Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Srdce je nejlepší kompas - 3. kapitola

06.09.2011 (07:45) • DarkFireflies, kajka007 • FanFiction na pokračování • komentováno 37× • zobrazeno 5830×

„Můžete mi říct, co se to tu děje?“ zeptal se najednou nějaký muž medovým, ale rozzlobeným hlasem.

„Nic, jen tahle žena si hraje na nějakého strážného anděla, nebo co,“ řekla žena hlasem, z kterého přímo čišela arogance. Nejraději bych jí v tu chvíli pomuchlala fasádu, ale nechtěla jsem se nechat vyprovokovat.

„Na nic bych si hrát nemusela, kdybyste tady, přímo před mýma očima, neuhodila to dítě. Vůbec si nevážíte toho, co máte,“ vyprskla jsem na ni. Snažila jsem se o vyrovnaný tón, ale příliš se mi to nepovedlo, měla jsem v něm značnou dávku smutku a bolesti.

„Tady slečna má pravdu. Radím vám, abyste co nejrychleji odešla,“ ozval se ten nově příchozí. Konečně jsem se na něj podívala. Byl vysoké a štíhlé postavy. Jeho vlasy měly bronzovou barvu a byly ležérně rozcuchané. Jeho oči měly karamelovou barvu, což jsem ještě nikdy neviděla. Žena na něj chvilku zaraženě civěla, pak nakrčila svůj křivý nos a s tichým brbláním se vzdálila. Za sebou táhla svého synka, který jen vyděšeně kulil očka.

„Dobrý den, jsem Edward Cullen,“ promluvil znovu ten muž a usmál se. Až teď jsem si všimla, že vedle něj cupitá drobná hnědovlasá holčička. Byla nádherná, očička jí svítila a vlásky jí, v drobných vlnách, sahaly až na ramena. Na rtech jí hrál úsměv a vydávala přitom na odiv zářivě bílé zoubky.

„Bella Swanová, těší mě,“ řekla jsem a podala mu ruku. Poté jsem ale opět stočila pohled k tomu malému děvčeti, s největší pravděpodobností jeho dceři. I když byla pravda, že na otce vypadal dost mladě, nejspíše byl mladší než já. Ta malá holčička se na mě usmála a já jí úsměv oplatila. Poté před sebe natáhla drobnou ručičku.

„Jsem Carlie Cullenová,“ řekla důležitě. Lehce jsem jí potřásla rukou a ona se opět usmála. Byla opravdu kouzelná.

„Omluvíte mě, prosím? Musím se jít domluvit s vedením školy, měla bych sem totiž nastoupit jako nová učitelka,“ řekla jsem a naposledy si prohlédla Carlie. Poté jsem se vydala růžovou chodbou do druhého patra, kde se nacházela pracovna. Zaklepala jsem, a poté vešla do místnosti. Za stolem seděla silnější žena s dlouhými blonďatými vlasy.

Dalších dvacet minut se mě ptala snad na všechno, co ji v tu chvíli napadlo. Nakonec přede mě postavila pracovní smlouvu. Bylo na ní vidět, že se jí ulevilo. V tak malém městečku se asi příliš lidí nehlásilo o práci učitelky ve školce. Poté mě zavedla do třídy, která byla určena pro děti od dvou do čtyř let. Na židli tam seděla asi čtyřicetiletá žena a vypadala vyčerpaně. Po třídě pobíhalo několik chlapců. U malého domečku pro panenky sedělo asi pět děvčat. Za malým stolečkem seděla dívenka a důležitě poklepávala prstíky o desku. Po chvíli odněkud vyběhla hnědovlasá dívka a sedla si k ní. Byla to Carlie. Chvilinku jsem ty dvě pozorovala. Začaly debatovat o počasí. Bylo to neuvěřitelné. Bylo vidět, že jsou velice inteligentní. Po chvilince změnily téma a začaly se bavit o chlapcích.

„Dnes se tu jen porozhlédněte a seznamte se s dětmi. Pracovat začnete až zítra,“ řekla mi ředitelka a povzbudivě se usmála. Poté odešla a já se vydala ke Carlie a její malé kamarádce.

„Ahoj,“ pozdravila jsem dívky, když jsem došla k jejich stolku.

„Jé! Ty jsi teta Bella!“ vypískla Carlie a usmála se. „Můžeš si sednout k nám, chceš?“ Oplatila jsem jí úsměv a sedla si k nim. Židle byla na mě opravdu příliš malá, takže jsem si sedla na koberec.

„O čem si to povídáte?“ zeptala jsem se jich.

„Povídaly jsme si o klucích ze školky. Jsou jak malé děti,“ řekla Carlie vážným hlasem a protočila oči. „A teď si povídáme o tatíncích. Oni jsou někdy opravdu trošku přec…“ Carlie si začala mnout bradičku. Přepokládala jsem, že chtěla říct přecitlivělí. Ona tam seděla a snažila si vzpomenout na nedokončené slovíčko. Byla tak neskutečně roztomilá.

„Carlie, ten pán, co tě dnes vedl do školky, je tvůj tatínek?“ zeptala jsem se jí.

„Jo.“

„A maminka?“ zeptala jsem se jí mile. Ona v tu chvíli ale ztuhla a zaraženě se na mě podívala.

„Tak, děti, ke stolům!“ zavolala učitelka, která na děti dohlížela. Během dvou minut již všichni seděli u stolů. Vzdálila jsem se, aby se mohla i děvčata najíst. Po celou dobu oběda jsem ale sledovala Carlie. Vypadala smutně a skoro nic nesnědla. Nechápala jsem proč.

Po obědě se do místnosti nahrnuli rodiče, protože některé děti chodily domů dopoledne. A jak jsem se dozvěděla od učitelky, mezi nimi měla být i Carlie. Pro ni si ale nikdo nepřišel. Maličká vypadala opravdu vyplašeně. Došla jsem k ní a objala ji. V očích měla slzičky.

„Tatínek pro mě nikdy nepřišel pozdě,“ zašeptala mi a rozvzlykala se. Vzala jsem ji do náručí a ona mi ovinula své křehké ručičky kolem krku. Nakonec mi v náručí usnula. Bylo to pro mě něco úžasného. Mohla jsem být dítěti tak nablízko… Bohužel mi to v hlavě vyvolalo i ty zlé vzpomínky. Nebýt té nešťastné náhody, teď bych držela v rukou svou malou princeznu.

Uslyšela jsem zvuk přibližujících se kroků. Zvedla jsem oči a uviděla Edwarda, nebo jak se to vlastně jmenoval. Vypadal dost vyplašeně. A já zase měla vztek. To na svou dceru zapomněl?

„Já – já se hrozně omlouvám. Měl jsem důležitou práci. Nemohl jsem přijít dříve,“ omlouval se a s láskou pohlédl na děvčátko, spící v mém náručí. Když jsem viděla, s jakou něhou se na ni dívá, vztek mě ihned opustil. Vstala jsem a co nejjemněji mu Carlie podala. Ten ji vzal do náruče a políbil ji na čelíčko.

„Omluvte mě, já už musím jít,“ oznámila jsem mu a vydala se ztichlou chodbou.

„Počkejte, já jdu také,“ řekl a dohnal mě. „Asi teď vypadám jako někdo, kdo se s klidným srdcem vykašle na dceru, že?“

„Ne, to ne. Carlie říkala, že se vám to stalo poprvé. Bylo z toho trošku smutná, ale za to asi mohu i já. Byla taková zamlklá již od té doby, co jsme si spolu povídaly.“ Když jsem to vyslovila nahlas, najednou mi to došlo. Carlie jsem se ptala na maminku. Podle toho, co říkala, ji ze školky vždy vyzvedával jen tatínek. Nejspíše to znamená, že maminku nemá. Možná se její rodiče rozvedli, ale také může být mrtvá… Není divu, že byla poté malá tak vyplašená. Neměla jsem se na něco takového vůbec ptát. Bože můj, jak já jsem hloupá!

„Nad čím přemýšlíte, že jste tak potichu?“ zeptal se najednou Edward.

„Já… Asi mi do toho nic není a taky mi na to nemusíte odpovídat, ale kde je matka vaší dcerky?“ zeptala jsem se, i když mi bylo jasné, že bych se na něco takového vůbec ptát neměla. Má zvědavost byla příliš silná.

„Zemřela,“ řekl monotónním hlasem, jako by mi oznamoval, že v krámě došly rohlíky. Raději jsem se již na nic neptala a rozloučila se s ním. Vyrazila jsem domů, ale cestou jsem ještě nakoupila v místním supermarketu. Když jsem šla zpátky domů, dost jsem se loudala. Přemýšlela jsem o Carlie. Byla tak maličká a přitom si toho již musela tolik vytrpět. Když si to tak vezmu, zažila přesně opačnou situaci. Já přišla o dítě, ona o matku.

Došla jsem k domu a otevřela branku. Vtom jsem uslyšela dobře známý hlas.

„Bello?“

Vaše komentáře u minulých kapitolek byly skvělé a dodaly chuť do psaní. Zanechte komentík, prosím, i dnes.

Další kapitolku pro vás píše kajka007. Edwardův dokonalý život se nám v ní začne pomalu hroutit...

►Minulá kapitola // Další kapitola◄

Autor: DarkFireflies (Shrnutí povídek), kajka007, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Srdce je nejlepší kompas - 3. kapitola: