Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Spolubydlící - 20. kapitola

19.07.2011 (18:30) • rezule, eMCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 28× • zobrazeno 4921×

Bella:

Edward opět řídil a já jen koukala ven z okna. Nemluvili jsme jako minulou jízdu do Forks. Potřebovala jsem se uklidnit a připravit na příjezd do školy. Ani jsem se nenadála, když mi Edward šeptem, aby mne nejspíš nevyrušil, oznámil:

„Bello? Jsme před vaším bytem.”

„Děkuju za všechno,” tiše jsem vzlykla, i když jsem si dávala pro dnešek zákaz vůbec brečet. Nevyšlo to. Edward si vzal můj obličej do dlaní a začal mi utírat prsty slané slzy. Srdce mi zběsile povyskočilo z tak náhlé blízkosti našich těl i obličejů. Jeho rty se začaly pomalu přibližovat. Byly čím dál tím více blíž a blíž, až byly na těch mých. Proběhla mnou vlna horka. Pomalu ochutnával mé rty, slíbával mé horké slzy bolesti a já šílela. Bolest vyprchávala jako mávnutím kouzelnou hůlkou. Jenže dříve, než jsem si to stačila užívat opravdu každičkým pórem kůže, se odtrhl. Půlka mne samotné se odtrhla a já se cítila zase špatně.

„Já... omlouvám se. Nevím, co to do mě vjelo. Vážně bych byl rád, kdyby jsi na to zapomněla, protože nechci poničit naše vratké přátelství, co mezi námi vzniklo za posledních pár dní,” vyhrkl a podíval se na mne prosebným pohledem. Co to blábolí?! „Mohla bys mi to odpustit?”

Němně jsem zakroutila hlavou ze strany na stranu. Jak bych mu mohla něco tak překrásného odpustit? Spíš bych mu měla děkovat! Zklamaně sklopil oči. „Vážně ti to nemůžu odpustit, Edwarde,” snažila jsem se zadržet koutky úst, které se chtěly vytáhnout do vratkého úsměvu. „Protože jsem ráda, že se to stalo.” Překvapeně zvedl hlavu a z očích mu čišela nejistota a strach, jako by tomu nechtěl uvěřit. Tentokrát jsem se k němu natáhla já, abychom mohli naše rty spojit opět v jedny.

xxxx

Po příjezdu domů jsem o našem rodinném traumatu řekla jen Ang a Leah. Alice vše věděla od Edwarda. Všechny se mne snažily alespoň trochu vrátit do normálního života, snažily se ze mne vydolat pár úsměvů. Šlo to však z těžka. Kdykoliv jsem se usmála, byl to jen nevydařený úšklebek bez jediné veselé emoce.

xxxx

„Jak vypadám?” Otáčela jsem se pomalu dokola před rentgenovýma očima Alice.

„Vždycky, když někoho nebo sebe oblékám, dopadne to skvěle. Tohoto faktu sis, Bello, ještě nevšimla?” optala se se samolibým úsměvem. Odpověď samozřejmě nečekala. Naposledy jsem se prohlédla v zrcadle a musela uznat, že ty šaty, co mi nedávno koupila společně s botami, mi slušely. Cítila jsem se v nich dobře, dokonce mi zvedly i trochu sebevědomí.

„Nech už toho prohlížení sebe samotné asi po sté a běž! Edward už beztak trne hrůzou z představy, že sis to na poslední chvíli rozmyslela,” zahihňala se Alice a já po ní loupla „uraženým” pohledem.

I přesto jsem ji však okamžitě poslechla a vydala se před dům, kde jsme měli byt. Edward tam už - podle Alicina správného odhadu - byl. Vypadal nervózně, ale jakmile mne uviděl, jako by to z něj všechno opadlo a on se usmál zářivým úsměvem, při kterém odhalil dokonalý chrup. Jeho zubař ho musel milovat za tu pěči, co musel vynakládat.

„Ahoj.” Přistoupil ke mě, nabídl mi rámě a když jsem do něj poslušně zavěsila svou ruku, dovedl mne k svému autu a následně otevřel dveře od sedadla spolujezdce. Stihl to vše za tak krátkou dobu, že jsem ho ani nestihla pozdravit.

„Ahoj,” zasmála jsem se. „Kam vlastně jedeme?” Předstírala jsem zvědavost, přestože upřímně bych s ním jela klidně i na konec světa. V duchu jsem musela protočit oči, jak příšerně to znělo. Tak kýčovitě.

„Říkal jsem si, že když je to naše druhé rande, tak bych se neměl opakovat a brát tě zase do restaurace.” Na chvíli se odmlčel, jako by očekával bubny. Sama pro sebe jsem se ušklíbla. „Jedeme na pláž. Není to moc originální - to přiznávám, ale přesto doufám, že se ti tam bude líbit.” Pohlédl na mě pln očekávání.

„V tvé společnosti určitě,” poznamenala jsem a Edward se zachechtal. „Jen škoda, že nesvítí sluníčko,” posteskla jsem si. Přestože jsem odmalička žila ve Forks a nyní v Seattlu - městěch, kde pršelo nejvíce vůbec v celých státech - zamilovala jsem si jej díky občasným výletům do Phoenixu, kde žila teta Hannah, mámina sestra a kde pro změnu svítilo slunce skoro každý den.

„Alespoň je dusno,” poznamenal ještě stále s úsměvem Edward. Přikývla jsem. Ano, i toho bychom si měli vážit, protože už něco bylo, když jsem si mohla jen obléci šaty a ne svetr a džíny.

Nastalo ticho, ale ani jeden z nás se ho nesnažil zakrýt. Prostě a jednoduše jsme byli šťastní už jen za to, že jsme spolu a slova by to jen zbytečně kazila. Nebo alespoň já jsem to tak cítila. Vděčně jsem vdechovala jeho osobitou vůni, abych si ji mohla vrýt do paměti.

„Jsme tady,” oznámil mi po deseti minutách jízdy a já si vzpomněla na večer před pár dny, kdy tato slova taky vypustil z úst přesně na tomto místě - v jeho autě - a co následovalo. Srdce mi díky tomu začalo bít o poznání rychleji a on jako by si toho všiml, vylekaně se na mě podíval. Vyčarovala jsem na rtech rychle úsměv, abych to jím všechno zamaskovala. Poté, když už se zdálo, že se uklidnil, porozhlédla jsem se oknem okolo.

Nemohla jsem uvěřit, že takové místo existuje, že jsem musela vystoupit z auta a přesvědčit se. Ale opravdu jsme byli na překrásné pláži, kde nikdo jiný kromě nás nebyl. Kam oko doléhlo se rozprostíral do dálky našedlý písek. Po levé straně se tyčily obrovské kameny do hrozivých hor. Po mé pravé ruce olizovaly azurově modré vlnky z moře pobřeží.

„Jak ses mohl za deset minut od našeho bytu dostat až sem?” Celá ohromená jsem se na něj otočila.

„Jezdím rychle,” řekl jako by se tím všechno vysvětlovalo. Podle mého výrazu, který se však nezměnil, nejspíš usoudil, že tím se pro mě nic nezměnilo. Že jsem stále zvědavá. „To je tajemství,” usmál se a přešel ke kufru auta. Ani mě nepřekvapilo, když z něj vytáhl kostkovanou deku a piknikový koš. Byl někdy až moc starostlivý.

„Menší svačina ti neuškodí,” pousmál se. Pokrčila jsem rameny a počkala dokud nedošel až ke mně a neproplet své prsty s těmi mými. Popošli jsme kousek dál po pláži a deku si rozložili na místě, kde se skála stahovala do srpku.

V jeho blízkosti jsem dokázala zapomenout i na to neštěstí s mámou, po níž se mi každou vteřinu, co jsem byla bez Edwarda, strašně stýskalo. Poslední dobou jsme se vídali sice opravdu méně, protože díky škole jsem jezdívala domů méně, přesto... Chyběla mi. Po pár probrečených nocích a vlastně i dnech jsem se cítila lépe. Určitě na to měl vliv jeho pohled, úsměvy a hlas. Působil na mne jako balzám. Dokázala jsem se od srdce smát!

Samozřejmě - už mne to ani neudivovalo, bylo to sice zvláštní, ale proč to řešit? - že svačinu jsem na konec jedla jen já. Edward se na cosi vymluvil a mně to bylo jedno. Kdyby měl hlad, tak by se přece také najedl, no ne? Ze začátku jsem z toho byla tak trochu dotčená, ale úspěšně to zamluvil. Mé obavy z trapných chvil ticha byly zbytečné. Naprosto. Uvědomila jsem si, že je už vcelku pozdě až tehdy, co mi začala být zima a já zahlédla jak poslední paprsky slunce zalézají za obzor.

„Na,” řekl okamžitě a aniž by se mne ptal, už mi přes ramena přetahoval sako. Jeho sako, co vonělo jeho vůní, díky níž jsem pokaždé málem omdlévala. „Měli bychom asi jít. Stmívá se a taky se docela ochladilo. Nebylo by dobré, kdyby ses nachladila.”

Přikývla jsem. „Děkuju.” Vstal a podal mi ruku, aby mi pomohl také vstát.

xxxx

„To už jsme tady? Dnešek uběhl nějak moc rychle,” kňourla jsem, jakmile jsem zahlédla dobře povědomý dům, v němž byl i náš byt. Odpovědi se mi dostalo jen tlumený smích. Pomalu se ke mně nahl. Přejel dvěma ledovými prsty od mého spánku až po čelist a tam, kde se mne dotkl, zůstala cestička husí kůže díky vzrušení.

Tuto kapitolu jsem psala sama, stejně tak další bude zase celá jen od eMCullen. Chce si ji udělat podle sebe a já proti tomu nic nemám. Odjíždím v neděli nebo v pondělí nejspíš pryč. Na skoro celý měsíc a eMCullen se jako na potvoru zrovna z dovolené vrací. Nicméně pokusím se napsat něco dopředu, abychom vás nepřipravili o další dávku kapitol, když už teď přidáváme ne zrovna moc pravidelně, jak bychom si představovali. Doufám však, že to alespoň trochu chápete, přece jen nehodláme sedět jen u počítače a psát, ale užívat si i hezkého počasí a volnosti tak, jako většina na tomto webu. Hódně krátká kapitola, nijak důležitá, tak trochu romantická. Příště - doufám, že eMCullen nebude vadit, že jsem to prozradila - vás čeká party. Poté po dlouhém nicnedění nastane pomalu, ale jistě zvrat. ;)

Děkujeme za komentáře, které k naší velké úlevě a radosti zase vzrostly. Zárověň se však modlíme, abyste napsali i tentokrát. VY jste naše droga. ;) ♥

Autor: rezule (Shrnutí povídek), eMCullen, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Spolubydlící - 20. kapitola: