Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Srdcová královna - Prolog

13.02.2014 (15:00) • Kimberly • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1798×

Srdcová královna

Prolog

Nasadila jsem kevinovský výraz, plný nepochopení v očekávání zdali na to rudoocí přistoupí. Zdálo se, že blondýně se to nelíbilo. Přimhouřila oči a naklonila hlavu na stranu. Potom se usmála, rozzářeně a vesele jako nevinné dítě, a já měla najedou pocit, že hořím. Jako bych se vrátila v čase do nejhorší noci v mém životě. Oheň mi proudil v žilách, hořel na každičkém milimetru mé kůže, prohryzával se mi až do morku kostí. Ležela jsem zasypaná těly na pohřební hranici své skupiny, obklopená plameny ze všech stran. Nebylo jediné buňky, kterou by nespaloval strašný žár a nepředstavitelná muka. Sotva jsem skrz bolest v uších slyšela svůj vlastní křik.

„Tvé jméno,“ opakovala Jane, a když promluvila, oheň zmizel. Prostě byl pryč, jako bych si ho jen představovala.

„Bree,“ vyhrkla jsem, jak rychle to šlo, a stále jsem prudce oddychovala, i když bolest ustoupila.

Jane se usmála a oheň se opět rozhořel. Kolik bolesti jsem ještě musela snést, než mě to zabije? Ten řev snad ani nevycházel ze mě. Proč mi někdo neutrhl hlavu? Carlisle byl přece dost laskavý, aby to udělal. Nebo ne čtenář myšlenek. Copak to nepochopí a nezastaví to?

„Řekne ti všechno, co chceš slyšet,“ zavrčel rusovlasý. „Tohle dělat nemusíš.“

Bolest zmizela, jako by Jane zhasla baterku. Já zjistila, že ležím tváří k zemi a zalykám se, jako bych potřebovala vzduch.

„Ale to já přece vím,“ pravila zvesela Jane. „Bree?“ Na zlomek sekundy jsem se jí zadívala do očí a ona mi pohled oplácela.

„Povím, co chceš vědět.“ Usmála se, vítězoslavně. Nevěděla však, že já vím její tajemství o jejím setkání s Rileym. Tady ovšem možnosti k vyjednávání mít nebudu. Zabije mě. Viděla jsem jí to na očích.

„Kolik vás bylo a kdo tě stvořil?“ Pohlédla jsem na tři muže za ní. Všichni mi naháněli strach – i když k čemu se bát, když budu za několik desítek minut mrtvá?

„Asi dvacet, nevím. Několik holek se dostalo do rvaček cestou.“ Čekala jsem na další příval bolesti – nedostavil se.

„Kdo tě stvořil?“ Zadívala jsem se do země. „Varuji tě, odpověz!“ Zvedla jsem oči a střetla jsem se s jejím pohledem. Ten zlomek setiny, který ten pohled trval, ve mně něco změnil, jako bych cítila v jejím ledovém pohledu nějaký zlom, zkrat. Odvrátila pohled a zadívala se bokem na mladého pohledného upíra po její pravici.

„Victoria.“ Přikývla a nic nenamítala, jen se dívala na toho hocha a vypadalo to, že o něčem přemýšlí.

„Alecu, mám zvláštní nutkání.“ Upír – Alec pozorně naslouchal, stejně jako ostatní přihlížející. „Jak jsi stará?“ Obrátila svůj pohled zpět ke mně.

„Pět nebo šest měsíců.“ Podívala se na nejvyššího upíra za sebou, ten mi naháněl největší hrůzu. Byl dvakrát tak vysoký jako já a z očí mu koukala smrt. Rudovlasý se uchechtnul – on bude ten čtenář myšlenek. Na mou domněnku jen kývnul.

„Přesně,“ vyhrkla Jane.

„Pět měsíců a dvacet osm dní.“ Usmála se na mě.

„Tak se mi to líbí.“ Podívala se na rusovlasého.

„Počkej,“ ozval se nahlas čtenář myšlenek. Otočil se ke Carlisleovi a rychle promluvil: „Mohli bychom té mladé vysvětlit pravidla. Zdá se, že není neochotná se učit. Nevěděla, co dělá.“

„Samozřejmě,“ přikývl horlivě Carlisle a hleděl na Jane. „Určitě bychom byli připraveni převzít za Bree zodpovědnost.“ Jane se tvářila, jako by si nebyla jistá, jestli si dělají legraci, ale pokud si ji opravdu dělali, tak byli vtipnější, než si myslela. Já byla dojatá. Tihle upíři mě neznali, ale přesto by šli kvůli mně do nebezpečného rizika. Já dávno věděla, že to nemohlo vyjít, ale stejně jsem jim byla vděčná.

„Felixi?“ Janin hlas proříznul ticho.

„Jane, prosím.“ Carlisleův hlas zněl prosebně, doopravdy jsem mu byla vděčná, ač pro mne nemohl nic udělat. Viděla jsem to v Janiných očích.

„Počkej. Nech ji.“ Rusovlasý mě překvapil, kde byla jeho slova, že se o mě postarají? Pohlédl mým směrem. Jeho pohled byl upřímný, skoro jakoby mi říkal, ať se nebojím.

„Felixi?“ Jane byla ledově klidná. Obr k ní přistoupil. „Podej mi telefon.“ Zlatoocí vypadali překvapeně a ten vysoký se mračil.

„Cože?“ Jane se na něj otočila s pichlavým pohledem. Viděla jsem jen, jak jí podal telefon a ustoupil. „Omluvte mne.“ Zlatoocí přikývli. „Felixi, ty jdeš se mnou, Demetri, hlídej ji.“ S těmito slovy zmizela v dáli.

Mým směrem se vydal vysoký černovlasý upír s pokožkou olivové barvy. Měl ostře řezané tváře a hrůzostrašný pohled. A ač se to zdálo ironií osudu, nebála jsem se ho a nenaháněl mi ani sebemenší pocit hrůzy, zdál se mi spíše, jak to říct – roztomilý? Čtenář myšlenek se zasmál a já se zastyděla. On mne nejspíše jde zabít a já tady rozmýšlím nad tím, že je roztomilý. Jsem hloupá. Na mýtinu se navrátila Jane i s Felixem. Ve tváři se jí zračilo, že není s něčím spokojená, podívala se na zbytek své družiny, poté na zlatooké a nakonec její pohled zabloudil ke mně.

„Rozhodla jsem,“ řekla a vzpřímila hlavu. „Vy,“ pohlédla na zlatooké. „Nemáte pražádné pravomoci udělovat milost komukoli za jakýchkoli okolností. Pro příště by bylo lepší si to zapamatovat.“ Carlisle přikývnul.

„Děkuji, ale –“ Jane zvedla ruku.

„Neskončila jsem.“ V jejích rubínových očích se na malý okamžik ukázalo malé zaváhání. „Zde žádné ale neexistuje.“ Potom něco ukázala Demetrimu za mnou. „Volturiovi nedávají druhou šanci, co by si o nás poté ostatní mysleli?“ Rozhodila rukama do vzduchoprázdna. „Poté by se každý dožadoval druhé šance. Měla by být zničena.“ Přistoupil ke mně Felix, teď jsem se začala doopravdy bát – Felix už nebyl roztomilý. Chytil mi hlavu. „Zadrž však – já se rozhodla sama. Nenechám ji zabít, ale nenechám ji špatně vychovat. Odjede s námi a bude vychována ve Volteře – pokud se nebude Arovi líbit, zabije ji sám. Miluje veřejné popravy.“ Zmateně jsem pohlédla na zlatooké, nechají mě s ní odejít? Asi nemám na vybranou – smrt nebo Voltera.

„Postav se,“ ozval se hlas za mnou. Mým uším zněl jako zvonkohra, jako když se ledové vločky tříští o sebe. Usmála jsem se.

„Nesmál bych se, být tebou. Ještě nemáš vyhráno.“ Felixův hlas byl k mému překvapení sametový, představovala jsem si jej hrubší.

„Nezabijete mě?“ Jane se usmála.

„Ne dnes. A teď pospěš a vstávej. Felixi, postarej se o ni.“ Felix se uchechtnul.

„Nebudu ji nosit.“ Jane se na něj zlostně podívala.

„Demetri.“ Pouze přikývnul. Přistoupil ke mně blíže a podíval se mi do očí, skrývala se v nich otázka. Jen jsem přikývla a on mě vzal do náručí. Voněl jako směs skořice a lesního medu a hlíny. Jeho oči na mě hleděly a já se styděla – odporovat jsem ale nedokázala, i když bych radši šla po svých.

„Jdeme.“ Jane tady byla šéf, nikdo proti ní nic nezmohl, nebo alespoň nenamítal. Nestihla jsem se ani rozloučit a poděkovat za život, a už mi zlatoocí zmizeli z očí a já viděla jen rychle se měnící les.

Zavřela jsem oči a velmi opatrně jsem se opřela o Demetriho rameno. Jeho vůně mě oslabovala. Kdybych stála, podlomila by se mi kolena.

Z pro mě neznámého důvodu jsem přestala cítit vítr ve vlasech. Otevřela jsem oči. Všichni tři na mě zvědavě koukali. Demetri mě pustil a já dopadla na všechny čtyři. Napřimujíc se jsem se rozhlédla po okolí. Stáli jsme před hotelem. Jane se na mě podívala a sjela mě pohledem, byla jsem špinavá a oblečení jsem měla roztržené.

„Převlečeme se.“ Přikývla jsem. „Zapomněla jsi mluvit?“

„Ne,“ uhnula jsem pohledem. „Bojím se, že mě to bude zase bolet.“ Zasmáli se.

„Kdybych měla v úmyslu tě mučit, nebrala bych tě s sebou,“ prohodila Jane a vstoupila do hotelu.

Zamkla jsem dveře a zatáhla jsem závěsy. Poslali mě do koupelny, abych se umyla, než odletíme. Podívala jsem se do zrcadla a zděsila jsem se. Vlasy jsem měla rozcuchané a tvář umouněnou od nevím čeho. Moje oblečení bylo skoro na cáry. Vysvlékla jsem se a dívala se na své nahé tělo. Vypadala jsem lehce podvyživeně a v krku mě škrábalo. Někdo zaklepal na dveře.

„Otevři, nesu ti oblečení.“ Odemkla jsem a do koupelny vešla Jane, zaregistrovala, že jsem nahá a podala mi hromádku oblečení, poté se otočila na podpatku a odešla.

„Děkuji.“ Zavolala jsem na ni. Pokládajíc oblečení na zem jsem přemítala, co si asi myslí. Pustila jsem horkou vodu a vlezla jsem pod sprchu. Proud průzračné vody se zakalil. Cítila jsem, jak ze mne opadávají těžkosti a smývá se špína. Protáhla jsem si krk a uvolnila jsem ramena. Po hodných dvaceti minutách jsem zastavila tekoucí vodu a natáhla jsem se pro osušku. Nemohla jsem ji na věšáku najít, a tak jsem se natáhla ještě dále. Lehce jsem rozhrnula závěs a zděšením vyjekla, div jsem nespadla.

„Promiň, nechtěl jsem tě vyděsit.“ Felix mi podal osušku, do níž jsem se zabalila a vylezla jsem ven.

„Co tu potom děláš?“ Naklonil hlavu na stranu a sjel mě pohledem.

„Přinesl jsem ti osušku.“ Zamračila jsem se.

„Doufám, že se dobře bavíš.“ Přikývnul. „Dovolíš?“ Ještě jednou mě sjel pohledem a potom se s úsměvem otočil a odešel. Tentokrát jsem zamkla.

Osušila jsem se a začala jsem se oblékat, když jsem z vedlejšího pokoje zaslechla hádku.

„Jak jsi to mohla udělat?“ Alec se zdál být naštvaný.

„Je to mé rozhodnutí.“ Jane se nijak nevzrušovala, ten její klidný hlas i ve vypjatých situacích jsem obdivovala.

„Proč?“ Neodpověděla, nereagovala. „Víš, že Aro nebude šťastný.“ Zase nic.

„Nebude šťastný?“ ozval se Felix. „Ten Jane zabije, vždyť jí to výslovně zakázal, dal příkaz ji zabít.“

„Ne, jednou mi poděkuje.“ Janin hlas byl sebejistý, jako by věděla něco víc.

Pomalu jsem vzala za kliku a otevřela jsem dveře. Hovor ustal a všechna pozornost se obrátila ke mně. Zavřela jsem za sebou dveře a zůstala jsem nehybně stát.

„Konečně vypadáš jako člověk – myslím tím upír.“ Felixovy oči si mě se zájmem prohlížely.

„To má být kompliment?“ Jane se usmála.

„Ta se mi líbí a myslím, že se do tebe zamilovala, Felixi.“ Alec se zdál být také pobaven. Usmála jsem se. Až teď jsem si všimla, že Jane na sobě měla přiléhavé kalhoty a halenku. Vypadala úplně jinak než v tom těžkém saténovém hábitu, který na sobě měla předtím.

Všichni se zvedli a vzali svá příruční zavazadla. Obula jsem si přichystané balerínky a připojila jsem se k nim. Dole na nás čekalo auto, které nás mělo odvézt směr letiště.

O Volteře jsem nikdy dříve neslyšela, nic mi to neříkalo, proto jsem nevěděla, na jaké prostředí se mám těšit. Je Volterra velká? O bratrech jsem nevěděla zhola nic, jen základní věci, které jsem se dozvěděla za letu, že jsou velmi staří a mocní. Aro prý má velmi užitečný dar a ještě, že jim nikdy nemám odporovat.

Let proběhnul v klidu. Letěli jsme soukromým letadlem Volturiových a na letišti v Římě na nás čekalo auto. Řidič byl člověk a asi znal Jane velmi dobře, oslovoval ji s úctou a také se k ní tak choval.

„Máš strach?“ Všichni mě upřeně pozorovali.

„Záleží na tom, jací oni jsou. Neznám je, proto nevím, zdali se bát.“ Demetri se uchechtnul.

„Měla by ses děsit.“ Auto zastavilo a já jsem vystoupila, byla hluboká noc, ovšem ani tma nezakryla obrovský palác, na jehož nádvoří jsme se právě nacházeli.

„Tak pojďme a já ti ukážu tvůj pokoj.“ Zvláštní tón Felixova hlasu mě donutil zastavit.

„Doopravdy?“ Hned jakmile jsem to vyřkla, hluboce jsem zalitovala. Jane se na mě úsečně podívala.

„Není čas na nějaké blbosti, Felixi, ona ti neuteče.“

Vydali jsme se do útrob paláce. Cestou jsme potkávali nejrůznější upíry, až se Jane zastavila na slovíčko s vysokou upírkou s mahagonovými vlasy.

„Zpět z mise?“ Jane jen přikývla.

„Bylo to únavné, jsem ráda, že jsem doma.“ Upírka střelila pohledem k Felixovi, až poté zcela náhodně narazila pohledem na mě.

„Mazlíček?“ Střelila po Jane pohledem a nadechla se. „Pozoruhodné, myslela jsem, že nemají být žádní svědci.“

„A?“ Janin klidný výraz nezmizel, jakoby jí ho přišili.

„Aro bude vyvádět.“ Pokrčila rameny.

„Když jsi u Ara, informuj jej, prosím.“ Upírka jen přikývla a zmizela v útrobách paláce.

„To byla Heidi, zajišťuje potravu, teď pojď, musíme se nakrmit.“ Procházeli jsme spletitou sítí chodeb a schodů, že jsem si ani netroufala odhadnout, ve kterém patře, natož pak ve které části zámku se nacházíme. Felix se od nás odpojil s tím, že jde něco zařídit a my konečně vstoupili do sálu, kde to nádherně vonělo lidskou krví.

Posadili jsme se ke stolu a nějaká upírka k nám přivedla lidskou ženu.

„Pro tebe.“ Neodmítala jsem dvakrát a rychle jsem se zakousla do ženina zápěstí a vysávala jsem z ní krev a její život. Ubohý lidský život, který jsem před nedávnem měla také. Když mi došla krev, odtrhla jsem se a narazila jsem na Demetriho pohled. Ucukla jsem a podívala jsem se na Jane. Najednou se situace změnila, tichem pokoje se roznesly dunivé zvuky. Rozrazily se dveře. Dovnitř napochodovalo pět urostlých upírů a postavili se před náš stůl. Ostatní se tvářili stejně překvapeně jako já, ovšem já k tomu přidala ještě vyděšení – přišli si pro mě.

„Jane Volturi, tímto vás zadržujeme na rozkaz Ara a zítra budete předvedena před soud, kde můžete bránit svá rozhodnutí a své činy.“

Pevně doufám, že jsem Vás, mí milí, zaujala. Taktéž doufám v alespoň malinký komentář, kterým byste vyjádřili Vaše pocity z tohoto díla.

Kimberly ♥

Autor: Kimberly (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Srdcová královna - Prolog: