Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Srdcová královna - 1. kapitola

22.02.2014 (16:00) • Kimberly • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1621×

Srdcová královna

I. kapitola - Mé jméno a můj dar

„Jane Volturi, tímto vás zadržujeme na rozkaz Ara a zítra budete představena před soud, kde můžete bránit své rozhodnutí a své činy.“

Jane se podívala na bratra, potom oba střelili pohledem ke mně.

„Bree?“ To bylo poprvé, kdy někdo vyslovil mé jméno.

„Ano?“ Znělo to spíše jako pípnutí než jako slovo, v krku jsem měla docela sucho, byla jsem touto situací zmatená a zastrašená najednou.

„Připrav si něco, čím ohromíš Ara,“ řekla Jane se skrčeným čelem. „Možná jsi na té louce pomátla moji mysl, ale věř, že pokud se nevytasíš s něčím lepším než jen se šťastnou náhodou.“ Její hlas klesl a v očích se jí objevily jiskřičky, jako by si tuto situaci ještě užívala. Nadechla se. „Potom umřeš v mukách a s tebou i já.“

Poté se Jane zvedla a vydala se s ostatními upíry někam do útrob hradu. Na mně visel připíchnutý pohled Aleca a Demetriho, ten si jako jediný tuto celou situaci užíval s nehorázně otravným úšklebkem na rtech. Do místnosti vešel Felix a mlčky si k nám sednul. Alecův pohled se stával nesnesitelným.

„Co?“ vyhrkla jsem zničehonic. Alec se ušklíbnul a vyletěl z místnosti.

„Musíš nám to říct.“ Naklonila jsem hlavu na stranu a se zájmem jsem se zadívala na Demetriho, poprvé za dlouhou dobu, možná za celou dobu, na mě přímo promluvil.

„Copak vám musím říct?“ Zamračil se a stočil ke mně svůj pohled.

„Jak jsi to udělala? Jak jsi přiměla Jane, tu jindy krutou a bezlítostnou bytost, aby ti dala milost proti rozkazům ze shora?“ Objala jsem se pažemi, pravda totiž byla, že jsem neměla sebemenší potuchy, jak jsem dokázala přežít, natož jak se zde dokážu s ostatními bavit nebo proč se zde cítím v bezpečí.

Mé změny chování za posledních dvacet čtyři hodin nebyly přirozené. Zatímco před necelým dnem jsem se bála říci jen své jméno, nyní si až s drzostí otevírám pusu na upíry, kteří mě dokážou jediným pohledem mučit nebo mě zabít během sekundy. Na rozdíl od nich jsem neměla v boji sebemenší šanci, nikdy jsem nebyla trénovaná.

Jako člověk jsem byla gymnastka, možná bych kolem nich mohla začít dělat hvězdy, ale to je asi tak všechno a přiznejme si to, byť by zde byla mizivá šance, že to na nějakou chvíli zabere – jakože není –, stejně bych skončila mrtvá.

„Já nevím, Demetri.“ Úsečně se na mě podíval, potom vstal a pomalým, ladným krokem odešel. Jako bych za to mohla. Divila jsem se jen jedinému, proč chce Aro trestat Jane a ne mě?

Seděla jsem na posteli v pokoji, kam mě Felix zavedl, snažil se vetřít dovnitř, naštěstí se mi jej podařilo vytlačit, a tak mi snad nehrozilo žádné nebezpečí. Můj pokoj – nebo ten, který jsem dostala —, byl prostorný se starobyle vyhlížejícím nábytkem, nejvíce mi však imponovala obrovská postel s nebesy. Takovou jsem vždy chtěla, jenže v nuzných poměrech mé rodiny jsme si nikdy nic nemohli dovolit.

Bodlo mě u srdce vzpomínat na mou rodinu. 

Znenadání se otevřely dveře, v nichž stál Alec.

„Musíme jít.“ Vyděšeně jsem se na něj podívala. Jeho přísný pohled povolil, objevil se zmatený a smutný výraz v jeho tváři i očích. Vešel dovnitř a zavřel za sebou. Posadil se vedle mě – ne však moc blízko – a podíval se ven z okna.

„Prosím, řekni mi, že máš nějakou nadpřirozenou schopnost, která Ara přesvědčí, aby sestru nezabíjel.“ V jeho hlase zaznívala jakási prosba, v kterou doufal.

Podíval se mi do očí, šlo vidět, že sestru miluje víc než cokoli na světě. Nevědomky jsem jej vzala za ruku.

„Nevím, snad, doufám v to.“ Vzal mou ruku do obou svých dlaní a bezděky se usmál.

„Taky v to doufám.“ Dveře se opět otevřely, stál v nich Felix s jiskřičkami v očích.

„Ani den neuběhne a vy už se tu párujete.“ Alec na jeho slova reagoval zavrčením, pustil mě a opustil pokoj. Následovala jsem jej, však mezi dveřmi mě zarazila Felixova ruka. Sklonil se ke mně a zašeptal mi do ucha: „Budeš moje.“

Otřásla jsem se s pohledem sklopeným k zemi, poté jsem se však zhluboka nadechla a podívala jsem se mu zpříma do očí.

„To si pouze přeješ.“ Uchechtl se. „Dej tu ruku dolů.“ Stále jsem jej hypnotizovala pohledem, zprvu vzdoroval, avšak po nějaké chvíli, kterou jsme vyplnili tichem, se jeho ruka svezla po zárubních dveří a on mi, ač jsem to nechápala, zcela duchem nepřítomen uvolnil cestu.

Prošla jsem, podívala se na Aleca, ten jen pokynul, a tak jsem jej následovala. Alec se tvářil zamyšleně, čas od času po mně střelil pohledem, ale nikdy nic neřekl, i když to častokrát vypadalo, že má chuť mi něco říct. Ani nedával pozor na cestu, jako by měl plánek hradu v paměti.

Spletitými chodbami jsme tudíž procházeli ve vší tichosti, naše minutka sblížení byla hrubě přerušena. Já najednou doufala, že nebyla poslední. Pro sebe jsem se usmála, ovšem na mysl mi vyvstanul obraz Diega. Na chvíli jsem úplně zapomněla, že existuje – jestli tedy vůbec ještě existuje.

Zastavili jsme před velkými kovanými dveřmi.

„Dále,“ ozvalo se bez jakéhokoli předchozího dotazu či klepání.

Alec otevřel a vstoupil, zastavil se a čekal – bohužel mi hned nedošlo, že čeká na mě — nakonec se otočil, díky čemuž mi to došlo. Zhluboka jsem se nadechla a taktéž jsem vstoupila do — pro mne zatím neznámé — místnosti.

Kruhová místnost velikosti menšího sálu vypadala chladně, na severní straně hned naproti vchodovým dveřím na vyvýšeném podiu seděli na trůnech tři upíři. Každý byl zcela jiný, jediné, co je spojovalo, bylo asi jen jejich stáří a to, že byli upíři. Vypadali skoro až zašle v tom slabém světle, které se do sálu dostávalo malými okny na západní straně.

Pokud kdy někdo řekl, že již viděl anděly, řekla bych, že lhal, tito tři muži, jak říkala Jane a ostatní, Volturiovi, vůdci a panovníci upířího světa, byli nadpozemsky krásní, až bizardně, ne příliš vzdáleně mi připomínali výjevy z obrazů o andělech smrti. V očích se jim leskl ten pohled, právě ten pohled, z kterého máte pocit, že uhoříte na místě nebo že se propadnete – tak pronikavý a znepokojující.

Mně se však naštěstí prozatím jejich pohledy vyhýbaly, nevšímali si ani Demetriho ani Aleca a už vůbec nezaregistrovali mě. Soustředili se na Jane, která stála vprostřed sálu.

„Dítě, copak jsem tě neučil, že pravidla se musí dodržovat?“ Muž – upír, který pronesl výrok, byl vcelku vysoký. Tmavě hnědé – skoro černé – vlasy měl sčesané po ramena a na tváři měl usazen ornamentní úsměv, který nemizel, jen se měnil od škodolibého až k nespokojenému. „Zločin se trestá trestem. Pověz mi, Jane, zasloužíš si být potrestaná?“ Jane se po mně ohlédla, poté se zpříma podívala do červených očí upíra, který se jí ptal, nadechla se k odpovědi.

„Ne, Aro.“ Usmívala se.

Zpříkra se na ni podíval a pokynul dvěma mužům za ní. Ti se k ní nebezpečně přiblížili, chytili ji za ruce a čekali na Arův rozkaz. Alec měl pevně zavřené oči a opíral se o vedlejší sloup, ruce zaťaté v pěsti a čelist napjatou. Hlavou mi bleskla jediná myšlenka: Teď ji zabijou.

Jane se kupodivu stále usmívala, v očích měla jiskřičky a v hlase povýšený tón.

„Tak mě zabij.“ Aro pozvedl obočí a pokynul mužům za ní.

„Pusťte ji.“ Samo mě překvapilo, jak zvučně se můj hlas rozezněl sálem, oba muži na mě upřeli pohled, který jsem jim opětovala, a Jane pustili. Stočila jsem svůj pohled k Arovi, který se na mě zvídavě díval. „Nechceš ji zabít.“ Vpíjel se do mě hlubokým pohledem a ač on si to zjevně užíval, mně z něj bylo špatně, skoro na zvracení.

„Ano, máš pravdu, nechci ji zabít.“ Párkrát jsem zamrkala, čímž jsem to zvláštní propojení přerušila, zatřepal hlavou a naklonil hlavu na stranu. „Zajímavé.“ Více neříkal, jen si mě prohlížel a pokynul mi, abych k němu přistoupila.

Udělala jsem pouze dva kroky. Pokrčil rameny a přistoupil ke mně, což se mi nelíbilo, zastavila jsem jej tedy pohledem. Natáhnul ke mně ruku.

„Podej mi ruku, dítě.“ Pozvedla jsem obočí.

„Nač ji potřebuješ?“ V jeho očích se objevilo zděšení, to rychle zahnal a otočil se k Jane.

„Stále nejsem šťasten, žes ji nezabila, ale pro tentokrát ti to prominu – naposledy.“ Jane vstala a podívala se na mě.

„Věděla jsem, že něco dokážeš.“ Otočila se a rychlostí světla opustila sál.

Zírala jsem na Ara stejně, jako on zíral na mě, skoro hypnotizovaným pohledem. Chvíli jsem přemýšlela, až mi došlo, že stojím v bojové pozici. Narovnala jsem se, rozhlížejíce se kolem. Byli zde asi tři příslušníci gardy, Aro a jeho dva bratři a kousek ode mě stál Demetri a měřil si mě zaujatým pohledem.

„Jak?“ Blondýn na trůně vstal a šel ke mně blíže. „Co je tvůj dar?“ Byl ode mne na délku jeho paže, ustoupila jsem tedy o krok vzad. „Nevzdaluj se ode mě.“ Znělo to pobaveně. Přikývla jsem tedy, přistoupil tedy ještě o krok blíže a podíval se mi do očí.

Dlouhou dobu byl tiše, nic neříkal a nevnímal konverzaci za jeho zády, pohled jsem mu oplácela, ovšem odraz jeho červených očí, měnících svou barvu do temně černé se mi ani trochu nelíbil. Ani Felix neměl takto chlípný a přitom poutavý pohled.

Chytil mne za ruku. Přitáhnul si ji ke rtům a něžně mi políbil s úklonem hřbet ruky, aniž by však přerušil oční kontakt. Měla jsem nutkání mu tu ruku vyrvat ze sevření jeho dlaní, na druhou stranu jsem měla pocit, že udělat to by mne v tuto chvíli asi zabilo.

„Mé jméno je Caius.“ Usmála jsem se, což na jeho andělské tváři čpící smrtí vykouzlilo nebeský úsměv. „Vaše jméno?“

„Bree.“ Pozvednul obočí. „Nelíbí se vám mé jméno?“ Jako by mi na jeho názoru nějak záleželo, ovšem z nějakého důvodu jsem si nemohla pomoci.

„Není to jméno pro dospělou ženu, spíše pro dítě.“ Vyvlékla jsem svou ruku z jeho dlaní, přičemž jsem si od něj vysloužila ublížený pohled. Otočil se a pomalým krokem vycházel ze sálu.

„Brigita, mé jméno je Brigita.“

Autor: Kimberly (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Srdcová královna - 1. kapitola: