Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Srdce je nejlepší kompas - 23. kapitola

07.01.2012 (16:15) • DarkFireflies, kajka007 • FanFiction na pokračování • komentováno 31× • zobrazeno 4393×

Z nepříjemných myšlenek mě vytrhlo zavibrování mobilu. Postavila jsem se na nohy, které jsem měla jako z rosolu, abych si mohla z kapsy džínsů vyndat telefon. Harry mě v tichosti pozoroval a já jsem mu gestem ruky naznačila, ať chvilku počká.

Pohlédla jsem na poblikávající displej. Číslo, které mi volala, jsem neznala, proto jsem na okamžik zaváhala, než jsem hovor nejistým stiskem zeleného tlačítka přijala.

„Prosím?“ zamumlala jsem do telefonu a přešla jsem do rohu místnosti. Nerada jsem telefonovala, když byl u toho přítomen někdo jiný.

Na okamžik bylo sluchátko hluché, nebylo v něm slyšet nic, jen nepravidelné oddychování. Pak se ozval zvláštní zvuk připomínající kňučení nešťastného štěněte.

„B-Bello?“ ozvalo se poté. Hlas oné osoby na druhé straně mi byl svým způsobem povědomý, ale nejdříve jsem ho nedokázala nikam zařadit. Byl zvláštně zastřený a tichý, až nepřirozeně chraplavý.

„Bello,“ zopakovala osoba a mně v tu chvíli došlo, s kým mám tu čest. Ten hlas patřil Alice. Veselý a bezstarostný tón byl pryč a mě při tom jediném slově polil studený pot. Věděla jsem, že pokud je Alice takhle vyvedena z míry, muselo se stát něco hodně vážného.

„Alice, stalo se něco?“ vyhrkla jsem místo pozdravu. Ani mě v tu chvíli nenapadlo myslet na to, odkud má mé nové číslo. Moje mysl byla příliš zaneprázdněna – před očima se mi míhaly katastrofické scénáře všeho, co se mohlo stát.

„Stalo.“ Přidušeně vzlykla a znělo to tak, že v sobě hledá odvahu na to, aby mi řekla pravdu. Na rukou mi naskočila husí kůže.

„Je něco s Carlie?“ zeptala jsem se hlasem, ze kterého zaznívalo čisté zoufalství… A možná i trocha hysterie.

„Carlie je v… Carlie je v nemocnici, Bello. Je to moje chyba, nechala jsem ji -“

„Co je jí?“ přerušila jsem ji tiše. Připadala jsem si, jako bych se právě propadala do té nejčernější noční můry. Myšlenky mi v hlavě neuspořádaně poletovaly, já ale nebyla schopna zachytit jedinou z nich. Jedno jsem ale chápala. Carlie, ta rozkošná a nevinná holčička, byla v nemocnici.

„Má otevřenou zlomeninu holenní kosti, dost ošklivou. Víc nevím, teď je na sále,“ vychrlila ze sebe Alice na jediný nádech, jako by to už chtěla mít za sebou. Po jejích slovech se mi na okamžik ulevilo. Carlie měla zlomenou nohu, nic, na co by se umíralo. Ale byla na sále a to znamenalo, že to není obyčejná zlomenina.

„J-já… Přijedu tam,“ řekla jsem dříve, než jsem si vůbec dokázala uvědomit význam těch slov. Poté jsem bez dalšího slova zavěsila.

Cítila jsem primitivní potřebu být Carlie co nejblíže a vědět, že jí nehrozí žádné vážné nebezpečí. Nic jiného najednou nemělo význam – věděla jsem, že mě teď potřebuje více, než kdy dříve. A to bylo hlavní.

„Co se stalo, Bello?“ zeptal se Harry, který ještě stále seděl na sedačce. Když jsem si teď vzpomněla na náš rozhovor, připadal mi roky vzdálený, přitom nás od něj dělilo jen několik krátkých minut.

„Carlie... Ona je v nemocnici.“ Když jsem ta slova vyslovila nahlas, nedokázala jsem se ubránit slzám, které čekaly na mou slabou chvíli, na chvíli, kdy by se mohly dostat ven. Harry se na mě podíval rentgenovým pohledem a teprve potom promluvil.

„Chceš jet za ní.“ Nebyla to otázky, bylo to konstatování. Ať jsem chtěla nebo ne, Harry mě znal dost dobře na to, aby dokázal alespoň trochu předvídat a odhadovat mé reakce. I dnes se trefil.

Jen jsem chabě přikývla na znamení souhlasu a on se okamžitě postavil na nohy.

„Tak v tom případě si dojdi pro věci a jedeme.“ Uslzenýma očima jsem se na něj podívala a nechápavě jsem zakroutila hlavou. „Odvezu tě, v tomhle stavu řídit nemůžeš. Navíc, já jsem tady ten, který zná cestu,“ objasnil mi a povzbudivě se na mě usmál.

Asi ani netušil, jak velkou sílu mi jeho úsměv dodával. Dával mi naději, že nakonec možná vše bude v pořádku.

Rychle jsem našla kabelku a oblékla jsem si bundu a poté jsme se rychlým krokem vydali k autu.

„Je to dlouhá cesta?“ zeptala jsem se, když jsem si zapínala bezpečnostní pás, protože jsem neměla absolutní ponětí o tom, jak vzdálené je toto místo od Forks.

„Ne. Když sebou hodíme, za hodinu bychom tam mohli být,“ odpověděl a vycouval ze svého parkovacího místa. Já jsem se zavrtala hlouběji do sedačky a opřela jsem si hlavu o sedačku.

Snažila jsem se příliš nepřemýšlet, ale když jsem seděla schoulená v rychle jedoucím autě a pozorovala stromy, které jakoby kolem nás jen prolétaly, bylo těžké nepopustit uzdu fantazii a myšlenkám, navíc když mě tolik sžírala nejistota a strach.

Bála jsem se tolik, jako jen jedinkrát v životě, jako tenkrát, když jsem otevřela oči v nemocnici a nevěděla jsem, co se stalo s mým dítětem. Tenkrát přišla krutá rána, bolest a nejistota, která mi nedovolila věřit v nadějné zítřky… Ale to přece neznamenalo, že to tak musí nutně dopadnout i tentokrát. Ba naopak – vždyť po takové hoře nešťastných náhod bych si vyslechnutí jedné dobré zprávy zasloužila.

Když konečně auto zastavilo před velkou, bíle natřenou budovou nemocnice, přímo jsem z auta vylétla. Běžela jsem tak, jak mi to mé nohy dovolily, a nezpomalila jsem ani ve chvíli, kdy jsem překročila práh nemocnice.

Hnala jsem se chodbou, podrážky mi na čisté a kluzké podlaze vrzaly, ale já jsem to nevnímala.

Pak jsem před sebou uviděla dveře, na kterých se skvěla velká modrá tabulka, na níž stálo velkým tiskacím písmem Oddělení chirurgie. Nadechla jsem se a sáhla jsem po klice.

Dostala jsem se do další chodby. Zde již zdi nebyly bílé, ale světle modré. Stálo tam několik židlí a na konci chodby byla dvě bílá křesla a dvoje dveře. Před jedněmi z nich nejistě postávaly dvě osoby. I z dálky jsem jasně poznávala, kdo to je.

Přišla jsem blíže k nim. V tu chvíli mi bylo úplně jedno, jestli mě odsuzují za to, co jsem udělala. Bylo mi jedno, jestli mě teď zpraží nenávistným pohledem a pošlou mě pryč. A také mi bylo úplně ukradené, jestli mě seřvou.

I tak jsem ale znejistěla, když se pohledy Alice a Emmetta upřely na mě. Oba na mě pohlíželi nic neříkajícím pohledem.

Můj pohled ale sjel na Emmettovo triko. Nejspíše bývávalo bílé, ale teď bylo pokryté rudými skvrnami od krve. I na rukou měl zaschlou krev…

Zatočila se mi hlava a na malý okamžik jsem si myslela, že sebou snad seknu o zem. Někdo mě ale chytil za rameno a tím mě alespoň částečně podepřel. Před očima jsem měla černo, takže jsem musela párkrát mrknout, než jsem dokázala rozeznat obrysy tváře oné osoby. Byla to Alice.

„Jsi v pořádku?“ zeptala se hlasem, v kterém jsem neslyšela žádnou nenávist. Tak nějak jsem očekávala, že se se mnou Alice odmítne bavit a proto mě její přátelský, i když dost ztrápený tón překvapil.

„Jsem. Kde je Carlie?“ Alice sklopila pohled a přejela si rukou po tváři.

„Ještě je pořád na sále. Už to trvá hrozně dlouho. Co když je něco špatně, Bello? Co když se jí stalo ještě něco jiného, čeho jsme si my a ani doktoři nevšimli?“ Bylo zvláštní, když teď Alice vyslovila všechny mé obavy nahlas. Jakoby najednou nabraly na vážnosti a zněly tak skutečně.

Nevěděla jsem, co bych měla Alice říct, když jsem se i já obávala toho samého. Neměla jsem pro ni žádná slova útěchy.

„Můžeme doufat, že jsou takové obavy neopodstatněné,“ řekla jsem polohlasem a dřepla jsem si na jednu ze židlí. Obličej jsem si složila do dlaní a vzhlédla jsem až ve chvíli, kdy se ozvalo slabé cvaknutí dveří. Do chodby vstoupil Harry.

„Tak co?“ zeptal se mě a já jen pokrčila rameny. Neměla jsem sílu vysvětlovat, že sama nevím, co s Carlie vlastně je. Harry se s těžkým povzdechem posadil vedle mě a chytl mě za ruku, čímž mi beze slov poskytl podporu, kterou jsem tolik potřebovala.

Dalších několik desítek minut jsme strávili v tichosti. Všichni jsme pohled upírali na ručičku hodin, které visely na stěně.

Pak se opět otevřely dveře a mně se na okamžik sevřelo srdce.

Byl to Edward.

Rychlým krokem mířil přímo k nám, pohled ale upíral na Alice. Možná už mi přeskočilo, ale zdálo se mi, že jeho duhovky jsou černé. Obličej měl zkřiven v bolestném úšklebku.

Kupodivu se na nic neptal. Nevěděla jsem, zda mu Alice volala a řekla mu vše do telefonu, ale připadalo mi to jako logické vysvětlení. Navíc, já jsem nebyla schopna nad něčím takovým přemýšlet. Mou mysl zaměstnávala jen a jen Carlie.

Poté ale Edward střelil pohledem ke mně a já jsem ztuhla. Okamžik na mě jen tupě hleděl s nečitelným obličejem. Pak pohledem sklouzl níže. Nejdříve jsem nechápala, na co tak dlouho upírá svůj pohled, ale pak jsem pochopila. Rychle jsem pustila Harryho dlaň a založila jsem si ruce na hrudi.

Edward se posadil vedle mě a předklonil se. Nešťastně si stiskl kořen nosu a já ho jen beze slova pozorovala. Odhodlávala jsem se k tomu, abych něco řekla, ale přitom jsem nevěděla, co bych vlastně měla říct. Měla bych se omluvit? Jistě, to by bylo na místě, ale teď na to nebyla zrovna vhodná chvíle.

Nevím, co mě to napadlo, ale v tu chvíli mi to přišlo jako jediné správné řešení. Natáhla jsem ruku a jemně jsem Edwarda pohladila po zádech. Byl to letmý dotek, kterým se mu snažila dát najevo, že mu rozumím, že rozumím jeho strachu. Že v tomhle není sám, ale jsme na to dva.

Dříve, než by stihl nějak zareagovat, otevřely se jedny ze dvou bílých dveří a vyšel z nich lékař v bílém plášti...

Zvláštní kapitola, já vím...
Velice vám děkujeme za komentáře u minulé kapitolky, ani nevíte, jak velmi nás těší. Doufáme, že i dnes tu zanecháte komentář s názorem. :)

Další kapitolku píše Kajka... Bude Carlie v pořádku?

Autor: DarkFireflies (Shrnutí povídek), kajka007, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Srdce je nejlepší kompas - 23. kapitola: