Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Srdcová královna - 2. kapitola

01.03.2014 (14:45) • Kimberly • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1423×

Srdcová královna

II. kapitola - Krev

Po několika hodinách, které jsem proležela v pokoji, jsem se zamýšlela nad důvodem, proč se to děje mně a proč právě teď. Vždyť kdybych měla nějaké schopnosti, mohla jsem Rileyho donutit, aby na zlatooké neútočil.

Ležela jsem na pravém boku tak, abych viděla z okna na horké zapadající italské slunce. Vstala a přešla jsem k oknu a posadila jsem se na hrubou kamennou římsu, otevírajíce okno. Nadechla jsem se horkem prosyceného vzduchu, ač to mé plíce již nepotřebovaly, a zadívala jsem se zpříma do slunce – oči mě nepálily, abych potřebovala brýle. Sluneční paprsky mě naopak lehce šimraly po tváři a těle. Sundala jsem si plášť, který zahaloval mé tělo.  Pod honosným pláštěm jsem měla oblečené džíny, tílko a balerínky. Při dopadu slunečního svitu na mou pokožku jsem začala zářit. Studeně – jako briliant.

Potichu se otevřely dveře, bez zaklepání či prosby o povolení ke vstupu – aniž bych se otáčela, zaregistrovala jsem na svém těle pátravý pohled, který si mne prohlížel. Usmála jsem se.

„Copak potřebuješ?“ Za mnou se ozval tichý nádech, však již nic víc. Otočila jsem se a setkala jsem se s pohledem Jane. „Neptej se.“ Vytušila, nač narážím, a otočila se čelem ke dveřím, jakoby chtěla opustit místnost. „Nemusíš však odcházet, můžeme nemluvit spolu.“ Směřovala jsem svůj pohled opět z okna ven. Slyšela jsem, jak se pomalu posadila na postel.

„Chci to vědět.“ Otočila jsem se k ní. Vypadala poklidně, bez pláště a přísně svázaných vlasů to byla jen normální dívka, jediné, co prozrazovalo opak, byly rubínové oči, kouřové líčení a rudá rtěnka.

„Pokud chceš, tak tedy dobře. Mám pocit, žes nikdy neslyšela o přirozenějším tónu líčení.“ Pozvedla obočí, čekala jsem na její reakci, a poté jsme se jako staré nejlepší kamarádky rozesmály.

„Neznám jiný způsob líčení než tento. Byla jsem na něj zvyklá po staletí a najednou je zde něco jako přirozené líčení a já se v něm asi jen nenašla.“ Usmála jsem se a pokynula jsem jí, aby se usadila ke stolku. Udělala tak, vzala jsem odličovací tampóny a podala jsem jí je. Odlíčila se a nechala mě pracovat.

Během následujících dvaceti minut jsme ani jedna nemluvily. Ona v tichosti seděla s vědomím, že s ní nemám v úmyslu mluvit o svých schopnostech. Zatímco já byla v tichosti soustředěná na líčení s vědomím, že ona o tom všem mluvit chce.

„Hotovo.“ Můj hlas proříznul ticho pokoje, Jane párkrát zamrkala a podívala se do zrcadla. Její bledá pleť se leskla bronzerem, oči měla vystínované třemi barvami okru a na rtech meruňkovou rtěnku. Vypadala krásně. Ne, vypadala nepřekonatelně nádherně. Usmála jsem se na ni, stejně jako ona se usmála na mě.

„Jak to, že jsi v tom tak dobrá?“ Pokrčila jsem rameny.

„Jako člověk jsem navštěvovala kurzy.“ Posadila se na postel a já vedle ní. Stále však nespouštěla svůj pohled ze sebe samotné v zrcadle. „Je to pro mě všechno moc nové.“ Přikývla.

„Taky jsem se tak cítila. Když nás Aro nechal proměnit pro naše schopnosti, cítila jsem se zde opuštěná, i když jsem tady měla Aleca, nebylo si s kým popovídat.“ Přikývla jsem. Chvíli jsme jen tak seděly a v tichosti sledovaly Jane v zrcadle.

„Mám strach.“ Ani nevím, kde to ze mě vypadlo. Příkře se na mě podívala.

„Z čeho můžeš mít strach? Zrovna ty?“ Znělo to skoro výsměšně.

„Co se mnou Aro udělá?“ Jane odvrátila pohled.

„Bude po tobě chtít, abys vstoupila do gardy a byla stále při něm, nutila lidi a upíry dělat přesně to, co bude chtít on.“  Zamračila jsem se.

„To nikdy neudělám.“ Přikývla a podívala se na mě s jindy skrývaným strachem v očích.

„To je dobře, Bree,“ řekla a odmlčela se. „Měla bys však vědět, proti čemu jdeš, on je blázen, nezajímá ho, jakou máš moc, i když on vlastně žádnou nemá. A jako blázen se rozhodně nesmíří s tím, že něco nedokázal nebo že prohrál. Musíš být připravena na to, že tohle nebude jen tak – bude to hra s životy a o životy, nepůjde potom jen o tebe, ale o nás všechny a na tom konci bude stát jenom jeden. Ty anebo on.“ Zatřásla jsem se.

„Hlavně žádný tlak." Zasmály jsme se společně. „Stále nechápu proč já.“ Usmála se na mě a ukázala do zrcadla.

„Nemusím vidět tvé super schopnosti - a věř, že ovlivňování mysli není tvá jediná schopnost – abych viděla, kdo doopravdy jsi. Nepřesvědčilas mě schopnostmi, ale pohledem. Je mnohem mocnější, než si myslíš, je jako okno do duše a tys mě nechala nahlédnout a spatřit, co je uvnitř.“  

„Proč mi tohle říkáš?“ Zamračila se, poté se mi podívala zpříma do očí a zhluboka se nadechla.

„Protože Ara nenávidím.“ Nezdálo se, že se o tom chce nadále bavit. Rozhodla jsem se proto rozhovor odlehčit.

„Víš, nechci být zlá, ale nevyhovuje mi tady oblečení. Nemohla bys mě vzít na nákupy?“ Podívala se na hodinky, bylo chvíli po půl osmé, slunce skoro zašlo, na nebi byly jen červánky.

„Dobře. Jen ti přinesu čočky.“ Rychle odešla z pokoje a já jsem sáhla po kabelce. Jane se vrátila s malou krabičkou. Šla do koupelny, načež jsem ji následovala. Nasadila si světle modré čočky a mně podala kávově hnědé. Potom se na mě podívala a zakroutila hlavou.

„Tyhle boty ne.“ Podívala jsem se na krémové balerínky. „Potřebuješ pořádné boty.“ Zmizela a za malou chvíli přinesla modré lodičky značky Gucci na patnácti centimetrech. Bez námitek jsem si je obula, jakmile jsem tak učinila, vydaly jsme se spletitými chodbami do garáží.

Sešly jsme do podzemí, kde se mi naskytl vskutku nevídaný pohled. Na obrovské ploše pod hradním komplexem se nacházela jedna obrovská místnost s kójemi. V nich byla zaparkovaná auta.

„Nač potřebujete tolik vozidel?“ Jane se usmála.

„Caius je sběratel, má tady všechna auta, která jsou unikátní. Od aut z bondovek až po repliku Knight Ridera.“ Pokračovala v chůzi a já ji bez sebemenších námitek následovala. Zastavily jsme se před stříbrným Lamborgini.

„Pojedeme tímhle?“ Jane se usmála a usedla za volant. Obešla jsem auto a nastoupila na místo spolujezdce.

„Jen pro informaci, na veřejnosti na sebe nesmíme upozorňovat. To znamená, že nevysáváme lidi, nesundáváme si kontaktní čočky, neděláme nepořádek a nevyhledáváme skandály.“ Přikývla jsem. Jane tedy nastartovala a vyjely jsme.

Příroda okolo Volterry byla nádherná. Nikdy jsem neviděla takovou paletu barev v přírodě. Přes zelené pláně až k žlutým plážím a křišťálově modré vodě jsem se zadívala na pomalu zhasínající nebe.

„Kam to vlastně jedeme?“ Byly jsme přibližně půl hodiny od Voltetry a po blížícím se městu či obchodním domu zde bylo pramálo náznaků.

„Do Seredy.“ Pozvedla jsem obočí. „To je přibližně hodinu cesty od Volterry, je to druhé sídelní město. Většina upírů si myslí, že Volturiovi bydlí celou dobu jen ve Volteře, ovšem skutečnost je taková, že po celé Itálii máme nespočet sídel, která v průběhu roku využíváme. Sereda je město gardy.“ Zamračila jsem se.

„Měla jsem pocit, že garda je ve Volteře.“ Hlasitě se zasmála.

„Asi jedna dvanáctina z ní, jen ti nejdůležitější,“ řekla a podívala se na mě, nejspíše můj pohled vypadal dosti zmateně, dost na to, aby mi doplnila několik stěžejních informací. „Garda má nespočetně mnoho upírů, kteří zde hledají azyl nebo chtějí jen diskrétně zmizet,“ odmlčela se a zahleděla se na cestu a se škodolibým úsměvem dodala: „Navíc každá armáda potřebuje pěšáky.“

Poslední větu jsem se rozhodla nekomentovat. A během následujících patnácti minut jsme dorazily do centra gardského města Seredy.

Procházely jsme městem a já sledovala noční oblohu Itálie a nadechovala jsem se teplého slaného vzduchu, proudícího od moře. Sledovala jsem kolemjdoucí a hádala, který z nich je příslušníkem gardy a kdo z nich je jen další obětí na jídelníček. Při pomyšlení na jídlo a krev mě začalo škrábat v krku.

„Jane?“ Zastavila se a podívala se na mě.

„Ano, Bree?“ Zamračila se, když jsem delší dobu mlčela.

„Nevím, zda-li si uvědomuješ, že jsem jen šestiměsíční novorozená.“ Pozvedla obočí a dala mi prostor k vyřčení mé celé myšlenky. „Jednoduše a prostě mám hlad, ehm… žízeň.“ Začala se smát.

„Promiň,“ omlouvala se mi během záchvatů smíchu.

„Ehm, dobrý. To je dobrý.“  Její smích zněl jako zvonkohra.

„Máme zákaz kdekoli krom hradu vysávat lidi nedobrovolně, Aro si zakládá na ‚anonymitě‘.“ Pozvedla jsem obočí a tiše následovala její kroky směřující kamsi do zapadlé setmělé uličky.

Zastavily jsme se před malým podnikem, nad kterým bylo něco napsáno nejspíše čínskými znaky. Zvědavě jsem si celé toto místo prohlížela, nejspíše s jistou nedůvěrou, jelikož se Jane při pohledu na mě rozesmála.

„Tohle je jeden z barů, kde se vše podává jen čerstvé.“ Udělala rukou do vzduchu uvozovky.

„Lidé sem chodí dobrovolně?“ Přikývla a zaklepala na dveře.

„Některým lidem se naše kousnutí zkrátka líbí, tedy myslím tím, když je zrovna nepřeměňujeme.“ Dveře se otevřely, takže na další otázky nebyla vhodná doba. Odložila jsem je tedy na později a poslouchala, co Jane říká, ač jsem nerozuměla ani slovu.

Koukala jsem se do jídelníčku a chvilkami jsem svůj pohled směřovala k Jane.

„Copak?“

„Jak to myslíš, když je kousneme, já myslela, že když někoho kousneš, tak jej proměníš.“ Pozvedla dokonalé obočí a otočila se k číšnici.

„Dvakrát B.“ Zapsala si objednávku, potom ke mně střelila pohledem.

„Expres?“ Jane zakývala hlavou na nesouhlas a číšnice odešla.

„Vidím, že toho vážně moc nevíš. Nevadí.“ Usmála se na mě, nehodlala mi to vysvětlovat.

Číšnice se vrátila s dvěma sklenicemi vonící krve. Postavila je na stůl a opět odkráčela. Jane se napila, potom mě pohledem vybídla, ať si dám taky. Byla pravda, že v krku jsem měla vyprahlo, že i na Sahaře by se kapka vody našla. Opatrně jsem tedy vzala sklenici do ruky a lokla si. V mé puse jsem ucítila neskutečnou chuť. Měla jsem pocit, jakoby všechny mé buňky opět ožily a rozkvetly jako květy v rozpuku na jaře.

Otevřela jsem oči - ani jsem si neuvědomila, kdy jsem je zavřela. Jane se usmívala a popíjela brčkem svůj drahocenný drink.

„Máte pro ně speciální názvy?“ Teď se Jane rozesmála naplno.

„Vlastně ano, pro ty míchané. Tohle je jen čistá krev – nemíchaná, prostě B pozitivní.“ Uznale jsem přikývla a znovu se napila. Po očku jsem v tichosti Jane sledovala, rozhlížela se okolo. Dobrých pět minut zde panovalo naprosté hrobové ticho. Nadechla se a zpříma se na mě podívala. „Tak do toho.“

„Jak jsi to myslela, že se jim to líbí? Je to přeci hrozné utrpení, nebo ne?“ Přikývla. „Jak to tedy mohou vydržet a dělat to dobrovolně?“

„Víš, říká se, že když něco děláš často, až to nakonec potřebuješ, okolnosti nevnímáš. Jako oni bolest.“ Zamračila jsem se.

„Jsou závislí?“ Pokrčila rameny.

„Hnusí se ti to?“ Najednou mi chuť krve nepřipadala tak vábivá.

„Ta slova jsi mi vzala z úst.“ Zakroutila hlavou na nesouhlas a napila se.

„Lidé jsou závislí na horších věcech, na věcech, které je mohou zabít. Tady to většinou končí proměnou.“ Pozvedla jsem obočí.

„A to není snad smrt?“ Její obličej potemněl, nesmála se.

„Máš pocit, že jsi snad mrtvá?“

Autor: Kimberly (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Srdcová královna - 2. kapitola: