Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Srdce je nejlepší kompas - 5. kapitola

17.09.2011 (18:45) • DarkFireflies, kajka007 • FanFiction na pokračování • komentováno 37× • zobrazeno 5504×

„Bello?“ slyšela jsem za sebou překvapený hlas. Věděla jsem, komu patří, ale modlila jsem se, abych se mýlila. Pomalu jsem se otočila a pohlédla do obličeje mého bývalého přítele a otce mého dítěte. Do obličeje člověka, který se na mě vykašlal, když jsem ho nejvíce potřebovala.

„Harry, co tady děláš?“ zeptala jsem se a sklopila oči. Pohled na něj mě zraňoval. Nebylo to kvůli tomu, že bych ho snad stále milovala, bylo to kvůli tomu, co udělal, kvůli tomu, co mi tenkrát řekl. Nevěřil mi, že nosím pod srdcem jeho dítě. Nechal mě i moji holčičku na pospas osudu. A i po tom všem má tu drzost na mě promluvit?

„Nedávno jsem se do Forks přestěhoval. Ale co tu děláš ty?“ zeptal se a udělal několik kroků ke mně.

„Přijela jsem kvůli babičce. Ale co je ti do toho?“ Zvedla jsem hlavu a nenávistně jsem na něj pohlédla. Vypadal stále stejně. Krátké blonďaté vlasy měl neučesané, ale přitom mu to slušelo. Hnědé oči měl nechápavě vykulené a pusu pootevřenou, jako by mi na to chtěl něco říct. „Raději mě nech být. Ty si o mě nestál tenkrát a já o tebe zase nestojím teď.“ Otevřela jsem branku a chtěla jsem vejít dovnitř. On ale udělal dalších pár rychlých kroků a chytil mě za zápěstí.

„Jak to myslíš, že mi do toho nic není? Nemůžu se tě snad ani zeptat na to, jak se máš? To jsi mi ještě stále ten rozchod neodpustila? Bello, vždyť už je to tak dávno!“

„To nemyslíš vážně! Tady nejde o rozchod, ale o to, že jsi od nás odešel, když jsme tě nejvíce potřebovaly!“ zakřičela jsem nepříčetně. Slzy se mi tlačily do očí. Tento rozhovor pouze opět trhal mé jizvy, rozdmýchával tu bolest.

„Nech toho. Už nemusíš hrát divadlo. Vím, že sis mě tou lží chtěla pouze udržet u sebe, ale teď už je to zbytečné. Přiznej, že jsi lhala, mně to nevadí. Vždyť já chápu, že to pro tebe muselo být těžké, ale takovouhle lží jsi vše jen zkomplikovala. Vymyslet si těhotenství… Není to ubohé, Bello?“ V tu chvíli mě kromě bolesti začal naplňovat i vztek. Takže on si myslí, že jsem si to vymyslela? Že jsem o něčem takovém lhala? Jednu mou ruku stále držel a mně se nedařilo vyprostit. Vztek se ve mně dál hromadil. Neudržela jsem se a volnou rukou ho uhodila. V tu chvíli mě pustil a jen na mě překvapeně zíral. Využila jsem chvíle překvapení a vyběhla k domu.

Dveře nebyly správně zavřené, takže jsem do nich vběhla a zabouchla za sebou. Po chvíli se ozvalo hlasité klepání. Já se jen zády opřela o stěnu a nechala slzy, aby si našly cestu z mých očí. Ty rány, které se po dvou letech staly pouze bolavými jizvami, se teď opět rozedřely do krve.

Donutilo mě to myslet na minulost, nejen na ty dny, kdy jsem jen ležela v posteli a přemítala nad tím, proč se to stalo zrovna mně, ale taky na ty chvíle, které jsem strávila s Harrym. Proti své vůli jsem ho stále měla ráda, ale i tento pocit se mně mísil s nenávistí. To, co tenkrát udělal, bylo neomluvitelné.

Svezla jsem se na zem a snažila si co nejpřesněji vybavit den, kdy mě Harry opustil, a to i přesto, že věděl o mém těhotenství.

„Bello? Potřeboval bych si s tebou o něčem promluvit!“ ozvalo se z předsíně. Loudavým krokem jsem se tam vydala. Na tváři mi pohrával šťastný úsměv. Byla jsem šťastná tak, jako ještě nikdy, ale to jsem ještě netušila, že se to má již brzy změnit.

„Ahoj!“ řekla jsem Harrymu a skočila mu kolem krku. On mě ale neobjal, jen tam stál jako solný sloup. Tady bylo něco špatně…

„Pojď, sedni si, promluvíme si.“ Posadil mě na nejbližší židli a klekl si přede mě. Bylo vidět, že mi chce říct něco, co se mi líbit nebude.

„Srdíčko… I ty musíš vidět, že nám to v poslední době společně moc neklape a podle mě takový vztah již dále nemá smysl. Nechci to mezi námi už dále protahovat. Bude lepší, když náš vztah ukončíme,“ řekl a oči nechával sklopené. Poté se zvedl a vydal se zpátky ke dveřím. Nejdřív jako by mi jeho slova nedocházela. On mě přece nemůže opustit, šrotovalo mi hlavou stále dokola. Rychle jsem se zvedla a rozběhla se ke dveřím. Harry stál mezi nimi a ve spěchu si obouval boty.

„Ty mě přece nemůžeš opustit! Čekám tvoje dítě, Harry!“ zakřičela jsem na něj a po tvářích mi stékaly slzy zoufalství.

„Bello, můžeš si vymyslet, co chceš. Odejdu stejně,“ řekl smutně a třískl za sebou vchodovými dveřmi…

Tenkrát odešel. Myslel si, že lžu, a myslí si to stále. Žije v domnění, že nikdy žádné dítě nebylo. A v tom domnění taky zůstane, protože já už s ním v životě nepromluvím jediné slovo. Vstala jsem ze studené země a šla si lehnout do postele, i když bylo teprve pět hodin odpoledne. Usnula jsem téměř okamžitě a spala jsem až do rána.

V noci se mi nezdálo nic. Byla jsem za to nesmírně vděčná, konečně jsem se mohla pořádně vyspat. Ráno jsem vstala brzy, nechtěla jsem do školky přijít pozdě. Když jsem vycházela z domu, o něco jsem zakopla. Vlastně, jak jsem po chvíli zjistila, spíše o někoho. Harry ležel na schodech a tiše oddychoval. Svým klopýtnutím jsem ho ale nejspíše vzbudila.

„Věděl jsem, že dříve nebo později z toho domu budeš muset vyjít,“ řekl, když se sbíral ze země.

„Můžeš mi říct, proč jsi tady spal?“ zeptala jsem se ho a porušila tím slib, který jsem dala sama sobě.

„Protože chci, abys mi to všechno vysvětlila.“ Zhluboka jsem se nadechla a přemýšlela, jestli mu to mám vážně říct. Možná mi pak dá pokoj…

„Chceš to slyšet? Dobře! Nechal jsi mě těhotnou na pospas osudu. Já nelhala, vážně jsem čekala naše dítě. Umřelo. Potratila jsem! Byla to holčička. Moje malá holčička,“ řekla jsem a s každým slovem jsem ubírala na hlase. Poslední slova jsem již pouze zašeptala. Harry na mě chvíli zíral, neschopen slova. Já nečekala, než odpoví. Rychlým krokem jsem se vydala pryč.

Ke školce jsem dorazila téměř o hodinu dříve. Sedla jsem si na schody a zírala do prázdna. Snažila jsem se nemyslet na nic z toho, co se stalo v minulých dvou dnech. Raději jsem přemítala nad Carlie. Jistě to měla v životě těžké. Musela si toho zažít tolik, a přitom je ještě tak maličká. Ale i přes nepřízeň osudu je z ní silná a veselá holčička, která vše zvládne. Má štěstí. Kdybych i já měla takovou sílu, nikdy bych tady neskončila. Dokázala bych se smířit s tím, že už se mé dítě nevrátí. Ale možná, že tu sílu v sobě najdu teď. Přiznám si, jak to doopravdy je? Ano, už je na čase.

Najednou jsem uslyšela přibližující se kroky. Zvedla jsem hlavu. Směrem ke mně běžela malá Carlie. Za ní se loudal její otec. Vypadal smutně a zamyšleně. Podíval se na mě. V jeho očích jsem viděla nejistotu a něco, co jsem nedokázala správně rozpoznat.

„Teto!“ Carlie ke mně přiběhla a skočila mi kolem krku. Hlasitě se smála a vypadala šťastně. Vzala jsem ji do náručí a přivinula si ji k sobě.

„Dobrý den,“ pozdravil mě i Edward, který mezitím došel až k nám. „Mohl bych s vámi o něčem mluvit?“

„Jistě.“ Carlie jsem položila na zem a ona se rozeběhla k houpačce, která stála před školkou.

„Ani nevíte, jak moc je mi trapné vás o tohle žádat, ale jinou možnost nemám. Jste moje poslední naděje. Víte, Carlie není doopravdy moje dcera. Je to dítě mé bývalé přítelkyně, která zemřela při porodu. Slíbil jsem jí, že se o Carlie postarám, takže jsem si ji adoptoval. Jenže… Sociálce se zdá, že u mě malá strádá. Řekli mi, že když nezařídím Carlie vhodnější podmínky, vezmou mi ji,“ řekl smutně a podíval se mi do očí. „Udělal jsem vše, co bylo v mých silách. Přestěhoval jsem se, přerušil jsem studium a našel si práci. Ale stále tu zůstává něco, co nemůžu zařídit sám. Mám najít Carlie matku, která se o ni postará, když já nebudu moct. Dítě má mít podle nich úplnou rodinu. Napadlo mě… Bello, vezměte si mě. Jen naoko, kvůli Carlie. Prosím, jinak mi ji vezmou!“

Tak, právě jste se dostali na konec další kapitolky. Doufám, že se líbila a že tu i dnes zanecháte komentík, který vždy velmi potěší a přispívá k brzkému přidání další kapitolky. :)

Další kapitolku samozřejmě píše kajka007... Vyslyší Bella Edwardovu prosbu? ;)

Předchozí kapitola // Další kapitola

Autor: DarkFireflies (Shrnutí povídek), kajka007, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Srdce je nejlepší kompas - 5. kapitola: