Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Špinavá hra - 5. kapitola

22.07.2012 (20:00) • Gabbe • FanFiction na pokračování • komentováno 39× • zobrazeno 5606×

Špinavá hra

5. kapitola

Lady Blond přišla v okamžik, kdy jsem se chystala převléknout z cestovního. Skutečně to nebyl vtip. Bylo to vlastně něco strašného. Jen stěží jsem jí oplácela každý falešný úsměv a soustředěně a slušně reagovala na její otázky.

Otázky… Ta nebezpečná lidská prosba vyžadující odpovědi.

Co dělá Jacob? Myslí na mě? Moje vnitřní otázky přitom byly stokrát horší než její. Protože odpověď na ně byla stokrát těžší. Nikdy jsem se s Jacobem nerozhádala před cestou, nikdy jsme nebyli rozhádaní déle než jeden den. Teď už jsme svoji hranici přesáhli.

Jakmile jsme si vzájemně vychválili vše možné a prohodili zdvořilostní řeči – a já jí upřímně a nehraně opěvovala dům a pozemek – nastal čas na průzkum.

V duchu jsem děkovala tetičce Clothildě za její štědrost a výborný čuch na letní eleganci. Modré, lehké šaty jsem si neoblíbila, ale malajská nemoc způsobila, že se mi zdály nejen vhodné, ale dokonce moc vhodné.

Světlý šedý pokoj rozhodně nebyl dobrou volbou. Díky tomu nepříjemnému pocitu jsem si nedokázala ani pořádně vybalit. Až na pár denních nutností vše zůstalo v kufru. Bylo to tak neosobní a zvláštní. Nikdo se semnou, kromě vtipného pana Cullena, příliš nebavil. Jak rychle Blond lady přijela, tak rychle byla zase pryč. V tomhle byznysu nikdy není klid. A už vůbec ne, pokud patříte mezi vyhledávané osobnosti nejen díky svým pracovním výkonům.

Se svým notebookem jsem vyšla z pokoje a přemlouvala se ke klidu. Zůstala jsem stát v té proklaté hale a netušila, jakým směrem se vydat. O tom, že se Cullenův pokoj nachází v nějaké odlehlé osobní části Blond lady, jsem nepochybovala, ale jak s ním mám sakra pracovat, když ani nevím, kde je?

Věděla jsem, že čím dřív začnu, tím dřív to bude vyřešené a já budu moct odcestovat. Jenomže Malajsie pro mě byla zatím samé překvapení. Nikdy to nebylo tak podezřelé. Skutečně jsem musela spáchat těžký hřích, protože jsem dostávala jednu horší odměnu za druhou.

Pokud to bylo Rusko nebo třeba Německo… Vždy jsem se ubytovala v levném hotelu, hned první den odcestovala na místo, kde vyrůstal projekt, a zbytek cesty strávila zamčená v pokoji s hrnkem turecké kávy a balíčkem sušenek. Byla jsem spokojená. Jacob mi volal každou chvíli a já byla ochotná obětovat ty nekřesťanské sumy za výpis volání.

Teď tu ale nebyl ani Jacob a co hůř… Ani můj šéf.

„Pan Cullen na vás čeká venku,“ zavolala za mnou služebná s výškou malého dítěte a s nadváhou staré dámy. Venku?

„Chvilinku,“ zavolala jsem k ní a doběhla si do pokoje pro telefon. Jacob zavolá. Vím to. Určitě.

Seděl pod jedním z těch velkých bílých slunečníků u golfového hřiště. Sám. Krčil se nad svým stříbrným notebookem a ujídal solené buráky. Ten pohled byl zvláštní. Takhle přesně jsem si představovala jeho domov. On sem prostě patřil. Na rozdíl ode mě.

Spatřil mě v okamžik, kdy jsem se váhavým krokem rozhodla vykročit k němu. Nemít v ruce notebook, pravděpodobně bych snad začala létat. Při zemi mě nedrželo nic při pohledu na něj. Bylo to nebezpečí a můj vlastní strach, co by mě zvedly k nebesům.

„Máte vybaleno, slečno Swanová?“ zeptal se s úsměvem, když se jeho rozčepýřené vlasy vyzdvihly nad notebook.

„Ani ne… Počítám s rychlým odjezdem, takže to vše raději držím pod zipem.“ Oplatila jsem mu křečovitý úsměv a nesměle zůstala stát před stolem.

„Prosím, posaďte se.“ Rukou mi pokynul na židli vedle něj. V té situaci mi byly protivné hned dvě věci. Nechtěla jsem sedět vedle něj a nechtěla jsem, aby se naše konverzace stále pohybovala nad bodem mrazu. Byla bych stokrát raději, kdybychom spolu nemuseli komunikovat vůbec.

Svolila jsem a posadila se na širokou židli. Notebook jsem nechala na kolenou a nahlédla přes jeho rameno na obrazovku. Probíral se podrobným satelitním snímkem. Podle rozestavěné dráhy z nejbližších dnů.

„Ani jste se tu nerozkoukala a už se vám chce domů. Copak vás doma snad čeká tolik dobrodružství jako tady?“ Jeho hlas přesně kopíroval tlukot mého srdce. Chvíli byl nahoře a chvíli se s tenorem zachvěl.

„Nemám ráda dobrodružství. A už vůbec ne tady.“ Zamyšleně jsem se zahleděla na jeho dlouhé prsty, jak se prodírají hromádkou buráků a namátkou jich pár přenáší k ústům. Ty doširoka rozevřel a…

Sklopila jsem pohled na škaredý škrábanec na mém notebooku. Ježišmarja!

„Vám se tu nelíbí, chápu. Evidentně se bezpečněji cítíte ve smradlavé hlučné Čínské čtvrti. Tam se cítíte dobře.“ Poslední slova sotva slyšitelně zamrmlal. Pohled stále zabořený v obrazovce a já byla vzduch. Tohle přeci není můj šéf, jehož přítomnost je jindy cítit i v té poslední buňce těla.

„Někdo ty oblasti musí obývat. Ne každý se dostane do mrakodrapu.“

„Chápu. Ví váš přítel, jak moc vás ovlivňuje?“

„Proč jste takový?“

„Jaký?“ zahučel a dál přepočítával vzdálenosti.

„Tak útočný. Já vím, že jsem dnes reagovala trochu… přehnaně. Zmínka o Tonyho podvazcích je pro mě zakázané ovoce. Ale přeci jsem vám nedala žádný důvod. Své práce si velice vážím a toho, že jsme udělali takovou chybu… To je mi opravdu líto, ale jsem tady, abych to vyřešila.“ Jakmile mi hlas na posledním slově přeskočil a já se ustrašeně skrčila, ztuhl. Jednou se nadechl a pak se uvolnil v ramenou.

„Přijdu vám útočný?“ Znovu rozpohyboval dlouhé prsty po klávesnici.

„Ano,“ přitakala jsem a drze ukradla z jeho misky jeden burák.

„A jaký bych měl podle vás ke svým zaměstnancům být? Milý, přátelský, kamarádský? Zkrátka takový, aby mě pak mohli s čistým svědomím poslat do háje?“ Jistě, pan Cullen se vyléčil z malajské nemoci. Kde je ten jeho okouzlující pokřivený úsměv?

„Možná by stačilo být trochu víc…“ Sakra, co to děláš, Bello! Nepoučíš se… Ty jsi tak pitomá!

Zakroutila jsem hlavou a položila notebook na stůl. „Promiňte, nevšímejte si toho. Máte pro mě nějaké zprávy?“

„Budu si toho všímat.“ Suverénně položil svou velkou dlaň na můj notebook, když jsem se jej chystala otevřít. Zabránil mi v tom a z jeho blízkého fyzického kontaktu jsem měla na malou chvíli lehkou závrať. Bylo to jako hrát tenis bez rakety. Sama jsem k němu vyslala úder, ale když mi servis vrátil zpět, už jsem se neměla, jak bránit a jak mu jej vrátit zpět.

„Jak už jsem řekla, dnes jsem moc unavená a moc mluvím.“

„Právě proto si toho budu všímat.“ Lehce se ke mně naklonil a se zájmem se mi snažil do tváří vypálit díry. Tohle přeci nikdy předtím nedělal! „Nikdy mi totiž neřeknete, co si myslíte. Nikdy mi v ničem neodporujete. Nikdy se mi nesnažíte ukázat, co v sobě máte. A to je mojí hlavní podmínkou. Lidi bez charakteru a duše jsou v tomhle byznysu k hovnu. Musíte říct, co si myslíte, aby vás bylo vidět.“ Zafoukal jemný vítr od moře, přinesl s sebou příjemnou vůni jasmínu a zároveň tu jeho vůni. Proč se mnou chtěl mluvit, když jindy neodvětil ani prosté ne?

„Já ale neumím říct, co si myslím. Takže budu raději mlčet.“ Znovu jsem se pokusila notebook otevřít, ale jeho dlaň přesvědčivě konala svou práci dál.

„A v tom je ten problém, slečno Swanová. Já chci, abyste mluvila.“ Sklopila jsem hlavu ještě níž, protože ta jasná červeň už byla patrná i na mých dlaních.

„Jak?“

„Se mnou.“ V ten okamžik se stalo něco, co se nikdy předtím v mém životě neobjevilo. Ten pocit jsem neznala, mé nitro jej neznalo. Ale bohužel jej znala moje mysl. Vyčetla jsem to z knih. Z románů, z časopisů, z horoskopů a jako malá si představovala okamžik, kdy se mi tohle znamení objeví v životě.

Zešílela jsem, naprosto. Mohl za to ale on. Naklonil se ke mně ještě blíž a ve snaze odsunout notebook stranou se nepatrně dotknul mého zápěstí svírajícího okraj toho předpotopního dědictví. Bylo to jako elektrický výboj, zabolelo to, ale hluboko v mém srdci. Tohle si Jacob nezaslouží a nezasloužím si to ani já.

Vysvětlila jsem si to jako prostou reakci na jeho zlobu, která se dokázala tak potlačit, až téměř zmizela. To se přeci stává, ženy mají radost z toho, když je k nim jejich nadřazený po několikaměsíční rutině příjemný, ne?

„Co ty zprávy?“ Téměř jsem vyjekla a odklonila se od něj, jak to jenom bylo možné. Bylo to samozřejmě velmi nápadné. On ale zůstal tak.

„Měla byste mluvit. Já vím, že nejste slaboch. Dokázala jste mi vzdorovat už minulý týden, dnes. A z každé vaší narážky vždy cítím vaši sílu. Jsem si jistý, že jednou to dokážete a já si pak vaší práce budu vážit stokrát víc.“ Teprve po tomto proslovu jsem dokázala normálně myslet, ruce jsem spojila na klíně a zhluboka dýchala.

„Co když ne? Na některé situace prostě vždycky budu reagovat jako stará Swanová. Nikdy nedokážu promluvit před davem lidí a cítit se přitom silná. Jako vy.“ To, že jsem mu vysekla poklonu, mi došlo až ve chvíli, kdy se vítězně usmál a natáhnul se doprostřed stolu k tácu s občerstvením. Postavil přede mne sklenici a naplnil ji až po okraj brusinkovým džusem.

„Jsem si jistý, slečno Swanová. Jistý jsem si i v tom, že chyba projektu nenastala pod vaším velením.“ Zůstala jsem šokovaně zírat na fialovou tekutinu a počítala údery svého srdce.

„Je to moje chyba, neobjevila jsem ji.“ Dlaně se mi nervozitou začaly potit. Už mi bylo nepříjemné, jak moc upřímný a zároveň nebezpečný v tu chvíli byl.

„Napijte se, jste červená jako růže paní Lingové.“ Ještě mi to připomínej…

Okamžitě jsem sáhla po brusinkovém džusu a naráz vypila polovinu sklenice.

„A teď ta zpráva…“ odmlčel se a vzal ze stolu můj notebook a levou rukou s chladící podložkou přesunul jeho notebook přede mne.

„Paní Lingová po obědě znovu odjela na Sepang. Dnes na to z logických důvodů házíme loď, slečno Swanová. Mezi tunou štěrku žádná měření neprovedeme. Dokud nebude povrch srovnaný, my se můžeme jenom dívat.“ Dlouhým ukazováčkem poklepal na touchpad a otevřel složku všech mých výpočtů.

„To jsme mohli klidně o den cestování odložit,“ zabručela jsem rozmrzele, když se sklonil k druhé židli pro jasně modré cédéčko.

„A jak jsme mohli vědět, že nastanou takové komplikace, slečno Swanová?“ Něco mi tu přestávalo hrát. Pan Cullen se choval abnormálně příjemně, byl klidný a jeho ego se smířilo s pouhopouhou nadřazeností nad slečnou Swanovou.

„Mohli jsme sázet na jistotu, pane řediteli, a přijet až bude trať připravena.“ Brusinkový džus měl skutečně zvláštní účinky. Byla jsem tak strašně… Byla jsem rozdrcená na několik částí a každá si šla tvrdohlavě za svým. Možná pravý důvod mé nevraživosti byl můj telefon. Stále jsem jej tiskla v dlani a doufala, že se Jacob ozve a Cullen uvidí, jak pěkný ve skutečnosti náš vztah je.

Ale telefon byl němý. A moje dlaň už zoufale roztřesená.

Cullen se na mě zamračil. A dával mi jasně najevo svůj nesouhlas. Vy jste si dovolila mluvit, slečno Swanová! Naklonil hlavu k rameni.

„Tak vidíte, mluvíte,“ usmál se na mě a já mu oplatila naprosto vyděšeným pohledem. „Ale ve špatný čas. A na špatné téma.“

Přikývla jsem a umanutě odmítala jakékoli zdvořilosti. Omluvila jsem se mu. Ten den dvakrát. Přál si, abych mluvila. Tak mluvím.

„Takže jakou pro mne máte práci?“ Odpoutala jsem jeho pozornost. Až příliš si mě ten den prohlížel, pokud jsem to okázalé sledování, zkoumání mých pohybů a neustálé snažení o oční kontakt mohla považovat za prohlížení.

V okamžik, kdy se nadechl a jeho pěstěný prst přeběhl po rudém sektoru B na obrazovce, můj mobil konečně ožil.

„Omluvte mě,“ špitla jsem ke Cullenovi, který neochotně a s tvrdým výrazem přikývl. Divím se, že mě nechal telefonovat.

Vyskočila jsem ze židle a o pár kroků se vzdálila od stolu. Nebyl to Jacob. Byla to tetička Clothilda.

„Bello,“ horlivě volala do telefonu moje jméno.

„Co se děje, stalo se něco?“ Všechna zdvořilost šla stranou.

„Měla bys okamžitě za maminkou, doktor mě dnes varoval… Volal k tobě domů, ale nikdo tam nebyl.“ Ani Jacob nebyl doma…

„Byla jsem v letadle. Co se děje?“

„Cože? Ty nejsi doma? Kde jsi, Isabello?“

„V Malajsii. Pracovně. Nešlo to odložit, musela jsem odcestovat. Můžeš mi říct, co je s maminkou?“

„Už ani ozařování nemůže zdržet bujení, Bello. Dochází ke generalizaci. Doktor se bojí, že by mohlo dojít k povšechné otravě celého organizmu v té nejvyšší úrovni.“

„U-už?“

„Pár dnů… Tady už na ničem nesejde, Renée většinu času prospí, ale doktor s tebou potřebuje mluvit.“

„Nemůžu odjet,“ šeptla jsem a lehce se natočila ke Cullenovi. Nepracoval, se zájmem a nakrčeným čelem poslouchal, o čem mluvím.

„Zatím to nech na mě. Ale co nejdřív mu zavolej!“

„Kdy?“ Časový posun, pásma a Cullen… To vše mě mátlo víc a víc.

„Dnes už ne, nejlépe zítra… V přepočtu k tobě… Šestá hodina ráno.“

„Dobře. Viděla jsi ji?“

„Viděla, ale spala. Celý čas prospí, Bello.“ Začínala jsem cítit ten nebezpečný pálivý pocit v hrdle. Bolelo to a vysílalo přímé signály až do mých útrob, srdce a očí. Urychleně jsem zamrkala, abych ty protivné slzy zahnala.

„Řekni jí, že přijdu. Hned jak budu moci.“

„Dobře, nezapomeň zavolat doktorovi, měj se, holčičko.“

Položila jsem hovor a několik dlouhých sekund zůstala zírat na daleký vál golfového hřiště. Stýskalo se mi, strašně se mi po ní stýskalo. Nebyla jsem u ní celý týden, a proč? Protože jsem se zoufale snažila udržet svoje pracovní místo, vyhýbat se Cullenovi a nějak zpravit náš vztah s Jacobem? Stálo to vůbec za to?

„Jste v pořádku, slečno Swanová?“ ozvalo se mi za mými zády. Vyděsil mě a já nadskočila. S nechutí jsem se vrátila zpět na židli. A on mě zase celou dobu pozoroval. Tentokrát jsem ale žádné divadlo nemohla hrát. Bylo mi šíleně.

„Hmm,“ přikývla jsem a spojila ruce na klíně, aby se tolik neklepaly.

„Máte problémy v rodině?“ zvědavě se optal a podal mi sklenici džusu. Nechtěla jsem pít, měla jsem pocit, že by můj semknutý žaludek nic nevstřebal.

„Nezlobte se, ale to je moje věc, pane řediteli.“ Nakonec jsem svolila a usrkla si pití.

„Jste bledá jako smrt, není vám dobře?“ Dokonce se prsty dotknul mé tváře. Dovolil si víc, než bylo normální a hlavně dovolil si to, co si k zaměstnancům většinou ani dovolit nejde. Pokud nějakou slečnu nechtěl dostat do postele. Po jeho sebevědomém vystupování a následným pozvání na skleničku do některého z jeho bytů by roztála každá žena.

Já ne!

„Pokud mi chcete dát práci, pane Cullene, zadejte mi ji, prosím, teď. Vše vypracuji ve svém pokoji, nechci být na sluníčku.“ Vzala jsem si do rukou svůj přístroj a v druhé ruce sevřela telefon.

„V tomhle stavu chcete pracovat? Děláte si ze mě srandu?“ Pak už byl jeho hlas o tón drsnější. Nedívala jsem se mu do tváře, tiše jsem čekala na jeho prosté vypadněte.

„Přijela jsem kvůli práci, ne kvůli odpočinku,“ bránila jsem se.

„To si nemůžete vaše osobní problémy vyřešit před odjezdem? To se vám to všechno musí pořád motat pod nohy?“ Nechápala jsem, jak si mohl dovolit takhle vystupovat. Co on věděl o mém životě?

Nevěděl nic!

„Nemoc vlastní matky si nejde naplánovat a ukončit před odjezdem! To berte na vědomí, pane Cullene! Chtěl jste, abych mluvila? Budu! A řeknu vám jedno… Pokud se míníte ještě jednou navést do mě nebo do Jacoba, udělejte to hned, protože příště… Toho budete litovat!“

Nasupeně jsem vstala a s vrzotem převrátila dřevěnou židli. Ještě než jsem stačila obejít stůl, chytila mě jeho silná ruka za předloktí a zadržela.

„Opatrně, slečno Swanová. To, že vám povoluji, se může změnit. A já vám jako váš šéf radím jedno. Nechejte za zády lidi, kteří vás brzdí. Můžete se celý život tahat za patou s tím chudinkou nebo jít za svým snem. Promyslete si to, mraky jiných by pro vás vraždily.“

Vytrhla jsem mu otlačené bolavé zápěstí a s jiskrami v očích přímo utekla do domu. Zhroutila jsem se na postel a bez čekání na Cullenovo svolení se rozbrečela.

K čertu s životem!

Moje milované čtenářky,

vím, že jsme teprve u páté kapitoly a já už se ofrkuju, ale prostě musím vám říct, že mě mrzí, jak vás ubývá. Píši to ve svém volném čase – a nepokrytě pro svoji vlastní potřebu – ale tohle mě trochu mrzí.

Vím, že je to hlavně autorova vina, že povídka ztrácí čtenáře, já jenom nevím, co čekat dál. Takže děkuji všem, kdo se dole vyjádří a dodají mi tak energii k pokračování.

Vaše Gabbe

Autor: Gabbe (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Špinavá hra - 5. kapitola: