Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Srdce je nejlepší kompas - 21. kapitola

27.12.2011 (20:30) • DarkFireflies, kajka007 • FanFiction na pokračování • komentováno 30× • zobrazeno 4352×

21. kapitola

„Bello!“ uslyšela jsem za svými zády známý hlas.
Rychle jsem se otočila a pohlédla jsem do očí příchozího.

„Harry,“ opáčila jsem chladně. „Co tu chceš?“ Svraštil jedno obočí a na krátký okamžik se zahleděl na špičky svých okopaných a časem zašlých tenisek.

„No… Potřeboval bych si s tebou promluvit. Nebudu tě zdržovat dlouho.“ Pousmál se, ale do očí se mi nepodíval. Dál jen nezaujatě hypnotizoval své boty.

„Dobře,“ řekla jsem dříve, než jsem si stačila uvědomit, co dělám. Byla jsem zmatená – vůbec jsem netušila, co tu může Harry vlastně chtít. Dokonce jsem ani nedokázala odhadnout, jestli je ten jeho přátelský výraz pouze maskou, kterou za okamžik odhodí, nebo jestli vážně přijel v dobrém.

Silně jsem o tom pochybovala. Byla jsem si jasně vědoma toho, že jsem ho svými slovy minule nejen rozčílila, ale také urazila a on, jako typicky ješitný chlap, na ně teď asi nebude kladně reagovat. Ale když se to tak vezme, bylo mi to docela jedno. Moje vnitřní já bylo tak poničené, že se ani nedokázalo obávat někoho, jako byl Harry. On nebyl ten, kdo by mi dokázal v té mé otupělosti ublížit ještě více.

Pomalu jsem přešla ke dveřím a s odemykáním dveří jsem si dávala pořádně načas. Kvůli němu jsem rozhodně spěchat nechtěla. Navíc mi najednou vzpomínka na jeho rozčílený obličej připadala svým způsobem vtipná.

Když se dveře konečně s cvaknutím otevřely, vešla jsem dovnitř v domnění, že Harry půjde za mnou. Ten ale stál přede dveřmi a váhavě hleděl na práh, jako by se bál, že se změní v příšeru a okouše mu boty, které si očividně poslední dobou velice rád prohlížel.

„To si vážně chceš tak nutně povídat venku?“ zeptala jsem se nechápavě. Závan chladného větru ovanul mou tvář a já se mírně zachvěla.

Harry se konečně pohnul a vešel dovnitř. Počkala jsem, než si odloží kabát, a pak jsem se rychlým krokem vydala do obývacího pokoje. Harry šel v mém těsném závěsu.

„Dáš si něco k pití? Čaj, kafe-“

„Nedám si nic, nehodlám tě tu dlouho zdržovat. Jen si myslím, že bychom si měli promluvit.“ Usadil se na sedačku a upřel na mě pohled svých hlubokých očí.

„O čem?“ zeptala jsem se nechápavě a posadila jsem se vedle něj.

„No… Asi bych měl začít omluvou. Stydím se za to, jak jsem se kdysi zachoval. Nechal jsem tě samotnou, když jsi mě potřebovala nejvíce a nikdy mě to nepřestane mrzet. V životě jsem udělal mnoho špatných věcí a vím, že tahle z nich byla nejhorší. Když jsem o tom přemýšlel… Je neuvěřitelné a zároveň hrozně bolestné, když si představím, že tu teď mohla pobíhat má dcera. Tedy vlastně naše dcera. A věř mi, že bude peklo s tímto hříchem žít, ale já to přijímám. Zasloužím si to.“ Proud slov na okamžik polevil a on se zhluboka nadechl. Jeho tvář byla mírně zkřivena v bolestném úšklebku.

„Ne-“ Nenechal mě dopovědět ani jediné slovo. Natáhl ruku a přiložil mi prst na ústa, čímž mi naznačil, abych dál nemluvila.

„Nejenom, že jsem ti ublížil tenkrát a nechal jsem tě samotnou, ale pak jsem to udělal znovu… Znovu jsem ti ublížil. A nejen to. Vyhrožoval jsem ti. Nevím proč, neměl jsem to v plánu, ale když jsem viděl, jak chladně a odtažitě se ke mně chováš, měl jsem najednou zvláštní nutkání udělat něco… Promiň. Ani si nedokážeš představit, jak šíleně mě to všechno mrzí.“ Povzdechl si a pak jeho monolog na okamžik utichl. Nejspíše mi dával čas na to, abych jeho slova vstřebala.

„Řekni mi, co čekáš? Že ti teď řeknu, že je vše v pořádku, že jedna omluva spraví vše, co jsi udělal? Navíc… Proč až teď? Proč jsi s tou svojí omluvou, nebo divadelní scénkou, nebo co to vlastně bylo, nepřišel dříve?“ Povzdechla jsem si a na okamžik jsem se odmlčela.

Nevěděla jsem, co bych mu na to měla říct. Jediné, co jsem dokázala vnímat, byla tupá bolest, která se rozlévala mým žaludkem. Na paměti mi vyvstávaly vzpomínky – zapomenuté, o to víc ale bolely. Moc dobře jsem věděla, z jaké doby pochází.

Obrazy, které mi poletovaly hlavou a způsobovaly mi tepavou bolest v oblasti spánků, se stávaly čím dál tím živějšími a donutily mě, abych zavřela oči.

Přála jsem si jediné – aby se zase vrátily do koutku mé mysli, kde by se opět schovaly do toho nejskrytějšího koutku a zůstaly tam…

Mé přání ale nebylo vyslyšeno a já jsem se proti své vůli nechala strhnout vzpomínkou na událost, která se udála před necelými dvěma lety…

S námahou jsem rozlepila víčka a několikrát jsem zamrkala. Víčka jsem měla ztěžklá a slepená, do očí mě navíc uhodilo prudké světlo.

Pokojem se rozléhal nepříjemně pípavý a mně navíc absolutně nepovědomý zvuk. Zvědavost mi nedala jinou možnost, a tak jsem se jemně opřela o loket a pokusila jsem se nadzvednout na posteli. Při prvním pokusu jsem jen jemně sykla bolestí, ten druhý již byl úspěšnější.

Roztěkaným pohledem jsem přejela po místnosti. Naskytl se mi pohled na čtyři bíle vymalované stěny a stejně zbarvené dveře. Když jsem následně s velkou námahou pootočila hlavu, zahlédla jsem zdroj nepříjemného zvuku, který mi tak lezl na nervy. Velký přístroj… Nemocniční přístroj.

Já byla v nemocnici?

Položila jsem si hlavu zpět na polštář a jediné, co jsem si dokázala uvědomit, bylo, že mám nejspíše příšerně vytřeštěné oči. Mou hlavou kolovala jediná otázka: Co tu dělám?

Přístroj najednou zapípal ve zvláštním dvojtaktu a mě polil studený pot. Pohledem jsem sklouzla ke svému bříšku, které sice bylo vyboulené, ale už ne tolik, jak když jsem pod svým srdcem nosila dítě. Své dítě.

Mé srdce se rozeběhlo jako o závod, s každým úderem jakoby do ztichlé místnosti zašeptalo: Kde je?

Dveře se otevřely a do nich vešel lékař. Vypadal dost mladě, řekla bych mu takových třicet, možná ani to ne. V dlaních držel nějaký list a já viděla, že se mu ruce klepou. Celý vypadal dost nervózně. Bylo to snad jeho nedostatečnou lékařskou praxí a s ní spojenou nervozitou, nebo se obával mé reakce na zprávu, kterou mi přišel oznámit…

„Takže slečna se konečně probrala,“ zamumlal a já si všimla toho, že ta slova nebyla mířená ke mně, spíše jakoby si je zamumlal do vzduchu jen proto, aby nabral ztracenou jistotu.

A pak na mě pohlédl. V jeho očích jsem viděla změť pocitů – hlavní emoce, která jako uhašený plamínek plápolala v jeho očích, byla lítost. Hluboká a upřímná.

Mým tělem projela vlna třasu. Nemusel nic říkat. Jeho pohled řekl víc, než tisíc slov. Připadala jsem si jako vhozena do ohně. Tupá bolest se rozlévala mými žílami.

Tohle byl konec. Pro mě to byl konec všeho…

„Bello?!“ Harryho znepokojený hlas mě vrátil zpět do reality. Cítila jsem, jak mi jeho pevné ruce jemně třesou s ramenem. Otevřela jsem oči a neubránila jsem se zvláštnímu pocitu úlevy, který mi přejel po páteři.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se potichu a upřeně si mě prohlížel.

„Jo, jasně že jsem.“  Přejela jsem si dlaní po čele a chytla jsem se za kořen nosu.

„Nevypadáš na to,“ pronesl ironicky a nevesele se zasmál. „Ale ne, vážně ti je dobře? Jsi bílá jako stěna.“

„Ano, vážně mi je dobře.“ Nebyla to tak úplně pravda. Ačkoliv ale nezmizel nepříjemný pocit v žaludku, který se mi tam před několika týdny usídlil, cítila jsem se i tak volně, když mě nezžírala bolest, kterou mi před okamžikem způsobila má vlastní vzpomínka.

Jediné, co mi nebylo jasné, bylo, jak jsem mohla na tak důležitou a bolestnou část své minulosti zapomenout, vymazat ji z paměti. To přece nebylo dost dobře možné. Odůvodnění mě napadalo jediné – nejspíše jsem si v těch několika zoufalých týdnech po potratu, kdy jsem nebyla schopna normálně fungovat, svou mysl obrnila a podařilo se mi z ní vytlačit myšlenku, která mě v těch chvílích asi musela bolet ze všeho nejvíce. Ale říká se, že si nás minulost najde… A já jsem si byla jistá, že o tom zrovna já vím více, než kdokoliv jiný.

„No… O čem jsi mluvil?“ zeptala jsem se Harryho, ještě stále trochu vyvedena z míry, a pokusila jsem se nevěnovat svou pozornost ničemu jinému, pouze jeho slovům.

„Říkal jsem, že… Bello, vážně, celé mě to hrozně mrzí. Pokus se mi to odpustit.“ Mluvil tichým hlasem, tak zvláštně zlomeným a přidušeným, svým způsobem i upřímným. Jeho hlas zněl tak, jako ještě nikdy a já měla pocit, že bych se pomocí něj a jeho očí dokázala v téhle zamotané a absurdní situaci dostat až do jeho nitra.

Jako bych najednou porozuměla jeho složitému já, jeho spletitým myšlenkovým pochodům a jeho zvláštnímu chování, které mi za dob našeho manželství nedávalo spát a tolik mě trápilo.

Změnil se – to bylo patrné. Ani tak jsem ale po jeho slovech nedokázala věřit, že ho všechno to, co se stalo i nestalo, trápí. Když jsem ho ale viděla sklíčeného sedět na sedačce, bylo najednou tak lehké věřit mu.

Ačkoliv jsem ho tolikrát proklínala a tolikrát jsem sama před sebou prohlašovala, že Harryho z celého srdce nenávidím, věděla jsem, že to není a ani nikdy nebyla pravda.

Za smrt našeho dítěte nemohl – věděla jsem to dnes a věděla jsem to i dříve, jenže v těžkých chvílích jsem prostě potřebovala vinu na někoho hodit a on byl ideální objekt. Ale copak jsem mu mohla vyčítat něco, za co vůbec nemohl?

Ne, nemohla. Ba naopak. Sama sobě bych měla vyčítat to, jak necitelně jsem mu sdělila smrt naší holčičky i to, jak jsem ho ničila svými bezcitnými slovy.

Ale teď, když mi tohle všechno došlo, jsem neměla nejmenší představu, co bych teď měla dělat. Chtělo se mi brečet i smát, ta první varianta ale nakonec zvítězila. Z oka se mi vykutálela slza a při pohledu na Harryho jsem viděla, že nejsem jediná, kdo je tu s rozumem v koncích. I jemu se v očích leskly slzy, ale snažil se je častým mrkáním udržet na svém místě.

Ať už byl jakýkoliv, rozhodně nebyl bezcitný. A právě v tuto chvíli byl jediný, který mi rozuměl a dokázal se mnou soucítit. Bezmyšlenkovitě jsem natáhla dlaň a chytla jsem ho za ruku, kterou měl volně složenou v klíně.

Trochu překvapeně na mě pohlédl, ale nic nekomentoval a já za to byla ráda. Bylo pro mě jednodušší, když jsme prostě jen seděli a já měla alespoň na okamžik v duši pocit klidu. Věděla jsem, že i Harry toho z mého chování pochopil více, než by mu řeklo tisíc mých slov.

Znal mě. Ať jsme chtěli nebo ne, stále v nás zůstávaly ty společně strávené roky.

„Harry?“ zamumlala jsem. „Jak jsi mě tu vlastně našel?“ Zvědavost byla silnější, než já, a mně přišlo, že právě tato otázka je tu dost na místě.

„No.“ Nervózně si rukou prohrábl slepené vlasy a dost zvláštně našpulil ústa. „Vlastně jsem k tomu dostal instrukce, dalo by se říci.“

„Nerozumím.“ Nechápavě jsem zakroutila hlavou a nakrčila jsem obočí.

„Hledal jsem tě u rodiny tvého přítele, nebo jak to mezi sebou vlastně máte-“

„Jen to ne,“ vyhrkla jsem, ale on má slova ignoroval.

„Tam mi poradili, kde bych tě mohl hledat, i když jsem se díky nim nejdříve dostal na úplně druhou stranu města.“ Ušklíbl se. „A kromě toho jsem se taky dozvěděl… Slyšel jsem o Carlie. Bello, já vím, že je to pro tebe těžké, ale měla bys jim pomoct, už kvůli tomu děvčátku. To za nic nemůže.“ Zkřivil tvář a stiskl mi ruku.

„J-já vím.“ Sklopila jsem pohled, abych se mu nemusela dívat do tváře, a pak jsem pokračovala: „Ono je to složité.“

„Já ti samozřejmě nemůžu mluvit do tvých rozhodnutí, ale moc dobře vím, že pokud jim nepomůžeš, budeš si to vyčítat až do soudného dne.“ Tiše jsem si povzdychla. Měl pravdu a já jsem to věděla, ale nemohla jsem ho poslechnout a vrátit se. Prostě to nešlo.

„Nemůžu se jen tak najednou vrátit a oznámit jim, že budeme ten můj zkrat ignorovat a pokračovat v té naší hře dál,“ opáčila jsem a Harry na to zareagoval povzdechnutím.

„A proč by to takhle nešlo? Měla jsi plné právo na to, abys udělala to, co jsi udělala. A o to, jak by na tvůj návrat reagovali, se nestarej. Je to jejich věc. Děláš to kvůli Carlie, ne kvůli nim,“ argumentoval a s každým slovem se mu na tváři objevoval širší úsměv.

V jistých věcech měl pravdu.

Podařilo se mu nalomit mé rozhodnutí. Představa toho, že bych mohla Carlie nakonec přece jen pomoct, byla pro mě více než lákavá…

Vím, dnešní kapitola nestojí za nic. Poslední dobou prostě nedokáži napsat nic smysluplného. Omlouvám se Vám za to. Jinak, kapitola je asi o 600 slov delší, než píši normálně - bohužel, rozepsala jsem se. :D

Jinak samozřejmě děkujeme za komentáře u minulé kapitoly a doufáme, že i dnes tu zanecháte komentář se svým názorem. :)

Autor: DarkFireflies (Shrnutí povídek), kajka007, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Srdce je nejlepší kompas - 21. kapitola: