Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Spolubydlící - 28. kapitola + Epilog

10.09.2011 (09:00) • eMCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 31× • zobrazeno 4851×

28. kapitola + Epilog

Uběhl týden od Candyiny smrti. Chtěla jsem, abychom jí připravili alespoň nějakou rozlučku, ale Edward mi řekl, že pro upíry se něco takového nedělá, anebo že to musí udělat jen ta nejbližší rodina a mezi ně jsem rozhodně nepatřila.

Přestože se Edward snažil chovat tak, aby na sobě nedával nic znát a snažil se mě oklamat, že už se přes všechno dostal, stejně jsem věděla, že mu Candy nejde z hlavy. Kdyby to byla jiná situace, tak se přiznávám, že bych asi žárlila, ale teď...

„Bello?“ oslovil mě Edward jednou, když jsem se vrátila ze školy.

„Ano?“ usmála jsem se na něj.

„Chtěl bych tě představit celé mé rodině. Alici znáš, ale ten zbytek ne,“ vyhrkl najednou.

„Ty mě chceš představit své rodině?“ žasla jsem. Možná jsem to neřekla správně, když jsem uviděla v Edwardově tváři zklamání.

„Ale jestli nechceš...“

„Ne, to ne. Já jsem moc ráda, že konečně poznám tvou rodinu. Těším se na ně.“ Objala jsem ho kolem krku a něžně políbila.

„Vážně?“ ujistil se a hluboce se mi zahleděl do očí.

„Vážně.“

Přesunuli jsme se do obýváku, kde jsme se natáhli na pohovku. Já jsem si lehla Edwardovi na hruď a on mi na zádech kreslil pomyslná kolečka.

„A kdy pojedeme?“ zeptala jsem se.

„No, říkal jsem si, že bychom mohli jet zítra,“ začal opatrně.

„Už zítra?“ Zapřela jsem se lokty, abych mu viděla do obličeje. „Já mám zkoušky a budu se muset učit. Promiň.“

„To nevadí,“ usmál se na mě a vlepil mi polibek na nos. „Tak pojedeme o víkendu, co ty na to?“

„Miluju tě.“ Nebyla to odpověď, kterou chtěl slyšet, ale já to prostě musela říct. A myslím, že i na předchozí otázku si z toho vyluštil odpověď.

„A já tebe.“ Přitáhl si mě blíž a políbil. Nejprve něžně, ale polibek začal nabývat na intenzitě.

Závěrečné zkoušky, kvůli kterým jsme nemohli jet s Edwardem k jeho rodině, jsem zvládla bez problémů, a tak mě za rok čeká další učení. A pak ještě dva roky a budu mít po vysoké. Ne, že by mi škola nějak vadila, ale přeci jen, když škola končí, tak škola končí.

xxx

A byl tu víkend. Čas seznámit se s Edwardovou rodinou. Vůbec jsem neměla tušení, kde bydlí. Jen jsem si zapamatovala, že Edward jednou říkal, že bydlí někde na okraji Seattlu. A když se konečně blížil ten okamžik poznání, byla jsem čím dál tím víc zvědavá.

„Můžu jít v tomhle?“ zeptala jsem se Edwarda už asi podesáté, když jsem se pořád převlékala. Co bych teď dala za to, kdybych vedle sebe měla Alici. Promenádovala jsem se před zrcadlem, ale nic mi nepřipadalo dostatečné.

„Lásko, ty bys mohla jít klidně v pytli od brambor a stejně budeš úžasná,“ zašeptal mi Edward do ucha a rty se přisál na mou šíji. Slastně jsem zavřela oči a otočila se mu v objetí, abych dosáhla na jeho rty. Edward na mě dorážel svými rty a já jsem mu stejně odpovídala. Když jsem pootevřela ústa, jeho jazyk nezaváhal a našel si cestu do mých úst. Naše jazyky splynuly v jeden a pohybovaly se v rytmu harmonického tance.

Ráda bych pokračovala, ale na to teď nebyl čas. Jen nerada jsem se od Edwarda odtrhla a podle jeho zavrčení jsem poznala, že se mu to taky moc nelíbilo.

„Já vím, mně se to taky nelíbí, ale musíme jít,“ popoháněla jsem ho.

„Dobře,“ usmál se a ještě jednou se ke mně naklonil a políbil. „Připravená?“

„Připravená,“ kývla jsem. Chytili jsme se za ruce a společně vyšli z bytu.

Venku jsme nasedli do Edwardova Volva a on mi jako pravý gantleman otevřel dveře, abych mohla vklouznout na sedadlo spolujezdce. Edward obešel auto a elegantně vplul na sedadlo řidiče. Sešlápl plyn a my jsme se rozjeli.

Jeli jsme asi půl hodiny. Proplétali jsme se rušnými uličkami Seattlu, až jsme dojeli do klidné zóny, kde bydleli jen ti nejbohatší. Nikdy jsem tady nebyla, ale tolikrát jsem už o této části města slyšela.

„Tady bydlíš?“ žasla jsem a okýnkem se rozhlížela kolem.

„Já bydlím přeci s tebou,“ mrkl na mě.

Málem jsem zapomněla. Když se Alice nemohla už dívat na naše cukrování, tak se rozhodla, že se odstěhuje a prý už se jí taky stýská po Jasperovi. O něm mi Edward jednou vyprávěl, že je to Alicin přítel. To chápu, že jí bylo smutno. Nevím, kdy se vídali, ale většinu času trávila Alice se mnou, nebo spíš s námi. Alici jsem si vážně zamilovala a byla jsem ráda, že jsme kamarádky a že mohla být mou spolubydlící, ale mít vedle sebe milujícího přítele je úplně něco jiného.

Edward zastavil před moderní vilou a já jsem na ni jen zůstala civět s otevřenou pusou.

„Dávej pozor, ať ti tam nevletí moucha,“ smál se mi Edward. Dloubla jsem ho do ramene a začala se smát s ním.

„Už na nás čekají,“ řekl Edward.

„Tak jdeme,“ usmála jsem se na něj.

Než jsem se stihla jen pohnout, tak už mi Edward otevíral dveře a pomáhal mi vystoupit z auta. Nabídl mi rámě, tak jsem se spokojeně do něj zavěsila a po jeho boku jsem kráčela směrem k domu. Když jsme vycházeli po schodech nahoru, najednou se rozlétly vchodové dveře a v nich se objevila Alice s úsměvem od ucha k uchu. Hned, jak jsem k ní přišla, mě vytrhla Edwardovi a nedočkavě mě objala.

„Ahoj, Alice.“ Objala jsem ji se smíchem.

„Ahoj, Bello,“ pozdravila mě. „Tak už pojď, všichni už se na tebe moc těší a už se nemůžou dočkat, až tě poznají.“ Táhla mě do domu. Jen jsem se podívala po Edwardovi, ale ten už šel za námi a smál se na celé kolo.

Vešli jsme do obýváku a tam sedělo pět lidí – upírů. Alice se hned přesunula k mladíkovi se světle hnědými vlasy a – jak jinak – karamelově hnědýma očima. Edward se mi postavil za záda a objal kolem pasu. Byla jsem ráda, že tu stojí se mnou, pociťovala jsem v něm stoprocentní oporu a tu jsem potřebovala.

„Tak tohle je Bella,“ představil mě Edward. „Tohle je Carlisle, Esmé, Emmett, Rose a Jesper,“ vyjmenovával postupně všechny členy rodiny a postupně na ně ukazoval.

„Ahoj, ráda vás konečně poznávám,“ řekla jsem upřímně.

Esmé ke mně přistoupila a nečekaně mě objala. „Konečně si Edward vybral tu pravou,“ zasmála se a já jsem se k ní přidala. Doufala jsem, že jsem já ta pravá, chtěla bych jí být.

Jeden po druhém ke mně přistupovali a každý mě objal, tedy až na Jaspera, ale to mi Edward vysvětlil, že nemá takové sebeovládání jako všichni ostatní. A Emmett, ten mě dokonce vyzdvihnul do náruče a několikrát se se mnou otočil.

Společně jsme strávili celé odpoledne. Povídali jsme si, smáli se. Cullenovi byli jedna velká šťastná nesmrtelná rodina, která spolu zůstane už napořád. Každý tvořil střípek celého klanu, a když byli všichni pohromadě, byli to ti nejšťastnější lidé na Zemi. Alice vedle Jaspera zářila jako sluníčko, Emmett s Rose se pořád pošťuchovali a sem tam políbili a Esmé s Carlislem se k sobě tiskli a všem ukazovali svou lásku. No, a my s Edwardem jsme na tom nebyli jinak.

Už bylo pozdě a mně se klížily oči. Cullenovi se nikdy neunaví, ale já ano. Edward mě zavedl k sobě do pokoje, uložil mě do ohromné postele a lehl si vedle mě. Zabalil mě do měkkých přikrývek a hladil po vlasech. Já jsem ho jednou rukou objala a spokojeně za pobrukování jeho ukolébavky usnula.

Epilog

A je to tady. Poslední den na vysoké škole. Promoce a pak hodně dlouho žádnou školu neuvidím ani z dálky. Edward mě doprovázel, kde jen mohl, jen aby se ode mě nemusel vzdálit ani na krok.

To bylo radosti! Všichni téměř „dospělí“ se chovali jako malé děti skotačící na písečku. Smáli se, halekali, překřikovali jeden druhého, ale zřejmě to nikomu nevadilo do doby, než nás všechny zavolali do auly, kde každý z nás dostane diplom.

A najednou bylo po všem. V ruce jsem držela v deskách diplom a já jsem udělala poslední krok do světa dospělých lidí. Edward stál pořád vedle mě a Charlie pořád mačkal tlačítko u fotoaparátu a lítal jeden blesk za druhým, až jsem viděla mžitky před očima.

„Tati, už přestaň,“ požádala jsem ho, ale on mě musel ještě jednou vyfotit.

„No dobře, ale pamatuj, že tohle se ti stane jen jednou za život.“

Já, Edward a táta jsme společně zašli do restaurace na obědo-večeři a litovala jsem Edwarda, když jsem viděla, jak neochotně strká malinká sousta z vidličky do pusy.

„Nemusíš to jíst,“ zašeptala jsem mu do ucha tak, aby to Charlie neslyšel.

Vděčně se na mě usmál a políbil na spánek.

„Tati?“ oslovila jsem Charlieho. „Přespíš dneska u mě?“ Nabídla jsem mu, ačkoli jsem doufala, že odmítne, protože jsem měla s Edwardem v plánu úplně něco jiného.

„Omlouvám se, zlatíčko, ale ne. Víš, slíbil jsem Billymu, že půjdeme na ryby,“ začal vysvětlovat, ale já ho přerušila.

„To je v pohodě, tati. Však se nevidíme naposledy a je dobře, když něco podnikneš s Billym.“

V restauraci jsme seděli ještě asi dvě hodiny, když se s námi Charlie začal loučit, že už pojede, aby přijel domů ještě za světla. Do Forks je cesta dlouhá.

„Tak mi asi taky půjdeme, ne?“ mrkla jsem na Edwarda zanedlouho poté, co Charlie odešel.

„Taky si myslím,“ souhlasil Edward s vážným, soustředěným a naprosto odhodlaným výrazem ve tváři.

Dojeli jsme k nám do bytu a hned, jak jsme za sebou zabouchli vchodové dveře, vrhla jsem se hladově na Edwardovy rty. Chvíli mi polibek oplácel, ale pak se najednou odtáhnul. Nechápavě jsem se na něj dívala, ale na tváři měl naprosto nečitelný výraz.

„Pojď se mnou.“ Vzal mě za ruku a vlekl mě do obýváku, kde jsem se posadila na sedačku.

„Co se děje?“ zeptala jsem se hned. Bála jsem se, že se snad někomu něco stalo.

„Já,“ začal Edward. Klekl si na jedno koleno, ale pořád mě držel za ruce.

Panebože! Proč tu přede mnou klečí? Snad mě nechce požádat o ruku, nebo snad ano? A co bych mu vůbec odpověděla? Když jsem nad tím přemýšlela, tohle byla jediná otázka, na kterou znám odpověď. Do očí mi vhrkly slzy, když jsem se na něj tak dívala, jak přede mnou klečí.

„Bello, jsi dívkou mého života a chci, aby všichni věděli, jak moc tě miluju. A proto se tě ptám, Isabello Marie Swanová, vezmeš si mě?“ Z kapsy vytáhl červenou sametovou krabičku, otevřel ji a na polštářku uvnitř se skvěl přenádherný prsten.

Edward se na mě s nadějí jasně vepsanou v očích díval, já jsem se dívala střídavě na něj a na ten diamantový skvost, který ležel v krabičce. Teď se čekalo jen na mou odpověď. Z očí mi vyhrkly slzy a já se zasmála.

„Ano,“ odpověděla jsem a skočila Edwardovi kolem krku.

V tomto okamžiku se mi splnil poslední sen. Chtěla jsem si vzít muže, kterého miluju, a to se právě teď stalo. Právě teď mě požádal o ruku a já mu řekla ano. Teď – já i Edward – jsme byli ti nejšťastnější lidé na celém světě. Existovali jsme jen my dva a nikdo jiný.

Edward z krabičky vytáhl prstýnek a navlékl mi ho na prsteníček pravé ruky. Prohlížela jsem si ho ze všech stran, ale přes slzy, které se mi stále tvořily v očích, jsem toho stejně moc neviděla.

„Miluju tě,“ řekla jsem Edwardovi a políbila ho.

„Miluji tě, budoucí paní Cullenová,“ usmál se na mě.

Jak krásně to znělo. Paní Cullenová. A za chvíli toto příjmení bude zdobit mé jméno a všichni budou vědět, že patřím jen a jen Edwardovi Cullenovi.

Společně se mnou jste došli až na konec této kapitolovky. Některé z vás určitě překvapil brzký konec, ale jak se říká - skončit se má v tom nejlepším a podle toho jsem se řídila.

Až na Candy, která - bohužel - zemřela, všichni jsou šťastní a všechny potkal happyend a to byl hlavní úkol.

Jmenovitě nebudu vypisovat, komu všemu děkuju, ale samozřejmě děkuju všem, kteří mi tu zanechali jakýkoli komentář od Prologu až k Epilogu. Všechny komentáře mi udělaly neskutečnou radost a čím víc jich bylo, tím větší chuť byla do psaní další kapitoly.

A kolik jste toho vlastně přečetli? Celkem jste přečetli 70 stran a 50 000 slov, což není moc, ale ani málo. :-)

A jak už jsem děkovala Vám - čtenářům, tak také musím poděkovat všem adminům, kteří opravovali tuto povídku a měli se mnou a mými chybami trpělivost. Díky.

A na úplný závěr... Doufám, že se Vám povídka alespoň trošku líbila a třeba se s některými potkám u mé další povídky. :-)

Vaše eMCullen ♥

Autor: eMCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Spolubydlící - 28. kapitola + Epilog: