Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Srdce je nejlepší kompas 44. kapitola

29.06.2012 (21:15) • kajka007, DarkFireflies • FanFiction na pokračování • komentováno 27× • zobrazeno 3558×

Carlie:

Probudil mě podivný rachot a cukání. V první chvíli jsem měla ještě stále pocit, že je to pouze součást mého snu, ale když mě strach donutil otevřít oči, pochopila jsem, že už dávno nesním. V hlavě mi proběhly miliony záblesků z posledních pár hodin před tím, než jsem upadla do spánku. A vtom mi to došlo – přistáváme.

Tentokrát už pořádně jsem se rozhlédla po letadle. Kolem mě sedělo několik upírů a zírali na mě stejně divně jako včera. Dobrá zpráva ale byla, že se o mě spíš bojí, než že by mi chtěli ublížit.

„Konečně…“ zamumlal sotva slyšitelně jeden z nich směrem ke mně. Pozvedla jsem obočí a protočila očima. Netušila jsem, kde se ve mně vzalo tolik odvahy, jelikož jsem byla vystrašená jako ještě nikdy za svůj krátký život.

„Taky přeji hezké ráno, pánové,“ odpověděla jsem naštvaně a pokusila se vymotat z té protivné deky, do které mě v noci pravděpodobně někdo zabalil. V ten moment mi bolestivě zakručelo v břichu, ale žádat skupinku podivně vyhlížejících upírů o jídlo mi nepřišlo jako moc dobrý nápad.

„Přistáváme,“ ozvalo se z reproduktorů. Jako na povel se na mě všichni vrhli a začali mi zapínat pás. Jestli jsem se předtím cítila nechápavě, tentokrát mé tělo překypovalo nechápavostí.

„Zvládla bych to sama,“ pronesla jsem, když se ode mě všichni odlepili a bedlivě sledovali, jestli mi náhodou něco neudělali. Ano, teď se můžete kát, chlapci, pomyslela jsem si ironicky, ale abych to řekla nahlas – na to jsem byla moc velký srab.

Najednou to vypadalo, jako by se mezi sebou začali hádat. Bohužel, nebo snad bohudík jsem nepostřehla ani slovo. Nevím proč, ale měla jsem pocit, že se mě hádka týká. No jo, Carlie je jednoduše blesk.

„Já jsem tady taky,“ zakuňkala jsem, když si mě pár minut po přistání nikdo nevšímal. Ne, že bych nějak extra potřebovala jejich pozornost, ale ti idioti ty pásy do sebe tak zamotali, že se z nich nedalo dostat a mé svaly začaly nemilosrdně tuhnout.

„No jo, hoši, ona je tu taky,“ reagoval okamžitě jeden z nich. Asi jim začnu dávat přezdívky, tenhleten s černými vlasy a tělem Ramba bude Einstein. Nad jeho tupostí jsem prostě jen protočila očima a počkala, až se něčeho konečně ujmou jeho snad o něco inteligentnější kolegové.

Ani jsem se nenadála a už jsem neseděla v letadle, nýbrž v náručí jednoho z určitě hladových upírů. Běžel neskutečnou rychlostí a krajina kolem nás se děsivě míhala. Naštěstí jsem byla na upíří běh zvyklá. Když táta nebyl doma, Emmett mě vždycky zabalil do deky, hodil si mě na záda a utíkal se mnou až k hranicím s Kanadou. To jsou jedny z nejkrásnějších vzpomínek vůbec.

Za pár minut jsem já, Hora svalů, Einstein a ostatní, jež jsem ještě nestihla pojmenovat, zastavili před obrovským hradem. S otevřenou pusou jsem sledovala, jak se před námi otevírá brána. Byla noc, takže jsem kolem sebe jinak skoro nic neviděla. Ono to vlastně stejně nebylo potřeba, protože mě silné paže pevně držely a nedovolily mi uhnout ani krok na stranu.

„Pusť mě, ty opice,“ zavrčela jsem a pokusila jsem se po něm ohnat. Výsledkem jsem si sice byla jistá už před akcí, ale nechtěla jsem vypadat odevzdaně.

„Kdo je u tebe opice?“ oplatil mi stejně naštvaným tónem a jeho stisk trošku zesílil. Zezadu jsem uslyšela temný, ale tichý smích. Einstein…

„Ty?“ prskla jsem mu do obličeje, protože se mi nějakým zázrakem podařilo pootočit hlavou.

„Víš co, ty malá…“ zamrčel, „klidně bych ti teď mohl utrhnout hlavu!“

„A co bys s ní pak dělal, můžeš mi říct?“ Zase jsem se zavrtěla a jeho stisk zesílil. Zalapala jsem po dechu.

Zbytek naší konverzace probíhal v podobném duchu.

Procházeli jsme spletitými chodbami s vysokým stropem. Po cestě jsme potkali několik další upírů a prošli asi milionem dveří. U jedněch jsme se zastavili. Z druhé strany jsem slyšela křik, pláč a dokonce někde v dáli i spokojený smích. Začala jsem se bát, tentokrát už doopravdy.

Dva mí únosci nás obešli a evidentně těžké dveře otevřeli. Felix, jak jsem se dozvěděla, mě chytil pod paží a téměř mě nesl do obrovského sálu.

„Sakra, mohl bys mě už konečně pustit?“ zakřičela jsem na něj naštvaně a nevnímala, že se na nás otočil celý sál včetně podivně vyhlížející mužů na jakémsi vyvýšeném pódiu s trůny. Od Felixe jsem se ale nedočkala žádné odpovědi ani ničeho jiného. Úplně mě ignoroval.

Černovlasý muž na pódiu, co celou scénu sledoval, se jen spokojeně usmál a něco Felixovi řekl. Neslyšela jsem to a ani mě to nezajímalo.

„Děkuji, pane. Musím říct, že s tou cácorou bylo dost práce,“ řekl Felix a v hlase se mu značilo pobavení. Takže já, cácora, jsem ho pobavila. Tak to abych na sebe začala být pyšná, no ne?

Jediná dobrá zpráva ale byla, že mě konečně pustil. Horlivě jsem si začala třít zápěstí a dokázala myslet jen na to, že mi každou chvíli určitě ta ruka upadne nebo se zlomí definitivně. Naštípnuté jsem to měla minimálně. Povzdechla jsem si a zkontrolovala zbytek svého těla. Vyrušil mě až nepříjemně úlisný hlas.

„Carlie, ani nevíš, jak rád tě tu vidím,“ zašeptal, ale já to tentokrát kupodivu slyšela. Asi to bylo tím, že hrobové ticho v sále teď rušil jen tichý pláč nějakého miminka. Už teď se mi udělalo nevolno nad jeho budoucím osudem.

Nezaujatě jsem k němu zvedla oči. Mé srdce strachem poskočilo, když jsem se setkala s jeho krvavě rudýma očima, co mě skenovaly odshora dolů.

„Tak to máme rozdílné názory, pane,“ oponovala jsem mu s bojovně vystrčenou bradou.

„Stejná jako… tatínek.“ Před posledním slovem se zasekl.

„To je jedině dobře,“ zašeptala jsem.

„Och, ano, jistě, Cullenovi vždy drží při sobě a blábláblá,“ parodoval dědu a mě se z něj udělalo špatně od žaludku. Byl nechutný, slizký…

„To je pod vaši úroveň, Aro,“ řekla jsem a nesouhlasně zakroutila hlavou.

Aro si mě chvíli zaujatě prohlížel, když se najednou jakoby vzpamatoval. „Dost toho divadla!“ Poskočila jsem a nenápadně o krok ustoupila. Vystrašeným pohledem, ale navenek stále klidnou maskou jsem se rozhlédla po sále.

O Volturiových už jsem pár věcí slyšela, a tak mi bylo jasné, co tu dělají ti lidé. I když bych to sama kvůli sobě rozhodně dělat neměla, podívala jsem se jim do tváří. Matka s tím dítětem. Stařenka k smrti vyděšená, co se opírá o svého manžela, který jí určitě do ucha šeptá slova útěchy, i když se sám bojí stejně jako ona. Světlovlasý muž, co pevně svírá svou dcerku s čokoládovýma očima. Mladý zamilovaný pár, co už ví, co nastane, a určitě se snaží říct si všechno, co doposud nestihl.

Pak mé oči padly na ženu, jejíž pohled jsem na sobě cítila už delší dobu. Její vlasy kaštanové barvy a oříškové oči mi byly až neskutečně povědomé. Bedlivě jsem si začala prohlížet rysy její tváře. Znala jsem ji, to jsem věděla určitě, jen jsem ji nedokázala zařadit. Můj tok myšlenek zase přerušil jeho hlas. Nakvašeně jsem na něj pohlédla, jelikož už jsem skoro měla na jazyku, odkud ji znám. Samozřejmě vzpomínka mě opustila stejně rychle, jako se ukázala.

„Carlie, aby bylo mezi námi jasno… Jsi tu, protože já a mí bratří,“ rukou pokynul za sebe, „si nejsme jisti, proč si tě Cullenovi stále drží v domě. Je to proti přírodě…“ povzdechl si. Chtěla jsem mu oponovat, jenže jeho řeč evidentně ještě neskončila.

„Tak, co s tebou uděláme, nu?“ Byla to řečnická otázka, ale ani ta mi nedala.

„Pustíte mě?“

„Ne, děvče, to si opravdu nemyslím,“ odpověděl s klidem a pobavením nad mou falešnou nadějí. Na to už jsem neměla odpověď.

„Určitě musíš mít nějaké nadání, jinak to nevidím,“ znova si povzdechl a spojil své ruce. „Asi bychom to měli zjistit, no ne?“ otočil se na své bratry a ti pokývali hlavou. Jeden horlivě a druhý tak unuděně, jak jen to šlo.

„Cože…“ dostala jsem ze sebe, když mi začaly věci docházet. „P-počkat, nemůžete mě přeci přeměnit na upíra, je mi patnáct, jsem dítě,“ zanaříkala jsem a všechna má odvaha byla ta tam.

„Nemůžeme?“ zeptal se překvapeně. Zmateně jsem na něj pohlédla. Co tím myslí?

„Počkejte,“ vykřikla najednou ta brunetka, co mi byla tolik povědomá. Všechny pohledy se najednou upřely na ni a vyčkávaly. „Bože můj, já-já nevím, tohle prostě nejde. Carlie je ještě malá holka, copak nemůžete s tou svou přeměnou ještě pár let počkat?“ řekla takřka plačtivě. Překvapeně jsem se na ni podívala, protože při zvuku jejího hlasu mi najednou došlo, odkud ji znám.

„Bella?“ vydechla jsem s otevřenou pusou.

„Jsem to já, zlato, všechno bude v pořádku,“ zašeptala a natáhla ke mně ruku, jako by mě chtěla uklidnit. Byla ale daleko několik metrů.

„Je tady snad něco, co mi ušlo?“ přerušil náš rozhovor a zároveň i oční kontakt Aro. Na chvíli jsem zas očima střelila k Bella a zpozorovala, jak kroutí hlavou. Pochopila jsem – zapírej.

„Bella byla má učitelka ve školce. Hodně oblíbená učitelka,“ odpověděla jsem poloviční pravdu. Jemu celá to situace asi nepřišla moc zajímavá, a tak jen kývnul hlavou a dál se na nic neptal. Překvapilo mě to, ale byla jsem vděčná.

Pomalými kroky jsem se k ní přesunula a objala ji. „Co tady děláš?“ řekly jsme obě zároveň a já cítila, jak se mi po tváři svezla slza. 

Máte za sebou další kapitolu. Upřímně doufám, že se vám aspoň trošku líbila. Byla to má nejdelší kapitola této povídky vůbec, takže doufám, že si toho vážíte. :D Doufáme, že zanecháte komentář, a zároveň děkujeme za ty u minulé kapitoly. Jste skvělé holky, nevím, co bychom bez vás dělaly. ♥

P.S.: Sebekritické kecy mé spoluautorky přeskakujte. :) :D

Autor: kajka007 (Shrnutí povídek), DarkFireflies, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Srdce je nejlepší kompas 44. kapitola: