Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Srdcová královna - 4. Kapitola

16.03.2014 (21:15) • Kimberly • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1213×

Srdcová královna

IV. Kapitola - Rozhovory II.

Vyskočila jsem z postele a rozhodla jsem se, že se proběhnu. Oblékla jsem si vytahané triko a otrhané džíny, na nohy jsem nazula kecky. Ze stolku jsem vzala přehrávač a basy.

V takto brzkou hodinu byly zahrady liduprázdné, jelikož svítilo sluníčko, mnoho upírů se neodvažovalo chodit ven. Věděla jsem, že kolem sedmé ráno v Itálii všichni ještě dávno spí. Jak zní totiž heslo Italů, vše začíná kávičkou v deset a potom se jde pracovat, ale tak, aby se člověk neunavil, tak se tady taky žije. Doběhla jsem až k vysokým habrům na kraji jezera, které nechal Aro vystavět i s umělými plážemi okolo a slanou mořskou vodou.

Posadila jsem se do písku a dívala jsem se na červánky, které zapříčinily východ slunce. Nikdo by neřekl, že je zrovna půlka ledna.

Sundala jsem si boty, vzala je do ruky a začala jsem se naboso brouzdat vodou.

„Bree!“ Otočila jsem se, kousek od mola stála Jane, Alec a Felix. Zamávala jsem na ně a ukázala jim, aby se přidali. Přiběhli ke mně v minutce.

„Ty bys byla sexy i v pytli od brambor.“ Pozvedla jsem na nej obočí.

„Zato ty kdyby ses snažil, navždy bys vypadal jako idiot, Felixi.“ Rozhodil rukama.

„To měl být kompliment a komentář k tvé kráse.“ Naklonila jsem hlavu stranou.

„Pověz mi, kolik holek jsi na tohle dostal?“ Jeho úsměv ochabnul. „Myslela jsem si.“ Zasmáli jsme se na Felixův účet. Otočil se a šel zpátky k molu. „Co tady vlastně děláte?“ Jane významně zvedla obočí a probodla mě ledovým pohledem.

„Vrabec mi pověděl, že ty a Caius jste včera byli spolu.“ Párkrát jsem zamrkala, to jsou tady i stěny s očima a ušima?

„Tak zaprvé, vrabec nemluví,“ řekla jsem ironicky. Následně jsem chtěla pokračovat, byla jsem však přerušena.

„Hypoteticky ano, pokud za vrabce považuješ třeba takovou Heidi.“ Šibalsky na mě mrkla.

„Dobře. Zadruhé mě Caius pozval na skleničku, což jsem neodmítla.“ Sedli jsme si do písku, Jane se ke mně přiklonila a vzala mě za ruku.

„Dávej si pozor, hrát si s ohněm je nebezpečné, násobně potom, jeli tím ohněm Caius.“ Zamračila jsem se na ni.

„Choval se jako gentleman.“ Zasmála se.

„Caius je pověstný tím, že vždy dostane to, co chce,“ řekla a podívala se do moře. „Chová se hezky, jen když mu o něco jde, když to dostane, jeho okázalé a milé chování je ta tam.“ Zněla, jakoby měla nějakou osobní zkušenost.

„Něco o tom víš?“ Nejprve věnovala pohled Alecovi, který následně odešel, a potom se zadívala na mě.

„Když jsem sem přišla, když mě Aro přivedl, Caius byl pro mě dokonalým mužem, princem na bílém koni. Než jsem si uvědomila, že on z toho koně dávno spadnul a jen se drží na opratích. Nedělej tu chybu, že bys mu to uvěřila.“ Zněla smutně. Nakonec se však usmála a vzala mě za ruku. „Jsi milá holka, nenech si ublížit.“ Přikývla jsem.

„Zaplavu si, přidáš se?“ Vytřeštěně se na mě podívala.

„Plavat?“ otázala se nevěřícně.

„Proč ne?“ odpověděla jsem nazpět.

„Lepší otázkou by bylo proč vlastně ano.“ Zasmála jsem se a svlékla jsem si triko, potom džíny. Bosky jsem vběhla do studené vody a potopila jsem se pod hladinu. Jane nevypadala, že by mě hodlala následovat, na druhou stranu Felix, který se s Alecem vrátili, vypadali, že by za mnou i šli. Nakonec však setrvali s Jane na pláži.

Plavala jsem daleko od břehu a zase zpět. Seděli v písku a o něčem živě diskutovali. Došla jsem za nimi a sedla jsem si mezi Aleca a Felixe, nebyl to chytrý tah, ale bylo to místo v kruhu. Oba ke mně střelili pohledem, Alec se opět vrátil očima na Jane, Felix však stále stejně nestydatě koukal.

„Maminka tě nenaučila slušnému vychování?“ Přiklonil se ke mně blíže.

„Moje matka dělala vše, jen mě nic neučila, takže nevím, co to slušné vychování je.“ Pichlavě jsem se na něj usmála.

„To mnohé vysvětluje.“ Jane se se mnou zasmála. Alec byl nezvykle potichu. Přisedla jsem si k němu blíže. Chvíli jsme jen poslouchali konverzaci Jane s Felixem o tom, co to znamená být slušně vychovaný. Potom jsem pokynula Alecovi, jestli se nechce jít projít.

Šli jsme hodnou chvíli, ovšem oba mlčky. Neměla jsem odvahu porušit to ticho, které panovalo. Věděla jsem totiž, že bych tím vše mohla pokazit. Alec mě musel nenávidět a být na mě neskutečně moc naštvaný, málem přeci kvůli mně přišel o sestru.

„Caius dnes s Arem rozebíral, že by ses chtěla vrátit do školy.“ Překvapeně jsem se na něj podívala.

„Kdy k tomu došlo?“ Ledabyle se podíval na jezero a zahnul doprava ke vstupu na molo.

„Nad ránem. Je to pravda?“ Skousla jsem si spodní ret. Nebyla jsem si jistá, co na to mám asi odpovědět. Nejlépe pravdu! Pokárala jsem se.

„Vlastně ano, nestihla jsem ji nikdy dodělat a je toho tolik, co bych se chtěla naučit.“ Zněla jsem neskutečně natěšeně, až jsem se tomu sama podivila.

„Kupříkladu?“ Podal mi ruku, aby mi pomohl vytáhnout se na molo. Přijala jsem ji a vděčně jsem se na něj usmála.

„Kupříkladu co?“ Zasmál se.

„Víš, co bys chtěla kupříkladu všechno studovat, co se všechno naučit.“ Usmála jsem se. Šli jsme po molu a já přemýšlela. Přesně jsem ještě nevěděla.

„Nikdy jsem o tom takhle nepřemýšlela, mám ale pocit, že bych chtěla vědět vše, úplně vše!“ Podiveně se na mě podíval.

„Vše?“ Přikývla jsem. Fascinovaně se na mě díval, potom si sednul na kraj mola a díval se na jezero.

„Zlobíš se na mě?“ Střelil po mně pohledem a poté se navrátil k hladině.

„Ne, jen mě znervózňuješ.“ Nad jeho slovy jsem se jen usmála. To samé mi včera pověděl Caius, že jej moje přítomnost znervózňuje. Sama pro sebe jsem se usmála. Vždy jsem si přála působit jako ty nejoblíbenější a nejkrásnější holky, sice jsem nebyla ani jedno ani druhé, ale něčím jsem se jim přibližovala – tím, jak mě vnímali ostatní.

Nakonec jsem si sedla vedle něj. Seděli jsme mlčky a dívali jsme se na jezero. Za chvíli se k nám přidali i Jane s Felixem. Jane mi donesla zbytek oblečení, takže jsem se opět mohla obléci. Možná to bylo zvláštní, ale konečně jsem cítila, jako bych našla místo, kam nepopiratelně patřím. Že jsem našla lidi, kteří mi rozumí a kteří by konečně mohli být mými přáteli. Rozhlédla jsem se okolo sebe. Všichni jsme mlčky pozorovali jezero a nebe. Bylo nádherně a mě v tu chvíli Volterra připadala jako ráj.

V knihovně mi bylo vskutku dobře. Kdybych se nemusela živit, neodešla bych ani na vteřinu. Od rána na pláži uplynul týden. Od té doby jsem se po zvyku všech začala učit italsky, pro život, který jsem hodlala začít, to byla nezbytnost. Nikdy jsem si neuměla ani představit, že bych mohla mít i lepší život než ten, který jsem vedla s otcem, nebo potom bez něj. Nakonec jsem ani nedoufala, že ještě někdy uvidím sluneční svit. Nakonec jsem skončila v Itálii - v sluncem políbené zemi.

Zvedla jsem hlavu od knihy ve chvíli, kdy do knihovny vešel Demetri.

„Bree.“ Usmál se, což mě u něj překvapilo, možná se rozhodl chovat se ke mně mile.

„Demetri.“ Přešel knihovnou až na opačný konec, z vrchních polic sebral nějakou knihu v červeném obalu. Když se otočil, sklopila jsem pohled do knihy.

„Co čteš?“ Se zájmem si stoupnul přede mně.

„Jen nějakou knihu gramatiky.“ Nezvedala jsem k němu pohled. Věděla jsem, že by to nebyl nejlepší nápad.

„Učíš se italsky?“ Jen jsem broukla na potvrzení. „Víš, nemusíš, dlouho tady stejně nepobudeš.“ Prudce jsem se zvedla, ač mě to samotnou překvapilo. Byl o dvě hlavy vyšší, ale momentálně jsem měla pocit převahy.

„Proč?“ štěkla jsem na něj.

„Dle tvého vztahu s Caiem usuzuji, že tě brzo uklidí někam, kde nebudeš dělat problémy.“ Moje převaha byla rázem ta tam. Obranně jsem se narovnala – uvnitř jsem však byla zaražená. Myslí si, že mám vztah s Caiem. Vztah. Takový ten vztah!

„Já s Caiem nic nemám.“ Pozvednul pravé obočí a sjel mě pohledem.

„To tvrdíš ty.“ Otočil se k odchodu.

„Co tím myslíš? Že jsem lhářka?“ Rychle se otočil nazpět a naklonil hlavu na stranu.

„Neříkám, že lžeš. Jenže to, co tvrdíš, se dá těžko brát jako vážná věc. V noci popíjíte, tančíte spolu a poté se procházíte zámkem?“ Otevřela jsem pusu ze zjištění, že žárlí.

„Žárlíš!“ Ruce jsem si založila na prsou a pichlavě jsem se usmála. Doopravdy na mě žárlil. V očích měl jiskřičky a ruce v pěst.

„To zrovna!“ řekl to s takovým afektem, až tomu šlo těžko uvěřit. „Jen by sis měla dávat pozor. Je ženatý a navíc je to Volturi, ten Volturi.“ Potom se otočil a odešel.

Ten Volturi. Ten Volturi. Ten Volturi. V uších mi to znělo celou cestu do mého pokoje. Všichni mě před ním varovali i Felix, a to je co říci. Že to ale udělal i Demetri, možná však jen a jen žárlil. To jsem mohla usoudit z jeho pohledu, z těch jiskřiček v jeho očích a zápalu, jakým to říkal. Taky jsem si to vše mohla jen zkrášlovat.

Zavřela jsem za sebou dveře a málem umřela z šoku, když někdo zařval a dveře se odrazily nazpět. Chytila jsem je a vyděšeně jsem pozorovala vyděšeného Caia, který seděl na zemi a držel si nos. Podala jsem mu ruku. Zavedla jsem jej do pokoje a posadila jsem jej na židličku.

Podíval se do zrcadla, nos měl zlomený a lehce nakřivo. S lehkým křupnutím a syknutím si jej narovnal a s úsměvem se na mě otočil.

„Omlouvám se.“ Mávnul nad tím rukou a posadil se na okenní římsu.

„Ty teda víš, jak chlapa odrazit a odradit.“ Usmála jsem se, potom jsem se zamračila a střelila jsem k němu pohledem.

„Odradit?“ Přikývnul.

„Přišel jsem tě pozvat na procházku.“ Zadívala jsem se bokem.

„Caie, uvědomuješ si, jak to na všechny působí?“ Přešel ke mně a vzal mě za ruku.

„Ne, Brigito, nemám ani tušení a je mi to zcela jedno.“ Nadechla jsem se, že budu protestovat. „Já po tobě přeci nic nechci.“ Slova byla krásná, ale jeho černé oči prozrazovaly, že nejsou pravdivá.

„Jenže všichni si myslí, že náš vztah je něco víc, než jen přátelský,“ přiznala jsem, na to se jen usmál. Neodpověděl ale nic. Chvíli jsme se jen dívali z okna na zahradu. Potom se ke mně Caius otočil čelem.

„Nechtěla by ses jít projít?“ Natáhnul ke mně ruku. „Čistě jako přátelé.“ Po okamžiku váhání jsem jeho ruku přijala. Vyšli jsme a procházeli jsme halou, kde za stolem seděla Heidi a významně si nás měřila.

„Caie.“ Usmála se na něj. Potom střelila pohledem ke mně. „Bree.“ Caius se zastavil.

„Heidi, prokazuj našim hostům více respektu, ano?“ Pohladil ji po tváři jako štěňátko. Potom se otočil zpět na mě. „Můžeme?“ Jen jsem s úsměvem přikývla.

Prošli jsme přední zahradou k fontáně, kde jsme se zastavili a sedli jsme si na její kraj.

„Tuhle fontánu už jsem viděla.“ Usmál se, jakoby přesně věděl, o čem mluvím.

„Hádej kde.“ Začala jsem přemýšlet. Na moc místech jsem nebyla. Můj svět byl ve Washingtonu a potom až tady. Zadívala jsem se do mraků, možná mi napoví. „Víš?“ Caius se zvednul a obešel fontánu.

„Napovíš?“ Založil si ruce za záda a přišel ke mně z druhé strany.

„Za co?“ Sladce jsem se na něj usmála a postavila jsem se k němu blíže. V hlavě mi bleskly dvě myšlenky. Ta první, že krásně voní a ta druhá, že jsem se právě asi zbláznila, protože s ním flirtuji. Naklonila jsem se k němu na několik centimetrů.

„Za dobrý pocit?“ Posadila jsem se zpět na fontánu a máčela si ruku v průzračné vodě.

„Sladce zpíváš, sladce voníš. Šípem srdce probodlas. Jediné, co však nevíš, že pod tíhou světa lásku umírat necháš.“ Přisednul si a podal mi růži. Rudou jako krev.

„Děkuji.“ Chvíli jsme se na sebe jen tak dívali. Jeho tvář svítila pod doteky slunečních paprsků jako briliant. Okouzlilo mě, jak krásně se uměl chovat. „Jo, to se chová, než dostane co chce.“ Demetriho a Janin hlas mi v uších zněl velmi přesvědčivě. Odklonila jsem se a k růži jsem si přivoněla. „V Římě.“ Zamrkal.

„Jak jsi to uhádla?“ Pokrčila jsem rameny.

„Po Las Vegas, Idahu, Seattlu a Volteře je to jediné město, které jsem kdy navštívila.“ Při vzpomínce na všechna tato místa a co se nakonec všechno stalo, byla jsem Rileymu vděčná.

Dal mi druhý život. Druhý život, ve kterém jsem mohla dokázat, že jsem lepší, než co si o mně mysleli jiní, že jsem silnější, ne jen křehká dívenka, co se ostatních bojí. S upíří silou mi nabylo i sebevědomí, které se hrabalo hluboko z prašného hrobu zapomnění.

„Nechci, abys byla smutná.“ Snažila jsem se na něj usmát.

„Já taky nechci být smutná.“ Pohladil mě po tváři.

„Nebuď,“ řekl a vzal mě za ruku. „Všechno, co se kdysi stalo už je nyní minulost, budeš žít věčně, navždy budeš mladá a krásná. Nebudeš se muset už nikdy bát, protože v potravním řetězci není jedinec postavený výše.“ Jeho slova byla konejšivě znepokojivá.

„Já se nebojím budoucnosti,“ řekla jsem přidušeně. „Bojím se vlastní minulosti, a že se přes ni nikdy zcela nepřenesu.“ Pozvednul obočí, ale dále se neptal, zač jsem mu byla vděčná.

„Půjdeme?“ Vstala jsem a vydala jsem se s ním do útrob zahrady.

Autor: Kimberly (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Srdcová královna - 4. Kapitola: