Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Srdcová královna - 8. kapitola

13.05.2014 (18:15) • Kimberly • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1243×

Srdcová královna

 VIII. kapitola - Pár

Mezi hromadou knih mi bylo vždy nejlépe. Seděla jsem mezi nimi i teď. Nějak jsem se nemohla zbavit myšlenek na dnešní ráno s Alecem, a tak jsem se rozhodla, že tyto myšlenky zapudím nějakým novým jazykem, který se naučím.

Zrovna jsem listovala obrovskou knihou francouzské gramatiky, když se otevřely dveře a do knihovny vstoupil Caius.

„Zdravíčko,“ usmíval se od ucha k uchu, opětovala jsem mu stejně a oči jsem zabodla zpět do knihy. Sednul si na zem naproti mně. Opřel se vzadu o ruce a pozoroval mě.

„C’est quoi? Cet spécial de moi?“ Pokrčil rameny.

„Jsi zkrátka krásná, co víc bys chtěla slyšet?“ Letmo jsem se přejela pohledem. Odrbané džíny, na nohou Lewisky, nátělník a volné chlapecké triko střižené v pase. Vlasy jsem měla v drdolu na vrchu hlavy. Nic speciálního.

„Jsi dnes už druhý, kdo mi to řekl.“ Pozvednul obočí.

„Vídáš se ještě s někým?“ Přikývla jsem.

„S lidmi z Volterry.“ Založil si ruce na prsou a o několik centimetrů se přiblížil.

„A s muži?“ Naklonila jsem hlavu na stranu.

„Caie, to není tvá věc. Mezi námi dvěma nic není.“ Přisunul se ještě blíže a vzal mě za paži.

„Co není, může být.“ Pohladil mě po tváři a naklonil se blíže. Ruku jsem mu odstrčila.

„Nemůže, nejsi volný.“ Odtrhnul ode mne pohled. Jeho oči potemněly až do černě, která vypadala nebezpečně.

„Můžu být, jen jediné slovo mi řekni a nechám se rozvést.“ Měl ruce zaťaté v pěst a mluvil hrubým hlasem.

„To by ti zaprvé neprošlo u Ara a zadruhé, můj milý, já taky nejsem volná.“ Zaskočeně se na mě podíval.

„Já myslel, že nikoho nemáš.“ Pokrčila jsem rameny.

„Je to celkem čerstvé a ještě ani nevím, jak na tom jsme.“ Zamračil se.

„Takže jej miluješ?“

„To nevím, neznáme se tak dlouho, abych si tím mohla být jistá.“ Pokýval hlavou. Potom se otočil a zanechal mě v knihovně samotnou s nespočtem knih.

Kdyby se tak zeptal, kterého z nich miluju, věděla bych, co odpovědět u jednoho z nich. Bylo by to ano, odpověděla bych, že Demetriho ano, bláznivě a nezastavitelně, ač je to nemožné a nikdy se to nestane. Taková láska, která zlomí srdce na biliony kousků a nikdy nepomine.

U Aleca bych váhala, dlouho bych váhala, protože v tom sama nemám ještě jasno, když se nad tím tak člověk zamyslí, tak nakonec by to bylo taky ano, taky by to byla láska, ale ne ta bláznivě šílená láska, která ochromí vaše smysly navždy. Je to láska, ve které nechybí vášeň, ale není tak bouřlivá a neničí.

Zavřela jsem knihu. Musela jsem si o tom s ním promluvit. Udělat tu dospělou věc a v klidu si to s ním vyříkat. Není nic snazšího, a přeci bych tam radši nechodila, protože se toho bojím.

Došla jsem do východního křídla, kde jsem narazila na Jane.

„Ospalče!“ objala mě. Oddálila se a naklonila hlavu na stranu. „Zajímavě voníš.“ Lehce jsem se ošila. Musela ze mě cítit Aleca i Caia. Sakra. Asi bych se měla nejdříve umýt, než půjdu za prvním zmiňovaným.

„Vážně?“ Přikývla.

„Jako směs medu, vanilky a santálového dřeva.“ Vykouzlila jsem na ni úsměv, v duchu jsem však bědovala.  Vanilka byla moje vůně. Alec voněl jako med a Caius jako santálové dřevo. Oh bože, ty děvko! Nadávala jsem sama sobě.

„Šampon.“ Přikývla. Cítila jsem však její zkoumavý pohled, když jsem se otočila, že půjdu dále.

„Kam jdeš?“

„Do pokoje.“ Rozhlédla se.

„Co děláš tady? Knihovna i tvůj pokoj jsou jinde. Tady jsou jen pokoje gardy a kousek pokoje bratrů.“ Polkla jsem, z tohohle už se nevylžu.

„Vlastně jdu za Alecem, potřebuju s ním o něčem mluvit.“ Pozvedla obočí.

„S Alecem?“ Přikývla jsem. „To si pospěš, je v garážích a odjíždí.“ Zamrkala jsem a bez dalšího otálení jsem se rozeběhla do severního křídla ke garážím.

Zastavila jsem přímo za ním.

„Zbabělče.“ Otočil se a posadil se na kapotu auta.

„Děvko.“ Vlepila jsem mu. Bylo to tak automatické, že to zaskočilo více mě než jej.

„Co si to sakra dovoluješ?“ Byla jsem sice v šoku, ale význam jeho slov ke mně doléhal neustále.

„Já?“ Hrdelně se zasmál.

„Hraješ si tady na svatou, neposkvrněnou a přitom to táhneš i s dalšími?“ Nechápavě jsem na něj hleděla.

„Jak s dalšími?“ Vstal a hrubě mě vzal za ruku.

„Měl jsem návštěvu, že když se tě dotknu, že mě zabije. Mimochodem,“ řekl a přičichnul si k mé ruce, „pořád ho z tebe cítím.“ Vytrhla jsem se mu.

„Ty jsi ale idiot, Alecu!“ Měla jsem chuť si dupnout. Musela jsem se ovládat, abych tak neučinila.

„Jo, že jsem ti věřil. Protože ty jsi jenom prolhaná děvka.“ Má ruka opět vyletěla, tentokrát to už očekával a mou ruku chytil do své. Zkroutil mi ji za záda a přimáčknul mě na kapotu. „Slyšel jsem, že to děvky rády tvrdě.“ Cukala jsem se mu.

„Pusť mě!“ zařvala jsem. Najednou jsem byla volná. Otočila jsem se a zaujala jsem obranný postoj. Alec byl přišpendlený na protější stěně. Jen tak tam visel, vlastně spíše byl ve vzduchu.

„Jak jsi to proboha udělala?“ Narovnala jsem se.

„To je snad moje věc. Teď alespoň nikam neodejdeš a budeš si mě muset poslechnout.“ Sama jsem sice nevěděla, jak jsem to udělala, no náramně se mi to teď hodilo. „S Caiem nic nemám.“

„Nevěřím ti.“ Zamračila jsem se na něj.

„Proč?“ Pokrčil nosem.

„Pusť mě.“ Zavrtěla jsem hlavou na nesouhlas.

„Abys mi opět zkusil ublížit?“ Vypadal, že mu má slova ublížila. „Dobře.“ Polkla jsem a potom jsem na něj namířila ruku. „Klesni.“ K mému velkému údivu to fungovalo.

„Caius za mnou přišel s tím, že jsi odevzdána jemu a jestli mu nevěřím, mám se přijít dívat do knihovny přes okno.“ Díval se do země. „Viděl jsem, jak s ním flirtuješ, když tě potom pohladil, nevydržel jsem to a odešel jsem.“ Klekla jsem si před něj a vzala jsem jeho obličej do svých dlaní.

„Já ho zrovna potom odmítla. Uvažuj, proč bych jej jen měla chtít?“ Díval se na mě štěněčím pohledem raněné laně.

„Má moc a peníze.“ Zamrkala jsem.

„Jenže já mám už tebe.“ Naklonila jsem se k němu a políbila jsem jej. „Mimochodem se mě to dotklo, myslela jsem si, že máš o mně vyšší mínění než to, že jsem zlatokopka.“ Opřela jsem se o něj čelem. Objal mě.

„To znamená, že jsme spolu?“ Odtáhla jsem se a podívala jsem se mu zpříma do očí.

„Nejdříve ti musím něco říci.“ Přikývnul, pokračovala jsem tedy. „Víš, dneska jsem o tom o všem hodně přemýšlela a došla mi jedna věc. Nechci nedosažitelné klišé z pohádek, které mi stejně zlomí srdce. Chci někoho, komu bych mohla věřit, o koho bych se mohla opřít a přitom to vše bylo vášnivé a neskutečně divoké.“

„Co z toho se vztahuje ke mně?“ Usmála jsem se.

„Nakonec oboje, s tím rozdílem, že tam není to klišé lásky na první pohled.“ Políbil mě. „Jsi ochotný to se mnou risknout?“ Přisunul si mě blíž, až jsem na něm seděla obkročmo.

„S tebou?“ Zasmál se. „Vše.“ Naše rty se spojily do neskutečně dlouhého a vášnivého polibku. Odtáhla jsem se jako první. Zvedli jsme se a ruku v ruce jsme mířili do Alecova pokoje.

Chodby hradu se mi nikdy nezdály tak dlouhé a spletité, jako právě v této chvíli. Možná to bylo způsobeno tím, že více než cesty jsme si všímali jeden druhého. Chvíli jsme jen tak šli. Potom jsme se různě škádlili. Alec přišel na to, že jsem lechtivá - k mé velké smůle, on byl proti mému útoku lechtání odolný. Další chvíli jsme se namáčknuti na stěnu jen líbali. Nakonec jsme přeci jen dorazili k němu do pokoje.

Tašky, které jsme s sebou nesli z auta, mimochodem málem zapomenuté kdesi uprostřed hradu, jsme položili do kouta pokoje. Na vybalování prý není zrovna vhodná chvíle, pověděl mi, když jsem se chystala jednu z tašek otevřít.

„Schováváš snad přede mnou pyžamo se supermanem?“ Myslela jsem, že se společně zasmějem, jeho výraz však zkameněl. „Ne.“ Překvapeně jsem zamrkala. Potom jsem se šibalsky usmála a tašku jsem otevřela. Ihned nahoře na mě vykouklo velké es na modré látce. Vytáhla jsem to ven v domnění, že to bude pyžamo.

„Dej mi to!“ Vyskočila jsem a oběhla jsem postel na druhou stranu.

„Oblek?“ Smála jsem se na plné kolo. „Máš supermanův oblek?“ Povalil mě na postel a vytrhnul mi oblek z ruky.

„Máš s tím snad problém?“ Ležel na mě a díval se mi do očí. Oběma rukama držel oblek a tvářil se přitom neskutečně vážně.

„Vůbec.“ Polkla jsem, abych udusila smích. „Je to milé.“ Přimhouřil oči.

„Nikdy jsi nesnila o tom, že bys jednou mohla třeba jen tak povečeřet se supermanem?“ Vytřeštila jsem na něj oči.

„Do dnes zatím ne.“ Pustil oblek a vzal mě za ruku. Lehnul si vedle mě a koukal do stropu.

„Neříkej to prosím Felixovi.“ Začala jsem se smát.

„Proboha, jak tě jen mohlo napadnout, že bych to řekla zrovna jemu?“ otázala jsem se. Překulila jsem se a opřela jsem se mu bradou o hrudník.

„Smál by se mi.“ Lehce jsem ho líbla na tvář.

„Ty by ses smál jemu. Získal jsi, co on nedokázal.“ Pohladil mě po zádech.

Chvíli bylo ticho. Jen mě pozoroval. Sklonila jsem se nad něj a pomalu jsem jej políbila. Líbilo se mi líbat jeho hebké rty. Odtáhla jsem se a lehla si zpět na jeho hruď.

„Omlouvám se.“ Otevřela jsem oči a zadívala jsem se na něj.

„Za co?“ Posunula jsem se, a tak se posadil.

„Za to v garáži.“ Podívala jsem se stranou. „Ujely mi nervy. Nikdy v životě bych ti neublížil, přísahám,“ řekl to jako přísahu v kostele. Myslel to vážně, stejně jsem ale věděla, že slova muže spokojeného nikdy neodpovídají slovům muže naštvaného a nespokojeného. Stačilo si vzpomenout na mého otce.

Zatřepala jsem hlavou a podívala jsem se mu do očí.

„Alecu, v ten moment jsi mě neskutečně vystrašil a upřímně jsem se tě bála. A věř, že ti chci věřit, že už to neuděláš a budu ti věřit. Ale příště, kdyby se to stalo ještě jednou, nechám tě a nic mě nepřesvědčí, abych změnila svůj názor.“ Pohladil mě po tváři, sklonil se ke mně a políbil mě.

„Vím.  Nikdy se to už nebude opakovat.“ Dotkla jsem se jizvy nad jeho obočím.

„Jak jsi to ale udělala?“ zeptal se rovnou. Sakra! Musím se z toho vykroutit – nějak.

„Neptej se mě na to prosím,“ řekla jsem opatrně. Věděla jsem, že ho to neuspokojí, ale snad by se mohl přestat vyptávat, jelikož já sama nevěděla, jak si - jak mu - odpovědět.

„Jsem moc zvědavý?“ zamračil se.

„Celkem ano.“ Vískal mě ve vlasech. Zavřela jsem oči.

„Proč mi to nechceš říct?“ Vydržel to přesně dvaadvacet sekund. Otevřela jsem oči a upřeně jsem se na něj zadívala.

„Alecu, poslouchej mě,“ řekla jsem jistým hlasem. Věděla jsem, že to, co teď udělám, není správné, ale on by mi nedal nikdy pokoj. „Nechceš vědět, co se v garáži stalo. Víš jen to, že se mě na to nemáš více ptát a taky, že se o tom před nikým nemáš zmiňovat, ano?“

Tak moji milí, blížíme se k závěru, což s sebou nese důležitou otázku. Máte nějakou představu, jak by měla povídka pokračovat, nebo nápad na její závěr?

Děkuji za vyjádření...

Autor: Kimberly (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Srdcová královna - 8. kapitola: