Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sprejařka - 6. kapitola

04.09.2011 (07:45) • kiQaCULLEN • FanFiction na pokračování • komentováno 16× • zobrazeno 2259×

Jemně mi líbal krk, avšak já se nemohla ani tak uvolnit. Měla jsem pocit, že mi hrozí nebezpečí, nepochybně hodně velké nebezpečí…
Najednou mě v krku udeřila silná bolest. Podívala jsem se do jeho očí, ale viděla v nich jen šílenství, jakoby tady ani ten kluk nebyl přítomný. Pomalu, ale jistě, ze mě vyprchávaly poslední síly. Zavřela jsem víčka a čekala, až to přijde. Až umřu…
Najednou se ten kluk odtrhl od mého hrdla. V jeho tváři byl bolestný výraz.
„Prosím, odpusť! Tohle jsem nechtěl, tohle ne!“ vykřikl. Chvíli na mě zíral a mě se pomalu začala zavírat víčka. Po chvíli jsem je ale prudce otevřela. Moje tělo jako by bylo v plamenech. Sípavě jsem vdechla do plic vzduch a znovu, tentokrát křečovitě, zavřela oči. Cítila jsem, jak sebou moje tělo bolestně škube.
„Musím za Carlislem, hned!“ křikl ten kluk a chytil mě do náruče, jako bych byla jen pouhé pírko. Rozběhl se přímo nadpřirozenou rychlostí, ale já neměla čas se tomu věnovat. Moje tělo zaplavila další vlna bolestné křeče. Můj únosce se mnou vběhl do obrovského skleněného baráku.
„Carlisle, Carlisle…“ ozýval se všude kolem mě zpanikařený křik. Do místnosti vběhl mladý blonďatý muž.
„Je pozdě, přeměna začala…“ vydechl muž se smutkem v očích.
„Carlisle, ona se zranila a z hlavy jí tekla krev, já se nemohl ovládnout, prostě to nešlo. Byla to moje La Tua Cantante…“ šeptl smutně. Víc už jsem nedokázala vnímat. Jediné, co jsem cítila, byla bolest, která se nedá ani slovy popsat.
Nevím, jak dlouho jsem ležela v bolestné křeči, ale najednou bolest začala pomalu ustupovat od konečků prstů a blížila se pomalu k mému srdci. Myslela jsem, že větší bolest už být nemůže, ale proti tomuhle působila předchozí bolest jako hloupé škrábnutí. Za tu dobu, co mě pohltila bolest, jsem spřádala všechny fakty a začala si uvědomovat, co se děje.
Najednou, stejně jako se rychle objevila, tak i rychle zmizela, bolest ustoupila. Pomalu jsem otevřela oči a posadila se. Byla jsem v nějakém velkém světle zařízeném pokoji. Naproti mně stála skupinka lidí a mezi nimi stál on… On, který mi tohle muka způsobil. Neuvědomila jsem si, co dělám, ale najednou jsem hrozivě zavrčela a vrhla se proti němu. Dva další, svalovec a kluk s medovými vlasy posetý jizvami se mi snažili vtrhnout do cesty, ale nebyli dost rychlí. Držela jsem už toho parchanta pod krkem.
„Ty ubohý zvíře, stvůro, jak si mi to mohl udělat?“ zařvala jsem a mrštila s ním po protější zdi. Ta se pod náporem těla rozpadla a on ležel na zemi v dalším pokoji. Chtěla jsem se na něho znovu vrhnout, ale zastavila jsem se, když jsem uslyšela tichý vzlyk. Stála jsem jako přimražená a pomalu se otočila na vzlykající ženu. V jejích očích jsem viděla strach o toho vraha. Bylo mi jí líto, a proto jsem se vrátila k posteli a sedla si na ni.
„Bije jí srdce,“ šeptl muž stojící vedle té ženy. Měl vlasy barvy slámy a stejně jako všichni v téhle místnosti. Všichni na mě upírali zrak a ujišťovali se, že jsem se konečně uklidnila.
„Asi bychom ti měli vysvětlit, co se stalo,“ šeptl blonďák a s hlubokým povzdechem ke mně přistoupil.
„Nemusíte. Stačí, když mi podáte ruku," vypadlo ze mě. Ztuhla jsem. Co to říkám za kraviny? Aniž bych si to uvědomila, tak jsem popadla mužovu napřahující ruku. V hlavě se mi začal přehrávat nějaký příběh. Dětství. Dospělost. Bolest. Pochopení. Smíření. Záchrana vraha... Ve všech vzpomínkách byl on. Pochopila jsem, že to jsou jeho vzpomínky. Najednou jsem viděla sebe celou od krve, sebe, jak sebou házím v bolestných křečích, svůj útok na zrzouna a končilo to tím, jak ho chytám za ruku. Znovu jsem se ocitla v přítomnosti.
„Chci být sama..." šeptla jsem. Blonďák se podíval na zrzka.
„Nemůžu číst její myšlenky..." šeptl. Pak se doktor podíval na elfku. Alice.
„Nevidím ji." Doktor si povzdechl, ale odešel. Za ním i celá jeho rodina.
„Chci být sama v okolí 20 km!" křikla jsem za nimi. Ozvalo se jen povzdechnutí, ale za chvíli jsem osaměla. 
Podívala jsem se po svých věcech. Batoh ležel kousek od postele. Došla jsem k němu a vytáhla spreje. Bude to sice jen malá pomsta oproti tomu, co ze mě udělali oni, ale bude to pomsta. A tak jsem začala sprejovat. Posprejovala jsem zdi, nábytek, elektroniku, auta, motorky, oblečení, kosmetiku... Nezůstalo nic nedotčeného. Bylo to sice ubohé, ale musela jsem to udělat. Musela jsem to udělat, jinak bych se zbláznila...

Sprej, čo som mala v ruke, som odhodila. Bola som však prekvapená akou to bolo silou. Pozrela som sa na svoju ruku a o sekundu neskôr som už stála pri stene, do ktorej som vrazila päsťou celou svojou silou. Na moje prekvapenie sa v stene vytvorila diera a ruka ma skoro vôbec nebolela.

Podišla som k oknu, čo mi bolo najbližšie. Ešte som sa rozhliadla, akú spúšť som tu narobila a vyskočila z okna. Nemalo zmysel ostávať tu. Hladko som pristála na tráve a potom som sa rozbehla preč od toho domu nadľudskou rýchlosťou.

Bola som už na okraji mesta a chcela som ísť ďalej len ľudským krokom, keď vtom ma niekto chytil okolo pása, strhol späť do ticha lesa a pritlačil k stromu. Zdvihla som hlavu a uvidela toho, čo mi toto všetko spôsobil.

„Pusť ma!" zavrčala som na neho a snažila sa dostať z jeho zovretia.

„Kam si myslíš, že ideš?!" oplatil mi to tak isto vrčaním.

„Čo teba do toho?! Môžem si robiť, čo chcem," odvrkla som.

„To si myslíš ty." To jeho vrčanie ma prestávalo baviť.

„Daj mi pokoj a nedotýkaj sa ma!" Vytrhla som mu z jeho zovretia svoju ruku. Chcela som utiecť, no než som sa akokoľvek pohla, tak znova stál predo mnou. Zrazu sa jeho ruky omotali okolo môjho pásu a ja som nemala kam utiecť. A potom... ma pobozkal.

Autor: kiQaCULLEN (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sprejařka - 6. kapitola: