Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Splněný sen? Ne, to se jen zdá... - 9. kapitola a Poděkování

02.01.2011 (07:00) • BreeTanner • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1872×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

„Zbývá vám ještě polovina prázdnin. Nemusíš odjíždět,“ řekl mi Carlisle, když jsem si balila věci.
„Jenže já musím, Carlisle. Jestli mě Volturiovi chtějí, tak ať si mě vezmou. Navíc tě miluji a nemohu tě mít. Chtěl bys s něčím takovým žít?“ odpověděla jsem.
„Nechceš mi snad říct, že důvod, proč odcházíš, jsem já?“
„Neříkám, že za to můžeš. Jen říkám, že mám víc důvodů, proč odjet.“
Povzdychla jsem si. Nechtěla jsem, aby si můj odchod dával za vinu. Ale já už na tohle prostě nemám. Musím se vrátit. Vím, že můj život již nikdy nebude takový, jako dřív. Ale já na tohle prostě nemám. Vrátím se domů. Oni mě najdou... Jane mě bude mučit, vím to, ale také vím, že si to zasloužím. Zasloužím si její pomstu. Zasloužím si pomstu Volturiových za svoji zvědavost.
„Neblbni!“ zakřičel na mne zezdola Edward, „nemůžeš za to!“
Ale já vím, že za to mohu... vím to, vím... vzala jsem si batoh na záda. Nedbala jsem Carlisleovo slov a sešla jsem dolů po schodech. Podívala jsem se na všechny Cullenovi, také na Vlaďku s Luckou a slzely mi oči. Jenže jsem věděla, co chci. Už bylo pozdě něco měnit. Měla jsem i koupenou letenku.
„Carlisle? Odvezeš mě na letiště, prosím?“ zeptala jsem se.
Jen přikývl. Nebyl moc nadšený, že odlétám. Nedivila jsem se mu, nedivila jsem se nikomu. Ale nedivila jsem se ani sobě. Vyšla jsem z domu a nasedla jsem do Carlisleovo černého mercedesu. Jeli jsme na letiště.\
„Omlouvám se Carlisle, ale nemohu jinak...,“ řekla jsem smutně.
Zezadu jsem ho objala. „Omlouvám se, lásko...,“ zašeptala jsem.
Neodpověděl a zastavil. Byli jsme na místě. „Carlisle...?“ zeptala jsem se.
„Hm?“
„Smím dostat polibek na rozloučenou?“
Políbil mě. Usmála jsem se a vystoupila jsem. Smutně jsem se na něj podívala a nastoupila jsem do letadla, které jakoby na mne již čekalo. Koukala jsem z okínka na auto, které stále ještě stálo... vytryskly mi slzy. Nechci odjet... ale musím... opřela jsem si hlavu o okno.
„Ach Carlisle...,“ zašeptala jsem, zatímco jsem měla zavřené oči, „nikdy na vás nezapomenu...“
Vzpomínala jsem na uběhlý měsíc... většinou jsem se usmívala. Byl to ten nejlepší měsíc, který jsem kdy zažila... Vzdychla jsem. Teď je konec. Nejen krásných prázdnin, ale i mého života. Ale nevadí mi to. Budu umírat mezi upíry. I na poslední chvíli budu mít jistotu, že to vše nebyl jen sen... je to splněný sen... ne, to se jen zdá. Je to splněná noční můra, skryta pod rouškou romantiky a neskutečné krásy.

⺈⺈⺈⺈⺈⺈⺈⺈⺈⺈⺈⺈⺈⺈⺈⺈⺈⺈⺈⺈⺈⺈⺈⺈

Podívala jsem se do Janinych rudých očí, než mě zachvátila bolest. Skácela jsem se na zem a svíjela jsem se v křečích.
„Skoncujte to!“ vykřikla jsem zoufale z posledních sil. Někdo mě vzal do náruče a krkem mi proletěla bolest tak náhlá a příšerná, jako by mě někdo bodl.
Kdyby to byl jen záblesk bolesti a pak smrt, bylo by to dobré, opravdu by to bylo dobré. Ale ta bolest... tak ukrutná, tak silná... a nebrala konce. Musím počkat, až mě vysají. Ale proč takhle? Proč mě prostě neroztrhají na kusy?
„Nechte ji být!“ ozval se známý hlas.
Vlaďka! Ach můj bože, zabijí jí také! Caius mě upustil na zem – to on mi pil krev. Ve chvíli, kdy došel k Vlaďce, a zatímco já jsem se svíjela na zemi v bolestech a křečích, provázejících proměnu, se znovu otevřely dokořán dveře.
„Dneska snad nebudeme mít chvíli pokoj,“ řekl Marcus.
Podívala jsem se namáhavým otočením hlavy směrem ke dveřím. Carlisle... Jasper... nevěřila jsem vlastním očím, přitom jsem se snažila nekřičet bolestí. Upadla jsem do kómatu.

⺈⺈⺈⺈⺈⺈⺈⺈⺈⺈⺈⺈⺈⺈⺈⺈⺈⺈⺈⺈⺈⺈⺈⺈

Milý deníčku,

nevím, co se stalo po tom, co mě Carlisle s Vlaďkou a s Jasperem zachránili. Vlaďku jsem od té doby neviděla, tak doufám, že je naživu. Ve svém mobilu jsem našla číslo na Carlislea, takže mu plánuji v nejbližší době zavolat a zeptat se, jak se má Lucka, protože s nimi prý zůstala. Dostala jsem dopis od Rosalie, s krásným oslovením: „Nejmilejší Verčo“. Přála mi, ať si hezky užiji Nový rok, protože se kvapem blíží.
Jak jsem vám popsala svoji paměť: Poslední věc, kterou si z upířího světa pamatuji je, že jsem upadla do kómátu, ve kterém jsem strávila následující čtyři měsíce. Volturiovi po mně nepátrají, vypadá to, že jsem v bezpečí. Jisté je jen jedno: Nejsem upír.

Veronika

Poděkování

Děkuji zejména Vlaďce s Luckou, které jsou nejen postavy tohoto příběhu, ale také mé kamarádky, bez kterých by tento příběh nikdy nevznikl.
Hlavně Vlaďka byla do mého příběhu jako šílená a nenechala si utéct ani jeden odstavec.
Dále potom děkuji své mamince, která můj příběh hodnotila – i když ne moc odborně, za to však velmi ochotně.
Děkuji Stephenii Meyerové za svět, který vytvořila. Za Volturiovi, Cullenovi a za smečku.

Děkuji všem Cullenovým za to, že souhlasili, aby v mém příběhu hráli něco jako hlavní roli. Všichni byli moc milí.

Děkuji Arovi, že byl ochoten předstírat vlastní smrt, děkuji Ciausovi a Jane za ochotu, kterou projevili. Děkuji za to, že byli schopni předvést to, že mě zabijí a přitom mi nezkřivit ani vlásek.

Veronika

Autor: BreeTanner (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Splněný sen? Ne, to se jen zdá... - 9. kapitola a Poděkování: