Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Srdcová královna - 6. kapitola

21.04.2014 (07:15) • Kimberly • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1223×

Srdcová královna

V. Kapitola - Šachovnice

Tu noc jsem si moc neodpočinula, neustále se mi v hlavě promítal rozhovor, který jsem vedla s Demetrim, všechno ohledně Demetriho jsem si vybavovala živěji, než jsem předpokládala. Myslela jsem si, že po tom, co jsem cítila k Diegovi, který mi neskutečně chyběl, už nikdy nic takového ani zdaleka neucítím.

Očividně jsem se spletla. Demetri mi velmi imponoval. Vypadal jako anděl seslaný z nebes, který měl za úkol mě utrápit. Sama jsem se tomu zasmála.

„Anděl seslán, aby mě trápil. Bláznivko!“ Hlasitě jsem se sama pro sebe zasmála. V tuto chvíli to vyznělo pro mě až nečekaně ironicky. Zvedla jsem se z postele a přešla jsem pokoj. Okenní římsa se mi stala nejmilejší věcí v celém hradě. Sedávala jsem na ni často a mnohokrát ne sama. Několikrát s Caiem. Potom s Jane a dokonce i s Alecem. Usmála jsem se nad tím, co všechno vlastně může znamenat hloupá okenní římsa.

„Hloupá okenní římsa.“ Usmála jsem se na ni, jakoby mi snad úsměv mohla oplatit. Byla něco jako mezník mezi tím, kdo jsem byla a kdo jsem teď.

Když jsem byla s rodiči v Las Vegas, byla jsem tak malá, že si toho moc ani nepamatuju. Přesto to bylo to nejšťastnější období mého života. Když jsme se přestěhovali do Idaha, měla jsem pocit, že se mi celý svět zhroutil. Otec začal pít víc, než předtím. Nikdy nešetřil vzteklými slovy a pěstmi. Ve škole mě měli za tu divnou, co si povídá sama se sebou. Lidí jsem se vlastně bála, připadali mi cizí. Připadali mi zlí.

Tři dny mé osobní svobody se rozplynuly ve třech dnech ohně, že si z nich nic nepamatuji. Jen ty červené oči. Červené oči kolem sebe. A když oheň ustal, byly to jen bitky, jen krev, jen násilí. A strach, strach ze slunce.

„Aaaah!“ Lekla jsem se něčí ruky na mé paži. Přede mnou stál Caius a vyděšeně se na mě díval.

„Omlouvám se, nechtěl jsem tě vyděsit.“ Zatřepala jsem hlavou a vykouzlila jsem na tváři úsměv.

„Promiň, jen jsem tě vůbec neslyšela.“ Pohladil mě po paži a ruku spustil k tělu. Posadil se naproti mně a díval se z okna.

„Nad čím si tak dumala?“ Nasucho jsem polkla – nedívala jsem se na něj. Nerada bych mu lhala.

„Jen tak.“ Skrze řasy jsem viděla, jak pozvednul dokonalé obočí a měřil si mě.

„Jen tak to nevypadalo.“ Sklonil se ke mně, aby mi viděl do očí. „Mně to říci můžeš.“ Naklonila jsem hlavu na stranu. Být tady Bree před několika měsíci, odskočila bych od něj a s křikem bych utekla. Dnešní Bree se na něj jen usmála a mlčky přikývla hlavou.

Změnila jsem se, změnila k nepoznání.

Caius si mé mlčení vyložil po svém. Blíže se naklonil a upřeně se mi díval do očí. Rukou mě pohladil po tváři. Usmíval se, já na něj. Tento okamžik trval sekundu. Byl dokonalý. Okamžik než se všechno rozpadlo. Okamžik, než se ke mně přiblížil na milimetr a já ucukla.

„Caie!“ Naštvaně jsem se zvedla.

„Víš, že se mi líbíš. Pamatuješ se, co jsem ti tuhle říkal?“ Založila jsem si ruce na prsou. Přišel ke mně a vzal mě za ramena, vyškubla jsem se mu. Tím, že nás Jane vyrušila, mi udělala velkou laskavot. Možná zabránila jedné z nějvětších životních chyb mého života.

„Ty taky nejsi ošklivý, ale nejsi volný. Říkala jsem ti to a říkám ti to opět.“ Spustil ruce a s tichým omluvením se vzdálil. Osaměle jsem se objala. Obula jsem si boty a vydala jsem se na další mé oblíbené místo – do knihovny.

Jane se odklonila od Patricie a ukázala, jestli si nedám. Zakroutila jsem hlavou na nesouhlas. Neměla jsem zrovna chuť vysávat člověka. Naklonila se k Patricii a něco jí pošeptala do ucha. Potom se její kamarádka vzdálila.

„Co se stalo?“ Utřela si zakrvácená ústa a přisedla si ke mně na lavičku.

„Asi jsem to zvrtala.“ Znamenitě se na mě podívala.

„Caius?“ Snad měla i jasnovidecký dar, vždy to nějak vycítila.

„Chtěl mě políbit - opět. Ucukla jsem.“ Vzala mě za ruku a podívala se na mě s výrazem: Já ti to říkala.

„Neříkala jsem ti, že mu jde jen o jedno?“ otázka byla vskutku zbytečná, jelikož mi to už nějak došlo, ale ona se rozhodla mi to radši připomenout. „Co se stalo potom?“

„Co?“ Zauvažovala jsem. „Omluvil se a odešel.“ Její obočí málem nenašlo hranu obličeje a létalo ve vzduchu.

„Caius se omluvil?“ Přikývla jsem. „Zvláštní a celkem ojedinělé. Nikdy se za nic neomlouvá.“

„Nevím. On, nechová se, jak mi jej všichni líčíte. Je jako vytesaný z kamene. Princ na bílém koni.“ Pohladila mě po paži.

„To on umí, když se mu chce. Nic si z toho nedělej.“ Objala mě. Po několika letech jsem cítila něčí přítomnost tak blízko ke svému tělu, když jsem zrovna netrpěla traumatem, že mě objímá Caius. V prvním momentu jsem ztuhla. Chvíli jsem vstřebávala šok. Následně jsem ji taky objala. Užívala jsem si, jaké to je cítit se k někomu tak blízko. Povolila. Celá akce se odehrála v třiceti sekundách, pro mě měla však neskutečný význam. Bylo to pro mne něco zcela nového.

„Díky.“ Jen se na mou reakci usmála. Potom otevřela román a utekla do říše své fantazie. Já si nasadila sluneční brýle a položila jsem se na záda. Sluníčko hřálo neskutečně příjemným světlem a mé tělo se lesklo jako kupa třpytek a flitrů.

„Páni, to je teda tělo!“ Otevřela jsem oči a málem jsem leknutím spadla. Nade mnou se skláněl Felix, vedle nej stál Demetri a kousíček od něj Alec.

„Díky.“ Měla jsem na sobě opalovací bikiny.

„Víš, že upíři se neopalují?“ Posadila jsem se a střelila jsem pichlavým pohledem k sedajícímu si Demetrimu.

„Ty víš o mé existenci, že se zajímáš?“ Felix se zasmál. Demetri jen pokrčil rameny.

„Copak panenko, líbilo se ti více, když jsem se ti vyhýbal?“ Nasadila jsem si sluneční brýle a okatě jsem jej ignorovala.

„Pověz mi, Bree, je tohle tělo volné?“ Ukázal na mě Felix.

„Ne pro tebe.“ Vzal mě za ruku a políbil její hřbet.

„Oh Brigito, krásko mezi ošklivkami, pověz mi, proč mě tak trápíš, když jsme si souzeni?“ Pohladila jsem jej po hlavě. Jak mě zprvu děsil, nyní se zdál spíše přítulný.

„Oh, Felixi. Jak by sis kdy mohl pomyslet na to, že bych tě trápila?“ Přiblížil se na několik centimetrů. „Dělám vše pro tvé dobro.“ Demetri se škodolibě zasmál.

„Koketo.“ Demetriho hlas byl výsměšný, nehorázně mě to rozčilovalo. Felix si sednul a prohlížel si obal knihy, kterou jsem si donesla.

„Koketa? Tos nabral kde?“ Povytáhnul obočí a zhluboka se nadechnul.

„Vidím, slyším. Caius, potom tady Felix, dávej si pozor, ať si toho nenabereš moc. Nezvládla bys více otěží, panenko.“ Kdybychom byli jen sami dva, to napětí mezi námi by z nás udělalo bestie, které ze sebe strhávají oblečení. Takhle jsem se na něj jen usmála s vítěznými zuby.

„Neměl bys věřit všemu, co vidíš a neměl bys dát na vše, co slyšíš.“ Opřel se vzadu o ruce a zaklonil hlavu na zad.

„Z toho, co jsem slyšel, jsi jen ubožačka, která si hraje na princeznu.“ To sakra zabolelo.

„Hajzle!“ Zvedla jsem se a sebrala jsem z deky své oblečení. „O mém životě nic nevíš, tak si na mě kvůli tomu neotvírej pusu!“ Naštvaně jsem se otočila a odkráčela jsem do svého pokoje.

Dveře vydaly nejhlasitější zvuk v historii bouchnutí jimi. Já se svalila do postele a začala jsem vzlykat.

„Hulvát!“ Nadávala jsem, nesetrvala jsem však jen u toho. „Kretén!“ Hodila jsem botou na stěnu, až odpadl kus omítky. Měla jsem pocit, že se asi v momentě zblázním.

Kdosi zaklepal, potom vstoupil.

„Nic prosím tě neházej, jdu v míru.“ Alec se tvářil nejistě, omluvně jsem se na něj za to usmála.

„Neměla jsem vybuchnout, sakra, nechala jsem ho, aby mě vyprovokoval!“ Opřel se o nebesa postele a sklíčeně se na mě díval.

„Z něj si nic nedělej. On je prostě takový idiot.“ V tomhle jsem mu teda musela dát za pravdu. Idiot to teda byl a pořádnej. Proč musel sakra být tak hezký?

„Co ty tady vlastně?“ Zvednul pravačku, ve které třímal sedmý svazek sonetů od Shakespeara.

„Zapomněla sis ji.“ Podal mi ji a zase o krok ustoupil. Sledoval mě propalujícím pohledem černých očí a nesměle se přitom usmíval. „Víš, myslím si, že sis to nezasloužila. Je pravda, že nikdo z nás neví o tvém životě nic, ale z části je to i tvá vina, nechceš nám nic povědět a potom se stává, že si lidé dělají závěry, které se ti nemusí líbit.“ Položila jsem knihu na stůl a mile jsem se na něj usmála

„Díky, ani jsem si nevšimla, že jsem ji zapomněla.“ Přikývnul a otočil se k odchodu.

Obula jsem si tenisky a šortky, potom jsem si na uši dala basy a rozhodla jsem se jít si lehce zaběhat. Stmívalo se, takže to znamenalo, že jsem mohla jít do města. Pohyb mi vždy ulevil od bolesti nebo žalu. A já měla v srdci obojí.  Žal z lásky k Demetrimu a bolest z jeho chování ke mně.

Moje trasy byly různé. Krom lesa jsem využívala i prostor zahrady a dneska v noci jsem si třikrát oběhla město a potom jsem se rozhodla dát si ještě sprint v zahradě. Běžela jsem podél pláže, v uších mi zněla Rihanna, najednou se rytmus hudby zpomalil. Pomalu jsem zpomalila, až jsem nakonec úplně zastavila. Zhluboka jsem začala dýchat, ač vzduch nebyl potřeba.

Moje plíce byly mrtvé, mým tělem neproudila pražádná krev a ty slzy. Nemohla jsem si ani pobrečet. Vzali mi tímto životem mnoho věcí, kromě života samotného. Najednou mi to všechno začalo být líto. Došlo mi, že nikdy nebudu mít děti, že když se do někoho zamiluji, jako by se mimochodem už nestalo, tak bude-li mým vyvoleným člověk, budu jej muset proměnit. Bude-li to upír, nikdy si jím nebudu moct být jistá.

Začala jsem tiše vzlykat. Objala jsem se pažemi a dřepla jsem si, až jsem si sedla do písku a objímala jsem si skrčená kolena. Doopravdy mě zlomili. Zprvu se mi zdálo, že mi dali křídla, abych mohla létat a nyní?  Ta křídla, poeticky řečeno, jsou spíše moje nikdy nekončící záhuba. Jsem přeci nesmrtelná. To znamená navždy. Na stovky a tisíce let.

„Pokud přežiju,“ řekla jsem si tiše.

„Přežiješ co?“ Zavřela jsem oči, nemusela jsem se ani dívat, abych rozpoznala, kdo za mnou stojí. Jeho sametový hlas mě hladil po duši a neustále mi dokazoval, že jedno mi tento život bohužel, nebo bohudík, nesebral – city.

„Nemám náladu na hádky,“ řekla jsem příkře, až mě to samotnou překvapilo.

„Nepřišel jsem se hádat,“ hlesl a posadil se vedle mě, „zníš nabroušeně.“ Periferním viděním jsem si všimla, že si mě prohlíží.

„Na mou obranu jsem zrovna oběhla třikrát celé město a potom jsem se rozhodla, že budu srdceryvně litovat svůj dokonalý život.“ Sarkasmus se právě zařadil na seznam mých top pěti oblíbených věcí na tomto světě. Zasmál se.

„Vypadáš dobře na to, žes toho tolik uběhla.“ Smích v jeho hlase se nedal přeslechnout, najednou však zvážněl a zpříma se mi podíval do tváře. „Mrzí mě, že jsem si udělal obrázek o tvém životě, který zřejmě nebyl dvakrát správný,“ řekl a vzal mě za ruku. Přisahám, že jsem najednou cítila, jak mi bije srdce. „Problém je v tom, žes nám za tu dobu, co jsi tady, vlastně a v podstatě nic neřekla.“ Přikývla jsem, chápala jsem, co se mi snaží říct. Jen já nevěděla, co na to odpovědět.

„Já…“ Nasucho jsem polkla. „Je to komplikované,“ hlesla jsem nakonec. Usmál se.

„To mi říkali o matematice taky a mám z ní nakonec doktorát.“ Úsměv jsem mu oplatila.

„Body pro tebe.“ Zvedla jsem se a ukázala jsem mu, aby to udělal také. Natáhla jsem před sebe ruku a počkala jsem, až mu dojde, že se jí má chopit.

„Brigita Tannerová, těší mě. Jsem narozena ve Vegas, vyrostla jsem v Idahu s otcem, od kterého jsem utekla, a tři dny svobody se změnily ve tři dny ohně. Potom jsem se snažila nenechat se zabít, přičemž jsem si nechala zlomit mrtvé srdce. A nakonec se na mě usmálo štěstí a já teď stojím na pláži s vámi, pane, vůbec vás neznám, ale ve zkratce jsem vám vypověděla svůj životní příběh.“ Jeho tvář byla jako z kamene, nečitelná.

„Rád vás poznávám, jsem Demetri. Můj příběh zahrnuje mnoho událostí, které nejdou zkrátit, jelikož žiji neuvěřitelně dlouho. Alespoň už víte, že mám doktorát z matematiky,“ zavtipkoval a zeširoka se usmál.

„Jo, přesně to jsem potřebovala vědět.“ Pustil mou ruku a chvíli se na mě jen díval.

„Je mi to líto, teď si připadám jako idiot, že jsem si z tvého života dělal legraci a odsuzoval jsem tě.“ Pokrčila jsem rameny.

„Každý někdy udělá chybu,“ řekla jsem a pomalu jsem se dala do chůze. Následoval mě.

„Já ale neudělal chybu, jen jsem o tobě nic nevěděl, byla to jen nerozvážnost.“ Příkře jsem se na něj podívala.

„Vážně?“ Rozhodila jsem rukama kolem sebe. „Budeme se hádat a slovíčkařit?“ Cítila jsem se dost podrážděná a rozladěná. Říkala jsem si, že to teď vše bude v pohodě. On a já. Alespoň jako kamarádi, ale on mě bude pořád něčím rozčilovat.

„Neslovíčkařím, jen ti podávám výklad slov, která si pleteš,“ řekl pobaveně. Možná lehce překvapeně.

„Slovíčkaříš!“ rozohnila jsem se na plno. Ze mě vola dělat nebude.

„Ne!“ oponoval mi hlasitě. „Jen ti říkám, žes nepoužila správný výraz a nazývat věci pravým jménem, to je oč tu běží.“ Vykulila jsem oči.

„Nechoď na mě se Shakespearem!“ Naštvaně jsem jej bouchla do ramene.

„Tys mě uhodila?“ Zaúpěla jsem.

„Ne, ty idiote, já ti dala pěstí!“ Otočila jsem se a odešla, tedy spíše odběhla, pryč.

Vběhla jsem do pokoje a posadila se na postel. Byla jsem vytočená, a to jsem se zrovna vrátila z uklidňujícího běhu. Pohledem jsem zavadila o taburet v rohu pokoje. Ležel na něm lístek. Pomalu jsem se zvedla a pro lístek jsem si zašla.

Kolem deváté, až první hvězda, ty pozorujíc, na nebi zjeví se,

pod vysokým habrem na konci zahrady mě najdeš.

Celý tvůj, celý nedočkav na tebe, budu tam stát.

Mé srdce, oči i ústa na tebe se budou smát.

Tak prosím prokaž mi tu velkou čest,

Čest tu, že mé pozvání neodmítneš.

A.

Konsternovaně jsem na dopis před sebou hleděla. Aro mi posílá milostný dopis, spíše milostnou básničku, abych se s ním sešla v noci v zahradě? V hlavě jsem z toho měla pořádný zmatek. Aro je do mne snad taky zamilován? Párkrát jsem si ten dopis ještě přečetla a poté jsem se podívala na hodiny. Bylo půl osmé. Což mi dávalo dost času se připravit. Na druhou stranu jsem měla také dost času na to, abych si rozmyslila, zdali za ním vůbec půjdu.

Napustila jsem si plnou vanu, do níž jsem přidala kapku vanilkové esence. Naložila jsem se do ní, abych si vyčistila hlavu. Potopila jsem se a opět jsem se vynořila. Opřela jsem se, zhasla světlo, zapálila svíčku a zavřela jsem oči, nechajíce myšlenky volně plynout.

Rozhodně kdybych si měla vybrat mezi bratry Volturiovými, vyhrál by Caius. Věděla jsem o něm, že je romantik a máme dost společného. Krom zájmu o literaturu, také divadlo a vyjížďky na koních. Aro se mi od našeho setkání spíše také vyhýbá, nebo přesněji řečeno nevyhledává hojně mou společnost, kdy bychom byli spolu jen sami dva. U Caia jsem si byla jistá tím, že ze mě nemá strach – ví, že jsem obdařená mocným darem, což respektuje, na druhou stranu ví, že já to o něm vím. Aro by mne také chtěl jen kvůli tomu, abych s ním byla svázaná a patřila mu, sbírá trofeje. Zato Caius se o mé schopnosti příliš nezajímá, sám žádné zvláštní nemá.

Otevřela jsem oči a několikrát jsem se nadechla – stále jsem měla pocit, že když se nenadechnu, tak se udusím. Sama sobě jsem se zasmála, potom jsem se potopila a několik minut jsem jen uvažovala, jestli jsem zde doopravdy tak dlouho, aby se mi voda zdála studená.

Na sobě jsem měla zlaté pouzdrové šaty ke kolenům a nové Dolce. Vlasy jsem sepnula sponou do impozantního drdolu, až mne to samotnou překvapilo. Několikrát jsem se nadechla a poté jsem střelila pohledem na hodiny – opět. Bylo za pět devět.

Pokoje jsem měla v druhém patře, navíc ze strany do zahrady, to vypadalo skoro jako patro třetí. Sedla jsem si na okenní římsu, boty v ruce. Sama pro sebe jsem se usmála a ladně jsem z okna vyskočila. Dopadla jsem do podřepu. Obula jsem si Dolceho a vydala jsem se k habru.

Cesta byla lemována svícemi v bílé barvě. Sama jsem se tomu usmívala. Věděla jsem, že Ara odmítnu, na druhou stranu jsem také moc dobře věděla, že odmítnout Ara není jen tak. Musím to udělat tak, aby mě na místě nenechal spálit.

Ano, za ten čas strávený tady jsem se toho hodně stihla naučit. Třeba jak nezabít a nepřeměnit člověka od kterého piji, nebo to nejzákladnější, co bych mohla potřebovat k přežití.

Pomaličku jsem se blížila na mýtinku, kde jsem viděla v kruhu několik svící a uprostřed něj stál v obleku muž. Jedním jsem si byla zcela jistá již nyní – nebyl to Aro. Popošla jsem blíže a údivem jsem se zajíkla a zastavila jsem se přesně krok před kruhem.

„Alecu?“

Nyní maličkatá rada a také otázka, kterou bych si dovolila vyžádat z vaší strany.

Který pár by se Vám líbil nejvíce?

++ Vím, že charakter upírů se nemění, no v této povídce se mění. ;)

Kimberly ♥

Autor: Kimberly (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Srdcová královna - 6. kapitola: