Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Spřízněné duše 1. a 2. díl

19.10.2009 (14:30) • rebiseks • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2034×

1. kapitola.

Celý svůj život bych mohla popsat jedním výstižným slovem - Samota. Matka odešla od mého otce, když jsem byla hodně malá. Já tak vyrůstala v rozdělené rodině. Celý rok jsem byla u své matky a na prázdniny jsem jela na pár týdnů do malého zapadlého městečka jménem Froks. Nyní všechno bylo ale jinak, odmaturovala jsem a osamostatnila jsem se. Samota mi totiž nikdy moc nevadila. S mamou jsem si rozuměla, ale po tom co jsi našla Phila, už na mě neměla totik času, nikdy jsem ji to nevyčítala, protože jsem byla ráda že je šťastná. Tím jsme se ale hodně sobě vzdálili, já se odstěhovala k otci, abych jim dala prostor k dýchání, a s Charliem, to není už vůbec jednoduché. Já vím, je to můj otec, ale oba dva jsme samotáři a tak ten strávení čas, který jsme pro sebe měli, jsme trávili tak trochu oddělěně.

Nyní jsem ale odmaturovala s velmi dobrým prospěchem a tak jsem neměla až tak velký problém se dostat na Yell. Bylo to to, co jsem si přála. Co by jste taky ale čekali, od holky, která nemá skoro žádné přátelé a jediné, co dělá je, že chodí do školy a nebo se na ni připravuje.

Myslela jsem si, že samota, která mě provází mým životem mi není nijak na obtíž, spíš naopak.To jsem se ale zmýlila. Nyní stojím v prázdném bytě, pouze s jednou postelí, který mi má být útočištěm po dobu mého studia a samota na mě dolehla ve větší míře než jsem si myslela.

Jsem sama. Už ani Charlie se kterým jsem prohodila jednou za čas pár slov, tu není.

Tak tohle bude ještě hodně zajímavé.

Šla jsem se přihlásit do školy a zařídit všechny potřebné zaležitosti k tomu. Lidé si mě nevšímali. Jako bych byla neviditelná a já jim byla za jejich nevšímavost vděčná. Bylo to rozhodně něco jiného než malé město Forks, kde se vědělo, kde si kdo prdnul.

Když jsem si všechno zařídila, vrátila jsem se do svého bytu, který mi zařídil Charlie. Musím s tím ale něco udělat. Nic v něm nebylo jen postel no a malý kuchyňský kout, který nestál ani za řeč.

Týden zabydlování uběhl jako voda a já zítra musela do školy. Věděla jsem, že to bude něco úplně nového.

2. kapitola

Šla jsem na svou první hodinu psychologie a posadila se úplně dozadu, abych neupoutávala moc profesorovu pozornost. Nervama jsem byla tak mimo, že jsem si ani nevšimla, že si někdo ke mně přisedl, jako by kolem nebylo místa dost. Rozhlédla jsem se a zjistila, že opravdu celá učebna byla plná skoro k prasknutí. Věděla jsem, že prestižní způsob vyučování je velmi žádaný, ale nečekala jsem takový nával. Podívala jsem se na toho, kdo se vedle mě posadil a myslela jsem si, že se mi snad srdce zastaví nad tou krásou před mýma očima.

Všiml si, jak na něho koukám s otevřenou pusou a mírně se tomu usmál. Jestli jsem si myslela, že mi vyrazil dech, tak když se usmál, bylo všechno ještě horší. Ještě více se tomu usmál, protože mu evidentně dělalo dobře, když zjistil jak na něj reaguji. Pokusila jsem se co nejrychleji upravit svůj výraz. Jeho výraz, ale taky nabral jiného směru, ještě před chvílí se na mě potutelně usmíval, ale nyní se na mě kouká jako by mě chtěl zabít.

Rychle jsem se na něj přestala koukat a začala jsem si všímat všelijakých blbostí jen, abych se nemusela koukat na mého spolusedícího. Nebylo to ale vůbec jednoduché, když vedle vás sedí bůh, no možná teď bůh zkázy, ale přece. Tak jsem se na něj někdy podívala a vždy jsem toho zalitovala. Neustále si mě přeměřoval a celou svou pozornost věnoval jenom mě, akorát to nebyla taková pozornost jakou bych chtěla.

Proč mi tohle dělá? Uslyšela jsem, jak krásný má hlas, nyní jsem ho ale nechápala a tak jsem se ani neměla možnost rozplývat nad jeho krásou.

„A co ti dělám?“ zeptala jsem se ho trochu víc nahlas, něž jsem měla v plánu. Vykulil na mě ty svoje krásné zlaté oči a nevěřícně na mě koukal. Já jsem ale byla podrážděná, moje první hodina na vysoké a nic z ní nemám protože se objevil kluk, který jako naschvál musí zaplnit celou mou mysl.

„Hm, já ale nic neříkal,“ pronesl trochu stroze na to, že se neznáme.

,No já tebe taky ne,' pomyslela jsem si a nechápu proč, ale zničeho nic se na mě usmíval. To je fakt divný týpek.

Tak si to shrňme. Začala jsem uvažovat nejprve si ze mě dělá sradnu, pak mě vraždí pohledem, potom si mě nevěřícně prohlíží a nakonec má dobrou náladu. Přemýšlela jsem si pro sebe a On na mě koukal jako by slyšel, co si myslím.

Jakmile se na to jsem na to pomyslela jeho úsměv se ještě rozšířil.

Takže ty mi čteš myšlenky? Zkoušela jsem jestli na to nějak zareaguje, nehnul ani brvou

Jo, kdybys věděla. Uslyšela jsem, téda, první den na vysoký a zjistím, že jdou číst myšlenky, paráda.

„Hm a co bych měla vědět?“ zeptala jsem se ho radši nahlas, ale né tak nahlas aby to zaregistroval profesor. Zase se na mě podíval tím nevěřícným pohledem.

Zadívala jsem se do těch jeho krásných očí, ve kterých jsem se začala topit a skoro jsem zapomněla na naši tichou diskuzi.

,Ty jeho oči jsou tak krásné,' prolétlo mi hlavou a byla jsem si jistá že to musel slyšet.

,Děkuji,' pronesl, ale nyní jsem se na něj nevěřícně koukala já. ON...

Ty? Já? Vyslovit jsem to neuměla, ale ani v mysli jsem si nedokázala poskládat souvislou myšlenku. Ať byla situace sebevážnější, evidentně mu přišlo mé koktání vtipné.

„Jmenuji se Edward. Edward Cullen,“ pronesl nahlas a podával mi svou ruku. Tu jsem uchopila, ale stále jsem se nedokázala vzpamatoval ze zjištění, že ho slyším.

„Já....JáBella..“ zasmál mému představení.

„JáBella a jak dál?“ Stále mě držel za ruku a já si až nyní uvědomila, jak je ledová. Trochu mi to pomohlo dát se dohromady.

Koukla jsem se do toho jeho krásného a pobaveného obličeje.

„Já jsem Bella Swanová.“

,No vidíš ani to nebolelo,' pomyslel si, ale mě to zase rozhodilo.

Otočila jsem se zpátky na profesora a snažila jsem aspoň trochu pochytit něco z jeho výkladu. Edward evidentně pochopil, že se nechci nyní o ničem bavit a tak následoval mého příkladu. Stále jsem ale cítila jeho pohled na sobě, ale už jsem nepodlehla a nepodívala se na něj. Ikdyž mě často svými myšlenkami provokoval. No tak podívej se na mě, tohle se mi ještě nikdy nestalo. Ty jsi přece člověk? To by tak nemělo být....

Stále něco v mysli povídal, ale z mých myšlenek určených na něj mu bylo jasné, že dnešní konverzace je u konce.

Své myšlenky jsem směřovala jen k výkladu a on toho po chvíli nechal. To ale nebylo zase na dlouho. Jak to že tě neslyším? Slyšíš mě aspoň ty? To mě trochu znepokojiho, já vím, vůbec ho neznám, ale že mě zase neslyší, to bylo asi divné. Začala jsem se zase soustředit na jeho a na to, co říká a přemýšlela nad tím proč tomu tak je.

Hele, nevím co jsi udělala, ale už tě zase slyším.

No to jsem fakt ráda. Odpověděla jsem mu v myšlenkách a doufala, že vycítí můj podrážděný tón, kdo by byl rád kdyby se vám někdo hrabal v hlavně jako on.

Ale ty se mi v hlavně hrabeš taky. Nedal se odbít svými myšlenkami, ani přemýšlet mě nenechá.

Budu se mu muset vyhýbat, takhle to dál nejde, jsem zvyklá být sama a skoro s nikým nemluvít,ale teď se budu muset dělit o své myšlenky s ním.

Jesli ty moje myšlenky ho atakují jako ty jeho mě, tak to bude problém. Yell je velký, ale je tak velký, abychom se neviděli a chci vůbec abychom se neviděli? Tak to je fakt dilema.

Já to za tebe vyřeším, klidně už zase on a jeho hrabání v hlavě.

Víš já si myslím že bychom si měli asi promluvit a vyhýbání nám nepomůže.

„Já si to rozmyslím,“ odpověděla jsem mu nahlas a on se tomu zasmál. „Já vím, slyším to.“ Tohle bude fakt zajímavý.

V jeho myšlenkách jsem poznala, jak přemýšlí kdy a kde se setkat. Než ale došel k nějakému závěru profesor ukončil hodinu a já vystarovala směrem k východu. Bylo mi nepříjemné v jeho přítomnosti, protože on tím jak vypadá mě tak rozptyluje, jakmile jsem zjistila, že mi kouká do hlavy bylo fakt dost težké nemyslet na ty jeho krásné oči. Nic krásnějšího jsem nikdy neviděla. Doufala jsem, že už jsem dost daleko a tak se vydala na další hodinu. Za celý den už jsem neviděla a já jsem ho nevyhledávala taky. Zbalila jsem si věci a jela do svého bytu pár bloků odtud.

Když jsem dorazila k sobě „domů“, zase na mě padla ta moje samota. Rychle jsem vstala, šla se osprchovat a připravovat se na zítra.

Už bylo docela hodně hodin a já už jsem byla převlečná do pyžama a ukládala jsem se do postele, když jsem uslyšela skřípající zvuk z vedlejší místnosti. Můj byt byl malinký, byla to jenom ložnice a vedle malá místnost s kuchyní, takže tady bylo všechno slyšet.

Strach pohltil celé mé tělo, bydlela jsem totiž v přízemí a tak jsem se bála, že mě jde někdo vykrást. Rychle jsem vystřelila z postele a přemýšlela, co bych si mohla vzít jako zbraň. Napadlo mě koště, které jsem měla ve skříni a tak jsem si ho rychle bafla a pomalu se plížila ke dveřím do vedlešího pokoje. Vzala jsem na kliku a v hlavě mi bušilo srdce, tlukot byl tak hlasitý že ho snad museli slyšet i sousedi. No jo tak přeháním. Otevřela jsem dveře s úmyslem nedat své věci zadarmo, ale to co jsem viděla mi vyrazilo dech.

U okna stál Edward a zrovna zavíral dveře. Z jeho myšlenek jsem pochopila, jsem to pro něj bylo zábavné mě takhle překvapit, ale taky myslel na to, jak strašně moc mi buší srdce až má ně mě chuť. Tomu jsem tomu nerozuměla a asi to na mě bylo hned vidět. Nechápala jsem, co tím měl na mysli a taky jsem nechápala, co tady dělá.

Bylo vidět, že okamžitě pochopil co mě trápí. To je aspoň jedna výhoda toho co se děje mezi námi, nemusíme pořádně mluvit a vysvětlovat své pocity.

Já se omlouvám, ale já ti říkal že si potřebujeme spolu promluvit.

Trochu se usmál, když zjistil ,že jedna část mého mozku zase byla obluzená jeho krásou. Rychle jsem se dala do pořádku, abych před ním neukázala, jak na mě působí a dala průchod svému hněvu.

Co tady děláš, ať si říkal co si říkal, tady nemáš co dělat, je jedenáct v noci co chceš teď řešit? Jsi normální? To snad nespíš?

Chtěla jsem pokračovat, když mi jeho myšlenky ale nechtěně odhalili, že on opravu nespí. Asi na to nechtěl myslet přede mnou, ale jak jsem na něj s tím vyrukovala, tak mu to uklouzlo.

Zorničky se mi rozšířili strachem, tohle není normální.

Co si myslel s tím, že na mě máš chuť?

To jsem ale neměla říkat, protože se najednou začal velmi soustředit, aby na něco nemyslel. Nijak na to nereagoval a počítal nějaké složité vzorce.

To si sem přišel oprašit trigitrometrii? Nebo co?

Byla jsem podrážděná a vystrašená. Někdo stál mém bytě večer a já vlastně ani nevím, co je ten dotyčný zač. Honilo se mi hlavou, kdo to je a on při tom se urputně snažil všechno předemnou zatajit.

Kdo jsi? A proč jsi přišel?

Podíval se mi do očí a já se v nich začala zase utápět, ale i jeho myšlenky ztráceli na smysluplnosti, když se na mě koukal a to mě potěšilo. Dívali jsme se v tichosti do očí a on upustil svou hradbu myšlenek, kterou přede mnou zakrýval. Bylo to tak divné, jako by jeho mysl pracovala na vyšších otáčkách, myslel na spousty věcí najednou, ale viděla jsem v tom zmatku i sebe a velmi mi to lichotilo, to co jsem ale viděla potom mi vyrazilo dech. Stále se na mě koukal a asi zapomněl že ho slyším, protože si začal sám sobě nadávat.

Tohle není dobré, tohle není dobré, ona je člověk a já jsem upír, ona je kořist a já jsem lovec, tohle nejde, jsi idiot Edwarde, co tady vlastně děláš, měl by jsi odejít a už ji nikdy nevidět. Ale ona je tak ….A doprčic...

Pak už zase nebylo nic jen počítání, náš oční kontakt utnul tím, že se začal dívat na zem. Já jsem byla v tranzu. Stála jsem a vůbec se nehýbala, strach mě absolutně paralyzoval.

To není možné, to není možné, upíři neexistují, jsi idiot že se nyní bojíš, nemáš se čeho bát. Oni neexistují, oni neexistují.

Třásla jsem se jako osyka a začala pomalu couvat dozadu, oči jsem z něj nespouštěla a on nespouštěl oči ze špiček svých bot. Stále počítal, když si ale všiml jak začínám couvat, asi se tak soustředil na svou mysl, že nebyl schopen číst z té mojí.

Stále jsem couvala a tím tedy upoutala jeho pozornost.

Ne! Bolestně se zatvářil a ikdyž ho vůbec neznám a nyní jsem si byla vědoma že je to asi vrah, jeho bolestný výraz ve mně způsobil nečekanou bolest.

Nechtěla jsem, aby se on trápil, aniž bych na tím přemýšlela, tak jsem se zastavila a udělala krok k němu.

,Já ti neublížím,' pomyslel si když viděl že jsem přestala couvat.

„Já vím,“ řekla jsem nahlas, ale úplně jsem si tím jistá nebyla. Jeho myšlenky byly čisté a já viděla, že mi opravdu nechce ublížit, ale? Vždycky je nějaké ale.

„Ano to máš pravdu, vždycky je nějaké ale“ odpověděl na moje myšlenkové pochody.

„Měl jsem to říci lépe. Já ti NECHCI ublížit.“ Zase se ztrápeně koukal na svoje boty a z jeho mysli na mě křičela hamba, jeho hamba za to co je.

Udělala jsem zase jeden krok blíž k němu, ale stále jsme byly docela daleko od sebe.

Jak vůbec můžeš chodit mezi tolik lidí, když se jimi krmíš.

„Teda jestli je něco pravdy o tom co se o vám povídá.“ dořekla jsem nahlas, protože jsem si nebyla jistá jeslti by to v myšlenkách pochopil.

„Je spousty toho, co je jen mýlkou, ale co se jídelníčku týče tak to je pravda.“ Věděla jsem že se ho nemusím bát, ale jak to řekl stejně mě strach pohltil.

„Takže ty piješ lidskou krev?“ neodpustila jsem si otázku.

„Ne,“ odpověděl mi a v mysli mi ukazoval jeho způsob stravování.

„Říkáme si vegetariáni.“

Říkáme? Takže je vás víc? Nemohla jsem mluvit nahlas.

„Ano, je nás hodně,ale těch co žijí jako já je ním. Jsme spíše ojedinělý případ. Já a moje rodina jsme největší vegetariánskou rodinou v historii,“ řekl to tak pyšně, asi to není lehké.

„Ty máš rodinu?“ zeptala jsem se dál když jsem už tak nějak strávila to, co mi řekl a přitom si sedala na malou sedačku, protože to vypětí už moje nohy nevydržely.

„Je nás sedm,“ odpověděl a ukazoval mi jejich tváře. Všichni byli krásní, ale na jeho krásu nikdo neměl. Věřím že neexistuje nikdo krásnější než on. Ksakru.

Mně to nevadí, lichotí mi to. Ale já s tebou rozhodně nesouhlasím ve všech směrech.

Zase si začal přemýšlet o blbostech a mě to samozřejmě upoutalo.

„V čem konkrétně nesouhlasíš?“ Přivřel při tom oči a ještě hlasitěji přemýšlel o ničem.

„Prosím,“ nedalo mi to, když už jsem se ztrapnila tím že jsem jak idiot odhalila jak moc se mi líbí, tak ať se ztrapní i on ať už si myslel cokoliv, evidentně nechtěl, abych to slyšela.

„Prosím, znáš někoho krásnějšího než si ty?“ výsměšně jsem se ho zeptala.

TY.

Koukala jsem na něj, jako kdyby byl snad slepý nebo co, a nevěřila jsem tomu, co jsem slyšela.
Dělá si ze mě určitě srandu, tohle nemůže myslet vážně, On krásný jako bůh a já, takhle hluboko klesnout snad nikdy nemohl.

Já jsem ale nikdy neviděl nikoho jako jsi ty, takže jsem neměl možnost dát si nějakou laťku.

Stále jsem nic neříkala a jen si přehrávala to co jsem slyšela.

„Asi bych už měl jít,“ pronesl nahlas a šel k oknu.

,Nee,' řvala má mysl a evidentně to Edwarda potěšilo.

„Je už jedna ráno, Dobrou noc, Bello.“ podíval se na mě a viděl jak jsem červená jak rajče.

„Můžeš jít dveřmi.“

„Mně to takhle vyhovuje,“ usmál se na mě a skočil ven.

Rychle jsem si stoupla k oknu abych ho ještě viděla.

Když se červená tak ji to tak sluší Pomyslel si a asi doufal že ho už neuslyším.

Otočil se zpátky na ně a pak zmizel ve tmě.

Autor: rebiseks (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Spřízněné duše 1. a 2. díl: