Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Srdce je nejlepší kompas - 31. kapitola

01.03.2012 (18:30) • DarkFireflies, kajka007 • FanFiction na pokračování • komentováno 30× • zobrazeno 3992×

„Ták a… Hotovo!“ zvolala Alice potěšeně a zaklapla víko od krabice s očními stíny. Poté popošla o dva krůčky dozadu a změřila si mě zkoumavým pohledem. Oči jí přitom svítily jako malému dítěti, když poprvé vidí ozdobený vánoční stromeček.

„Vypadáš perfektně,“ ohodnotila můj vzhled a spokojeně zvedla palec jedné ruky. Protočila jsem oči nad jejím nadšením, ale nedokázala jsem si odpustit krátký úsměv.

„Nepřeháněj,“ zamumlala jsem a cítila, jak se mi do tváří nahrnula červeň.

„Já že přeháním?!“ vyhrkla Alice a pátravě pozvedla jedno dokonalé obočí. Natáhla ke mně ruku a já jsem se jí nechápavě chytla. Jedním pohybem mi pomohla na nohy, ale já jsem nebezpečně klopýtla a nebýt stolu, který se naštěstí nacházel v mé blízkosti, sletěla bych na zem.

„No tak, dávej pozor,“ nabádala mě Alice. „Chceš si ve svůj svatební den zlomit nohu?“ Měla jsem co dělat, abych v ten okamžik nevyprskla smíchy. Ta holka byla jako hurikán a velitel armády v jednom. Za tu dobu, co jsem ji znala, mi již došlo, že jestli si v něčem libuje, tak jsou to přípravy velkolepých akcí i oslav. Byla jsem ráda, že při přípravě svatby nad ní stál dohled.

Pravici napřáhla před sebe – nejspíše další velitelské gesto – a ukázala na vysoké zrcadlo, které bylo přidělané na jedné ze skříní v pokoji.

Pohlédla jsem do něj a nestačila se divit. Vlasy, které se mi za normálních okolností vlnily okolo hlavy v neposedných pramenech a nenechaly se zkrotit ani lahví laku na vlasy, teď ležely spořádaně svázané v komplikovaném drdolu a tím ještě zvýrazňovaly mé neustále růžové tváře.

Oči mi nenápadně vykukovaly zpod clony dlouhých černých řas obtažených tlustou vrstvou řasenky a v záplavě bílé barvy, která byla zrovna dnes všude kolem, se až nebezpečně leskly.

Pohledem jsem sklouzla k šatům, které jsem si kdysi dávno vybrala ve svatebním salónu. Stále mi připadaly stejně nádherné – jejich jednoduchost jako by ke mně vyloženě pasovala.

Nikdy jsem se příliš nestarala o to, jestli mám na sobě šaty od nejznámějších světových návrhářů nebo džíny z butiku. Bylo mi jedno, když mi vítr rozfoukal vlasy a já pak celý den vypadala, jako bych se snad ráno zapomněla učesat.

Nerozuměla jsem módě, ale přitom mi při pohledu do zrcadla něco našeptávalo, že vypadám docela obstojně. Hlavní pro mě ale bylo, že jsem se stále poznávala – stále jsem pod nánosem bílého pudru a make-upu viděla sebe samu.

„Tak co říkáš? Povedlo se mi to, že?“ zeptala se se šibalským úsměvem a položila mi ruku na rameno. Vypadalo to, že se mě tím obyčejným gestem snaží uklidnit a dodat mi odvahu. To ale bylo zbytečné. Ač mě to samotnou udivilo, necítila jsem se nervózně, neměla jsem strach, ani mi srdce divoce nebušilo. Necítila jsem se tak stísněně, jak bych čekala, ba naopak. Bylo mi… dobře.

Cítila jsem se volná jako pták, který může roztáhnout křídla a z vlastního rozhodnutí uletět – což jsem samozřejmě neměla v plánu. Možná za to mohl fakt, že vše, co jsem udělala a hodlala udělat, bylo z mé vlastní vůle. Nikdo mě do toho nenutil. Ale já už byla pevně rozhodnutá. Rozhodnuta pomoct zachránit jednomu člověku život a druhému štěstí.

Netušila jsem, co všechno mě tahle pomoc bude stát.

Náhle se dveře s vrznutím otevřely a dovnitř vtrhl Emmett. I on se tvářil, jako by snad ten den vyhrál ve sportce, na tváři měl úsměv od ucha k uchu. Stejně jako Alice to i jemu velmi slušelo, v černém obleku vypadal úplně jinak než normálně.

„Tak co, holky, jste připravené?“ zeptal se, ale zdálo se, že ho odpověď vůbec nezajímá. Přece jen jsem ale rázně přikývla na znamení souhlasu, až se mi několik pramenů, které nebyly upevněny v pevném uzlu, roztančilo okolo hlavy.

Usmál se ještě více, až jsem měla strach, jestli si snad neroztrhne pusu. Zvedl paži a nabídl mi své rámě – můj otec byl již léta po smrti a právě proto to měl být on, kdo mě měl vést k poněkud provizornímu zahradnímu oltáři.

S vděčností jsem se do něho zavěsila a doufala jsem, že se po cestě nerozplácnu na zemi.

„Počkejte!“ nařídila Alice a rychle vyběhla ze dveří. Během několika vteřin se vrátila i s krátkým závojem, který mi během okamžiku připevnila ke sponě, která mi držela účes pohromadě. Do ruky mi vtiskla drobnou kytici bílých růží a poté teprve spokojeně kývla.

Naposledy jsem se na ni vděčně usmála a poté jsem společně s Emmettem vyšla ze dveří rovnou na malou terásku, která byla též ozdobena hromadou květin, bílých volánků a sněhobílých ubrusů.

Celá cesta k malému altánku byla ozdobena stejným stylem. Až teď mi začalo docházet, jak velkou práci si s tím vším Alice musela dát. Snažila se, aby bylo vše perfektní, a já moc dobře věděla, jak jí na tom záleželo. Nebyla jsem si ale jistá, jestli za tím vším neviděla něco víc, než my všichni ostatní.

Byla ale pravda, že když jsem se husími krůčky blížila k oltáři, náhle jsem si nebyla ani já jistá, co za tím já osobně vidím. Nervozita, na kterou jsem ale stále čekala, se neobjevovala. Byla jsem stále stejně uvolněná a z neznámého důvodu jsem si tu chvíli užívala. Nebylo to, jako když jsem se vdávala poprvé a kdy jsem celou noc nervózně pochodovala po bytě a nedokázala jsem pozřít jediné sousto.

Cesta se stočila a mně se naskytl první pohled na svatebčany, kteří spořádaně seděli na židlích a čekali na můj příchod. Ve chvíli, kdy mě zahlédli, se ale jako na povel zvedli.

Poznávala jsem každou tvář. Na svatbu byla pozvaná jen nejbližší rodina a pár přátel, nechtěli jsme dělat zbytečné divadlo. Já vlastně pozvala jen babičku a po delším váhání i Harryho. Doufala jsem, že se mezi námi již vše dostatečně srovnalo, a já věděla, že by mi tu opravdu chyběl.

Stál přímo u uličky, a když jsem kolem něj prošla, obdařil mě úsměvem, při kterém ukázal řadu čistě bílých zubů. Jemně jsem kývla hlavu směrem k němu a doufala jsem, že z mého výrazu dokáže vyčíst, jak moc jsem mu vděčná za to, že dnes dorazil.

Teprve poté, co jsem pohledem přejela po dvou řadách laviček a židlí, zahleděla jsem se k altánku, u kterého postával Edward. I on mi věnoval jeden ze svých pokřivených úsměvů a počkal, než jsem k němu došla. Poté ke mně natáhl ruku a já jsem se jí bez váhání chytla. Jeho studené prsty se obmotaly kolem mých a sevřely mou dlaň.

Přes jeho rameno jsem ještě naposledy pohlédla k lavičkám, kde přímo vepředu seděla Carlie ve světle růžových šatičkách. Na hlavě měla rozkošnou čelenku s velikou umělou růží a na noze jednu růžovou botu.

Vesele pohupovala nohama, tedy vlastně jen jednou nohou, snažila se ale tvářit vážně. Věděla jsem, proč – trucovala, protože jí Alice nedokázala vysvětlit, že se zlomenou nohou nemůže jít za družičku. Moc dobře jsem ale viděla, že jí cukají koutky.

Zhluboka jsem se nadechla a poté jsem se společně s Edwardem otočila dopředu, kde s vážnou tváří stál jakýsi muž ve středních letech. Netušila jsem, jestli je to kněz, a už vůbec jsem neměla páru o tom, kde ho Cullenovi splašili. To bylo ale v té chvíli jedno.

Pevněji jsem stiskla Edwardovu ruku a muž spustil. Tiše jsem poslouchala jeho slova a snažila jsem se všechny ostatní myšlenky vytěsnit z mysli. Protože ať už byla situace jakákoliv, tohle byl náš den. Můj a Edwardův… A vlastně také Carliin.

Tak, po třiceti kapitolách jsme se konečně dočkali - tolik očekávaná svatba je tu. :)

Velmi děkujeme za překrásné komentáře u minulé kapitolky a doufáme, že tu svůj názor zanecháte i dnes.

Autor: DarkFireflies (Shrnutí povídek), kajka007, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Srdce je nejlepší kompas - 31. kapitola: