Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Spojení (2)

25.05.2011 (09:30) • Veronixika • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1035×

Kapitola 2

Proměna

Měla jsem strach. Tohle jsem neměla navrhovat. Jaké to asi bude? Na svou první proměnu si nepamatuji, ovšem Carlisle mi dal několik „lekcí“ abych přesně věděla, co mám dělat. Nikdo tam nemohl být, měniči, ani upíři, protože oba druhy byly pro nás nebezpečné. V mém pokoji nebyl nikdo, kdo by mě držel, abych nám neublížila. Zamkla jsem dveře a pak jsme si sedly vedle sebe na postel, která byla přenesena do mého pokoje právě kvůli proměně Veronixiky.

„Připravená?“ zeptala jsem se.

„Myslím, že ano,“ usmála se.

„Dobře.“ Zhluboka jsem se nadechla.

„Alice, můžu tě o něco požádat?“ zeptala se mě.

„O co jde?“ zeptala jsem se.

„Zůstaneš tady?“ Její otázka mě zaskočila.

„Jestli to budu moci zvládnout.“ Přikývla jsem a usmála jsem se na ni a pak jsem pozorovala, jak si lehla, a když vyrovnala ruce i nohy, zavřela oči. V tom jsem ucítila tu lahodnou vůni, něco, co jsem nikdy předtím necítila. Bezmyšlenkovitě jsem se zakousla a ochutnala tu lahůdku. Její krev chutnala daleko lépe, než voněla, ovšem jedna věc mi to kazila, bolest, kterou jsem ucítila na krku, bolest, kvůli které jsem pustila její krk. Kousla jsem ještě do rukou a pokaždé jsem sama bolestně zakňučela, pak jsem si ovšem všimla žáru, který se šířil z mých rukou po celém těle. Upadla jsem vedle Veroniky. Tahle bolest mi byla povědomá, už jsem jí jednou zažila. Po dlouhých dnech, které nám spíše připadaly jako měsíce nebo roky, se všechen žár přesunul na srdce, nevěděla jsem, proč i já toto cítím, když mé srdce je dávno mrtvé, ale podle úderů srdce Veroniky jsem poznala, že už je konec. Odpočítávala jsem údery, až konečně bylo ticho. Chvíli jsem ještě ležela, ale Veronika se posadila, což bylo dobré znamení.

„Alice, jsi v pořádku?“ zeptala se vystrašeně Veronika.

„Jo, nic mi není,“ usmála jsem se. Myslím, že to bylo dobré, na druhou přeměnu, pomyslela jsem si.

„Říkala jsi něco?“ zeptala se mě Veronika.

„Ne, proč?“ Udivila mě její otázka.

„Jen jsem slyšela tebe mluvit něco o druhé přeměně.“ Udiveně jsem se na ni podívala.

„Tys to slyšela?“

„Jo, proč se ptáš?“ zeptala se, jako by to bylo úplně normální, že slyší mé myšlenky. Slyšíš tohle? Zeptala jsem se v duchu.

„Jo, proč by ne?“ zeptala se mě udiveně, jako bych se jí ptala na úplně zřetelnou věc. Já si to jen myslím, Veroniko, oznámila jsem jí v myšlenkách.

„To, jakože já slyším myšlenky?“ zeptala se mě.

„Jo,“ odpověděla jsem a začala uvažovat, jak je to možné, vždyť dva upíři nemohou mít stejné schopnosti!

„To není možné!“ protestovala.

„Jak vidíš, je,“ řekla jsem.

„Dobře, takže jdeme za ostatními, možná nám to nějak vysvětlí,“ řekla. Dobře, odpověděla jsem v myšlenkách, a pak jsme se vydaly dolů, ovšem překvapením pro nás byla uvítací věta.

„Co tady děláte?“ zeptali se všichni najednou.

„Coby bydlíme tady,“ odpověděly jsme jednohlasně, což mě trochu vyděsilo.

„Ale ne, neměla by teď probíhat přeměna Veroniky v upírku?“ vysvětlil Carlisle.

„Já jsem přeměněná,“ protestovala Veronika.

„Jak je to možné, vždyť to je něco kolem 36 hodin.“

„Cože?!“ divily jsme se opět. Nelíbilo se mi, když jsme tolik věcí říkaly najednou.

„No, myslím, že teoreticky, když byla Veronika už napůl upírka, je docela logické, že doba její přeměny trvala o polovinu kratší dobu,“ řekl Edward pro vysvětlení.

„To máš pravdu, Edwarde,“ potvrdil Carlisle.

„A co máte s těmi myšlenkami?“ zeptal se Edward.

„No, já slyším myšlenky Alice,“ řekla jsem.

„Úžasné!“ Okamžitě se zajímal Carlisle. „Co se přesně stalo, musíte mi to všechno povědět!“ A tak jsme vyprávěly, co se stalo, musely jsme vše říkat obě, protože Carlislea zajímaly obě verze příběhu. Doufala jsem, že myšlenkami to končí, že už žádné emoce, chování ani bolest.

Autor: Veronixika (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Spojení (2):