Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Špinavá hra - 9. kapitola

07.09.2012 (13:45) • Gabbe • FanFiction na pokračování • komentováno 23× • zobrazeno 5100×

Edit: Článek neprošel korekcí!

Špinavá hra

9. kapitola

Kapitola tu není k objasnění, nahlédnete do Belliny mysli. Vím, že mnohé z vás budou asi hodně šokované...

Co na to říct? Hra začala.

Běžím podél moře, vím, že je za mnou a vím, že volá moje jméno. Ale nezastavím se, ani když mě chodidla rozdrásaná do krve pálí a písek pod mýma nohama žhne jako výheň. Něco je tu špatně. Neslyším šumět moře, neslyším ani svůj křik. Křičím přeci. Musím křičet, ale nikdo mě neslyší. Ani já neslyším samu sebe.

Vím, že když neuteču, budu křičet jenom pro něj.

„Bello!“ Jacob mě zezadu objímá a tiskne mě ke svému horkému tělu. Cítím jeho svaly, cítím jeho dech na krku, cítím tu pronikavou vůni lesa, cítím, jak moc mě chce. A v koutku duše vím, že by to mělo být správné.

„Chybíš mi, Bello,“ pokračuje ve svém kouzelném objetí a dává si načas, než si mě v náručí otočí tváří v tvář. „Vzdaluješ se mi, viď?“ Než stačím pochopit, o čem mluví, jeho pohled se o něco zastavuje v dáli. Na něčem má upřený zrak a strašně jej to bolí. Zúží se mu oči a on si povzdychne, za chvíli mi je v jeho náručí zima, Jacob se třese zlostí.

Ohlédnu se. A spatřím milenecký pár na pláži. Leží spolu, vlny jim omývají nohy. On je k ní skloněný tak blízko, že ani nevidím dívčinu tvář. A pak si ty bronzové vlasy prohlédnu pořádně a moje tělo ovládne panika. Líbá tu dívku na šíji a ve světle měsíčního světla poznávám sebe. A rázem chápu Jacobovu bolest. Ta dívka na pláži má zavřené oči, přiotevřené rty. Měla bych se vzpírat, měla bych říct, jak moc Jacoba miluju, měla bych šílet z jeho blízkosti, protože je to on, kvůli komu každé ráno šílím a kterého se tak šíleným způsobem bojím.

Vše ale zmizelo někde na dně moře.

Náhle se Jacobův hlas mění na rozzuřený a nepříčetný. „Takhle jsi to chtěla? Necháš se jím osahávat… A proč? Co ti může dát?“

Země se náhle rychle začne otáčet, obloha nade mnou padne o několik kilometrů níž, až se strachy přikrčím nad její tíhou. Jacobe…

„Co ti můžu dát, Bello?“ Edward! Stojí přímo přede mnou, pláž, na které jsem s ním před chvílí ležela, je úplně prázdná. Edward ke mně natahuje ruce a já cítím, jak Jacobo objetí zesiluje.

Bronzové vlasy rozházené do všech stran, modrá košile rozepnutá u krku, přesně tak, jak si jej pamatuji z pláže.

„Edwarde,“ oslovím jej šeptem a v tom okamžiku ucítím prudkou bolest. Jacobovy dlaně drtí mé boky, zlobí se, je šílený vzteky. A já užasle hledím na Edwarda.

„On ví, co s tebou dělám, Bello.“ Zmateně se jej ptám očima, co se děje. O čem mluví…

„On ví, co se s tebou děje.“ Pokračuje Edward Jacobe! Chci se otočit a podívat se mu do tváře, ale jeho dlaně kloužou z mých boků až na má stehna, stále mě pevně tiskne a bolí to. Bolest se rozlévá jako voda do celého mého těla, nechápu to. Copak mi tolik ubližuje, aby mě bolel každý centimetr kůže?

„Jacobe, to bolí,“ zašeptám tiše. A jakmile vyslovím slovo bolest, v Edwardově těle propuká naprostá panika, jakoby si teprve v tu chvíli uvědomil, že mi Jacob ubližuje. Vrhá se naším směrem. A bolest skutečně ustupuje…

Probouzím se v jeho náruči, proplétám se stíny, než pochopím, že místnost, ve které ležíme, je jeho pracovna a za okny temná noc. Bez světel, bez života. Není tu postel, ležíme na zemi. Edwardova vůně se vznáší všude kolem mě, čekám, kde se objeví Jacob…

„Ví o tom,“ zašeptá mi Edward do ucha. Ležím na jeho těle, on se opírá zády o zeď se složkami. Objímá mě pažemi.

„O čem? Kde je Jacob?“

„Ví o všem, Bello. Ví, že jsem tě dostal.“ Nerozumím mu.

„Edwarde,“ tiše šeptám jeho jméno. „Kdo mě dostal?“

„Chceš, abych se tě dotýkal?“ zašeptá mi do ucha a pracovnou se mihne silný kužel světla a ustane přímo na jeho stole. Osvětluje jej jako divadelní podium, osvětluje jeho tablet, černý elegantní stojánek na tužky, jeho černý blok.

„Edwarde,“ zašeptám, když ucítím jeho prsty na mých stehnech. Neustane, pohybuje se dál směrem k mým kolenům. Když se vrací zpět k pasu, nehty mě škrábe po kůži. Probíhá mnou zima, po těle mi vyskakuje husí kůže.

„Je čas nechat ho jít,“ mluví ke mně dál a jeho prsty se velice pomalu sunou po vnitřní straně mých stehen, vím, že mě takhle mučí, že to nedělá jenom z pouhého rozmaru. „Odpoutej se od něj.“ Jeho dlouhé silné prsty si drze vkradou cestu mezi má stehna. A já je instinktivně tisku k sobě jak nejsilněji dovedu, jsem přesvědčená, že víc jeho nátlaku neunesu.

Edward pode mnou roztahuje nohy a já se tak ocitám na teplém koberci. Edward proplétá nohy s mými, lehce pokrčí nohy v kolenou, až se dostanou jeho kotníky na úroveň mých, proplete naše nohy, to on je ten, co má teď kotníky uvnitř našeho uzlu. A tak, když začne roztahovat nohy do strany, musím já taky. Tisíckrát jsem se snažila jeho síle odporovat, ale Edwardovy vypracované nohy neznají soupeře. A tak mám najednou doširoka roztažené nohy a Edwardovy prsty mi začnou znovu laskat vnitřní stranu stehen. Jemně krouží prsty, ale přitom je každý jejich pohyb intenzivní, jakoby chtěl být tvrdý.

„Dám ti víc, tisíckrát víc. A ty to víš, Bello.“ Jeho rty se ocitnou u mého ucha. Špičkou jazyka přejede po mém ušním lalůčku a vydechne. Jeho teplý vlhký dech mi znovu po těle vyrazí husí kůži. „On to taky ví,“ pokračuje. Jeho prsty se už neomylně velkými kruhy dostávají stále blíž a blíž místu, které naprosto nepochopitelně celé plane v jeho přítomnosti. Vím, že je to špatně, vím, že tohle je přeci naprosto špatně. A vím, že i kdybych tisíckrát chtěla, nezabráním tomu.

„Teď jsi moje. Úplně celá.“ Pak mám jeho rty na krku, nelíbá mě. Kouše mě, vsává mou kůži mezi zuby a jazykem mě dráždí do naprostého bezvědomí. Mám chuť zabořit prsty do jeho vlasů a přitáhnout si jeho dokonalou tvář. Ale v dlaních drtím látku jeho džín. Nedokážu je pustit. „Užijeme si, co říkáš, Bello?“ A pak se konečně stane to, k čemu směřovalo naše setkání od samého začátku. Ukazováčkem levé ruky shrnuje látku mých kalhotek stranou, vím, že musí cítit, jak moc mě tohle čekání, strach a zároveň i nepopsatelná báseň dohání k šílenství. Musí to cítit.

„Otevři oči,“ pobídne mě zhrublým hlasem. Spatřím skutečnou scénu. Na místě, kam dopadá sytě žlutý proud světla, už není jenom prázdný pracovní stůl a černé kancelářská židle. Jsme tam my dva. Edward sedí v jeho křesle, v jeho tváři je naprostá změť pocitů. Nedokážu určit, zda je rozzuřený nebo vzrušený. Na jeho klíně sedím já. Nohy mám položené na desce jeho pracovního stolu. A pak bezostyšně pozoruji to, co se děje na mém vlastním těle. V mém těle.

Edward ve chvíli mého zděšení nad živým obrazem využívá situace a prsty se mě dotýká. Jemně, jakoby zkoušel, zda ho vůbec dokážu cítit. Jeho prsty jsou v porovnání s mým hořícím lůnem ledové a o to víc mě rozechvívá, když se začíná otrkávat. Je si jistý tím, že mu nebudu odporovat a já to tak cítím. Cítím jenom to, co mi nikdy nemůže ublížit, cítím jenom naprostou slast.

Za chvíli jeho dotyky hrubnou a on dávno překročil hranici pouhého hlazení. Cítím, že jsem připravená vzít si od něj mnohem víc, a tak se dobrovolně nadzvedávám a dávám mu šanci.

Edward se zasměje do kůže na mém krku. „Věděl jsem, že to uděláš.“ Využívá šance okamžitě. Přesto je nanejvýš opatrný a proniká do mého nitra pouze jedním prstem. Rozechvěju se jako osika. Je to stejné, jako bych po roce zažila opravdové uvolnění. „Nemysli, vnímej mě, vnímej nás.“

Ale já neposlouchám, moc dobře si uvědomuji, že mě k smrti dráždí mezi mými stehny muž, pro kterého pracuji, muž, který je stejně tak nevrlý, podrážděný a nebezpečný jako… Přidává druhý prst a já se začínám připravovat na další rozechvělou vlnu, která započne v rozkroku a naprosto nepochopitelně se zastaví v mé hrudi, kde ještě několik dalších sekund přežívá. Možná není tak nebezpečný, ale dokáže si získat celé mé tělo a to se nemusí ani snažit. Pak tedy nebezpečný je.

Doširoka otevřu oči a znovu se zahledím na scénu přede mnou. Je to jako zrcadlo, jako moje vlastní zrcadlo odrážející ty nejdivočejší představy z mé hlavy. Sedím Edwardovi na klíně, nohy mám doširoka roztažené, hlavu opřenou o jeho rameno. Šaty vyhrnuté vysoko. Tak, aby jeho levá ruka měla snadný přístup k tomu místu. Dýchám nahlas, slyším svoje vlastní kňourání z druhé strany pokoje. A Edward vypadá naprosto… přemoženě, v jeho tváři se zračí to samé co v mé. Něco zvířecího.

Jakmile Edward zrychluje tempo, pocítím to na svém vlastním těle. Zrcadlo v tu chvíli odráží skutečnou scénu a já znovu vnímám jeho rty, jak putují po mé šíji, po mém rameni. Tentokrát mě už líbá, skutečně líbá…

„Bello!“ Ozve se odněkud Jacobův bolestí zlomený hlas, naprosto zoufalý, zraněný. Polekaně se rozhlížím po místnosti a Edwardovy pevné paže mě stahují zpět k jeho tělu. Scéna s kuželem světla mizí. Místo ní se celá kancelář topí ve tmě.

„Jacobe?“ špitnu. Vidí nás, určitě nás vidí. Ale já nemůžu jinak… Vím, co chci. A vím, že je to nejhorší věc, co se jenom může stát, ale jsou to Edwardovy dlaně, které mě přivádějí k šílenství, ne jeho.

„Krásko,“ zašeptá u mého ucha, jazykem přejede několikrát přes můj ušní lalůček a pak mě nadzdvihává a pevně mě drží, abych nespadla. Slyším, jak si rozepíná rifle a moje nitro zoufale touží po další vlně uspokojení…

„Udělej to, Edwarde,“ pobízím jej a snažím se vydýchat nápor vzrušení, celá se třesu. Ne pro Jacoba, pro něj…

„Udělám,“ souhlasí a to už jej cítím. Lehce se o mě otírá, zatímco se pevně drží v dlani. „Ale musíš na něj zapomenout.“

„Edwarde,“ znovu zavzdychám, ale vzápětí mi dochází jeho prosba. „Co mám udělat?“

„Zapomeň na Jacoba, on už pro tebe nesmí existovat, rozumíš mi?“

S křikem jsem se probudila do slunného poledne. Na rtech jsem stále cítila Jacobovo jméno. Byla jsem zadýchaná, propocená. Svaly na rukou mě bolely, záda jsem měla ztuhlá a rovná jako prkno. Hlavu jsem měla položenou na pažích a ležela jsem na břiše. Kůže mě nepříjemně svědila a v ústech jsem měla vyprahlo jako v poušti. I když jsem věděla, že nespím, stále jsem se nacházela v tom příjemném stádiu, kdy sny pronikaly do vědomí, ale přitom jsem věděla, že už jsem vzhůru.

Ale rázem, stejně jako mi došlo, že to celé bylo jenom sen, jsem si uvědomila, že si vlastně z toho, co je realita a co je jenom sen, nepamatuji nic. Vše to sjelo do dlouhého tunelu a spletlo se v provaz.

Nadzdvihla jsem se na rukách a pokusila se rozhlédnout po místnosti. Na samotném vrcholu prosklené stěny byly stáhnuté čtyři skleněné desky, mým pokojem proudil čerstvý vzduch a slunce bylo už vysoko. Porozhlédla jsem se po zemi, žádné šaty poházené okolo, jenom moje boty srovnané vedle sebe před postelí. Chtěla jsem se ohlédnout pořádně, ale prudce mě píchlo v levém spánku a bolest hlavy se v tom okamžiku rozlila z levé strany na pravou a pak neomylně okupovala celou moji mysl.

Tak tady končí veškerá moje snaha.

Probudila jsem se možná o pár hodin déle. Bolest hlavy byla hmatatelně snesitelnější, ale v ústech jsem měla jako po atomové bombě. Můj žaludek se houpal na nezkrotných vlnách křečí. Pomalu jsem se zvedala. Bylo to těžší, než přinutit hadrovou panenku sedět. Opřela jsem se o zeď u postele. Okamžitě mě příjemně chladila do zad. Měla jsem šílený hlad, ale cosi mi radilo, abych se jídlu vyhnula obloukem. V hlavě mi hučelo a pravidelně pulzovalo v oblasti spánku.

Ne, Bella Swanová si nikdy nezvykne na alkohol. Kolik toho vlastně bylo?

Ačkoli jsem se snažila jakkoli, moje vzpomínky vždy skončily na pláži. Což bylo podivuhodné, protože i do té doby jsem toho stihla vypít opravdu hodně. V duchu jsem zaklekla. Neměla jsem ten vylitý olej vůbec pít!

Z mého žaludku se ozval příšerný zvuk a já si okamžitě dlaň přiložila k ústům. Nic se nestalo. Ale měla jsem k tomu šíleně blízko.

Pláž, pláž, pláž… Nic víc jsem v hlavě neměla. Jak jsem se jenom dostala domů? Opil se Edward ještě víc? Skutečně jsme si potykali, tykám si svým šéfem! A v tu chvíli mě málem porazila zpět do peřin a úplně rozdrtila čerstvá vzpomínka z pláže. Můj šéf mě líbal na krku. No do prdele, ne!

„Zapomeň na Jacoba, on už pro tebe nesmí existovat, rozumíš mi?“

Panebože, jenom sen! Nic se nestalo! Jacob o tom nic neví… Já ho nechala, aby mě líbal! Ale jenom na krku, to je přeci chvilková slabost… Ježiši! Jak zním! Co jsem! Tohle se stát, do prdele, nemělo! Jak s ním mám pracovat?

Práce… Práce!

Znovu mě bolestně píchlo v žaludku. Tohle bez Nimesilu nezvládnu, ani kdybych se postavila na hlavu.

Zadívala jsem se na jednu z bílých poliček na pravé stěně. Mimo mé kosmetické tašky na ní stál taky digitální budík. Čísla mi splývala a místo nich jsem chvíli viděla jenom prazvláštní symboly. Asi na pátý pokus jsem se konečně dopátrala k výsledku. A ten rozhodně nebyl dobrý. Bylo půl třetí odpoledne. Což znamenalo, že jsem spánkem strávila asi hodně času, soudě dle toho, že jsem neměla absolutně žádné tušení, v kolik hodin jsem se vrátila do Lady Blond domu.

Kdo mi to musel jenom pomáhat?

„Teď jsi moje. Úplně celá.“

Oklepala jsem se a stáhla ze sebe bílé plátno. Jak typická peřina pro tyhle jižany. A v tu ránu jsem i vydechla úlevou. Moje šaty byly špinavé. Písek, jasné znamení dotvrzující, že plážová scéna nebyl výmysl. I přes to stále spočívaly na mém těle. A to bylo dobré znamení. Boty úhledně srovnané – je to v pořádku, určitě mě uložily ty dvě snědé služebné.

„On ví, co s tebou dělám, Bello.“

Jistěže ví. Děsíš mě k smrti, Edwarde. Panebože, co to tu jenom tropím za ostudu? Tohle měla být pracovní povinnost, ne štace za alkoholovou metou! Jediným uklidňujícím faktem byla Cullenova nepřítomnost. Moje poslední vzpomínky u baru mi do žil vlily naději, že ani Edward na tom není zrovna nejlíp. Vypil přeci mnohem víc než já!

Odkopala jsem ze sebe celé plátno. I nohy jsem měla lehce od písku, stejně tak jo jasně bílé prostěradlo pode mnou – jedno velké pískoviště, no nazdar!

Opatrně jsem se nutila vstát, při každém pohybu jsem měla pocit, že spadnu a ta podivná skladba, co tak šíleně pištěla v mých uších, mě asi zabije. Opřela jsem se o vyvýšený sloup nohy postele a – světe, div se! - stála jsem. Ohlédla jsem se ke dveřím. Zavřené. Usoudila jsem, že by lidé měli mít trochu soudnosti a nevlézt mi do pokoje v tak pokročilou hodinu. Pokud ví, v jakém stavu jsem přijela. S kým?

Shodila jsem pomačkané špinavé šaty z ramen a společně s nimi se snesla na zem i zrnka písku. Jakmile jsem naklonila hlavu na stranu, padala další zrníčka. To bylo kvůli tomu líbání, usoudilo moje těžce střízlivějící podvědomí.

 „Takhle jsi to chtěla? Necháš se jím osahávat… A proč? Co ti může dát?“

Prsa jsem měla nateklá, jako bych se chystala kojit. Bože můj, co to…

Zvláštně mě pálila kůže. Přejela jsem si prsty po bříšku a nechtěně se dotkla boků.

Jacobovy dlaně drtí mé boky, zlobí se, je šílený vzteky. Útržky ze snů mě začaly dohánět  v tu nejméně vhodnou dobu… Opatrně jsem boky prohmatala a bolest se rozšířila až k prsům. I tady byla kůže narůžovělá, lehce snad sedřená.

Než jsem si stačila v hlavě poskládat ty nejhorší scénáře o tom, co se mohlo stát v mém naprosto šíleném stavu, rychle jsem se soustředila na tu důležitější věc. V písku jsem seděla i ležela. Kalhoty by měly být na vyhození a já bych měla vyhledat koupelnu.

Jakmile jsem si ale kalhotky stáhla, strnula jsem. Nenesly absolutně žádnou známku po tom, že bych kdy ležela v písku. Čisté. Opatrně a zběžně jsem zkontrolovala samu sebe. Nic zvláštního, až na ten špatný pocit. Pak jsem si ale všimla drobného otlačku na hranici bříška. Vyděšeně jsem se podívala pod své nohy, kde ležely kalhotky tak, jak jsem z nich vystoupila. A skutečně. Byly obráceně.

Je vůbec možné, abych si je oblékla takhle? Musela bych to určitě vědět… Celou dobu by mi bylo nepříjemně. Žaludek se mi zhoupl potřetí a já to už téměř neustála. Hrábla jsem po plátně a obmotala jej kolem sebe. Pootevřela jsem dveře svého pokoje a hned v hale narazila na jednu bronzovou služebnou, co květy dekorovala vázu u vstupních dveří.

„Koupelna,“ zašeptala jsem a zoufale se zatvářila. Služebná s milým úsměvem ukázala na dveře těsně u mého pokoje.

Díky bohu!

Naštěstí všechny moje alkoholové radovánky, kterými jsem odpadní jímku ve sprchovém koutu obdarovala celkem třikrát, spláchla voda. A mě bylo zase o něco líp, i když hlad přecházel už téměř v křeč a já si byla jistá, že by mi bylo rozhodně líp, kdybych se najedla. Jenomže moje soukromá prohlídka daleko nebyla u konce. Když jsem stála pod krůpějemi teplé vody, dokázala jsem si ze svého šíleného snu vybavit mnohem, mnohem víc.

 „Věděl jsem, že to uděláš.“

„Udělej to, Edwarde.“ Jeho prsty v mém těle a mnohem víc. Tak tohle má být moje vnitřní touha? Tohle skutečně chci?

Už se to ale nijak nedalo zvrátit, už nemůžu hrát hodnou cudnou Bellu. Podvedla jsem Jacoba a je jedno, jak moc opilá jsem byla. Nechala jsem se.

Věděla jsem, že všechno to podezření můžu zahnat a tím si i ulevit. Co by se přeci jenom mohlo stát… Určitě mě našel, jak se válím ožralá na pláži a odvedl mě domů.

A tak jsem se statečně prohlédla úplně na všech částech těla. A možná jsem to neměla dělat. Protože cosi v pořádku rozhodně nebylo. Já nebyla v úplném pořádku – a to na tom nejpodstatnějším místě.

Vše vypadalo, jako by můj sen byl reálný. Jenom o mnohem, mnohem tvrdší. Jinak bych nemohla být tak bolavá.

Ze sprchy jsem vyběhla zabalená do cizího bílého županu. Ať se Lady Blond třeba zalkne. Každý můj krok se mi sice v hlavě ozýval jako dunění kroku slona a hlava stále nedokázala plně koordinovat mé pohyby, ale jakmile jsem přilítla zpět do haly a zařvala na služebnou rozkaz, bylo mi okamžitě líp. Přesně mě navigovala do jeho pokoje.

Zaklepat na dveře? Od jaké doby má můj povrchní šéf takové výsady? Pořádně jsem skočila na kliku a vlítla do místnosti. A ta byla téměř stejná jako můj pokoj, až na jeden podstatný detail. Edwardovo oblečení bylo naprosto všude. Jedna jeho ponožka dokonce spočívala na lampičce u nočního stolku. A před mýma nohama  se válel naprostý skvost. Bílé značkové boxerky.

Z hromady bílých přikrývek a polštářů se ozvalo hluboké zachrápání. Nevzbudil jej ani můj útok…

Zvědavě jsem přišla blíž. Ve vzduchu jsem cítila jenom tu jeho vůni, nic víc a míň. Edward Cullen spal ve své posteli úplně nahý.

Doufám, že si počkáte na další vysvětlení. (Ta lechtivá scéna je sice šílená, ale co jiného byste ode mně mohli čekat. :-))

Autor: Gabbe (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Špinavá hra - 9. kapitola: