Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Srdce je nejlepší kompas 4. kapitola

09.09.2011 (13:00) • kajka007, DarkFireflies • FanFiction na pokračování • komentováno 34× • zobrazeno 6015×

Celý šťastný jsem nastoupil do auta a vyjel směr Seattle. Poprvé za život jsem děkoval Bohu, že jsem upír, protože jinak bych asi dnes zmařil několik lidských životů. Celou cestu jsem totiž přemýšlel o Belle a taková malá drobnost v podobě auta ve dvousetkilometrové rychlosti, mě vůbec nezajímala. Připadala mi jako anděl. To, jak se zastala toho malého kluka, bylo úžasné. I na Carlie udělala obrovský dojem, a to je co říct. Nejvíce mě ale zaujalo, že jí nemůžu číst myšlenky. Proč zrovna jí ne? Kdyby mě opustily například myšlenky slečen, které si na mě myslí, tak bych byl spokojen. Ona je prostě jediný člověk na světě, kterému bych se chtěl alespoň na chvíli podívat do hlavy, ale bohužel mi to není dovoleno…

Sjel jsem z dálnice a pomalu se prodíral do centra města. Dneska tu bylo nějak narváno, takže se těžko hledalo parkovací místo, ale nakonec se mi to podařilo.

Na první přednášku jsem se vydal do místnosti A362. Měl jsem ji mít společnou s Alice a Rose, to zase budou myšlenky. Už se opravdu nemůžu dočkat.

Vešel jsem do učebny a zamířil k mým sestrám.

„Ahoj,“ pozdravil jsem. Rose stále dělala nenápadnou a Alice mi místo pozdravu poslala myšlenku.

Asi v půlce této hodiny ti zazvoní mobil, nevím přesně kdy. Musíš to vzít, bude se to týkat Carlie a její adopce.

Vyděšeně jsem se na ni podíval a sesypal se na vedlejší židli. Al mě soucitně pozorovala, ale ani ona sama nevěděla podrobnosti, takže mi nedokázala pomoci.

Seděl jsem jako na jehlách a čekal na telefonát. A opravdu… Asi v půlce hodiny mi začal zvonit mobil. Zapomněl jsem si ale vypnout zvonění, takže se na mě všichni, včetně učitele, otočili. Omluvně jsem se usmál a rychle vyrazil na chodbu.

„Cullen, prosím?“ představil jsem se, i když jsem předpokládal, že vědí, komu volají.

„Dobrý den, pane. Máme pro vás nepříjemné zprávy,“ oznámil mi mužský hlas ve sluchátku.

„Poslouchám.“ Nervózně jsem udělal pár kroků.

„Je nám líto, ale musíme vám oznámit, že vás v nejbližší době navštívíme. Máme podezření, že vaše adoptovaná dcerka nemá vhodné podmínky pro život.“ Měl jsem sto chutí rozmačkat ten telefon a později i obličej toho muže, ale naštěstí jsem se ovládl.

„Můžete mi to upřesnit?“ zeptal jsem se rozzuřeně.

„Ale jistě. Pokud je nám známo, stále studujete. Navíc ani nemáte vlastní domov, sám bydlíte u svých rodičů. A hlavně jste na výchovu sám,“ řekl mi. Měl jsem pocit, že si ze mě dělá srandu, a to mě šíleně dopalovalo.

„Mám nějakou možnost?“ zeptal jsem se po chvíli zoufale.

„Samozřejmě. Ukončete studium a najděte si práci, odstěhujte se od rodičů a najděte si partnerku, která se za dítě zaručí,“ prozradil mi.

„Děkuji.“ Hlasitě jsem polkl. „Kdy vás můžu čekat?“

„Do dvou týdnů. Na shledanou,“ rozloučil se a rychle položil.

Mobil jsem schoval do kapsy. Přešel jsem ke zdi a pomalu se po ní svezl. Schoval jsem si hlavu do dlaní a pokoušel se vstřebat nové informace. Musím říct, že na to, že jsem upír, mi to šlo opravdu pomalu. Oni my chtějí vzít mou malou Carlie? Jak si může někdo myslet, že pro ni najdou lepšího rodiče, než jsem já? A jak si mám do dvou týdnů najít partnerku, která se stane matkou mého dítěte? Hlavou mi běhalo tolik sebelítostivých otázek, takže jsem ani nepostřehnul, že přede mnou stojí profesor, který dnes přednášel.

„Pane Cullene, můžete mi laskavě vysvětlit, co to mělo znamenat?“ zeptal se mě učitel jízlivě.

„Omlouvám se.“ Zvednul jsem se ze země a podíval se mu do očí. Byl opravdu dost rozčilený.

„Ano, to je rozumné. Doufám, že už se to nestane,“ oznámil mi. No to víš, že se to už nestane, dneska tu končím, pomyslel jsem si trpce.

„Na shledanou,“ rozloučil jsem se rychle a odešel.

Cestou do kanceláře fakulty jsem se potkal s Alice a Rose. Obě mě smutně pozorovaly a v myšlenkách mi poslaly, jak moc je jim to líto. Jen jsem na ně kývl a pokračoval.

Přešel jsem několik pavilonů a konečně dorazil k děkanovi. Zaklepal jsem na dveře a pomalu vstoupil.

„Dobrý den, pane,“ pozdravil jsem a přešel ke stolu.

„Pan Cullen. Můžu pro vás něco udělat?“ usmál se. Pan Hetwick mě měl totiž vždy rád, protože jsem byl premiantem školy, a když něco potřeboval, mohl se na mě spolehnout. Tak snad mi nebude bránit odejít.

„Ano. Je mi to opravdu líto, ale kvůli rodinným záležitostem musím přerušit školu,“ oznámil jsem mu.

„Opravdu?“ Překvapeně a zároveň smutně se na mě podíval.

„Je to velmi důležité,“ pokýval jsem hlavou a pokrčil rameny.

„Dobře, nebudu vám stát v cestě,“ řekl a mně se neskutečně ulevilo.

„Děkuji.“

V kanceláři jsem se ještě chvíli zdržel, protože jsem musel vyplnit nějaké formuláře.

***

Byl už nejvyšší čas vyrazit pro Carlie do školky. Musím ji nějak připravit na to, že se budeme stěhovat. Snad to vezme dobře, protože je na rodinu zvyklá, ale nějaký čas to hold budeme muset zvládnout sami.

Jako na potvoru se uprostřed dálnice utvořila kolona. Nejradši bych vystoupil z auta a doběhl pro Carlie po svých. Bohužel to asi nebyl nejlepší nápad.

Jako největší idiot jsem začal hlavou mlátit do volantu a vybouchávat nějakou melodii. Někteří řidiči se přidali, i když nevím, jestli troubili na mě, abych přestal, nebo začali taky, aby to tam vepředu urychlili. Po pěti minutách to mě i moje dálniční sousedy přestalo bavit.

Auta se konečně dala do pohybu. Šlápl jsem na to, ale i tak jsem měl stále hrozné zpoždění. Pořád dokola jsem opakoval všechny nadávky, které jsem se za těch sto let naučil. Dnešek je prostě nejhorší den mé existence a ještě k tomu jedu pozdě pro svou dceru. A navíc… Co si o mně bude myslet Bella?

S dvouhodinovým zpožděním jsem vtrhl do školky.

„Já – já se hrozně omlouvám. Měl jsem hrozně důležitou práci. Nemohl jsem přijít dříve,“ omlouval jsem se Belle, která držela v náručí mou holčičku. Opatrně mi ji podala a já jsem ji políbil na čelo. Podíval jsem se na ni a ona vypadala dojatě. Tak to se mi opravdu ulevilo.

„Omluvte mě, já už musím jít,“ řekla mi Bella a otočila se k odchodu.

„Počkejte, já jdu také.“ Doběhl jsem ji. „Asi teď vypadám jako někdo, kdo se s klidným srdcem vykašle na dceru, že?“ zeptal jsem se stydlivě.

„Ne, to ne. Carlie říkala, že se vám to stalo poprvé. Bylo z toho trošku smutná, ale za to asi mohu i já. Byla taková zamlklá již od té doby, co jsme si spolu povídaly,“ řekla a nadlouho se odmlčela.

„Nad čím přemýšlíte, že jste tak potichu?“ zeptal jsem se.

„Já… Asi mi do toho nic není a taky mi na to nemusíte odpovídat, ale kde je matka vaší dcerky?“ zeptala se zahanbeně.

„Zemřela,“ oznámil jsem. Snažil jsem se o vyrovnaný tón, ale mám pocit, že dneska se mi už opravdu nic nepovede. Mohl jsem ji sice zkusit lhát, ale mělo by to cenu?

Vtom mě to napadlo. Bella by mi mohla pomoci. Mohla by dělat Carlie matku, tedy před očima sociálky. Než jsem se ale stihl zeptat, byla pryč.  Možná je to znamení, že se jí ptát nemám, ale ona je má jediná naděje.

Děkujeme za komentáře u minulé kapitoly, opravdu potěšily. Také proto doufáme, že i u této kapitolky zanecháte alespoň smaila.

Jinak co říkáte na průběh? Líbí? Nelíbí? ;)

V příští kapitolce, kterou pro vás píše DarkFireflies, se dozvíme,  na koho že to narazila Bella a taky jestli vyhoví Edwardovi. ;)

►Minulá kapitola // Další kapitola◄

Autor: kajka007 (Shrnutí povídek), DarkFireflies, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Srdce je nejlepší kompas 4. kapitola: