Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Srdce je nejlepší kompas - 27. kapitola

10.02.2012 (18:30) • DarkFireflies, kajka007 • FanFiction na pokračování • komentováno 33× • zobrazeno 4223×

Auto uhánělo rychlostí blesku po klikaté silničce směrem k tmavému lesu. Krajina kolem nás se leskla v slabém slunečním světle, které bylo ve Forks tak nevídané, ale přitom mi připadala fádní a nepříjemně jednotvárná. Nedokázala jsem se těšit z její krásy tak jako dříve, kdy jsem celé léto trávila na terase u babiččina domku, nechávala jsem svou tvář, aby ji ovíval chladný večerní větřík a pozorovala jsem krajinu plnou temných lesů, které pro mě vždy byly ohromnou záhadou.

Ano, od té doby se všechno změnilo. Už mi nebylo dvanáct a nevěřila jsem v pohádky. Nečekala jsem na chvíli, kdy před domovní brankou zastaví princ na bílém koni. A co bylo nejhorší, už jsem nevěřila ani ve vlastní budoucnost.

Téměř celá má rodina mě opustila, ač o to sama nestála a já věděla, že i má poslední žijící příbuzná je bude brzy následovat.

Ztratila jsem všechno, na čem mi v životě záleželo – dokonce i sebe samou.

Byl hřích, že jsem to vše chtěla zpět? Že jsem chtěla vrátit čas a zabránit některým věcem, aby se staly? Možná ano… Ale na tom nezáleželo. Protože minulost už jsem změnit nemohla a zdálo se, že ani s budoucností, která se ke mně a mému okolí přibližovala mílovými kroky, již nic udělat nemůžu.

Vypadalo to, že budu muset jen tupě přihlížet tomu, jak se lidem, kteří si to vůbec nezaslouží, hroutí svět, a při tom si budu jasně vědoma toho, že jsem tomu mohla zabránit, kdybych…

Kdybych nebyla sobecká nána, která z pouhého pudu sebezáchovy zničila vše okolo.

„Bello, jsi v pohodě?“ zeptala se mě Alice a tím se jí podařilo vyhnat mi z hlavy depresivní myšlenky. Její hlas ale zněl... chladně, jako by její veselý hlas nahradil kus tvrdého a nerozbitného ledu. Její typická přátelskost v něm stále byla, ale až někde vzadu, pod nánosem chladu.

„Jo, jsem,“ zalhala jsem, ale obě jsme moc dobře věděly, že to tak není. Byla jsem zničená. Vyčerpaná. Už jsem nemohla. Bylo to, jako by mi někdo tavil srdce zaživa.

A ona na tom jistě byla podobně.

Pohlédla jsem na ni. Pohled upírala na silnici před sebou a křečovitě svírala volant. Tvář měla zkřivenou v nepřirozeném úšklebku.

Nemohla jsem si pomoct, u ní byl ale takový postoj hrozně nepřirozený, a já jsem si na něj nedokázala jen tak lehce zvyknout. Nedokázala jsem se smířit s tím, že ta stará Alice už tu není, že tu je žena, která má, stejně jako já, neskutečný strach o svou neteř.

Protože to sice nikdo nevyslovil, ale obě jsme to tušily - pokud se nestane zázrak, je všemu konec.

Cítila jsem výčitky svědomí, ale nedokázala jsem je ani pořádně vnímat. Cítila jsem se stejně příšerně, jako kdybych snad někoho zabila. A měla jsem pocit, že bych možná mohla mít pravdu.

Pokud Edward přijde o Carlie, zabije ho to. Sice to zní dramaticky, ale já jsem moc dobře věděla, jak příšerně bolí ztráta dítěte. Člověk dýchá, tluče mu srdce, ale přitom je jeho duše mrtvá.

Přeje si umřít. Chce mít od všeho klid – od bolesti, od výčitek, od lítostných obličejů, které stále dokola opakují, že vše bude dobré, ale přitom člověk ví, že nebude. Protože některé věci se nehojí.

„Bello,“ oslovila mě Alice smířlivěji, ale stále jsem cítila její odtažitost. „Nevyčítej si to. Nikomu tím nepomůžeš, akorát se zničíš. A za to co se stalo, ty nemůžeš. Je to moje chyba. Měla jsem malou víc hlídat, neměla jsem ji nechat samotnou a vše by bylo v pořádku…“ Přidušeně vzlykla, ale její tváře zůstávaly suché.

„To není pravda, není to tvoje vina. Za tohle nikdo nemůže,“ zamumlala jsem a ona na mě konečně koutkem oka pohlédla.

„Nemuselo se to stát, kdybych ji lépe hlídala,“ zopakovala a já jsem cítila, že auto pode mnou náhle zpomalilo.

Nevěděla jsem, co jí na to říct. Měla pravdu. I ona měla na celé té věci svůj podíl, mohla ji uhlídat a pak by měl Edward před sociálkou alespoň nějakou šanci, ale tohle celou věc otočilo a udělalo to z něj nezodpovědného otce, který nechá svou dcerku, aby si zlomila nohu.

Auto zastavilo úplně a Alice se chystala vystoupit, já jsem se ale natáhla po její ruce a obmotala jsem jí prsty okolo zápěstí, abych jí tím v pohybu zabránila.

„Alice, jestli je vevnitř Rosalie, nepůjdu tam,“ řekla jsem tiše. Sice jsem si v tu chvíli připadala jako dítě, které trucuje, ale bála jsem se, že kdybych tu blondýnu uviděla, nedopadlo by to dobře.

„Rosalie tu není a vypadá to, že ani dlouho nebude.“ Tázavě jsem na ni pohlédla a ona zakroutila hlavou. „Utekla,“ dodala na vysvětlenou a já jsem jen vyvalila oči. Prsty mi sjely z Aliciiny ruky a ona konečně vystoupila. Já jsem ale nebyla dalšího pohybu schopna.

Takže kromě toho všeho můžu i za rozpad jejich rodiny. Nebo ne?

Ani za ty týdny, které jsem strávila mimo město, jsem nedokázala přijít na to, proč Rosalie tolik záleželo na tom, abych odjela. Musela tušit, že jediné, čeho tím dosáhne, bude ještě větší zhoršení v Carliině případu. Byla tak sobecká, že jí více záleželo na pověsti rodiny, než na dítěti, které vychovával její bratr?

Povzdechla jsem si a otevřela jsem dveře. Pohlédla jsem k ohromné bílé vile a vydala jsem se směrem k ní. Alice nechala dveře otevřené, takže jsem jimi pouze vešla dovnitř.

V domě bylo téměř mrtvolné ticho, zbytek rodiny, který právě nebyl v nemocnici, nejspíše seděl zalezlý v pokoji. Až po několika okamžicích jsem si všimla Alice, která stála opřená o kuchyňskou linku a zírala do prázdna.

„Po schodech nahoru, první dveře po pravé straně,“ řekla a já jsem se na ni podívala, jako kdyby se zbláznila. „Tam je pokoj pro hosty,“ dodala na vysvětlenou a já jsem pokývala hlavou. Poté jsem se vyšplhala o patro výš a vešla do zmiňované místnosti.

U jedné ze stěn stála postel pokrytá čistě bílým povlečením a na ní leželo černé triko a stejnobarevné kraťasy. Došlo mi, že to má být asi mé provizorní pyžamo.

Rychle jsem se převlékla a zalezla jsem pod peřinu. Příliš jsem nevěřila tomu, že se mi podaří usnout, nakonec jsem ale zabrala dříve, než se má hlava dotkla polštářů.

***

„Ty dneska nevstáváš?“ ozvalo se mi nad hlavou a já jsem rozevřela zalepená víčka. Nade mnou stála Alice s povytaženým obočím a zvláštní atrapou úsměvu na rtech.

„Kolik je hodin?“ zamumlala jsem místo odpovědi a opřela jsem se o lokty.

„Jedenáct,“ odvětila a opřela se o stěnu. „Emmett za chvíli vyráží do nemocnice, pokud chceš, můžeš jet s ním,“ řekla ještě a poté vyšla z místnosti. Její poslední slova mě dokázala dokonale probrat – z postele jsem přímo vyletěla a rychle jsem na sebe naházela své oblečení.

Když se mi podařilo doklopýtat do přízemí, Emmett již stál u dveří a netrpělivě podupával nohou o podlahu.

„Snídat nebudeš?“ zeptal se mě napůl vážně a napůl pobaveně. Jen jsem zavrtěla hlavou a společně s ním jsem se vydala k autu zaparkovanému na příjezdové cestě.

Pokud jsem si někdy myslela, že Alice jezdí jako blázen, bylo to jen proto, že jsem nikdy dříve nejela v autě, které by řídil Emmett. Cestu, která by za normálních okolností trvala více jak třicet minut, jsme zvládli za čtvrt hodiny.

Společně jsme vešli do nemocnice a našli jsme lékaře, který nám poradil, ve kterém pokoji máme Car hledat.

Jedna věc mě ale zarazila. Na chodbě a, jak jsem později zjistila, ani u Carlie v pokoji nikdo z Cullenových nebyl, dokonce ani Edward ne, což nevěštilo nic dobrého. Ten by se od Carlie za normálních okolností ani nehnul.

„Jdi tam první, já tu počkám,“ nabídl mi Emmett a já jsem vděčně přikývla. Vzala jsem za kliku a vešla jsem do pokoje s číslem 338.

„Teto!“ vykřikla Carlie dřív, než se mi vůbec podařilo zavřít dveře a obdařila mě zářivým úsměvem, čímž vystavila na obdiv dvě řady čistě bílých zoubků. Rozhodně bylo vidět, že je jí již mnohem lépe.

„Ahoj, Car,“ pozdravila jsem ji a přešla jsem k posteli, abych jí mohla vtisknout pusu na tvář. „Jak ti je?“

„Dobře. Noha už mě nebolí, ale hýbat s ní stejně nemůžu,“ vysvětlila mi a nakrčila nos, aby tím dala najevo, jak příšerně otravná tato skutečnost je.

„Za pár týdnů již budeš zase běhat,“ ubezpečila jsem ji, ale při těch slovech se mi sevřelo hrdlo. Nikdo z nás netušil, co bude za pár týdnů a zdálo se až pošetilé nad tím teď přemýšlet.

„Snad,“ přitakala a znovu se pousmála.

Za mými zády vrzly dveře a Carlie mě ihned dalším radostným výkřikem informovala o tom, kdo je ten nově příchozí.

„Tatí!“ Divila jsem se, že na té posteli rovnou nezačala poskakovat radostí.

Otočila jsem se a podívala jsem se na Edwarda, který stál mezi dveřmi, s prázdným výrazem ve tváři.

Velmi Vám děkujeme za přenádherné komentáře u minulé kapitoly. Jsme potěšeny tím, že jste si na povídku vzpomněly i po kratší pauze a znovu jsme se tu setkaly v plném počtu. Doufáme, že i dnes tu zanecháte komentář, kterým nám dodáte chuť i sílu do psaní. Jste báječné! :)

Kapitolka je tu o něco dříve, a já bych se měla omluvit ze její kvalitu. Nebudu se vymlouvat ani na svou chřipku a ani na nedostatek nálady a času na psaní. Prostě a jednoduše, tuhle kapitolu jsem lépe napsat nedokázala.

Autor: DarkFireflies (Shrnutí povídek), kajka007, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Srdce je nejlepší kompas - 27. kapitola: