Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Spolubydlící - 12. kapitola

25.05.2011 (14:15) • rezule, eMCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 33× • zobrazeno 5530×

12. kapitola

Bella:

Seděla jsem v malé cukrárně naproti Alice a srkala horkou čokoládu, kterou zdobila nekončící vrstva šlehačky. Potřebovala jsem něco, co mě na celé dopoledne zasytí a hlavně něco, co mi dokonale osladí život a na to byla čokoláda to pravé ořechové.

Zatímco jsem srkala čokoládu, s Alice jsme si povídaly o všem možném. Nejdéle jsme zakotvily u tématu móda. Jak jsem si myslela, Alice byla naprostý maniak přes nakupování. Pořád mluvila o nejnovějších trendech a už nám dokonce plánovala společné nakupování, které se prý musí uskutečnit v nejbližší době. Jen jsem přikyvovala a pořád se usmívala nad tím, jak Alice rozhazuje kolem sebe rukama a pořád něco švitoří. Vůbec jsem neměla tušení, kdy se nadechuje...

Alice jsem skoro vůbec neznala, ale připadalo mi, že bychom mohly být dobré kamarádky. Měla jsem takové déjà vu. Vzpomněla jsem si na Leah s Angelou, se kterými jsem se vlastně také seznámila jen shodou okolností, a když jsme si jen chvíli povídaly, věděla jsem, že se z nás stanou kamarádky. Nemýlila jsem se, ale teď naše přátelství s Ange je na tom nejtenčím ledu, na kterém se jen mohlo octnout.

Myšlenkami jsem se vrátila zpět k Alici a ona nakousla téma, které bych radši ani neviděla. Ovšem hned mi bylo jasné, že se jen tak nevyhneme tématu Candy a Edward.

„Candy se u vás objevila jen tak? Aniž by Edwardovi zavolala, nebo tak něco?“ divila se Alice a dlaněmi si podepřela svou elfí tvář.

„Nevím, jestli mluvila s Edwardem, možná ano, ale mně se s tím rozhodně nepochlubil,“ odpověděla jsem a z mého hlasu byl slyšet vztek, bolest a nenávist.

„Ale no tak, Bello. Ne, že bych se chtěla svého bratra nějak zastávat, ale vážně si myslím, že nevěděl, že přijede. Ostatně... Nikdo z nás to nevěděl,“ zastávala se svého bratra.

„Nikdo z vás?“ nechápala jsem. „Jak bys třeba ty mohla vědět, že se u nás v bytě ukáže Edwardova přitelkyně?“

„Expřítelkyně,“ opravila mě Alice. „No, divila by ses, ale zrovna já bych to měla vědět víc než dobře,“ zasmála se nějakému žertíku, který mi zřejmě unikal. Nechápavě jsem na ni hleděla a čekala na vysvětlení, ale ona to jen odmávla rukou.

„Bello,“ oslovila mě teď už naprosto vážným a starostlivým hlasem. „Vím, že tě to trápí a jestli chceš, klidně mi všechno řekni. Nikdo se to nedozví. Bude to jen mezi námi.“ Pohladila mě po ruce. Její dlaň byla stejně studená jako právě Edwardova a když jsem se na ni zadívala pozorněji, všimla jsem si, že má i stejnou barvu očí – karamelově hnědé.

„Nevím proč, ale tak nějak uvnitř cítím, že tobě si klidně můžu vylít duši. Známe se jen chvilku, ale přesto si myslím, že ti můžu věřit a hlavně vím, že mě pochopíš. I když po tom, co se stalo s tvým bratrem, bych možná měla být opatrnější a dávat si na vaší rodinu větší pozor, ale nějak to nejde. Nemluvím jen o tobě, ale i o Edwardovi. Prostě je těžké vám odolat. Vyzařuje z vás taková zvláštní energie a i přesto, že jste moc milí a přátelští, připadáte mi trošku... zvláštní,” ukončila jsem svůj monolog a řekla jsem v něm to, co Alice nechtěla slyšet, ale teď bych řekla cokoli, abych oddálila to, po čem Alice bádá.

„To je v pořádku,” zahihňala se. „Nejsi první, kdo to říká. A co se tedy stalo s Candy?” Její jméno vyslovila tak, že z toho až naskakovala husí kůže.

„Pohádala jsem se svou kamarádkou Angelou, setrou mé nejlepší kamarádky Leah. Jak už ti asi došlo, tak kvůli Edwardovi. Jak jinak. Ale to jsi nechtěla vědět.
Když jsem se vrátila domů a práskla za sebou dveřmi, asi po hodině někdo zvonil. Myslela jsem, že je to Edward, že jen zapomněl klíče, nebo tak něco. Ovšem přede dveřmi stála dívka, která se představila jako Candy, Edwardova přítelkyně.” Odmlčela jsem se na chvíli.

„To je mi líto,“ soucítila se mnou Alice.

„Hm. Víš, ještě teď jsem z toho mimo. Na jeden den toho na mě bylo trochu moc,” přiznala jsem.

„Takže ty chodíš na stejnou školu s mým bratrem?” pokusila se Alice změnit téma hovoru, který se až nebezpečně blížil k bodu mrazu.

„Hm,” přitakala jsem a měla jsem co dělat se spáleným jazykem, kterým jsem mlsně vyhledala tu úžasnou horkou čokoládu.

„Jsi moc milá,” usmála se Alice a já jí úsměv oplatila. „Mohli bychom být dobré kamarádky, i přesto, co ti udělal Edward, nemyslíš?” zvědavě se zeptala se skrytým strachem v očích, abych ji neodmítla. „To bychom také musely zrušit to nakupování, které jsme si před chvílí domluvily a to bych byla opravdu nerada.“

„Jasně.” nedokázala jsem jí odpovědět nic jiného. „Ale slib mi, že o tvém bratrovi se už pro dnešek nebudeme bavit,” požádala jsem a ona přikývla, na znamení, že pochopila a na toto téma už nebude nic vyhledávat. Co já vím, třeba jí někdy všechno řeknu sama, ale teď to pořád ještě moc bolí na to, abych se o tom s někým bavila.

Co já vím, třeba bude jiná než Edward a když bude stejná, tak se dvakrát spálím na stejném ohni a budu vědět, že je lepší držet se od Cullenových dál. Nic už nemůže být horší než to, co mi provedl Edward.

„Vážně si nic nedáš, Alice? Půjdu si ještě koupit něco k jídlu,” zeptala jsem se své nové kamarádky, když si mé břicho přivolalo mou pozornost. Tak, moje teorie s tím, že mě čokoláda zalepí na celé dopoledne nějak nevyšla.

„Ne, díky,” odmítla, a tak jsem šla před pult se zákusky sama.

Po chvíli intenzivního vybírání mezi spoustou různých, velmi lákavě vypadajících dortíků a různými sladkostmi jsem si nakonec koupila jen dva muffiny s čokoládou a jahodami. K snídani to byla pěkná kalorická bomba, ale usoudila jsem, že po včerejšku si ji rozhodně zasloužím.

Usedla jsem zpět ke stolku za Alice a dala se do své snídaně. Chutnalo to přímo výtečně, takže když jsem za horlivé debaty s Alice dojedla, vidličkou jsem vyškrábala všechny drobečky, které mi napadaly na talíř. Přeci je tam nemůžu nechat, ne?

Alice se zahihňala a já musela s ní. Byla jsem vážně děsná.

Okem jsem zavadila o nástěnné hodiny a zděsila se, když jsem zjistila, kolik je hodin.

„Já budu muset běžet do školy. Uvidíme se ještě?” zeptala jsem se a zároveň jsem se začala oblékat do mikiny, co jsem ještě před chvíli měla přehozenou přes židli, na které jsem seděla.

„To si piš!” zasmála se zvonivým smíchem Alice. „A... Nechceš tedy odvést?” zeptala se, a tím se vyřešil můj problém s odvozem, který vždy zařizoval Edward.

„To by bylo super! Díky,“ usmála jsem se na ni a společně jsme vyrazily k jejímu kanárkově žlutému porsche.

Přímo ďábelskou rychlostí mě Alice zavezla ke škole, a když jsem vystupovala, ještě mě chytila za rukáv. „Bello, dáš mi, prosím, ještě tvé číslo? Pro lepší spojení, i když tě mile ráda zase navštívím osobně,“ poznamenala Alice.

„Jasně. Úplně jsem na to zapomněla.“ Na kousek papírku, který mi podala jsem načmárala své telefonní číslo.

„Díky. Brzy se ozvu,“ rozloučila se se mnou a vyrazila směrem, který mi nebyl známý.

Rozeběhla jsem se do třídy, kde jsem měla svou první hodinu. K mému neuvěřitelnému štěstí hodina samozřejmě už začala a já jsem vyrušila profesora svým příchodem z výkladu.

„Promiňte, já... zaspala jsem,” vyhrkla jsem tu nejvěrohodnější lež a on si pod vousy něco potichu zabrblal. Nejspíš nadával na chování zdejších studentů, protože nebylo hodiny, kdyby někdo nepřišel pozdě. Dnes jsem se bohužel této role zhostila já.

Vplula jsem raději rychle do lavice a poohlédla se po Leah. Seděla v lavici přede mnou, a když jsem ji tiše pozdravila, pozdravila mě také a dokonce se usmála. Přece jen, jedna z Weberových holek mi nejspíš prominula tu eskapádu s Edwardem. Opětovala jsem jí úsměv a mírně se mi ulevilo. Teď ještě přesvědčit Angelu, ačkoliv u ní jsem si stoprocentně jistá, že ji si budu udobřovat ještě pěkně dlouho.

Opět bychom chtěli moc poděkovat za komentáře. Moc si jich ceníme a dodávají nám nadšení do psaní dalších kapitol. Většina z vás, jak jste psali nenávidíte Candy. Musím se ale přiznat, že já pro ni mám jistou slabost a pokuste se ji tedy alespoň trochu pochopit. Copak vy byste nebyli mimo, kdyby jste se rozešli s někým podobným Edwardovi, nebo kdybyste ho měli alespoň na chvíli jen pro sebe? Já bych teda byla dost mimo... ;D A ještě na obranu Edwarda - když někoho milujete, raději uděláte, co si myslíte, že je pro něj lepší a trpíte sami, než aby trpěla milovaná bytost.

eMCullen a rezule

Autor: rezule (Shrnutí povídek), eMCullen, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Spolubydlící - 12. kapitola: