Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Spolubydlící - 11. kapitola

20.05.2011 (16:15) • eMCullen, rezule • FanFiction na pokračování • komentováno 39× • zobrazeno 5970×

11. kapitola

Edward

„Ahoj, Bello! Jak to dopadlo s Angelou?” zeptal jsem se, když jsem otevíral dveře od bytu.

„Ahojky, miláčku! Mě se ták stýskalo! Počkali jsme tu s Bellou na tebe, že ti to nevadí, viď, že ne?” uslyšel jsem hlas, který nepatřil Belle, ale Candy – mé bývalé přítelkyni.

Hned, jak jsem vešel do obýváku, mi Candy skočila kolem krku. Odstrkoval jsem ji od sebe, ale byla stejně silná jako já, a tak to byl docela těžký oříšek.

„Eh… Candy, co tu děláš?” zeptal jsem se a snažil se odstranit její ruce z mého těla.

„No, byla jsem poblíž, tak jsem se rozhodla, že navštívím svého Edího, když máme ty mimořádné prázdniny na celý měsíc.” Zářivě se na mě usmála a já jsem začal uvažovat, co mám udělat, aby okamžitě zmizela odtud i z mého života.

No dobře. Z života mi už asi nezmizí, ale aspoň ode mě a od Belly.

„Aha, myslím si ale, že to nebyl zrovna ten nejlepší nápad,” poznamenal jsem a pohledem jsem střelil k Belle, která se choulila na pohovce a probodávala mě zlověstným pohledem.

„Na jednu postel se přece vlezeme, miláčku! Vzpomeň si na to léto.“ Šibalsky se pousmála a vrhla se na mé rty.

Bella se zvedla a utekla do svého pokoje. Práskla za sebou dveřmi a já jsem slyšel, jak začíná plakat. Chtěl jsem jít za ní, ale Candy mi překážela.

„Candy!“ okřikl jsem ji. „Co to sakra děláš?“

„To, co oba chceme,“ mrkla na mě a nejspíš si připadala smyslná a svůdná. Ovšem mě to přišlo pořádně nechutné.

„Ne! To chceš ty! Vždyť ty ani nevíš, co chci já!“ vybuchl jsem a prstem jsem se bodl do hrudníku

„A co tedy chceš?“ nevzdávala své naděje.

„Já jen chci, abys odtud urychleně vypadla a mě s Bellou nechala na pokoj!“ vrčel jsem.

Ona vážně neví, kdy přestat. Už dávno jsem se s Candy rozešel, protože byla jako ta nejhorší možná žárlivá stíhačka, a jen když se na mě usmála nějaká dívka – upírka – stejná jako já, hned se s ní chtěla vrhnout do boje. Jediné štěstí bylo, že neměla žádný dar jako já. Já jsem uměl číst myšlenky, a když se chystala něco takového udělat, stihl jsem ji zastavit. Musím říct, že když začala plánovat všechny možné pomsty, tak ve středověku by ji korunovali na královnu týraní a mučení. To bylo něco nepředstavitelného, co ona dokázala vymyslet.

Candy jsem mohl číst myšlenky, ale jedna mysl mi zůstávala uzavřená, a ta patřila Belle. Nemohl jsem jí číst myšlenky, a možná právě proto mě tolik přitahovala. Vždycky mě dokázala překvapit.

„Fajn, tak až si to rozmyslíš – a já vím, že jo – tak na tebe počkám ve tvém pokoji,“ prohlásila Candy, otočila se a odkráčela. Jen jsem zaskučel a měl jsem sto chutí do něčeho praštit. Nicméně jsem svůj vztek ovládl. Kdybych teď šel za Bellou a začal se jí omlouvat, když jsem tak vytočený, tak by to nedopadlo asi nejlépe. Plácl jsem sebou tedy na pohovku a začetl se do knihy.

Asi po dvou hodinách čtení a hlavně přemýšlení, jsem věděl, že už se natolik ovládám, že by nemuselo být pro Bellu ani pro mě nebezpečné zavítat do jejího pokoje.

Došel jsem až před dveře jejího pokoje a slyšel jsem, jak pořád vzlyká. Bodlo mě u mého mrtvého srdce. Takový pocit jsem necítil ještě nikdy od své přeměny…

Netrpělivě jsem zaklepal a hned vešel dovnitř, protože mi bylo jasné, že kdybych řekl, že jsem to já, vůbec by mě nepustila dál.

„Co tu děláš?!” vyštěkla, a já jsem na její tváři rozeznával potůčky, kde jí stékaly slzy. Vyskočila z postele a přistoupila ke mně.

„Bello…“ zašeptal jsem a chtěl pokračovat, abych jí to všechno vysvětlil, ale ona mě přerušila a začala mi pěstmi tlouct do hrudi.

„Vypadni z mého pokoje, zatraceně! Běž si za tou svojí…“ Nenacházela slova, ale já jsem přesně věděl, koho má na mysli. Candy. „Nech mě konečně na pokoij a vypadni!“ křičela a slzy se jí spustily na novo.

Schoulila se na podlaze a já jsem chtěl jít za ní a obejmout ji. Udělat cokoli, jen aby věděla, že mezi mnou a Candy už dávno nic není a nikdy nebude.

Bella se mnou nechtěla mluvit, a tak jsem její rozhodnutí respektoval a vyplížil se z jejího pokoje. Vztek ve mně začal znovu vřít, a tak jsem došel k sobě do pokoje, kde se na posteli rozvalovala Candy. Nevěřícně jsem na ni hleděl a přešel jsem na druhý konec pokoje, co nejdál od ní.

„Rozmyslel sis to?“ zeptala se a já jen opovržlivě odfrkl. Když zjistila, že jí nijak neodpovím, zeptala se znovu, ale na jinou otázku. „Co je s ní?“ Z jejího hlasu zazníval nezájem a opovržení.

„Děláš si srandu?! Co by s ní asi tak mělo být? Ty si sem nakráčíš a říkáš, že jsi moje přítelkyně, přitom to vůbec není pravda už nejmíň dvacet let! Myslel jsem si, že jsi to pochopila a necháš mě konečně žít. Ale jak se dívám, tak jsem se zase šeredně spletl! Ty mě nikdy nenecháš, i kdybych se přestěhoval třeba na Mars, tak za mnou stejně poletíš! Nikde se nenajde místo, kde bych byl od tebe dost daleko!“ plival jsem jí ty slova do obličeje, aniž by o nich přemýšlel. „A nemluv o Belle jako o nějaké věci!“ dodal jsem rozhořčeně.

„Skončil jsi?“ zeptala se klidně, jako by mě teď vůbec neposlouchala.

„Cože?!“ vyjel jsem.

„Ptám se, jestli jsi skončil, ale to ti asi nemusím opakovat,“ oznámila naprosto vyrovnaně a mně přišlo, že se neuvěřitelně skvěle baví.

„Samozřejmě, že nemusíš,“ opáčil jsem.

„Fajn, tak teď bych ráda mluvila já, když dovolíš.“ Gestem ruky jsem jí naznačil, ať pokračuje. „Edwarde, copak nevíš, že ona mezi nás nepatří? Nemá vůbec tušení, že někdo jako my doopravdy existuje. Nepopírám, že možná slyšela několik povídaček, ale žádné z toho nevěří. Stačí se na ni jen podívat a mám jasno,“ odmlčela se. Nelíbilo se mi, jak o Belle mluví, nicméně měla v něčem pravdu. Ale časem, jestli mě Bella opravdu miluje, jsem rozhodnutý, že se změní její nevědomost o upírech. „A... tebe nepřitahuje? Teda myslím, jako že bys ji rád kousnul. Protože já mám docela problém se ovládnout,“ dokončila. Musel jsem jí dát za pravdu, protože mě Bella také nesmírně přitahovala, ale dokázal jsem svou žízeň ovládat.

„Jestli je to všechno, cos mi chtěla říct, tak je nejvyšší čas, abys odtud zmizela, nemyslíš?“ zeptal jsem se.

„Kdy přijdeš k rozumu? Jak dlouho si myslíš, že vám to tak spolu může vydržet? Maximálně do doby, než zemře, a pak? Co budeš dělat pak? Potulovat se a objíždět zeměkouli pořád a pořád dokola?“ Ta její péče mě přiváděla k šílenství.

„O to, co teprve bude, se ty laskavě nestarej,“ zavrčel jsem.

„Dobře, jak myslíš, ale nezapomeň, že jsem tě varovala. A až ti ta tvoje Bella opustí tento svět, tak uvidíš, že za mnou přilezeš ještě po čtyřech,“ odmlčela se. „A... všiml sis něčeho?“ zeptala se a na tváři jí pohrával úsměv.

„Co?“

Poklepala si na čelo a řekla: „Tentokrát jsem nevymyslela jediný způsob, jak Bellu odstranit, jako ty ostatní. A ony se na tebe jen usmály a už měly problém. Možná to ale bude tím, že ony se ze světa jen tak nedostanou, zatímco ta tvoje milá Bellinka nám zmizí z povrchu zemského tak za padesát let. Takže se není o co starat.“

„Vypadni!“ řekl jsem klidně, přestože to ve mně vřelo.

„Ale notak, Edí...“

„Buď běž sama, nebo ti pomůžu,“ zavrčel jsem a moje sebeovládání značně polevovalo.

„Tak já si vybírám pomoc,“ zasmála se od ucha k uchu a nejspíš se mě pořád pokoušela sbalit. Ale jestli si holčička myslí, že se jí to povede, tak se šeredně plete. Hnusí se mi, a jen když si pomyslím, že jsem s ní strávil patnáct let společného života, tak se mi chce zvracet, i když dost dobře nevím, jestli toho jsou upíři schopní.

Jak myslí… Chce pomoc, má ji mít!

Upíří rychlostí – které ona byla samozřejmě také schopná – jsem ji popadl a vyskočil s ní z okna, které bylo naštěstí otevřené. Běžel jsem s ní daleko a ona vypadala, že si to pořádně užívá. Zastavil jsem se s ní až na okraji lesa ve Forks, takže jsme utíkali dobrých deset minut. Věděl jsem, že se zde pohybují vlkodlaci, kteří nás zabíjejí a byl jsem rozhodnutý, že bych Candy klidně strkl do jejich území a měl bych jistotu, že se o ni postarají.

„Proč jsi mě odnesl až sem?“ zeptala se nechápavě, ale pořád mě držela kolem krku.

„Víš, tady žijí takoví kamarádi, kteří by se o tebe s radostí postarali, a já bych měl konečně klid. Existuje tady taková hranice, že když ji nějaký upír překročí, třeba ty, tak už živý neodejde. Takže ještě jednou se ukážeš někde poblíž, jakkoli ublížíš Belle, nebo na ni jenom pomyslíš a mně se to nebude líbit, víš, co tě čeká. Řekl bych, že to bys asi nechtěla,“ vyhrožoval jsem a na tváři mi pohrával samolibý úsměv. „Ještě jednou a sám tě sem odnesu a počkám do té doby, než se o tebe tady postarají. A kdyby ne, tak se o tebe postarám osobně,“ vrčel jsem.

„To bys neudělal…“ kroutila nevěřícně hlavou.

„Chceš se přesvědčit?“ pobídl jsem ji.

„Ne,“ hlesla a soudě podle jejího výrazu, jsem jí opravdu nahnal strach.

Všechno, co jsem jí řekl, byla pravda. Jednou jedinkrát ohrozí Bellu a je mrtvá.

Odhodil jsem Candy o dobrých dvacet metrů stranou a jen jsem sledoval, jak mizí jak pára nad hrncem.

Vrátil jsem se zpět do Seattlu, ale chtěl jsem Bellu nechat samotnou. Jen tak jsem se potuloval ulicemi města a přemýšlel, jak se u Belly ospravedlnit. Tedy jestli nějaký způsob vůbec existuje. To, co jsem udělal – nebo spíš Candy –, bylo neodpustitelné a já si to moc dobře uvědomoval.

Opět bychom chtěly všem poděkovat za úžasné komentáře, které jsme našly u minulých kapitol. Dávají nám sílu psát dál, a za to jsme neuvěřitelně vděční.

Autor: eMCullen (Shrnutí povídek), rezule, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Spolubydlící - 11. kapitola: