Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Staré panny s. r. o. 1. kapitola

13.09.2011 (19:15) • Iva • FanFiction na pokračování • komentováno 23× • zobrazeno 2620×

Staré panny s. r. o. 1. kapitola

Rosalie

„Tak, holky, mám vybranou naší letošní dovolenou,“ přiběhla jsem k našemu stolu v jídelně. Byl to takový stůl daleko od ostatních. Měly jsme k tomu své důvody.

„Hm,“ zahučely souběžně. Nikdy s nimi nebyla normální řeč, ale každým rokem je to horší.

„Bella chce do Anglie, Alice do Francie a já na Madeiru. Máme dva měsíce na cestování. No a já to vymyslela,“ řekla jsem nadšeně, ale odezva tak nadšená nebyla.

Alice zase seděla zabalená ve svetrech zapnutých až ke krku. Hlavu měla podloženou dlaní a zase hloubavě hleděla do talíře, ze kterého nic nesnědla. Od té politování hodné chvíle se ze staré upovídané a stále veselé Alice stala zamlklá a smutná osoba, která chodila jako tělo bez duše. Bella zase žila svou budoucí kariérou právničky. Ani s jednou se nedalo normálně bavit. Byly to normální holky, ale svět je změnil. A těm změnám jsem neunikla ani já.

„Holky, no tak trochu života do toho umírání,“ vykřikla jsem a schválně jsem kopla do stolu.

„Co je?“ vykřikla Bella, která se konečně probudila ze snu.

„Pojedeme do Londýna,“ řekla jsem jen tak mimochodem a napila jsem se vody.

„Kdy? Vážně?“ okamžitě byla v plném vědomí.

„O prázdninách,“ řekla jsem a pustila jsem se do jídla.

„Aha,“ zahučela monotónně. A zase byla ve svém snu. Bella také nikdy nebyla taková. To jen poslední dobou. Každá z nás se s pubertou vypořádávala po svém. Alice uzavřeností, ale tam bych to brala s rezervou kvůli tomu incidentu. Bella žila ve své bublině, kterou si vytvořila. Byl to její vysněný svět plný práce, kariéry a luxusu. A já zase jsem se bavila jen s těmito dvěma. A protože žádná z nás si nenašla svého prince na bílém koni, vytvořily jsme si náš klub. Daly jsme mu jméno Staré panny s. r. o.

„Alice,“ oslovila jsem ten malý uzlíček sedící na židli.

„Hm,“ tiché zamručení bylo mi odpovědí. Ani nezvedla hlavu.

„Pojedeme do Francie, co ty na to?“ řekla jsem a pokoušela jsem se zachytit její pohled.

„Hm,“ další zamručení.

Její nejdelší slovo za dnešní den byl ranní pozdrav.

Já toužila po Madeiře. Zaručující sluníčko, teplo a písek. Pokouším se zapomenout, co se mi stalo, ale není to lehké. Ale to, co se stalo mně je jen desetina toho, co se stalo Alici.

V tichosti jsme dojedly a za stálého ticha jsme se vydaly na hodinu němčiny.

Učitel němčiny měl tendenci vyvolávat jenom Alice, i když věděl, že mu nikdy neodpoví, ale rád dával studentům pětky. A zvlášť Alice. Hnusný, slizký učitel němčiny si vždycky myslel, že on je pro nás Bůh, ale každá jsme si o něm myslela své.

Mluvil na ni rádoby německy a myslel si, jak mu to jde. Alice ho ignorovala, kreslila obrázky do sešitu a ani se na něj nepodívala. Chápu její znechucení a úplnou ignoraci této osoby.

Potom jí s velkou radostí napsal pětku.

Když bylo konečně po této nesnesitelné hodině, položila jsem jemně ruku na Alicino rameno. Trošku sebou trhla. Tak přece není mrtvá.

„V pořádku?“ zeptala jsem se potichu.

Alice jenom kývla hlavou.

Vyšly jsme společně z učebny, Bella vedle mne a Alice mírně za námi.

Ze začátku jsme měly více kamarádek, ale zvláště po minulém roce se zázračně vypařily. Nikdo nás nezdravil, proplouvaly jsme chodbami jako duchové. Teď si nás už doopravdy nikdo nevšimne. Ale je to z jedné strany jenom dobře.

Došly jsme na parkoviště a tam v klidu nastoupily do auta. Jezdily jsme jedním autem a ráno. Okolo nás zvučel jeden rozhovor za druhým, ale my jsme mlčely. Nebyla potřeba slov, abychom si rozuměly.

Tento týden jezdí Bella. Nejdříve zavezla Alice k ní domů. Někdy jsem se divila, že v těch svých transech vůbec najde cestu. Alice vystoupila, potichu se s námi rozloučila a rázným krokem mířila k velké železné bráně.

Potom jsem vystoupila já. Matka s otcem vlastnili autosalon. Mamka opravovala auta a otec je prodával. Od mamky jsem se všechno naučila o autech. Byt jsme měli nad autosalonem. Byl to pěkný a velký byt, ale můj bratr si neustále stěžuje, že má málo místa pro svoje potřeby.

Ještě že se blíží konec školního roku a čeká nás maturitní ročník. Pokusím se ty dvě někam vytáhnout, ale bude to problém, hlavně u Alice.

Teď si v klidu zalezu do pokoje, rozevřu učebnice, půjdu se učit na zítřejší písemku.

Alice

Všichni okolo mě si myslí, že jsem šílená, ale nejsem. Můj návrat mezi lidi bude velkolepý, ale nejdříve se musím pomstít. Pomsta byla to hlavní, na co celou dobu myslím. Kdyby neměl tak vysoké styky ve společnosti, už by seděl za mřížemi, ale já ho zničím.

Otec nebyl doma a ochranka nikdy nic nevnímala. Ale macecha byla doma.

„Kde jsi byla tak dlouho?“ vyjela na mě. Já ji ignorovala. Proč se kvůli ní nervovat? Zase měla na obličeji namatlaný jogurt. Vypadala jako příšera z hororu.

„Hodláš mi odpovědět, mladá dámo?“ začala mi bouchat na dveře, když jsem zavřela dveře od svého pokoje. Ať si bouchá.

Ale ona neváhala a normálně mi ty dveře vyrazila.

„Jestli si myslíš, že se přede mnou budeš zavírat, tak to brzdi!“ křičela na mne. Toto byla poslední kapka. Pohár přetekl.

„To, že spíš s mým otcem v jedné posteli, ti nedává právo bez zaklepání vcházet do mého pokoje,“ vyštěkla jsem na ni. Ale i tak jsem se ještě dokázala ovládat.

„Měla by ses zase vrátit do toho blázince, odkud ses vrátila,“ vyštěkla na oplátku Carol.

„Tys to ještě nepochopila, Carol?“ řekla jsem nevinným hláskem.

„A co jsem měla pochopit?“ řekla a ještě vystrčila ten svůj nos k nebi.

„Ach, chudinko malá, ty to ještě nevíš? Tobě nedošlo, že otec miloval jen moji matku a ty jsi další rohožka v pořadí. A teď bych ocenila, kdyby ses otočila a rychle vypadla z mého pokoje,“  poslední slova jsem doslova křičela. Chytila jsem ji za ruku, možná až moc silně. Neuvědomila jsem si, že mám takovou sílu.

„Au, to bolí. Tohle je jasný důkaz toho, že patříš do blázince. A řeknu to Paulovi,“ vykřikla přes zavřené dveře.

Mně je úplně ukradené, jestli to řekne otci nebo ne. Spíš mi vadilo, že jsem se neovládla. Tříměsíční práce s doktorem byla k ničemu. Ztratila jsem nad sebou kontrolu.

Sedla jsem si na postel a zhluboka dýchala. Musím se zase vrátit do naprostého klidu. Můj pokoj bylo jediné místo, kde jsem to zase já.

Dneska mi ten ubožák dal zase pětku. On si snad myslí, že mě to naštve. Ne, nenaštve. Má pomsta nastane, až přijde ten správný čas. A bude mít gigantické rozměry.

Bella

Přišla jsem domů, hodila batoh do rohu a sedla si před televizi. Mamka byla zase na setkání s háčkováním. Otec v práci. Mamka teď háčkuje mnohem víc, když čeká to malé. Nemohu se na ni dívat. Každou noc pláču do polštáře, protože já nikdy děti mít nebudu. Vím to tedy jen já, mamka a můj ošetřující lékař, ale mám nějakou vrozenou vadu. Prostě nebudu mít děti.

Ano, přiznávám, že žiji ve své uzavřené bublině, protože nemám jinou možnost. Každý o mně smýšlí jako o té silné Belle. Opak je pravdou. Nejsem vůbec silná. Nad vodou mě drží jenom ty knihy, Rose a Alice a vidina výborné kariéry.

Ano, upnula jsem se na školu a studie, ale je to moje jediná možnost, jak žít dál. Hlavně mít pro co žít.

Matce je 44 let a čeká dítě. Mně bude 18 a vidina mít dětí je už teď zamítnuta.

No, už zase začínám brečet. Raději jsem se odebrala i s batohem do svého pokoje na půdě. Bylo mi tam nejlépe. Měla jsem ráda déšť a chladno. Proto mám tak ráda Anglii. Takovéto počasí mi imponuje. Rose má ráda teplo a moře, ale ona je veselý člověk, který se dokáže přenést přes všechno. U Alice si nejsme ničím jisté. Bývala to výborná kamarádka, ale od minulého roku, prostě strašná změna.

_________________________________________________

Nevím, co mi na tento nápad řeknete, ale doufám v pozitivní odezvu, ale ráda přijmu i záporné názory. Vaše Iva.

Autor: Iva (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Staré panny s. r. o. 1. kapitola: