyzvala, abych o sobě také něco řekl a usmála se na mě tak krásně, že jsem zapoměl své jméno. Naštěstí mě z přiblblého úsměvu a nepřítomného pohledu vysvobodily Emmovy posměšné myšlenky. Lidské oko naštěstí nepostřehlo můj chvilkový výpadek a já tak s čistým štítem začal vyslovovat Emmettovy nápovědné myšlenky.

Jmenuji se Edward Cullen... ,,Jmenuji se Edward Cullen."

Jsem tady Emmetův bratr... ,,Jsem tady Emmetův bratr."

Rád si čtu a poslouchám hudbu... ,,Rád si čtu a poslouchám hudbu."

A bezmezně vás miluji... ,,A bezmezně vás... obdivuji," včas jsem se zarazil a snažil se roztrhat Emmetta jedním jediným pohledem a následným mrknutím podpálit hranici z kousků jeho těla. Rychle pochopil, přestal se pochechtávat a raději zaměřil svoji pozornost na Isabellu. Ta se na mě jen usmála, čímž mi, naštěstí pro ní, znovu vyrazila dech. Pořád jsem totiž vnímal to ukrutné pálení v krku, ale i přesto jsem si byl jistý, že bych jí nikdy neublížil.

,,Děkuji, to mi lichotí," řekla a na potvrzení svých slov se do její bledé tváře vlilo o trochu více krve, než je typické. Plaše se usmála a otočila se zpátky ke katedře. Možná se jí líbím. Byla pravda, že její srdce zrychlilo, ale to mohlo být tím, že jsem jí přivedl do rozpaků, nebo také strachem. Proč zrovna jí nemůžu číst v myšlenkách. Věděl bych, co se děje. Co se uvnitř tak krásné a inteligentní ženy odehrává. Co si myslí o mě. Znovu jsem se pokusil zachytit alespoň jednu její myšlenku. Sisyfovská práce.

Nevěděl jsem, co se to se mnou děje. V jednu chvíli jí chci zabít, v dalším momentě přemýšlím nad její dokonalostí a krásou. A navíc jí nemůžu číst myšlenky. Asi jsem se zbláznil.

Isabella se posadila za stůl a otevřela třídní knihu, svědkyni mých zameškaných hodin a tím pádem i slunečných dnů. Za asistence zapsala chybějící žáky, a přestože nemohla znát místní děti, řekla vždy správné jméno ze seznamu žáků a my jí jen potvrdili jeho nepřítomnost. Fascinovalo mě to. Musela mít opravdu výbornou paměť. Emmett byl se mnou na stejné vlně a když jsem se na něj podíval, jen obdivně kývnul.

,,Tak, to jsou doufám všichni a jestli se někdo vygumoval z třídnice, dostane za pět. Teď si někoho vyzkouším. Bude to rychlovka a nebude to na známky, spíš takový přehled o vašich znalostech, abych věděla, co můžu dát do opakovacího testu, který si napíšeme pozítří," pronesla s klidem a třída si povzdechla. Mohlo je napadnout, že si je přezkouší.

,,Třeba slečna Stanleyová," vyzvala otrávenou Jessicu. Ta si jen skousla ret a poraženecky si povzdechla. Za neustállého myšlenkového brblání o tom, že je to vždycky ona, že si to mohla myslet a že ta nová ´úča´ není až tak super, jak se na první pohled zdálo, se vydala k tabuli.

,,Tak nám něco hezkého pověz," vyzvala ji.

,,Když já myslím, že nic nevím," spustila a ani nebyla daleko od pravdy.

,,Takhle to ale Sokrates neřekl, Jess," opravovala ji s úsměvem Isabella.

,,Sokrates to neřekl vůbec," řekl mi Emmett mě dozajista neznámý fakt, o který jsem se s ním před pár lety podělil.

,,Co prosím? Kdo to řekl?" zeptala se a já ukázal na Emmetta, který v tento moment velmi účinně splýval s okolním prostředím a ve snaze zavrtat se někam hluboko pod povrch zemský málem rozbil židličku.

,,Výborně, Emmette! Jen se nestyď, když něco řekneš. Máš pravdu, opravdu to neřekl Sokrates. Povíš nám, proč je mu tenhle výrok připisován, když zřejmě nikdy nepadll z jeho úst?" upírala na něj své krásné čokoládové oči v naději, že z něj vypadne něco srozumitelného, stejně jako zbytek dosti překvapených spolužáků.

,,No, ono to vlastně neřekl asi nikdo," chrlil ze sebe pyšně a usmíval se na Isabellu, ,,je to jen nepřesný výklad Platónovy Obrany Sókratovy," vytahoval se.

Proč jsem to neřekl, když to vím? Cítil jsem se v její přítomnosti jako houba. Vyždímala ze mě všechny vědomosti spolu s mnoha kapkami logického uvažování a nechla mě nasáknout pouze její vůní. Tou nejlákavější a nejopojnější vůní, jejíhož rudě zbarveného zdroje jsem se dobrovolně vzdal. Ani nevím kdy se to stalo, kdy ve mě došlo k takovému převratu, ale dozajista jsem nebyl schopný zkřivit jí ani jeden z jejích krásných čokoládě hnědých vlasů, vrhajících ve světle překrásné odlesky s jemným kaštanovým nádechem. Neměl jsem ani ponětí, proč se myšlenky honící se mojí hlavou neustále zaobírají její krásou a bezmeznou dokonalostí. Netušil jsem, proč je každé její slovo pro mě svaté a proč jí visím na rtech, když je vyslovuje. A naprosto jsem nechápal, odkdy se stal nejdůležitějším zvukem mého života hlas jejího srdce a zpěv jejího dechu.

,,Výborně, Emme," přerušil její krásný hlas moje myšlenkové hloubání a dloubání. ,,Můžu ti říkat Emme?" zeptala se, načež můj miloučký bratr rozkýval hlavu s takovou razancí, až jsem myslel, že to jeho atlas* nevydýchá a jeho hlavička poletí buď do nebíčka, nebo do peklíčka. Podle toho, kam ji setrvačnost pošle.

,,Tak, je sice pěkné, že jsme se seznámili a pěkně si zalovili v historii, i když to nemělo co dělat s fyzikou, ale za chvilinku nám zvoní. Řekněte mi někdo, prosím, kam až jste probírali látku abych vám mohla připravit testy na další hodinu?" rozezněla se třídou její prosba, následována hlasitým mručením spolužáků a Emmettovým ´Jupí, písemka. Ty já zbožňuju!´. Ten se hned zvednul a ukazoval jí, co jsme s Thomasovou dělali, co jsme měli podle osnov dávno dělat a co má on připravené dopředu. Uznale kývala hlavou, neboť měl sešit z minulé školy, který zaznamenával pokročilé učivou třetího ročníku.

Když se po dlouhém loučení konečně připojil ke mě a spolu s mojí maličkostí vyrazil na další hodinu, zasněně vyprávěl o nejchytřejší učitelce, kterou kdy potkal. Já jen nepřítomě kýval hlavou a snažil se jí alespoň na zbytek přestávky dostat z mé hlavy, čímž jsem samozřejmě svůj dokonalý upíří mozek zaměstnal jen a jen přemýšlením o ní. A to mám normálně tak vyvynuté smysly, že dokáži přemýšlet snad o tisíci věcech najednou. A teď jsem pomalu začínal zjišťovat, že teprve poskládáním těch tisícn může vzniknout něco dokonalého. Někdo dokonalý.

,,Co to s ním je?" zeptal se zmatený Jasper, který se k nám musel někdy v průběhu cesty připojit.

,,Zase blbne," kývl jsem nepřítomě hlavou k Emmettovi a oba mí bratři se rozesmáli. Zmateně jsem se ohlédl po tvůrcích toho hýkavého pazvuku, kerý mě proti mé vůli vytrhl z mé letargie, a z jejich myšlenek jsem pochopil, že ta otázka rozhodně nebyla směřována na Emmetta, nýbrž k Emmettovi.

,,Bys měl poznat, pane ´já umím číst emoce´," posmíval se mu Emm.

,,Zase blbne," řekl zamračeně Jazz ve snaze mu to vrátiti s úroky a já jen souhlasně kývnul, načež si Emmett začal hrát na uraženého. Vydyrželo mu to až do třídy. Takže asi pět sekund. Docela dobrý výkon - na Emmetta.

Se zvoněním jsme se usadili a já se rozhodl absolvovat hodinu dějin literatury s druhým ročníkem, který Isabella učila. Dostat se Alici do hlavy bylo stále těžké, ale měl jsem v záloze ještě Rose a asi dalších dvacet spolužáků, u kterých jsem sice měl jistotu, že se nebudou zaobírat svýmy nehty nebo Emmettem, ale na druhou stranu nemají zdaleka tak vyvinuté smysly. Jen jsem měl strach, že až se Rose dozví o tom, že si ji Emm oblíbil, nebude jí mít ráda.

Celá literatura probíhala, stejně jako předtím naše fyzika, v uvolněném duchu. Narozdíl od naší hodiny environmentální výchovy. V polovině hodiny do mě Jasper drcnul, aby se mě pokusil probrat. Vždycky mě podpoří a i v tuto chvíli mě tahal ze šlamastiky, protože se mě paní Rodgersová na něco ptala. Prostě se choval jako můj pravý bratr. Jen ve chvílích, kdy se sázel s Emmettem a poslouchal Alici na slovo, mě strašně štval. A i když mi v zájmu své výhry něco provedl, strašně snadno jsem mu odpouštěl, což mě docela překvapovalo. Většinou do chvíle, kdy jsem zjistil, že ovládá moje emoce. V tu chvíli byl na zabití. Ale kdo z této rodiny potrhlých vegetariánských upírů nebyl?

,,Ano, je velmi důležité s tím něco dělat," odpovídal jsem paní Rodgersové na otázku ohledně třídění odpadů. Alespoň myslím, že se ptala na tohle. Podle jejích myšlenek jsem jejím důmyslným testem mé pozornosti prošel, i když měla ve skutečnosti pravdu - byl jsem duchem mimo. Nebo spíš myšlenkami, a ne mimo, jen o pár dveří dál.

,,Dobrá, a co bys dělal ty?" pokračovala a já jen rychle nadhodil první věc, kterou jsem zaslechl v jejích myšlenkách. Po zbytek hodiny se vedla vášnivá konverzace na téma životní prostředí. Beze mě.

O přestávce jsem zase nevnímal kluky a tak jsem se podivil, když jejich kroky zamířily ke školnímu parkovišti. Rychle jsem jim projel myšlenky, abych nebyl zase za blázna. Oba mysleli na nějakou ženu. Počkat, ženu? Nechápal jsem je, to jim nestačí jejich drahé polovičky?

,,Kluci, co se děje? To už vás holky omrzely, vy jste si našli náhradu a teď odjíždíte? Protože v tom případě vás musím upozornit na tři věci. Za prvé: Mě s sebou brát nemusíte. Za druhé: Vybrali jste si stejnou, která - a to je za třetí - žřejmě moc dlouho nepřežije, protože i kdyby rozdýchala vaše upírství, tak najde smrt v rukou Rose a Alice..." snažil jsem se je upozornit na možné budoucí komplikace. Zmateně se na sebe podívali a vzápětí, dnes už snad po milionté, propukli v ohlušující smích.

,,Co se stalo?" ptala se Alice, mírně vyvedená z míry. Sakriš, kde ta se tady vzala?

,,Je naprosto mimo, miláčku. Myslí si, že milujeme Emily Blunt," vysvětloval ztěžka Jasper a snažil se popadnout dech. Nechápal jsem to, dokud se spolu s jejím jménem v hlavách všech přítomných upírů neobjevil celý film se zavádějícím názvem Vlkodlak. Pochopil jsem herečku i to parkoviště, na kterém jsem teď zaregistroval nějaké školní autobusy.

Takže se jede do kina, jo? Hmm, to si dám líbit. Počkat?

Ne! Nesmíme jet do kina do Port Angels - měl jsem mít ještě hodiny s Isabellou.

Všichni sourozenci se divili mému, jistě zklamanému, výrazu a se špatně skrývaným strachem a krčením ramen v němém ´Co je s ním?´ se pomalu vydali k autobusům, kde už čekala snad celá škola. Nahnali nás dovnitř a vyrazili směr Port Angels.

,,Esmé, jsme doma. Můžeš přijít? Máme tu problém," zahulákal Emmett melodramaticky do domu hned když jsme přijeli.

,,Co se stalo?" vyřítila se zpoza rohu jižní části domu Esmé a s lopatkou v ruce vletěla do obývacího pokoje. Vyděšeně se rozhlížela a marně hledala nějaké chybějící koncětiny či členy rodiny, doprovázena ukřičeným chorálem hrůzostrašných myšlenek. Když však její mysl začínala tvořit nejhorší scénáře, uklidnila ji nejen Jasperova emoční vlna, ale i Rosiina ruka dosedající na týl Emmettovy hlavy, jakožto důkaz jeho špatného smyslu pro humor. Vyčítavě se na něj koukala a pohledem se dožadovala okamžitého vysvětlení.

Esmé je bezvadná upírka a nenašel bych lepší náhradní matku. Byla na nás hodná, milovala svoji rodinu a já myslím, že právě to bylo odjakživa jejím darem. Má velké srdce a je velmi laskavá a soucitná. Nedokázal jsem si jí představit s krvavě rudýma očima sající někde v postraní uličce svoji oběť. Vlastně už představa jí sající srnu byla dost podivná, ale i tak to bylo o mnoho lepší než člověk. Alespoň máme čisté svědomí a mnohem více možností. Nepotřebujeme nosit brýle a bolest z vůně lidské krve se časem také dala snést. Většinou.

,,Promiň, já jsem tě nechtěl vyděsit," omlouval se a vypadal při tom opravdu kajícně. Esmé si povzdechla a zakroutila nad ním hlavou.

,,Je tady jen malý problém s naší novou učitelkou. Edward po ní málem vyjel a je fakt, že má opravdu sladkou krev, ale že by mi nějak extra voněla říct nemůžu. Asi mu voní jak mě tenkrát ta ženská," vysvětloval jí a já jen souhlasně kýval hlavou. Ona si při vzpomínce na ubohou pradlenu zhrozeně přikryla otevírající se ústa rukou a pomalu ke mě přistoupila.

,,Docela mě uráží, když jako první kontroluješ moje oči," nahnul jsem se k ní a s pobaveným úsměvem se jí zblízka podíval do těch jejích medových abych ji přesvědčil o svém sebeovládání a Isabellině bezpečí.

,,Promiň, jen nechápu, jak jsi to dokázal," objala mě a pořád dokola opakovala, jak je na mě pyšná.

,,Co se tady děje, neměli by jste být ve škole?" ptal se Carlisle, který se právě objevil ve dveřích.

,,A ty? Něměl bys být, takhle náhodou, v práci?" oplatil mu to škodolibě Emmett.

,,Dostals´ mě," ukázal na něj Carlisle a zasmál se jeho nevěřícnému výrazu, ,,Mám polední pauzu, ne?" objasnil mu a Emmett pokýval vědoucně hlavou.

,,My byli v kině, na Vlkodlakovi. To byla fakt sranda, kdyby jen věděli, jak vypadá opravdovej vlkodlak..." rozpovídal se okamžitě Emm.

,,Počkej, tohle není důležitý," začala Esmé, ale když jí zpražil Emmettův nesouhlasný pohled, rychle se opravila. ,,Ctěla jsem říct, že si to povíme večer. Ale Carlisle by měl vědět o té učitelce," říkala naléhavě a Carlisle se na ní tázavě podíval.

,,Edwardovi prý jejich nová učitelka voní až moc dobře. Ale je opravdu skvělý, ani se jí nedotkl," oznamovala mu.

,,Počkat! Vy máte novou učitelku? A to takhle voní všem? A je v pořádku? A kde..." pokračoval by v přívalu otázek, kdybych ho nezarazil.

,,Ano, jmenuje se Isabella Swanová, supluje za manžele Thomasovi. Takhle voní jen mě a neměj strach, je naprosto v pořádku." Carlisle se na mě podivně podíval a přísahal bych, že se v jeho očích znovu objevily ty vědecké jiskřičky.

Z rodiny má nejvíc načteno a také žil nejdéle. To on nás strvořil. Tedy kromě Alice a Jazze. Jeho sebeovládání je tak skvělé, že může pracovat v nemocnici a denně odolává pachu lidském krve. Závidím mu, také bych chtěl mít tak skvělé sebeovládání. On tvrdí, že jsem na tom velmi dobře, ale já si sebou nejsem vůbec jistý. Jsem si naprosto vědom její lahodné vůně a vím, jak jsou upíři prchliví a že se mohu kdykoli přestat ovládat. Dneska jsem byl sytý a přesto mě lákala jako nikdy nikdo. Stačí jen setina sekundy. Malý okamžik, kdy se její vůně dostane po větru až ke mě. Ani by nepostřehla, že se jí něco stalo. Nic by jí nebolelo.

Ale mě ano. Nepřežil bych to. Nikdy bych si to neodpustil. Ani nevím proč, prostě to bylo nepřípustné a to byl pro mě holý fakt. Věděl jsem, že by se moje ledové srdce rozpadlo na milion kusů. Budu zkrátka chodit každý den na lov a snažit se v její přítomnosti moc nedýchat. A soustředit se, hlavně se musím sousttředit.

,,Neublíží jí," pronesla s jistotou Alice. ,,Je to skvělá učitelka, je s ní sranda. Jen je škoda, že jí Edward nemůže číst myšlenky," stěžovala si a já na ní jen zíral.

,,Jak tohle sakra víš?" dostal jsem ze sebe po chvíli a všichni teď pro změnu zírali na mě.

,,Měla jsem vizi," oznámila mi s nevinným pokrčením ramen.

,,To mi připomíná, že jsi mi mohla něco říct," řekl jsem jí vyčítavě.

,,Promiň, ale ty bys vážně nešel do školy a já se potřebovala ujistit, že jí opravdu nic neuděláš."

,,Alice, chceš říct, že jsi věděla o hrozícím nebezpečí a i přesto jsi mu vystavila nevinného člověka? To nemyslíš vážně! Víš, co se mohlo stát? Ohrozila jsi nejen ji, ale i celou naši rodinu. Co kdyby se dozvěděli o naší existenci?" spustila na ní Rose. Zarazily mě její myšlenky. Nikdy bych nevěřil, že zrovna její hlava vyprodukuje něco, s čím bych souhlasil.

,,Neublížil ji, je to v pořádku, ne?" vrhla zoufalý pohled po Jazzovi a ten nechal místnost prostoupit vlnou klidu. Rosalie si jen podrážděně odfrkla a hodila jeden vražedný pohled po něm a následně druhý rovnou po mé maličkosti.

,,To by si mohl zkusit," přimhouřila výhružně oči, stále ještě směřující mým směrem, ,,podle mě je docela fajn," dodala už někam do prostoru světlé prosklené místnosti, které vévodila krémová sedačka, velká televize a moje milované černé křídlo a kde se rozprostírala celá naše rodina s nevěřícně otevřenými ústy.

,,No co! To si nemůžu někoho oblíbit?" pronesla nevinně. Emmett zakroutil záporně hlavou a schytal od ní další rozzuřený pohled.

A právě proto jsem s ním souhlasil.

,,Je to v pořádku, nevšímej si ho," chlácholila ji Esmé. ,,Jsem ráda, že to všechno tak dobře dopadlo. A jestli Edward nezmění názor, mělo by to jít všechno hladce," podívala se na mě, v očích otazníky zvýrazněné pozvednutým obočím, v myšlenkách směsici zmatku a naděje. Jen jsem kývnul a ona dlouze mrkla a pak se otočila na Alici.

,,Kdyby přeci jenom něco hrozilo, zasáhni," rozkázala jí a pro mě dodala: Věřím ti, ale nepotřebujeme problémy. Jeden nikdy neví a ty bys přeci nechtěl riskovat nevinný život...

Objal jsem ji kolem ramen a povzbudivě se na ni usmál. ,,Bude to v pořádku, jen budu muset chodit častěji na lov."

Zbytek večera už proběhl klidně, jen občas se řeč stočila zpátky k Isabelle. Většinou ale Emmett básnil o Vlkodlakovi. Carlisle sice nesouhlasil, aby se mládež koukala na filmy podobného rázu zvláště ve vyučovací době, ale Emmett ho okamžitě upokojil, že film si prosadili samotní studenti a dál probíral rozdíly mezi vlkodlakem filmovým a skutečným. Kolem půlnoci se však páry pomalu a hlavně velmi nenápadně vytratily do svých pokojů a já si radši skočil na lov. Měl jsem pár dobrých důvodů.

Za prvé, nechtěl jsem to poslouchat. Ne dnes. A za druhé? Stačila pouhá myšlenka na její vůni a ve mě se opět probouzelo lačné zvíře, které, jak jsem si uvědomil, nebralo ohled na moji přesycenost a spokojeně se protahovalo. Jen pro případ, že bych mu dovolil mě ovládnout, byť jen na okamžik. A čím víc jsem nad tou symfonií vůní přemýšlel, tím větší kousek mé mysli si ten démon uzurpoval. Já mu to ale nesměl dovolit. Musel jsem se připravit na její vůni, i když to pro mě bylo bolestivé a naprosto zbytečné. Ani tisíc vzpomínek se nevyrovná skutečnosti.

Když už jsem si myslel, že toho víc udělat opravdu nejde, prohnala se mojí hlavou bezděčná myšlenka. Zatřásl jsem hlavou v naivní víře, že se jí zbavím. Nemohl jsem se k ní přeci jen tak vplížit.

Ani nevím, kde bydlí. Ne, tohle je ze špatné perspektivy - je to neslušné, nebezpečné a moc lákavé pro zvířecí část mé osobnosti. Mohl bych ji přeci snadno vystopovat po pachu, ale nevěděl jsem, jestli by to byl dobrý nápad. Měl bych si na ni zvykat pomalu a pod dozorem...

Ale co, ono se nic nestane, pro jednou, pomyslela si má horší polovina a skrze kapsu mých kalhot projel v tu chvíli slabý kužel světla.

,,Edwarde, pojď, prosím, domů," mluvila Alice klidně a smířlivě do telefonu, což mě podivilo. Měla by mě sprdnout. Seřvat mě a během vteřiny počastovat miliony nadávek. V duchu jsem se proklínal za tak hloupý nápad.

,,To zvládáš hravě sám," zasmála se uvolněně do telefonu.

,,Proč jsi tak klidná? Mohlo se jí něco stát!" zeptal jsem se zmateně.

,,Nic se jí ale nestalo. Stačí ti jen otevřít oči, maximálně tě v případě nutnosti trochu profackovat, ale kdybys jí chtěl ublížit, nemyslíš, že už by dávno nežila?" zeptala se mě znovu tím přehnaně klidným tónem a ani moderní technika nemohla v jejím hlase zamaskovat stopu shovívavého úsměvu.

,,Tak už pojď, dneska si ještě užijeme," prosnesla spiklenecky, ,,a ty bys hodně litoval, kdybys to zmeškal..."

Rychle jsem se rozeběhl, namísto paliva poháněn očekáváním. Kdybych jen tušil, co se bude dít, snažil bych se alespoň trochu se na to připravit...

*Atlas je poslední krční obratel umožňující kývavé pohyby hlavy.

<<Předchozí Shrnutí povídek Další>>

Autor: Rosalie7 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Starší než já - 2. kapitola: