Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Srdce je nejlepší kompas - 19. kapitola

10.12.2011 (15:15) • DarkFireflies, kajka007 • FanFiction na pokračování • komentováno 34× • zobrazeno 4928×

19. kapitola

Dny pomalu plynuly a stávaly se z nich týdny. Čekala bych, že postupem času bude nepříjemný pocit v mé hrudi slábnout a jednoho dne třeba vyšumí úplně. Spíše se mi ale zdálo, že je to opačně.

Z nepříjemného pocitu se stávala bolest a s narůstající bolestí se ve mně hromadil i vztek. Byla jsem naštvaná sama na sebe. Nesplnila jsem slib, který jsem Edwardovi dala. Nepomohla jsem Carlie, která to tolik potřebovala. Nechala jsem je oba napospas osudu, který byl v plánování jejich životních cest až neskutečně přísný a důsledný.

Právě to na tom bylo nejhorší. Nejen, že jsem zklamala sama sebe, ale také dva lidi, na kterých mi proti mé vůli záleželo. Oba mě museli tolik nenávidět… A i toto vědomí mě pálilo. Při pomyšlení na to, jak jsem je musela zklamat, mi bylo úzko.

Mnohokrát jsem měla nutkání porušit slib, který jsem dala Rose, a vrátit se. Věděla jsem, že nemůžu. Ne snad proto, že by pro mě tolik znamenalo slovo, které jsem dala té protivné blondýně, ale proto, že bych se nedokázala vrátit zpět a jen tak se opět objevit Edwardovi na očích.

Co by mi řekl na můj odchod? Křičel by na mě? Vztekal by se? Nadával by mi? Možná… Možná by mi na to ale neřekl nic, a to by byla ta vůbec nejhorší varianta. Znamenalo by to, že už mu ani za ta slova nestojím. Že jsem ho nejspíše zklamala více, než si vůbec dokážu ve svých pochmurných myšlenkách představit.

Mírně jsem zaklonila hlavu a pohlédla jsem na oblohu. V tom mi ale bránila hustá clona našedlých a nevábně vypadajících mraků, které připravovaly obyvatele městečka na blížící se déšť. Podnebí bylo tak podobné, vlastně téměř identické s tím, na které jsem si zvykla ve Forks… Z jedné strany mě to uklidňovalo. Bylo to snad to jediné, co se nestihlo změnit a navíc mi to dodávalo prazvláštní pocit jistoty, který se ale propojoval s beznadějí, kterou produkovala má duše.
Ačkoliv jsem si mohla namlouvat, že se nic nezměnilo, že je všechno při starém, nebylo. Všechno se změnilo. K horšímu.

Oči mi samovolně sklouzly dolů a začaly nepřítomně přejíždět po okolí. Rozhlížely se v marné naději, že zahlédnou to, co chtějí. Jenže neviděly nic a já si připadala jako slepá. Chtěla jsem být. Nemusela bych se pak koukat na tu spoušť, kterou jsem způsobila.

Procházet se po okolí… To bylo to jediné, co jsem byla schopná dělat. Na nic jiného jsem neměla sílu. Jen jsem našlapovala na zmrzlý led, který pokrýval celý povrch chodníků i cest a nechávala jsem své zmatené myšlenky, aby si dělaly, co chtějí.

Najednou jsem se zastavila. Nejdříve mi samotné nedocházelo proč, ale pak jsem koutkem oka zahlédla různobarevně natřený plot. Plot, kterým bylo obehnané malé dětské hřiště.

Bylo téměř opuštěné a nevypadalo to, že by ho někdo udržoval – dlouhá zelená stébla trávy, která byla navíc přešlá silným nočním mrazem, by mi mohla sahat až někam ke kolenům. Dětská klouzačka byla v půli zlomená, malá prolézačka byla zdevastovaná. Jediné, co ještě stálo, byla houpačka. Dříve nejspíše bývala bleděmodrá, teď ale byla zbarvena do nevábné šedi.

Stačil ale jeden jediný bližší pohled, abych zjistila, že hřiště zas tak opuštěné není. Na houpačce bez hnutí seděla malá dívka a nepřítomně hleděla do dálky. Oči se jí leskly a měla je opuchlé od pláče. I přesto, že byla třeskutá zima, měla na sobě pouze lehký bílý svetřík, který ji v žádném případě nemohl zahřát. Tváře měla červené a dlouhé zlaté lokýnky se jí vlnily na zádech a tvořily zlatavý, volně spadající vodopád. V ruce žmoulala něco bílého, co jsem nedokázala z dálky identifikovat. Byla rozkošná, ale svým způsobem mi pohled na její zkroušenou tvář způsoboval bolest.

Bezmyšlenkovitě jsem přišla blíže a následně jsem otevřela zrezivělá vrátka vedoucí k hřišťátku. Pomalu jsem přistupovala blíže k houpačce. Děvče mě zaregistrovalo až v okamžiku, kdy jsem stála jen několik centimetrů od ní. Vyplašeně se na mě podívala a rozvzlykala se ještě více.

„Pššt, neplakej,“ zašeptala jsem. „Co tu děláš v takové zimě?“

„J-já č-čekám na m-maminku.“ Vyplašeně si mě prohlížela a pak hlasitě škytla.

„A kdepak máš maminku?“ Snažila jsem se mluvit co nejklidnějším hlasem. Nechtěla jsem ji vylekat ještě více.

Ale ona na mou otázku zareagovala pouze další vlnou slz, které se jí rozeběhly po rudých tvářích. Zuby jí o sebe drkotaly a vytvářely skřípavý zvuk. Rychle jsem ze sebe sundala zimní bundu a přehodila jsem ji dívce přes ramena, doufajíc, že jí to alespoň trochu zahřeje. Podívala se na mě s vděkem v očích a pak pootevřela ústa, jako by chtěla něco říct, nic z nich ale nevyšlo.

„Já nevím, kde maminka je. Ztratila se mi.“

„Uklidni se,“ chlácholila jsem ji polohlasem a dlaní jsem jí jemně pohladila po rameni. „Jak se jmenuješ?“

„Bonnie,“ zamumlala.

„Nemusíš se bát, Bonnie, pomůžu ti maminku najít.“ Mrkla jsem na ni a jí se v obličeji zmáčeném od slz objevil plachý, ale upřímný úsměv.

„Ale jak?“ zeptala se mě a úsměv z její tváře ihned zmizel. Zakryla ho za clonou pochybností, která se jí pomalu rýsovala v obličeji.

„Musíš mi říct, kde jsi viděla naposledy,“ poradila jsem jí.

„No přece tady,“ řekla a nechápavě zakroutila hlavou. Tohle gesto mi připadalo tak známé… A opět mé myšlenky přivedlo do koutů mé mysli, kam jsem si zakázala lézt. Zatřásla jsem hlavou, abych se zbavila obrazu rozesmátého, hnědovlasého děvčátka.

„Tady? Jako tady v parku?“ Bonnie jen souhlasně přikývla.

„Pak jsem se ale běžela podívat k rybníku a poté už jsem ji nemohla najít.“ Rukou ukázala k něčemu, co jsem já osobně za rybník nepovažovala.

„Tak to už tě jistě hledá. Pojď, porozhlédneme se tu, třeba se nám ji podaří najít.“ Natáhla jsem k ní ruku, ale vypadalo to, že je Bonnie na vážkách. Nedivila jsem se jí. Byla jsem pro ni úplně cizí žena, která k ní prostě najednou přiběhla a mermomocí se jí snažila pomoct. I mně to připadalo vadné, ale nedokázala jsem si pomoct. Prostě jsem se nedokázala zbavit reflexů a přirozeností, kterým jsem si navykla a které v posledních týdnech ještě zesílily.

Bonnie na mě jen dál hleděla. Tiše jsem si povzdechla a ona se mé ruky konečně chytila. Její ručka byla zmrzlá, ale jemná.

Beze slova jsme procházely parkem v marné snaze najít dívčinu matku. Protože byl ale Bonniin popis dost nepřesný a já se dozvěděla pouze to, že má její maminka blonďaté vlasy, bylo dost dobře možné, že i kdybych ji zahlédla, nepoznala bych ji.

„Bonnie!“ ozval se najednou za našimi zády ženský hlas. Obě najednou jsme se otočily a dříve, než se mi podařilo něco říci, již byla Bonnie uvelebena v náruči ženy, která byla podle všeho její matka. Té se v obličeji objevila směs úlevy a štěstí.

Štěstí… Ani netušila, jak ohromné štěstí ji potkalo, když se jí narodil takový andílek, jakým byla Bonnie. Netušila, jaké štěstí měla, když teď mohla držet v náruči své dítě a věřit ve svou budoucnost. To jsem já nemohla. Protože jsem přišla nejen o svou dceru, ale taky o Carlie, o kterou jsem připravila i Edwarda.

Náhlý pocit úzkosti opět otřásl mým tělem a já v tu chvíli chtěla jediné – být co nejrychleji pryč a nemuset již dále snášet pohled na štěstí, které prožívají jiní, ale které bylo mně samotné upřeno.

Svižným krokem jsem se rozešla k bráně, která sloužila jako východ. Možná se mi to pouze zdálo, ale slyšela jsem za sebou tiché volání.

Sotva jsem prošla bránou, rozeběhla jsem se. Nevěděla jsem kam, to mé nohy mě nesly. Proto mě ani nepřekvapilo, když jsem se najednou ocitla před domem, který mi krátce po příjezdu do města pronajala Rose. Chytla jsem se za bok a zhluboka jsem dýchala. Nebyla jsem zrovna sportovní typ a mé tělo nebylo na dlouhé běhy zvyklé.

Po několika chvílích, kdy jsem jen stála předkloněná uprostřed chodníku a vdechovala chladný odpolední vzduch, jsem pocítila, jak mi na rukou naskočila husí kůže.

Mělo to hned dva důvody.

Tím prvním byl jistě fakt, že jsem byla i přes zimu, která v okolí panovala, oblečena pouze v triku. Bundu jsem nevědomky nechala v parku poté, co jsem do ní Bonnie zabalila.

To ale nebylo tak zlé…

Před příjezdovou cestou bylo zaparkováno auto. Jeho nablýskaná černá kapota se v okolí polozbořených domů a zšedlých asfaltových cest krásně vyjímala. Mně ale stačil jediný pohled a můj žaludek udělal salto vzad.

Ne, neblázni, Bello. To nemůže být jeho auto, uklidňovala jsem se v duchu.

Pohledem jsem sjela na poznávací značku.

Ne, ne, ne. To není on. Co by tu asi dělal?

„Bello?!“ uslyšela jsem za svými zády známý hlas...

Ano, tohle byla ohromně nudná kapitola, která se mi vůbec nepovedla. :( Psala jsem ji v horečkách a s příšernou migrénou... A podle toho to také vypadá. ;)

Kdo je podle Vás ten „záhadný“ návštěvník? Řeknu Vám k tomu jen to, že nic nemusí být tak, jak to na první pohled vypadá. :)

Děkujeme za komentáře u minulé kapitoly a doufáme, že i dnes tu zanecháte svůj názor. :)

Autor: DarkFireflies (Shrnutí povídek), kajka007, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Srdce je nejlepší kompas - 19. kapitola: