Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Spolubydlící - 25. kapitola

27.08.2011 (16:45) • eMCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 27× • zobrazeno 4229×

25. kapitola

Bella:

Jak Alice řekla, tak mě odvezla domů. Vůbec mě nechtěla spustit z očí a pořád se motala někde kolem mě. Ačkoli mě to docela rozčilovalo, že na mě dohlížela jak na zlobivé děcko, tak jsem vlastně byla ráda, že je se mnou.

„Nechceš něco, Bello?“ ptala se mě už asi po sté Alice od té doby, co jsme za sebou zabouchly dveře od bytu.

„Ne,“ odmítla jsem ji nevrle.

Alice kolem mě poskakovala, ale já jsem ji přesto nedokázala stoprocentně vnímat. Pohledem jsem hypnotizovala vchodové dveře a tajně jsem doufala, že se co nevidět otevřou a Edward vtrhne dovnitř. Sice neřekl, že přijde, ale tak nějak jsem to tušila a zároveň jsem věděla, že po setkání s Candy by mě Edward určitě nenechal samotnou.

Pořád dokola jsem si v hlavě přehrávala to setkání s Candy a přemýšlela nad tím, co ode mě chtěla. Najednou se u mě objeví a tvrdí, že si se mnou chce promluvit. Dejme tomu, ale o čem by se mnou právě ona chtěla mluvit? Copak Edward neříkal, že už nám dá pokoj?

Nevím, jak dlouho jsem se zabývala vlastními myšlenkami a soustředěným hypnotizováním dveří, ale najednou někdo zaklepal. Než jsem se vzpamatovala, tak Alice už stála u dveří a otevírala našim hostům. Přiběhla jsem k ní a nepřestávala jsem vycházet z údivu, když tam stál Edward po boku s tou... s Candy. Alice jim ustoupila z cesty, aby mohli vejít, ale já jsem se nedokázala ani pohnout. Nechtěla jsem ji tady a už vůbec ne s Edwardem. A proč ji vůbec přivedl?

Alice s Candy šly do obýváku, ale Edward se zastavil hned vedle mě.

„Co tady chce?“ zašeptala jsem rázně a otočila se na Edwarda.

„Chce pomoct,“ odpověděl a zahleděl se mi do očí.

„To jako ode mě?“ Bodla jsem se prstem do hrudi tak silně, až to zabolelo.

Edward přikývl a ruku v ruce jsme kráčeli do obýváku, kde stály Alice s Candy. Stoupla jsem si vedle Alice a Edwarda a od Candy jsem si udržovala dostatečný prostor.

„Co chceš?“ zeptala jsem se na rovinu a ne moc vlídně.

„Potřebuju tvou pomoc, jak už ti řekl Edward,“ odpověděla a nepatrně se usmála. Založila jsem si ruce na hrudi a povytáhla jedno obočí na znamení, aby pokračovala.

„Já... jde o Michaela.“ Ze začátku jsem nevěděla, o kom mluví, ale pak jsem si vzpomněla, jak mi Angela vyprávěla o tom jejím novém příteli. Ale co s ním má společného Candy? „Chci, abys mi o něm řekla cokoli, cokoli ti Angela řekla, prosím,“ poprosila.

„Proč?“ Jasná, stručná otázka.

„Já jsem...,“ zarazila se. „Sakra, Edwarde, nemůžeš jí to už říct? Je celkem těžké vysvětlovat jí něco, o čem nemá ani páru!“ Otočila se na Edwarda a já jen zírala. Copak ona to velké tajemství, které přede mnou Edward a Alice tají, ví taky? Já jsem ta poslední, která o ničem neví?

„O čem to tady pořád mluvíte?“ Copak Edward věří Candy víc než mně?

„Candy chtěla říct, že se do Michaela zamilovala,“ vysvětlil Edward.

„Edwarde, stane se to,“ přerušila ho Alice.

„Já vím.“ Zavřel oči a pevně stiskl víčka. „Běžte pryč,“ řekl najednou. „Řeknu jí to sám.“

„Neboj, bude to dobrý,“ povzbudivě se na Edwarda usmála Alice.

Než jsem se stihla jen otočit, Candy i Alice byly pryč. Vůbec jsem nezaregistrovala, kam se poděly, ani jsem je neslyšela odcházet. Prostě tu byly a už nejsou.

„Kam zmizely?“ zeptala jsem se nechápavě a s nadějí jsem se podívala na Edwarda, že mi to snad vysvětlí.

„To je součástí toho tajemství,“ odpověděl, ale jeho hlas zněl smutně a zvláštně. Podívala jsem se mu do očí a tam se zračila nejistota, bolest, zklamání?

„Edwarde.“ Chytila jsem ho za ruce a táhla k sedačce, kde jsme se posadili. „Miluju tě a věřím ti. Víš, že mi můžeš říct cokoli, že ano?“ pohladila jsem ho po tváři.

„Já vím, ale bojím se, že když ti řeknu pravdu, už mě nebudeš chtít,“ zašeptal a schoval mi tvář do vlasů.

„To se nestane, ať mi řekneš cokoli. Přísahám,“ slíbila jsem.

Přitáhla jsem si jeho tvář k té mé a něžně jsem ho políbila. Edward mi polibek oplácel a zračilo se v něm naprosto všechno. Nálehavost, bolest, vztek, něha, radost a hlavně láska.

Odtáhla jsem se od něj, ale naše obličeje jsem nechala těsně u sebe. „Tak co se děje?“

„Určitě sis všimla, že já, Alice i Candy máme něco společného,“ začal. Kývla jsem a on pokračoval. „My nejsme jako obyčejní lidé. Ani má rodina, ani Candyina. Nikdy jsi mě neviděla jíst a Alici taky ne. A také se nikdy neunavíme, takže vůbec nespíme. A to nejdůležitější je, že nestárneme.“

Zírala jsem na něj, jako kdyby spadl z višně. Co to je za blbosti? Je pravda, že jsem je nikdy neviděla jíst ani pít. Ale že nespí a nestárne? To si ze mě určitě dělá srandu. To není možné. Každý musí spát a stárnout jakbysmet.

„To není možné,“ namítla jsem.

„Věř mi, je to tak,“ ujistil mě.

„Ale jak je to možné?“ Čelo se mi zkrabatilo, jak jsem usilovně přemýšlela.

„Bello, my... My jsme upíři,“ řekl a podíval se mi do očí.

Ztuhla jsem. Představa, že by moje spolubydlící i můj přítel byli upíři, mi doslova vyrazila dech.

„Ale upíři neexistují,“ odporovala jsem. „Nebo... Teoreticky ano, ale jen ve filmech a tak. Ve skutečnosti ne.“

„Existují,“ trval si na svém Edward. Najednou už neseděl vedle mě, ale stál na druhém konci místnosti.

„Panebože,“ vydechla jsem a zůstala jsem nehnutě sedět a jen zírala na Edwarda. „Tak proto Alice s Candy najednou tak zmizely.“ Vědoucně jsem zakývala hlavou.

Edward říkal, že nestárnou. Jak je tedy starý? „Kolik ti je let?“

„Jednadvacet,“ odpověděl pohotově.

„To jsem nemyslela.“ On to moc dobře věděl.

„Sto devět,“ zašeptal a sklonil hlavu.

„Páni!“ užasla jsem. „Sto devět.“

Jak jsem Edwardovi slíbila, budu ho milovat, ať mi řekne cokoli, i to, že je upír. Tenhle slib jsem chtěla dodržet a vlastně bych ani nedokázala ho nenávidět. To prostě nejde. Já ho miluju a na tom se nic nezmění, ať je, co je.

„Edwarde,“ zamyslela jsem se. „Alice říkala něco ve smyslu, že něco viděla. Co tím myslela?“

„Někteří upíři mají jisté dary,“ začal vysvětlovat. „Třeba Alice, ta vidí budoucnost, ale její vize jsou subjektivní a můžou se kdykoli změnit. Jasper, to je Alicin přítel, možná ti o něm už vyprávěla, tak ten dokáže ovlivnit pocity jiných lidí a já -“

„Ty máš taky nějaký dar?“ skočila jsem mu do řeči.

Kývl. „Já umím číst myšlenky.“ Vykulila jsem oči a cítila, jak se mi do tváří hrne červeň. „Dokážu přečíst myšlenky všech, kromě tvých.“

„Takže... Celá tvá rodina, vy všichni jste... upíři?“ Znělo to tak divně, když jsem vyslovila to slovo nahlas. Upíři. Asi bych se měla bát a začít utíkat daleko od Edwarda, ale nějaký slabounký hlásek uvnitř mě mi říkal, že mi Edward neublíží a já jsem mu bezmezně důvěřovala.

Opět kývl. „Naše rodina je ale jiná než ostatní našeho druhu. My se živíme jen zvířecí krví. To jen díky Carlisleovi – mému adoptivnému otci – nejsem taková zrůda jako ostatní. Pokud vím, tak žijí jen dvě rodiny, co jsou vegetariáni.“ Poslední slovo dal do pomyslných uvozovek. „Moje rodina a Candyina rodina v Evropě.“

Pomalu jsem se zvedla z pohovky a došla k Edwardovi. Usmála jsem se na něj a chytila ho za ruce. „To, že jsi tak studený, tvrdý, bledý a krásný, to jsou taky tvé upíří vymoženosti?“

„Cože?“ nechápal. „Bello, tobě to nevadí? Ty mě nemáš za krvelačnou zrůdu?“

„Přece jsem ti říkala, že tě miluju a zůstanu s tebou, ať se děje cokoli.“ Vytáhla jsem se na špičky a něžně jsem ho políbila. „Jsem ráda, žes mi to řekl.“

„Bello,“ usmál se na mě tím nejvřelejším úsměvem. Nadzvedl mě a několikrát se se mnou otočil dokola. Postavil mě na zem, ale já jsem pořád zůstávala natisknutá na jeho hrudi.

Dlouho jsem se mu dívala do očí a viděla v nich takovou neskutečnou lásku, úlevu a radost, až jsem neodolala a musela se začít smát. Edward se sklonil ke mně blíž a políbil, čímž umlčel můj smích. Prsty jsem mu zapletla do bronzových vlasů a přitáhla si ho ještě těsněji.

„Miluju tě,“ zašeptal, když jsme se od sebe nepatrně odtáhli a tím přerušili souhru našich rtů.

„A já tebe,“ usmála jsem se a znovu ho políbila.

„Ehm, ehm,“ odkašlal si někdo kousek od nás.

Neochotně jsem se od Edwarda odlepila, ale pořád jsem zůstala přitisknutá na jeho hrudi a on stál s rukama obmotanýma kolem mého pasu.

„Vidíš to, bráško,“ zazubila se Alice. „Já jsem ti říkala, že to bude dobré.“

Přiběhla k nám a oba nás objala.

Doufám, že jsem vás nezklamala, když Bella vzala Edwarda takového, jaký je. Myslím, že už si toho spolu zažili dost a už nemá cenu je trápit. Stejně tam je pořád Candy a ta to možná ještě pořádně zamotá...

Jako u každé kapitoly, tak i tady musím všem poděkovat za komentáře. Díky a doufám, že vydržíte do další kapitoly.

eMCullen

Autor: eMCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Spolubydlící - 25. kapitola: