Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Srdce je nejlepší kompas 6. kapitola

20.09.2011 (20:30) • kajka007, DarkFireflies • FanFiction na pokračování • komentováno 42× • zobrazeno 6570×

Posadil jsem Carlie do auta a snažil se vymyslet co nejlepší způsob, jak jí říct o změnách, které nás čekají.

„Car, vadilo by ti, kdybychom se na nějakou dobu odstěhovali?“ zeptal jsem se opatrně, když jsem nastartoval auto.

„Jako do jiného pokoje?“ povzdychla si.

„Ne, andílku, myslím úplně pryč,“ řekl jsem.

„Ale proč?“ zašeptala smutně. Trhalo mi to srdce. Možná jsem se jí vůbec neměl ptát, stejně se odstěhujeme, ať chce nebo nechce.

„Prostě musíme, ale za nějakou dobu se zase vrátíme zpátky,“ odpověděl jsem.

„Budu mít vlastní pokoj?“ zeptala se podezíravě.

„Jistě,“ vydechl jsem.

„Tak fajn. Ale budeme chodit na návštěvy domů,“ oznámila mi. Domů…

„Když budeš chtít,“ zasmál jsem se.

Když jsme přijeli domů, Carlie hned utíkala do pokoje s tím, že si přece musí zabalit všechny panenky. Když jsem jí řekl, že ještě před týdnem tvrdila, že jsou jenom pro děti, odpověděla mi, že já tomu nerozumím. Nejlepší zpráva dne – nerozumím panenkám.

Carlisle byl jako vždy o krok napřed a zařídil mi práci. Budu dělat ekonoma v nemocnici. Sice to bude nuda, ale pro ty idioty ze sociálky by to mělo být vyhovující. Esmé nám zase našla byt. Byl v centru Forks, kousek od školky.

Zatím všechno vycházelo, ale zítra mě čeká ta nejtěžší část. Musím se zeptat Belly, jestli mi pomůže. Co když si ale bude myslet, že jsem blázen? Nebo, v tom horším případě, nějaký úchyl? Zoufalec? Kdybych byl člověk, tak mi určitě teď buší srdce nervozitou.

Celou noc v novém bytě jsem si představoval, jak jí to řeknu, a jak bude reagovat. Zavrhne mě? Slituje se nade mnou? Vysměje se mi? Ne, tuhle myšlenku jsem hned zavrhl. Ona by nedokázala být zlomyslná nebo povýšená. Ona je něco jako anděl. Smutný, ale s krásnou duší.

Bože můj, vždyť já o ní přemýšlím, jako kdybych ji… Mi-miloval…? Ne, to určitě ne. Vždyť ji ani pořádně neznám a ona je člověk. Jenom obyčejná lidská dívka, kterou bych neměl ohrozit. Začínal jsem pochybovat, jestli se jí vůbec zeptám.

„E-tatí, mně už se nechce spát,“ ozvalo se mi u ucha. Byl jsem snad tak mimo, že jsem si nevšiml, že už nespí? Jde to se mnou z kopce.

„Tak dobře, ale mohla sis ještě půl hodinky přispat,“ zašklebil jsem se na ni.

„Co už. Uděláš mi snídani?“

„Lívance?“ zasmál jsem se.

„Jak to víš?“ Naklonila hlavičku na stranu.

Čtu ti myšlenky, řekl jsem si v duchu ironicky. „Prostě tě znám.“

„Mm…“ zamručela.

Pomohl jsem Car s oblékáním. Pak jsme šli společně do kuchyně a malá se rozhodla, že se o lívance dnes pokusí sama a nenechala si to vymluvit. Nakonec musela posnídat chleba, protože vypotřebovala všechnu mouku a mléko.

„Hele, víš, že se k takovým složitým věcem nemají pouštět děti?“ začala natahovat Carlie.

„Car…“ Zakoulel jsem očima. „Pojď, cestou ti teda něco koupím,“ řekl jsem, když jsme vycházeli ze dveří.

„Juhů,“ vypískla.

Byl jsem tak hluboko ve svých myšlenkách, že jsem si ani nevšiml, že už jsme u školy, a že Carlie zapomněla na nákup. Nejistě jsem se na ni podíval, ale ona byla momentálně na cestě k Belle.

„Teto!“ vykřikla. Vůbec jsem nerozuměl tomu, kde se v Carlie vzala taková otevřenost. K dospělým se totiž vždycky chovala odtažitě, takže to, jak se chová k Belle, je úplně mimo její styl.

„Dobrý den,“ pozdravil jsem ji, když jsem k nim došel. „Mohl bych s vámi o něčem mluvit?“ zeptal jsem se nejistě.

„Jistě,“ řekla a položila na zem Carlie, kterou držela v náručí.

„Ani nevíte, jak moc je mi trapné vás o tohle žádat, ale jinou možnost nemám. Jste moje poslední naděje. Víte, Carlie není doopravdy moje dcera. Je to dítě mé bývalé přítelkyně, která zemřela při porodu. Slíbil jsem jí, že se o Carlie postarám, takže jsem ji adoptoval. Jenže… Sociálce se zdá, že u mě malá strádá. Řekli mi, že když nezařídím Carlie vhodnější podmínky, vezmou mi ji,“ vydechl jsem a nervózně se jí podíval do očí. „Udělal jsem vše, co bylo v mých silách. Přestěhoval jsem se, přerušil jsem studium a našel si práci. Ale stále tu zůstává něco, co nemůžu zařídit sám. Mám najít Carlie matku, která se o ni postará, když já nebudu moct. Dítě má mít podle nich úplnou rodinu. Napadlo mě… Bello, vezměte si mě. Jen naoko, kvůli Carlie. Prosím, jinak mi ji vezmou!“

Bella mi nevěřícně koukala do očí. Nevydržel jsem to a uhnul pohledem.

„Ano,“ řekla.

Ano, ano, ano, znělo mi v hlavě pořád dokola. Bohužel jsem nedokázal pochytit význam tohoto obyčejného slova.

„A-ano?“ Podíval jsem se na ni.

„Ano, vezmu si vás,“ vyřkla svůj ortel a usmála se.

„Opravdu?“ Udělal jsem krok směrem k ní.

„Samozřejmě, jak bych vás mohla odmítnout, když moji pomoc nutně potřebujete?“

„Nevím,“ vyšlo mi z úst, ale po chvíli, když se Bella roztomile zasmála, jsem si uvědomil, že to vyznělo asi trošku divně. „Pardon, já tomu jen nemůžu uvěřit. Jste laskavá,“ řekl jsem šťastně.

„To je v pořádku a nemáte zač.“ Stoupla si a objala mě.

Do nosu mě uhodil její pach. Věděl jsem, že mi její krev šíleně moc voní, ale tohle bylo, jakoby mi zpívala, jako kdyby byla určená jen pro mě. Moc dobře jsem si uvědomoval, že moje oči černají a zrovna Belle jsem opravdu ublížit nechtěl. Jemně jsem do ní zatlačil a odtáhl se.

„Dobře,“ řekla se smutným podtónem. „Takže, když už si vás mám vzít, tak bychom si mohli tykat, ne?“ Podala mi ruku.

„Budu rád,“ přikývl jsem s úsměvem.

„Už budu muset jít. Ta svatba,“ začala nejistě. „Kdy by měla být?“

„Co nejdřív. Chci to dnes zařídit a během týdne to spáchat,“ odpověděl jsem nejistě, protože jsem nevěděl, jestli je připravená na tak rychlou akci, ale její reakce mě překvapila…

„Fajn, pak mi dej vědět. Mám ale tak trošku problém… Nevím, koho bych mohla mít za svědka,“ zašeptala zahanbeně. Bylo mi jí líto.

„Jestli by ti to nevadilo, tak ti za svědka může jít někdo z mých sourozenců.“ Pokrčil jsem rameny.

„Výborně,“ usmála se. „Už budu ale opravdu muset jít. Měj se a uvidíme se odpoledne.“ Otočila se a zamávala na mě.

„Ty taky a jsem ti nesmírně zavázán,“ zakřičel jsem na ni, aby mě slyšela.

Celé dopoledne jsem strávil v nemocnici. Docela mě překvapilo, že mi krev nedělala žádný problém. Jinak, práce byla opravdu tak nudná, jako jsem očekával. Občas mě chtěla sbalit nějaká sestřička, ale ani to mě moc nerozptýlilo.

Zbytek dne jsem zařizoval svatbu. Nebude to nic velkého, jen my a dva svědci. Myslím, že i Belle to bude vyhovovat.

Kolem čtvrté jsem se konečně dostal pro malou do školky a k mojí velké smůle mi učitelky řekly, že Bella si musela jít něco zařídit. A prý mi vzkazuje, že se omlouvá.

Zklamaný jsem vedl Carlie za ruku k našemu bytu. Vyprávěla mi o celém dni ve školce. Bylo to velmi nezáživné téma, tedy do té doby, než mi oznámila, že se o ni kluci poprali. Bože můj, vždyť jsou jí čtyři… Co budou dělat, až jí bude čtrnáct?!

Moc bychom Vám chtěly poděkovat za komentáře u minulé kapitoly, protože byly opravdu nádherné a dodaly nám chuť do psaní. Jinak další kapitolku pro vás samozřejmě píše DarkFireflies. Tak se těšte!

►Minulá kapitola◄ // ►Další kapitola◄

Jo a ještě nakonec Vám tady necháme odkaz na trailer. Vyráběla jsem ho sama a je úplně první, takže se předem omlouvám. ;) :D

Odkaz

Autor: kajka007 (Shrnutí povídek), DarkFireflies, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Srdce je nejlepší kompas 6. kapitola: