Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Srdcová královna - 3. kapitola

08.03.2014 (15:30) • Kimberly • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1156×

Srdcová královna

III. kapitola - Rozhovory

„Lidé jsou závislí na horších věcech, na věcech, které je mohou zabít. Tady to většinou končí proměnou.“ Pozvedla jsem obočí.

„A to není snad smrt?“ Její obličej potemněl, nesmála se.

„Máš pocit, že jsi snad mrtvá?“

Cestou zpět do Voltery jsme nemluvily. Nechápala jsem to. Jak může být naštvaná? Vždyť je to přeci jen pravda, že proměna je smrt v jistém slova smyslu. Na její předchozí otázku jsem však neodpověděla a setrvala jsem v tichosti až doteď. Seděly jsme v autě, neměla kam utéci či kde se schovat, nemohla  se tedy vyhnout odpovědi. Stejně tak i já. A já věděla, nač se bude ptát - na mé schopnosti.

„Jane, nechtěla jsem se tě dotknout.“ Nepodívala se na mě, soustředěně sledovala vozovku.

„Jsi hloupá.“ zamračila jsem se.

„Proč?“ Konečně ke mně alespoň na malý moment zabloudila pohledem, hned se však zase vrátila očima na silnici.

„Protože nevidíš ty možnosti.“ Zastavily jsme na semaforu. „Být proměněná je neskutečná příležitost. Můžeš se mnohé naučit, spoustu dokázat. Divila by ses, kolik světa je ovládáno upíry a lidé o tom nemají sebemenší tušení.“ Chvíli jsem nad jejími slovy přemítala.

Možnosti. Příležitosti.  Ale za jakou cenu? Pití krve?

„Nezdá se ti to možná moc utopické, co vlastně říkáš?“ Nečekaně se na mě podívala a přeměřila si mě pohledem.

„Mělo by se mi to tak zdát?“ Sarkastický úšklebek na její tváři připomínající úsměv mě nehorázně rozčiloval.

„Vlastně ano.“ Čekala, jestli jí nepovím víc – neměla jsem to v úmyslu. Další kus cesty jsme jely opět v nastolené tichosti, ovšem napětí, které tento krátký, ale přec smysluplný rozhovor vnesl, bylo nepříjemné. Jane se nadechla a odlepila oči od postranní čáry.

„Proč si myslíš, že je má vize utopická?“ zpříma se na mě dívala.

„Víš, mám pocit, že ty nevidíš ta omezení, která s sebou přeměna přináší. Normální život s normálním mužem. Děti.  Kariéra. Nic z toho mít nemůžeš. Já to mít nemůžu.“ Pozvedla obočí.

„To bys chtěla?“ Přikývla jsem. „Netipovala bych tě za holku, co sní o domečku s bílým plotem.“ Očima se vrátila ke sledování cesty. Já začala přemítat, nemůže-li mít pravdu.

Ano, je to tak, od malička jsem chtěla vlastně jen jedno. Prince na bílém koni, pohádkovou svatbu, dvě, tři děti, psa a žlutý dům s bílým plotem. Doteď mi na tom nepřipadalo vůbec nic zvláštního. Prostě jsem si to tak vysnila, když jsem byla člověk.

„Když jsem byla člověk.“ Uvědomila jsem si, že jsem to vyřkla nahlas, a tak jsem letmo pohlédla na Jane, ta se rozhodla nevěnovat mi pozornost.

Ano. Do jisté míry měla pravdu. To, co jsem chtěla, bylo předtím, než jsem se stala upírkou. Ale co nadělám? Co mohu dělat? Jane zajela do garáží, vysedla a čekala na mě. Když jsem vystoupila, přišla ke mně blíže.

„Já taky snívala o domečku s bílým plotem, než jsem chtěla palác.“  Usmála se, otočila se na podpatku a opustila garáže. Já tam zůstala stát jako přimražená, přemítajíc, co mi zrovna řekla.

Z okna jsem měla výhled na královské zahrady. Byly překrásné.  Hýřily všemi barvami, až zrak přecházel. Seděla jsem na okenní římse a pozorovala, jak se slunce pomaličku schovává a nebe přechází od letní modře přes všechny odstíny zlatavé k červené a dále tmavne. Nakonec jsem pozorovala, odkud se vynoří první hvězda.

Ozvalo se tiché zaklepání na dveře.

„Dále.“ Dveře se s lehkým zaváháním malinko otevřely a někdo vstoupil. Nadechla jsem se a stočila jsem svůj pohled k osobě za mnou.

„Neruším?“ Sametový hlas pohladil mou duši.  Ač to můj mozek nechápal, mé tělo dělalo přesné opaky toho, co jsem chtěla – na tváři se mi objevil lehký úsměv.

„Vůbec.“ Přede mnou stál Caius. Na tváři úsměv a v očích, lehce potemnělých, jiskřičky.

„To jsem rád, nemáte žízeň?“ Ani jsem si to neuvědomovala, než to zmínil. Můj mozek začal pracovat a v krku mě začalo škrábat. Pohlédla jsem stranou.

„Trochu.“ Hlasitě se zasmál, což znělo neodolatelně.

„Pokud byste chtěla, můžete se ke mně připojit, jdu se zrovna napít.“ Přikývla jsem, neschopna slova. Znovu se lehce usmál a přejel mě pohledem. Měla jsem na sobě džíny a tílko. „Převlečte se,“ řekl takovým tím tajemným způsobem. Měla jsem pocit, že by se na to nejraději díval, ovšem po okamžiku se sám otočil a otevřel dveře. „Budu čekat na chodbě.“ Poté mi zmizel za dveřmi.

Stála jsem před zrcadlem a nepoznávala jsem se. Dlouhé vlasy k pasu jsem si vyčesala do vysokého copu, na sobě jsem měla tmavomodré šaty na ramínka, které odhalovaly ramena a sahaly do půli stehen. Obula jsem si k nim modré lodičky. Make-up jsem nikdy moc nepěstovala – tedy ne na sobě.  Dnes jsem si však protáhla oči linkami a řasenkou. Nic víc, nic míň. Za několik minut jsem stála u dveří s rukou na klice.

Když jsem vyšla, Caius si mě se zájmem prohlížel. Už jsem si domyslela, že mu nejde jen o kamarádskou konverzaci, že chce více. Jeho oči nyní měly sytě černou barvu.

„Sluší vám to.“ Usmála jsem se. Být člověkem, červenala bych se.

„Děkuji.“ Jemně mě vzal za ruku.

„Za pravdu krásná žena neděkuje.“ Políbil mou ruku jako minulý den v obrovském sále. Poté ji pustil a ukázal mi cestu. Šli jsme vedle sebe v naprosté tichosti. Caius mě neustále probodával mrazivě žádoucím pohledem, který jsem předstíraně ignorovala.

„Slyšel jsem, že jste v noci byla s Jane v Seredě.“ Slyšel – možná si o tom povídali s Jane. Usmála jsem se, jelikož si mě soustředěně měřil.

„Ano, byly jsme se napít.“ Nad mým výrazem povytáhl obočí s úšklebkem, který měl asi připomínat úsměv. Už se mi tak nelíbil, byl to spíše povýšený než milý úsměv.

„Jak se vám gardské město líbilo?“ Podívala jsem se na něj a poté jsem opět svůj pohled stočila před sebe.

„Líbilo. Je to hezké místo k žití.“ Zasmál se, čemuž jsem nerozuměla. „Copak je na tom směšného?“

„To je jednoduché.“ Mně se to tak však nezdálo. „Aro vás nikdy nenechá bydlet v městě gardy, té obyčejné. Jste moc cenná a on rád trofeje.  Budete tady s ním.“ Zamračila jsem se, přičemž jsem se i zastavila a se mnou i on.

„Nehodlám se stát členem gardy.“ Nadechl se a pokračoval v chůzi, bez diskuse.

Došli jsme do malého salonku, kde to přenádherně vonělo. Usadili jsme se v pohodlných křeslech a tiše se na sebe s občasným úsměvem dívali.

„Jak jste to myslela, že nehodláte vstoupit do gardy?“ Ticho mi bylo příjemnější.

„Tak, jak jsem to řekla.“ Přikývnul. Jiný upír nám donesl sklenice naplněné teplou krví.

„To není moudrý postoj.“ Napil se a upřeně mě pozoroval. Napila jsem se tedy též.

„Je to ale můj postoj a ten já lehce nezměním.“ Uchechtnul se.

„Aro umí být velmi přesvědčivý.“

Naklonila jsem se k němu blíže: „To já taky.“ Dívala jsem se mu zpříma do očí. „Pověz mi, co cítíš.“

Otevřel ústa a nadechl se.

„Strach.“ Udivila jsem se, nedalo mi to.

„Čeho se bojíš?“ Polknul. „Neboj se, mně můžeš říci vše.“ Vzala jsem jej za ruku. „Mně přeci můžeš věřit.“ Pomalu přikývnul.

„Tebe.“ Několikrát jsem zamrkala, stejně jako on. Postavil se a naštvaně si mě měřil.

„Mě?“ Naklonila jsem hlavu na stranu a upila jsem trošku ze své sklenice. Čekala jsem, že provede scénu. Namísto toho se usadil zpět a napil se.

„Tohle nesmíš dělat, lidé tě nebudou mít rádi.“ Pokrčila jsem rameny.

„Nepotřebuji, aby mě měli rádi. Chci jen, aby mi dali pokoj.“ Začal se smát, nebyl to ale odlehčený smích. Byl spíše surový, skoro ironický.

„Jsi hloupá, jestli si myslíš, že ti někdy dá někdo pokoj.“ Napil se. „Oni jsou teď na lovu a ty jsi jejich kořist. Mocná kořist, které se všichni bojí.“ Postavil sklenici na stůl a naklonil se ke mně. „Víš, proč lidé bojují? Proč se ženou za potrestáním a neodpouštějí, jak je psáno v Bibli?“ Nechápala jsem, kam tím míří. „Bojí se. Strach je to jediné, co v životě má cenu, protože člověka tlačí kupředu. Chceš-li tedy pokoj a klid, nech je, ať tě lapí a zabijí.“ Nasucho jsem polkla.

„Vidím, kam tím míříte, jen mi asi plně nedochází, proč jsem to já, koho chtějí?“

Opřel se do křesla.

„Protože nerozumí tomu, co umíš.“ Nervózně jsem si popotáhla lem šatů níže a podívala se na jeho tvář.

„Myslíš tím, proč umím ovlivňovat lidi?“ Přikývnul. Zavřel oči a nehybně seděl.

„Jak to vlastně děláš?“ Snažil se nasadit lhostejný tón hlasu, ovšem stále bylo znát, že jej to zajímá.

„Nemám ponětí. Jen se podívám někomu do očí.“ Vzpřímil se a zkoumavě se na mě zadíval. Poté vstal a přešel ke gramofonu, který po několika sekundách začal vyluzovat příjemné zvuky.

„Zatančíte si, Brigito?“ Přijala jsem jeho ruku, velmi profesionálně mě roztočil v místnosti a pohupovali jsme se do rytmu písně. „Víte, že jste fascinující?“ Podívala jsem se bokem. Asi bych neustála přímý pohled do jeho černých očí.

„Co je na mně tak zvláštního?“ Usmál se. Opatrně mi otočil hlavu, abychom se na sebe dívali přímo.

„Vše.“ Pohladil mě po tváři, rukou potom jel po mém krku, paži, až nakonec vzal mou dlaň do své a opětovně mě otočil v nyní rychlejším rytmu.

„O tom nic nevím.“ Můj ty bože, já s ním flirtuju! Moje mysl musela být pod nějakým kouzlem, asi do té krve nasypali nějaké drogy.

„To se asi málo díváte do zrcadla.“ Usmála jsem se na něj, dále jsem se věnovala jen tanci. Pohupovali jsme se ještě nějakou chvíli, než z gramofonu dozněly poslední tóny poslední skladby.

„Doprovodím vás.“ To vykání mi přišlo trochu zbytečné. Ovšem jeho nabídce jsem se nebránila. Přijala jsem jeho rámě. Tiše jsme se vydali chodbami do útrob hradu.

„Máte zde knihovnu?“ otázala jsem se, jako dnes již na více věcí.

„Samozřejmě, po té v Římě je to druhá největší v Itálii.“ Usmála jsem se na něj, stejně jako on se usmíval na mě. „Je to možná nezdvořilé, ale mohla byste mi tykat.“ Zastavila jsem se a pohlédla jsem mu do očí. Natáhla jsem k němu ruku.

„Brigita.“ Mou ruku přijal a jemně ji stisknul, žádný polibek.

„Caius.“ Vydali jsme se chodbou dále.

„Zavedeš mě do knihovny?“ otázala jsem se, možná lehce opožděně, netušila jsem však, kde jsme.

„Hodláš studovat?“ Přikývla jsem.

„Je toho tolik, co jsem nestíhala jako člověk. Hlavně školu.“

Pozvednul obočí: „Chtěla by ses vrátit do školy?“ Pokrčila jsem rameny.

„Víš, nebyla jsem tam oblíbená, protože mí rodiče byli chudí a moc jsme toho neměli, ale teď?“ Zastavil mě a zpříma se mi zadíval do očí.

„Máš pocit, že je vše možné, že?“

Naklonila jsem hlavu na stranu.

„Je to snad špatně?“ Přikývnul, chápal, jak jsem to myslela.

„Promyslíme to – budeš muset přesvědčit Ara.“ Zasmála jsem se, až jsem se tomu sama podivila.

„To teď není to nejtěžší na mém seznamu.“ Pomalu přikývnul a pustil mou ruku, kterou svíral ve svých dlaních.

„Doufám, že najdeš, co hledáš.“ Usmála jsem se na něj.

„Děkuji.“ Poté mě nechal před velkými tepanými dveřmi a vzdálil se, já se ocitla samotná uprostřed chodeb paláce, který mi byl cizí.

Autor: Kimberly (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Srdcová královna - 3. kapitola: