Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Špinavá hra - 17. kapitola

11.02.2013 (19:00) • Gabbe • FanFiction na pokračování • komentováno 23× • zobrazeno 4113×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

17. kapitola

Trochu vína, trochu řečí, trochu erotiky...

Když se můj první den v Edwardově bytě blížil ke svému konci, pochopila jsem, že cesta, kterou jsem si vybrala, se bez odborné pomoci neobejde. A tak nějak to celou dobu věděl i Edward. Ale jako pravý gentleman, na kterého se na malou chvíli proměnil, odmítal mi cokoliv naznačit.

Z postele jsem ten den nevylezla, nehledě na to, že na nočním stolku vedle mě neustále vonělo něco dobrého. Horká čokoláda, Guatemalská káva, tousty s meruňkovou marmeládou, palačinky s jahodovou pěnou, k obědu pečené jehněčí se sýrem… Nic z toho mi nebylo tolik dobré, abych kvůli tomu na chvíli ztratila svou depresivní koncentraci.

Nemyslela jsem na nic jiného, jen na to, že máma měla palačinky ráda taky. A že je naposledy jedla se mnou při oslavě našeho nového malého bytu. A to bylo pořádný čas zpět. Žila jsem ve vzpomínkách a odmítala se vrátit zpět. V hlavě se mi kolem dokola honily všechny moje chyby. To, jak jsem odehnala Jacoba, to jak jsem bála svého šéfa a pak se prostě nechala svést. Jak jsem zahodila za hlavu to největší, co jsem kdy mohla mít. A jak jsem nebyla u mámy, když to nejvíc potřebovala…

V jednu chvíli, kdy jsem myslí byla zpět v Malajsii, přišel do své ložnice Edward. Měl na sobě sako a možná se mi chystal říct, že přeci jenom musí do práce… Jak jsem ho ale uviděla, moje poslední vůle se zlomila jako tenký prut a já propukla znovu v hysterický pláč. Ani nevím, jak rychle se to stalo, ale najednou sako neměl, ležel vedle mě v posteli, jednou rukou mě objímal, druhou držel telefon u ucha a volal doktoru Marshallovi.

Ještě ten večer mi byla předepsána antidepresiva.  A po jehle s oblbovákem jsem konečně prožila dlouhou, klidnou noc beze snů a nočních můr.

Sirény policejních aut se volně s ozvěnami roznášely a pomalu ztrácely mezi silnými zdmi mrakodrapů. Byla klidná, teplá noc. Žádný déšť ani bouřka. Přesto jsem měl pocit, že ji slyším přicházet.

„Myslím, že tvůj čas vypršel, Edwarde.“

„Victorie, ze všech věcí, na které bych si přál zapomenout… Tohle je to jediné, co nejde zapomenout.“

„Mě se ale zdá, že se tak přeci jenom stalo. Nebo se pletu? Proč by sis ji jinak bral k sobě do bytu? Jako opuštěné ptáče. Musí to být šílený… Zkusit si peklo jako ona… Ztratit všechno, na čem jí záleželo. Nemít ani vlastní byt. Jedině tebe. A ty se ji chystáš podvést…“ Nespokojeně pomlaskala rty a dívala se na svůj rozmazaný odraz v černém skle čísi limuzíny.

Nervózně jsem přešlápl. Tady, mezi čtyřmi vysoko postavěnými krabici z betonu, jsem se necítil ani trochu dobře. A až příliš jsem si uvědomoval, že se prostě musím vrátit domů. Kvůli ní.

„Proto jsem ti zavolal. Já jí to nemůžu udělat. Ne teď…“

„A kdy tedy?!“ vyštěkla a zabořila do mě svůj pronikavý rudý pohled. „Čekala jsem na tebe tolik let…Tolik let!“

„Já vím.“ Čekal jsem její hněv, ale najednou jsem si nebyl tak docela jistý, jestli tuhle schůzku vůbec přežiju. „Žádám tě jenom o víc času.“

„Víc času,“ odfrkla jsi. Jedině vedle ní jsem si připadal skutečně malej. A ne proto, že jsem jí vděčil za všechno, co jsem měl. Ona mě od ní mohla kdykoliv odloučit. Kdyby se jenom dozvěděla tu podstatnou podmínku naší dohody. Mojí a Isabelly. „Jak moc času už jsem ti dala… Slíbil jsi mi, že se mnou odejdeš! A najednou se z toho zkoušíš vycukat?!“

„Ne!“ zařval jsem na ni a moje ozvěna odpověď dvakrát tence zopakovala. Jakoby ji Victorie mohla přeslechnout. Jakoby mohla vůbec něco přeslechnout… „Nesnažím se z toho nijak vycukat…“

„Mám takový pocit, že jsem tě prokoukla. Dávala jsem ti až příliš mnoho volna… Nedokážu tě držet dál od všech lidských instinktů. Sex – dobře. Ale ty ses zapletl do něčeho pořádně odlišného, Edwarde. A to není součást dohody. Ty máš milovat mě. Jenom mě! Za všechno, co jsem pro tebe udělala! Ty se mi takhle odvděčíš?!“ Její rudé vlasy divoce plály ve větru a ty její oči… Jako plamen, který držely, přeskočil do mých žil. Doslova.

Mohl jsem si hrát na sebevětšího hrdinu, mohl jsem poroučet svým lidem, mohl jsem prodat podnik, mohl jsem utrácet miliony, mohl jsem mít všechno, co jsem chtěl. Ale tady… Oproti ní. Tady jsem neměl vůbec nic.

 „Copak se ti lidský život tak zalíbil, Edwarde?“

„Co jsem poznal ji, začínám cítit, co je to život.“ Ani nevím, kde se ta štíhlá bílá ruka vzala, ale najednou jsem její pravou sílu pocítil na vlastní kůži. Udeřila mě do hrudi tak prudce, že jsem neměl ani nejmenší šanci to ustát. Padl jsem před ní na záda. Tak, jak jsem byl zvyklej, že lidi padaj přede mě. Dlouhou dobu jsem pořádně nevěděl, k čemu plíce slouží, zkoušel jsem se vzpamatovat, ale ta rána byla kurevsky velká a Victorie okamžitě využila svojí šance.

Sklonila se ke mně, levou nohou zapřená do mého hrudníku. Svou nelidskou silou mě přišpendlila k chodníku.

„Nemůžeš ji milovat, Edwarde. Ať chceš, nebo ne. Tady není žádná jiná cesta. Máš mě a já mám tebe. A víš líp než já… Jak rychle jsi získal život a peníze, tak rychle tě o to vše připravím. A zůstaneš se mnou. I za tu cenu.“

„Victorie,“ zachraptěl jsem. Chtěl jsem jenom měsíc. Nebo dva. Za tu dobu ji stihnu vrátit zpět do života a odčinit jí všechno…

„Myslel sis, že ji můžeš naučit lásce? Proč? Lidská láska bledne, usychá jako květina každým dnem, jako oheň musí někdy dohořet. S ní tě budoucnost nečeká, Edwarde. Se mnou ano!“ vyštěkla po mně. Najednou ty hranice byly zlomeny a ona zuřila jako hurikán.

„Nechci, aby mě milovala.“ Lhal jsem, věděla to. A poznala to.

„Toho mě ušetři, Edwarde. Nestojím o tvoje lži. Vážně ne! Proč jsi jí to řekl? Proč si ji bereš k sobě?“ Zlatý náramek na jejím pravém zápěstí zapíchl své ostré přívěsky do mé kůže na krku. To jak si mě pravou rukou pojistila proti pohybu.

„Já… Chci jí to všechno vynahradit.“ Zkoušel jsem ze sebe ty lži vykuckat. A bylo mi jedno, že o nich ví. Jediné, co jsem v tu chvíli měl před očima, byl její obličej. To jak leží v mé posteli. To, jak mě doma čeká a ví, že k ní přijdu.

„Kecy,“ vyprskla. „Tvůj boj, tvoje prohra, tvoje bolest. Dávám ti měsíc. Máš třicet dva podělaných dní na to, abys obstaral vše, co je nutné včetně té malé děvky a odešel se mnou. Víš, co ti na tom závisí. A já nemám ve zvyku čekat.“ Její špičáky se ve světle pouličního osvětlení zaleskly. Ten výjev mi znovu připomněl, s kým jsem měl tu čest. S kým jsem se zapletl.

„A Edwarde? Pokud ji skutečně přinutíš k tomu, aby tě milovala… Nedělej to. My s lidmi nemůžeme žít. A ty to víš. Jenom proto tě nechávám dnes odejít. Skonči to. Rozumíš?!"

Když osvobodila můj krk, zavřel jsem oči. Jako malý zmoklý štěně jsem se konečně začal sbírat ze země. I kdyby mě dokázala zlomit, rozlomit na polovinu, drtit na malé kusy… Cestu k mojí Isabelle bych si vždycky našel.

S hrozbou třiceti dvou dnů jsem zůstal sám na tiché, mrtvé ulici. Nezbylo mi nic, co bych mohl použít na její ochranu. Jenom svůj vlastní život, který jsem pro Isabellu byl ochotný obětovat.

Ačkoliv mi slíbil, že neodejde, byl pryč. Zbyl po něm jenom prázdný byt a sako zmuchlané u nohou jeho – mé postele. A bůhvíproč jsem jeho nepřítomnost pociťovala tak čistě a… zvláštně, že jsem si nemohla tak jednoduše vysvětlit, co se stalo. Snad ani ne s ním – možná mu skutečně přišlo do cesty něco tak důležitého, že musel odejít. Možná v tom byla jiná žena, protože ta, na kterou si myslel, nevylézala celý den z postele.

Ten den, nebo spíše večer, jsem se vzbudila se zvláštní nepopsatelnou myšlenkou. Byla jsem náladově stejně proměnlivá jako počasí. Hloupě jsem si namlouvala, že moje hladina feromonů ještě není na stále úrovni a já nemůžu být prostě… normální.

Vše mi připadalo tak zvláštní. Nevěřila jsem ničemu v tom bytě. Znovu a znovu jsem se snažila pochopit Edwardovy činy. Skutečně to vše jenom proto, abych ho milovala, abych mu odpustila?

Určitě ne… Kvůli sexu? Stoprocentně. Jak mu to ale říct. Jak mu říct, že na tenhle vztah nechci nikdy přistoupit?

Ale co když mu křivdím?

Nevěděla jsem, kde mi hlava stojí. Ze samého zoufalství jsem opustila postel a žasla nad jeho prozíravostí. Ačkoliv absolutně nemusel, ležela mi na nočním stolku místo konvice s čajem hromádka oblečení. Včetně spodního prádla. Nevěřícně jsem hrábla po podprsence. Opomenuli prvotřídní značku, seděla i velikost. Stejně tak tílko i domácí tepláky.

Vše, co je vhodné pro život v jeho bytě, nikoli venku na ulici. Jak bych v tomhle značkovém oblečení mohla přeběhnout přes celý Seattle? Jeho válečné strategie byly ohromující.

Oblékla jsem se. Ještě před pár dny by to pro mě byl úkon tak vyčerpávající, že bych se na nic jiného nezmohla a okamžitě zamířila do postele. Toho dne ne.

Místo toho se mi podařilo najít patřičné tlačítko a rozběhnout Edwardovo stereo. Tu hudbu jsem důvěrně znala. Nic, s čím by praskala skla v oknech. Tudorovská klasika. Thomas Tallil. Vynikající hudba, plná emocí, nevyzpytatelná, vyprávějící dávné příběhy Jindřicha Osmého.

Ten chlap má vkus.

Na hudbu reagovala i jedna žena, jejíž identita mi byla utajena.

Tiše a decentně několikrát zaklepala. A přesto, že jsem ji nesměle vyzvala, provlékla úzkou mezerou mezi dveřmi a stěnou pouze hlavu. Byla to starší žena, vlasy téměř celé šedivé sestříhané do typicky chlapeckého stylu, kolem krku měla uvázaného něco červeného. Určitě zástěru.

„Něco k jídlu, drahoušku? Prospala jsi celý den.“ Mile se a mě usmála. Okamžitě jsem pochopila, že byla informována střídmě zato dostatečně na to, aby pochopila moji situaci a nesnažila se mě vyděsit formálností.

„Ne, děkuju.“ Zavrtěla jsem hlavou a vděčně se na ni usmála.

Zjevně čekala kladnou odpověď, její tvář trochu pohasla a úsměv pak zmizel už docela. Myslela na něco nepříjemného.

„Drahoušku, prosím, měla bys něco sníst. Kvůli sobě a taky kvůli mně.“ Rozhodně otevřela dveře do pokoje a odcházela. Zatímco jsem tupě zírala na otevřené dveře, z chodby na mě mluvila dál.

„Když nebudeš jíst, budeš pořád slabá a mdlá, nebude ti dobře od žaludku, a na léky, které bereš, musíš mít vždycky nějaký základ. A jak bych ti to řekla tak slušně… Mám nařízeno, abys snědla minimálně večeři, pokud se mi ji do tebe nepodaří dostat, než se pan Cullen vrátí, zjevně přijdu o práci… No tak, drahoušku, kdepak jsi? Pojď za mnou do kuchyně. Přeci jenom játrová omáčka by se z toho šíleně drahého povlečení neprala zrovna snadno…“

Vnímala jsem příval jejích slov a snažila se rychle rozpohybovat svaly. Přišla by o práci? Ten Edward musí být prostě takový, šílenej bručoun.

„Už letím,“ zavolala jsem za ní a opatrně vyšla do rozlehlé chodby, ve které bych se ve tmě snadno ztratila.

„Zlatíčko, zeslab tu hudbu, křičí to až tady…“

„Jo, vypnu to.“ Zase jsem se vrátila do pokoje. Zrovna se jím rozléhal tudorovský balet. Nechtěla jsem tu úžasně uklidňující skladbu vypnout. Tak nějak mi připomínala, že se na světě dějí ještě horší věci, že ta hranice mezi láskou a bolestí je všude stejně tenká a křehká…

„Nemusíš to vypínat, v levém šuplíku nočního stolku je ovladač, jenom to zeslab. Není špatné slyšet i něco jiného než jenom chrápání Erica na…“

Okamžitě jsem otevřela příslušný šuplík. V něm nebylo vůbec nic. Ani ovladač ani žádná jiná cennost, kterou by do něj Edward uschoval. Zkusila jsem druhý, kde už jsem byla více méně úspěšná.

Stalo se mi osudným, že jsem toho dne před večeří objevila Edwardovu skrýš. Kromě pár spisů ve staré otrhané obálce tam ležel i připravený sáček s kondomy.

„Takovej nejsem. Nikdy jsem si do bytu žádnou nepřivedl. Jestli něco chci – ať už drogy, prachy nebo sex – beru si to hned a kde chci.“

Bylo to zvláštní, najednou se mi jako lež zdála snad nejpravdivější část jeho monologu.

Nevěděla jsem, co dělat. Protože jestli skutečně nikdy s žádnou nebyl v bytě… Pak je tu ten plastikový skvost připravený na mě. Bože. Bylo mi z toho zle. Nikdy jsem to neměla objevit, raději jsem jej to měla nechat udělat. Taková je jeho vnitřní dohoda.

A taková byla naše dohoda. Pokud je vše skutečně tak čisté, jak se zdá.

Takže sex, to je klíč ke všemu. Jak logické! Jak poetické…

„Slečno?!“

„Běžím.“

Kuchyně byla přesně podle mých představ – co se alespoň mých snů o realitním nebi týče. Písková linka, široký ostrůvek, barové židle, digestoř, domácí gril… Osvětlení nad námi promyšlené, podlaha vyleštěná a paní Hopsová, jak se později ukázalo, úplně nadšená z toho, že mi skutečně velmi chutnalo.

„Jak dlouho pro Edwarda pracujete?“ zeptala jsem se s plnou pusou, zatímco paní Hopsová přede mnou umývala nádobí  - přesto, že nezbytnou výbavou kuchyně musela být i myčka.

„Myslíš jako denně? Denně nepřetržitě, téměř tu bydlím. Ale díky nějaké hnědovlasé dušičce, o kterou se chce pan Cullen zjevně starat sám, jsem dostala několik dní placeného volna. Až ji potkáš, poděkuj jí za mně.“ Mrkla na mě jedním okem. „Ale jestli myslíš na léta… Tak je to příští měsíc přesně pět let.“

Edward si zjevně ani čaj neumí uvařit sám. Proč kvůli sexu všechno tohle martyrium?

A zatímco jsem se já věnovala své večeři, paní Hopsovou tížily mnohem důležitější otázky než mě. Byla to zvědavější ženská, než vypadala.

„Takže… vy jste… přítelkyně? Myslím jako… Jste s panem Cullenem?“ Zaskočilo mi.

Co říct… Ne, jenom mě chce dostat do postele a pak mě zjevně odhodí jako použitou ponožku, hra skončila, game over. Ale proč lhát?

Hrajeme špinavě, tak proč ne?

„Ne,“ usmála jsem se na ni, jak nesladčeji jsem dovedla. „Jsem tu kvůli sexu.“

Paní Hopsová zkameněla, jeden by řekl, že by za normálních okolností zrudla jako rajče. Ona byla ale bílá jako smrt.

„Aha.“ Uzavřela téma rychle a spolehlivě.

„Skutečně děkuju za večeři, byla výborná,“ pochválila jsem její výkon, ale ona z toho zjevně neměla ani trochu radost. Rozpačitě se na mě usmála.

„Za chvíli za vámi přijde Eric. Podepíšete spolu prý nějakou smlouvu ohledně vašeho nového bytu.“

Nového? Neměl by mi Edward spíše vrátit starý byt? A k čemu je třeba můj podpis? Už tak ho jednou dokázal zfalšovat!

„Nový byt?“ vyjevila jsem se na Erica, který se při mém hlasitém údivu na barové židli trochu přikrčil.

„V pravém slova smyslu, není nový. Pan Cullen jej používal pouze pro několikadenní návštěvy v této části města. Upřednostňuje soukromí, nikoliv hotely…“

To nedává logiku.

„A proto, že je ve výborném stavu, prakticky nevyužívaný, rozhodl se pan Cullen předat tento apartmán vám, slečno Swanová. Má být předmětem jisté soukromé smlouvy, mezi vámi a panem Cullenem. Papíry bych rád odnesl již dnes, potvrzení od notáře se vám osobně dostane do rukou na konci tohoto týdne.“

Zírala jsem na listy papíru válející se přede mnou a nerozuměla vůbec ničemu. Ty jeho kecy o vrácení mě zpět. Nový byt, co byt?! Apartmán?

Nebyla jsem si jistá vůbec ničím, cítila jsem se ulovená, téměř lapená do pasti. Několikrát jsem si pročítala smlouvu, na žádný háček jsem nenarazila, nic, co by mě svedlo k důkazu, že to celé musí být jenom klam. Na malou chvíli jsem zapochybovala. Co když je Edward skutečně jiný, než si myslím?

Ještě než jsem tu myšlenku stačila úplně pohřbít, smlouvu jsem podepsala.

Paní Hopsová se tiše a nepříliš zdvořile rozloučila. Můj úsměv na tváři mi jasně celou dobu naznačoval, že není něco v pořádku. Že se mnou není něco v pořádku. Dokázala jsem jednat, mluvit a smát se věcem, které absolutně směšné nebyly. Byla jsem jiná, nesvá.

Však cosi z čiré zoufalosti mě přesvědčilo, že tomu dokážu přijít na kloub. Nevěděla jsem, jak moc špinavá hra se mezi mnou a Edwardem hraje, neznala jsem její pravidla a neznala jsem ani zdaleka tak špatné grify a podvrhy, jejichž mistry byl můj protivník. Měla jsem ale jednu zbraň, kterou on neměl, a kterou obdivoval. Neměla jsem ji totiž jenom já, měly ji všechny ženy. A tak jsem se rozhodla, že se sama přesvědčím, oč tu vlastně běží.

Zdali je to skutečně tak jednoduché, nebo to myslí vážně.

Paní Hopsovou nemohlo ani zdaleka napadnout, schovat přede mnou červené víno z té dokonale prostorné dvoukřídlé lednice. Proč taky? Za poslední dny jsem si sama ani nepodala misku s cereáliemi.

Vytáhla jsem jednu z prvních lahví vystavěných hned v horní přehrádce. Burgundy. Jasně, že mě to jenom nenapadlo. Nejlepší ze všech možných lepších vín. V zásadě jsem se odmítla podívat na jeho stáří, tak nějak jsem věděla, že by se mi toho vína zželelo na pouhé domácí „použití“.

V mém případě to mělo působit víceúčelově. Antidepresiva a alkohol? Zajímavá a možná nepředvídatelná situace. Byla jsem to ochotná risknout. Nic jiného mě to před ním nedonutí udělat. Nevypila jsem toho moc, snad dvě sklenky. Stačily však bohatě na to, aby se mi do tváří nahrnula červeň, abych cítila svůj tep v každé části těla. Stačilo to k tomu, abych dokázala zapomenout na to, jak moc odporná sama sobě jsem.

Když přišel, bylo kousek před jedenáctou hodinou. Seděla jsem na jeho gauči a zaujatě zírala z okna. Bydlel vysoko, mnohem víš, než bych předpokládala. A zatímco jsem se sklenkou vína rozjímala nad nočním Seattleským panoramatem, on se tiše vplížil ke mně.

„Isabello,“ vydechl překvapeně, když mě spatřil sedět na gauči. Mnohem méně radosti v jeho hlase zaznělo, když spatřil to víno. „Ty piješ na ty léky?! To si ze mě snad děláš jenom…“

„Legraci?“ doplnila jsem ho nesměle a taktně se přesunula na kraj gauče. Rukou jsem poklepala na místo vedle sebe. „Jsem střízlivá, v rámci mezí, to slibuju. Jenom jsem potřebovala trochu nabudit.“

„Nabudit?“ vyjel po mně. By evidentně podrážděný a já vůbec nevěděla proč, co se dělo. „K čemu chceš nabudit, Isabello. Jediné, co jsem po tobě dnes žádal, bylo podepsání smlouvy a…“

„A teď budu mluvit já,“ rozhodla jsem za nás oba. „Za prvé… Slíbil jsi, že ode mě neodejdeš.“

Edward si nespokojeně pomlaskl, bystře vyčkal příležitosti, kdy se mu budu chtít podívat do očí, v ten okamžik se přitiskl ke mně na pohovku. A já jej neodstrčila. Věděla jsem, proč to dělám.

„Omlouvám se, princezno, ale musel jsem. Šlo o mou… rodinu. Paní Hopsová se o tebe měla postarat…“

„Nemusíš ji vyhodit,“ skočila jsem mu do řeči. „Večeři jsem snědla celou.“ Usmál se. A v záchvatu svého alkoholového opojení jsem musela uznat, že mu ten úsměv tak božsky slušel.

„Ten byt, to je druhá věc…“

„Podepsala jsi smlouvu?“ Téměř to na mě zavrčel.

„Podepsala.“ Přikývla jsem. Edwardovi se po tváři rozlil spokojený téměř blažený úsměv. Evidentně si oddychl, ale jakoby částečně doufal, že budu vzdorovat. Možná spíše předpokládal, že budu vzdorovat.

„To jsem rád, Isabello,“ zapředl a zkusil se jenom o kousek přiblížit. Nechala jsem ho. A on poznal, že moje tvrdá bariéra odstrkující ho při každém sebemenším zaškobrtnutí o mou kůži, zmizela. „Velmi… rád.“ A udělal to znova, tentokrát se už nosem dotýkal mé tváře. Počítala jsem v duchu sekundy, kdy po mne skočí, kdy si mne vezme.

Edward prudce vydechl. Ucítila jsem jeho kolínskou a ucítila jsem, jak se vzdaluje. Stáhl svoje sítě.

„Nevěřím, že jsi jednou udělala něco, co jsem skutečně chtěl.“ Nevěřícně zakroutil hlavou a unaveně se opřel do pohovky gauče. Zaklonil hlavu a široce roztáhl nohy. Měl na sobě rifle a modré denimové sako.

„Udělala jsem to z toho třetího důvodu, Edwarde.“ Překvapeně zvedl obočí, ale unavené oči nechal zavřené.

„Poslouchám.“

„Nemusíš to na mě hrát. Vím, že je to všechno tak trochu… o jedné věci.“ Významně jsem se odmlčela. Edward zatím nepojal žádné podezření.

„Poslouchám,“ vybídl mě.

Hra začala. Má první špinavá hra v životě. A chystám se ji sehrát s mužem, který je tak nebezpečný.

„Když jsem se dnes ráno vzbudila, leželo na nočním stolku vedle mě tohle.“ Prsty jsem stáhla tílko a dala si poctivě záležet na tom, aby byla celá podprsenka vidět. Se vším všudy.

Edward nezklamal. Když jsem na něj vrhla svůj ovíněný pohled, jeho oči byly přesně na tom místě, kde měly. Nasucho polknul. Jakoby se napjal, ale snažil se zachovat chladnou tvář. Trhl sebou a vzdorovitě se mi zahleděl do očí.

„Já vím.“ Vypadlo z něj stroze a jednoduše. A tak nějak jsem tušila, že je to maximum, co mi v tu chvíli dokázal říct.

„A já žasnu. Je to přesně moje velikost. Nemyslíš?“ Za jiných okolností bych se hrabala hluboko pod zem, tu chvíli jsem si ale užívala, jak nejvíc jsem jenom mohla.

„Hmm,“ přitakal a pokýval hlavou. Svůj roztěkaný pohled se mu podařilo zabořit do jeho nohou a zhluboka dýchal. „Mám dneska za sebou… šílenej… kurevskej den. Potřebuju si odpočinout.“

„Ale Edwarde,“ opatrně jsem se dotkla jeho ramene. Edward sevřel svou tvář v dlaních, byl rozhozený, absolutně nesvůj… „Jenom jsem ti chtěla poděkovat, že myslíš na všechno.“

„Bello, to je přeci samozřejmost.“ Než si stačil promnout oči a usmát se na mě, tílko leželo vedle nohy konferenčního stolku. „Chtěl jsem, abys tu měla vš…“ Spokojeně jsem se opřela vedle něj a na malou chvíli nechala veškerou iniciativu na něm.

„Bello,“ zavrčel na mě. „Co to sakra děláš?“ Nepohnul se a to byla moje voda na mlýn. Kdybych byla tak odpudivá, už by byl ve svém pokoji. Nedokázala jsem se mu podívat do očí, do těch rozčilených, nebezpečných, hladových očí. Zírala jsem z okna.

„Máš tu velmi teplo.“

„Ano,“ přitakal hlasem tvrdým jako skála. „Najednou je tu velmi horko.“ Na posledním slově mu hlas přeskočil o oktávu níž. Zasmála jsem se a naklonila se pro svou sklenici vína.

„Zdáš se mi trochu napjatý. Napij se a trochu se uvolni. Máš za sebou asi velmi dlouhý den.“ Nalila jsem mu do sklenice, ze které jsem sama pila, a podala mu ji. Dala jsem si záležet na tom, abych se jej při podání dotkla. Nevím, co cítil Edward, ale mnou projelo něco tak zvláštního a tak neočekávaného…

„Ano. Velmi dlouhý den. Povídej mi o svém.“ Bylo to tak směšné. Seděla jsem vedle něj jenom v podprsence, seděla jsem blízko a seděla jsem nejvyzývavěji, jak jsem jenom uměla. A on… On se snažil zabývat se všedními tématy, díval se všude po pokoji jenom ne ke mně a snažil se znít stejně uvolněně jako ve chvílích, kdy se mu nenabízím.

„Dnes jsem celý den přemýšlela. Když už jsi mě tady zavřel. A tak nějak jsem se rozhodla…“ Prsty jsem mu přejížděla po koleni levé nohy, lehce a přitom dostatečně důležitě. Edward moje dotyky okázale zkoušel ignorovat. „A dospěla jsem k závěru, že ti musím poděkovat za to, co jsi pro mě udělal, i když jsem to od tebe nečekala. Překvapil jsi mě. A já celý den přemýšlela, jak to udělat. A pak mě to konečně napadlo.“ Vstala jsem z gauče, země se pod mýma nohama zatočila a před očima jsem měla na chvíli jenom černo. Edward to zjevně zpozoroval, ačkoliv jsem se brzy vzpamatovala, jeho zvědavým prstům jsem neunikla. Pořád seděl na gauči, ale stála jsem tak blízko něj, že stačilo, aby natáhl své dlouhé paže a přidržel mě.

„Proboha, kolik jsi toho vypila, Isabello?“ vyčinil mi a chvíli jsem myslela, že zase spustí hrůzu a svou obvyklou a mnou již čekanou salvu hněvu.

„Jenom dvě skleničky,“ ujistila jsem ho tenkým hlasem, když jsem si pomalu začala svlékat kalhoty.

„Bello,“ vydechl šokovaně a snad se chtěl z toho gauče zvednout a okamžitě mě zastavit. „Stalo se něco?“

„Ne,“ odvětila jsem s úsměvem na rtech. „Tohle je pro tebe, Edwarde.“

„Pro mě? Co? Bello, okamžitě přestaň.“ Na malou chvíli mě přepadla panika, že by mě snad skutečně dokázal odmítnout? Položila jsem mu ukazováček na horké smyslně vykrojené rty. Edward naproti mně vydechl, celý zcepeněl a sledoval mě tak ostražitě jako nikdy v životě.

„Víš, jak to my holky máme složitý? Když chceme muže potěšit, musíme obětovat mnohem víc, než bys jenom řekl…“ Druhou rukou jsem si stáhla kalhoty z boků a nechala je volně spadnout ke kotníkům.

Stála jsem před ním v tom špičkovém, značkovém, krajkovém prádle. Vlasy divoce rozcuchané do všech stran. Milovala jsem tu chvíli. Byla jsem pokojená se situací, do které jsem jej dokázala dostat.

Edward otupěle seděl na gauči a jeho pohled skutečně netikal po místnosti. Byl pevně zabodnut do mě. Přeci jenom jsem pocítila stud, když v dlouhých vlnách sjížděl mé tělo od ramenou až po špičky prstů. Už zdaleka neseděl tak klidně. V dlaních drtil potah pohovky a byl rovný, stejně jakoby spolknul pravítko. Byl snad i připravený vyskočit. Ústa lehce přiotevřená, jak přes ně prudce dýchal.

„Prosím tě, oblékni se… Já si teď půjdu lehnout a ráno si můžeme rozumně promluvit.“ Zasmála jsem se jeho chabému pokusu. Nemohl utéct, v tu chvíli už ne. Tím, že moje tělo pokrývala jenom ta drobná krajka, jsem si uloupila jeho plnou pozornost. I za tu cenu, že jsem nehrála fér.

„Nelíbí se ti snad, co vidíš?“ Otočila jsem se na jedné noze kolem dokola.

„Bello, prosím.“ Už byl dokonce podrážděný.

„Ale, ale. V Malajsii bys to určitě uvítal.“

„A dost! Stačilo! Oblékni se.“ Prudce vstal z gauče. Rychle se vyvlékl ze svého saka. Chtěl mi je navléknout, jenom aby mě už tak neviděl. Když stál u mě a chystal se mě skrýt, překvapila jsem ho podruhé. Přitulila jsem k němu tak blízko, jak to jenom bylo možné. Dlaněmi jsem putovala po jeho tvrdé, vypracované hrudi a poslouchala jeho zrychlený nepravidelný dech.

Podívala jsem se zpříma do jeho očí. Ta měkká hřejivá zeleň rozhodně nepatřila tomu Edwardovi, kterého jsem znávala.

„Nelíbím se ti?“ zašeptala jsem mu. Sako z jeho rukou tuše dopadlo na zem.

„Jak by ses mi jenom mohla nelíbit?“ vydechl otázku tak absurdně, jak jenom mohl. Na kratičký okamžik jsem na svých holých zádech ucítila špičky jeho prstů. I ten letmý dotyk mě tak rozechvěl… Zavřela jsem oči a přitiskla se k němu úplně všude. Doslova jsem se o něj otírala jako vděčná hladová kočka k novému pánovi. „Jsi velmi krásná, Isabello. A zjevně velmi ovlivněná léky a alkoholem.“

„Myslíš?“ vydechla jsem proti jeho rtům. Prudce je otevřel, jak se snažil do plic získat vzduch.

V ten okamžik jsem ucítila, že je můj.

Stačila na to i má síla, jenom jsem se mu zapřela dlaněmi do hrudi a on, se mnou v tvrdém, bezpečném náručí, dopadl na gauč.

„Edwarde,“ zašeptala jsem mu do ucha a úmyslně a zcela bez studu mu dlaní měkce přejela po pravé vnitřní straně stehna. Kdyby Edward nebyl v tak složité situaci, do které jsem ho dostala, nevěděla bych, kde jej mám co nejúčinněji hladit. Po mém útoku se to místo vybarvilo samovolně.

„Bello, musíš okamžitě přestat,“ sykl a napřímil se, dokonce si jemně poposedl.

„Dobře,“ rezignovala jsem hraně. „Když si to přeješ, Edwarde.“ Lehce jsem jej políbila na tvář, dlaně stále opřené o jeho hruď. Pomohl mi z něj vstát, ale zůstal sedět, zatímco já pokračovala v jeho mukách. Neodešla jsem od něj, zůstala jsem stát před ním stejně jako předtím.

„Když se ti nelíbí, co vidíš a evidentně nemáš zájem o to prádlo, zkusíme to jinak…“ Jen co jsem mezi prsty sevřela tenké špagetové ramínko černé podprsenky, muž přede mnou byl znovu na nohách. Hrábl po mně jako po hadrové panence a přitáhl si mě k sobě do náruče. Tiskl mě k sobě jako bych byla jeho osobní záchranné lano. Tvář mi zabořil do vlasů, prudce do plic vtáhl vzduch a zůstal úplně nehybný. A stejně tak já. Držel mě tak pevně, že jsem bez jeho svolení ani nepohnula hlavou a konečně jsem se po dlouhé době cítila tak chráněná, v bezpečí… chtěná. Ačkoliv jsem před pár dny nedokázala sloučit dvě části Isabelly do sebe, teď byly jednou součástí.

Nechala se jím objímat a chovat Bella, která pro něj měla nevysvětlitelnou slabost od samého začátku. A z mě neznámého důvodu u ní stála i ta, které tolik ublížil. Tiskla se k němu a dokázala snášet jeho dotyky. A mezi nimi jsem stála já a nevěděla, která myšlenka mě děsí víc.

Jestli ta, co ve mně vyvolává Edward. Nebo fakt, že tohle přeci nejsem já.

„Pro lásku boží, princezno, tohle ne. Vím, že je toho na tebe moc… A já… To takhle nechci.“

„Ty mě nechceš?“ kuňkla jsem mu tiše do pomačkané drahé košile. Dva horké prsty zvedly mou bradu a ty jeho jiné oči mě měly polapenou v okamžiku.

„Jak si něco tak absurdního můžeš jenom myslet? Ani nevíš, kolik námahy mě stojí… Nevzít si tě, tady a teď. A po mém. Ale ty víš, že to neudělám. Je příliš brzy… A ty mi musíš věřit, blázínku.“ Voněl přímo božsky a jak hřál a jeho teplo mě napájelo jako náhradní zdroj energie, cítila jsem se víc ženou než kdy jindy.

Ale přesto. Tak snadno to být s námi přeci nemohlo…

„A to prádlo… Ti neuvěřitelně sluší. A jsem nesmírně rád, že tě dělí od okolí tyhle tlusté zdi, protože kdyby tě v něm měl vidět kdokoliv jiný… zešílel bych z toho.“ Přes tvář se mu mihla přímo šílená zuřivost. Pohledem opustil mé oči a sjel dolů na mou hruď. Jak jsem se propínala v pase, abych mu viděla do tváře, měl Edward daleko lepší výhled.

„Ale já jsem tu jenom pro tebe…“

„Já vím,“ usmál se. Poprvé za ten večer se na těch krásných rtech objevil pokřivený úsměv a moje kolena se nejistě zachvěla. Ucítil to.

„Nepadej mi.“

„Tak mě drž.“ Nejistě si přejel jazykem po rtech.

„Když budeš chtít, princezno.“ Tak už mě polib! Snažila jsem se mu všemožně vsugerovat, ale on byl tak nedobytný, tak moc tvrdohlavý… Postavila jsem se na špičky, ještě blíž jeho krásné tváři. Jazykem jsem si navlhčila spodní ret a něžně jej políbila na bradu. Edward dlouze vydechl.

„Zabíjíš mě,“ zamručel.

„Ty to přežiješ.“ To už jsem slíbávala cestičku po jeho širokém krku k hrudi. Mezitím si moje jisté prsty dokázaly poradit se dvěma knoflíčky. Tu samou cestu jsem přejela nazpět jazykem. A to už se Edward chvěl jako osika a jeho paže mě přímo drtily. Pod návalem jeho tepla jsem se začínala točit, byl jako moje vlastní peklo.

„Bello,“ zaúpěl moje jméno a najednou můj obličej rudce sevřel v dlani a nedal mi žádnou možnost úniku. Hladově se přisál na mé rty, ale já je držela pevně přitisknuté u sebe.

Tak přece bude postel…

Přeci v té chvíli nebyl tolik ohleduplný. Neptal se, neprosil, abych rozevřela rty. Palcem sjel na mou bradu, zatlačil a sevřel ji v prstech a to už měl přístup volný. Ústa jsem měla v okamžiku plná, vrazil do mě jazykem tak prudce, až o sebe křístly naše zuby. Držel si mě, abych se nemohla pohnout ani o centimetr. Jako bych chtěla. Bylo to víc, než jsem čekala. Mnohem víc než jeho tělo jsem vnímala jeho něhu… Tohle totiž byla něha Edwarda Cullena. Zatímco plenil moje ústa, nedotkl se mě intimně na žádné jiné části těla. V tu chvíli jsem věřila, že líbá skutečně mě. A že mu to způsobuje víc jak potěšení.

„Stojí mě to všechno… Tak moc tě chci, Isabello. Tak k zešílení po tobě toužím tolik měsíců, tolik dnů… A teď jsi tady…“ Šeptal mi hořečnatě do rtů. A já se usmívala. Tohle jsem potřebovala slyšet.

„Ty se mi posmíváš?“ zavrčel vážně. Odtáhla jsem se, abych poznala, zda je vážný nebo ne.

„Už to tak bude,“ pronesla jsem vážně, když jsem postřehla dobře skrývané pobavení v jeho tváři.

„Miluju tyhle neposlušnou pusu.“ Za bradu si mě přitáhl zpět k sobě a jemně skousl můj spodní ret mezi zuby. Po těle mi okamžitě přeběhla husí kůže a celá jsem se roztřásla, když svou levou ruku opatrně položil na má záda. Přesně na zapínání podprsenky.

„A miluju t-„

„Šššš,“ polekaně jsem mu položila ukazováček na ústa. Věděla jsem, že to řekne. Ačkoliv jsem si nebyla jistá, cítila jsem to z něj. A to zjištění mě paralyzovalo příliš brzy. Bála jsem se, že pokud to od něj skutečně uslyším v tuhle chvíli, už nedokážu udělat nic.

Tím rychlým pohybem se mi uvolnilo jedno ramínko podprsenky a líně sklouzlo po mé kůži. Edward jeho pohyb zaujatě následoval. Pak se zaměřil na ten titěrný kus kůže, který odhalilo.

„Tohle si dnes nesmíš sundat, Isabello,“ zavrčel mi do kůže na krku. Cítila jsem, jak pode mnou vzplála zem. Byla jsem vzrušená víc, než jsem kdy v životě byla. A nejhorší na tom všem byl fakt, že jsem to vše vyvolala sama…

Edward mě začal líbat na rameni, na místě, kde ještě před chvíli bylo to proklaté ramínko a postupoval níž a níž. Nezašel nikam, kam bych nechtěla a nezašel tam, kam moje tělo žádalo, aby zašel. Zastavil se u krajky košíčku. Nejistě vzhlédl do mých očí, ale ty byly naprosto slepé vášní a touhou. Ba možná přímo řvaly, udělej to!

Jemně krajku sevřel mezi prsty, jazykem si přejel po dolním rtu, a stáhl ji lehce dolů. Na kousek odkrytého místa mě znovu políbil.

„Pojďme do postele,“ vypadlo ze mě dřív, než jsem si za tu tragikomickou větu mohla alespoň nafackovat.

Edward se prudce narovnal, ale nepouštěl mě ze svého náručí. Držel mě stále pevně a pokoušel se mi číst v očích, jak moc jsem opitá, jak moc ho skutečně chci… A já, světě div se, toho muže stojícího přede mnou tak moc chtěla.

Najednou jsem nestála na vlastních nohách, držel mě pevně v náručí on. Rychlými kroky mě pronesl bytem přímo do místnosti, kde jsem za posledních několik hodin prožila svoje peklo na zemi. A teď jsem se jej s Edwardem pokoušela přeměnit v ráj.

Položil mě na postel a dolehl na mě. Zůstali jsme přesně tak, jak jsme byli spoutáni, když mě nesl. Vmáčkl mě do matrace, ležel mezi mými stehny, já měla nohy v kotnících překřížené na jeho zádech.

„Tam,“ ukázala jsem k nočnímu stolku s plastikovými balíčky. „Udělej to, Edawrde.“

Edward němě s tvrdým pohledem následoval směr, kterým jsem ukázala. A pak naprosto vážně, sebejistě a s tvrdou tváří zakroutil hlavou.

„Nevezmu si tě jenom z tvojí vděčnosti. Řekl jsem ti… Až mě budeš sama chtít-„

„Ale já tě chci.“

„Vážně si myslíš, že bych to udělal znovu? Nechal si tě zase vzít? Takhle už jsem spálil, příliš jsem na tebe spěchal a pak jsi mi utekla. Takovou botu už v životě neudělám.“ Všechna romantika byla pryč, z toho dokonalého rudého oparu všude kolem mě se začala pomalu vynořovat realita, protože to, co řekl, bylo naprosto skutečné, nebyly to jenom řeči. Edward to myslel smrtelně vážně.

„Edwarde.“ Prohnula jsem se v zádech a provokativně se otřela celým tělem o to jeho. „Ležíš tak blízko… Mezi mými stehny… A já tě chci, já tě moc chci… Prosím.“ Skousla jsem si ret a snažila se jej tím nevinným pohledem přehoupnout na druhou stranu.

„Ne,“ odvětil mi stroze a začal se pomalu zvedat na rukách. „Přinesl jsem tě do ložnice proto, aby ses z toho šíleného bláznovství probrala. Jestli chceš, můžeme si o tom zítra promluvit.“

To určitě…

„Vadí ti, že jsem opilá?“ vyjel jsem po něm.

„Ne,“ odvětil znovu. „Vadí mi, že se mi nabízíš z popudu nerozvážnosti. Nechci, abys takhle platila za byt nebo za cokoliv, co ti dám. Jak jsem ti řekl, už jednou jsem takovou blbost udělal.“ Odtáhl se, seděl přede mnou a s tvrdým výrazem ve tváři mě pozoroval. „Jdi už spát Isabello, pro dnešek jsi mě potrápila dost.“

„Ty mě prostě nechceš, v tom je celý ten problém.“

„Nechci?“ zopakoval podrážděně. „Nechci?!“

„Jo.“

Uchechtl se a nevěřícně zatřásl hlavou. Chvíli si mě měřil tím nebezpečným, nepředvídatelným pohledem. A pak se pomalu jako šelma protáhl a vklínil zpět mezi mé nohy. Dlaně položil přímo vedle mé hlavy po obou stranách a vzepřel se na nich. Rozkrokem dolehl přímo na můj a nosem se dotýkal mého. Pak se o mě silně otřel. A znovu. Tvrdě. Na citlivých, rozdrážděných místech to dokonce zabolelo.

„Takhle vypadá nevzrušený muž?“ Povytáhl jeden koutek úst a spěšně mě políbil do koutku úst. Pak se rychle posadil zpět a já zaúpěla. Měla jsem ho tak blízko.

„Ani nevíš, kolik námahy mi dneska stálo nepomilovat se s tebou, jsi moje vlastní, soukromé peklo na zemi. Ale protože ode mě už nikdy nesmíš utéct, musím se o to já postarat. Zítra ráno se budu fackovat za to, že jsem si vůbec dovolil se na tebe dívat… Věř mi, že jsem si dneska užil svoje a že na to dlouho nezapomenu. Ale jsi příliš cenný poklad na to, abych tě takhle ztratil podruhé. Vyspi, potřebuješ to. Zítra tě po tom vínu bude bolet hlava. A mě rozkrok…“ Poznamenal neironicky a zvláštně si popotáhl rifle na těch více objemných místech.

Zasmála jsem se mu a už v klidu k sobě přitulila chladnou peřinu a sledovala ho, jak se pomalu zvedá z postele.

„Je to krásný zvuk.“

„Co?“

„Když se směješ.“ Na tváři mu zůstal uvolněný pokřivený úsměv, pomalu se loudal ke dveřím.

Když je za sebou zabouchl, zůstala jsem paralyzovaná ležet na posteli oděná jenom ve spodním prádle a praštěném úsměvu. Cítila jsem to ve vzduchu… Něco se tu noc razantně změnilo. Možná jsem byla masochista, že jsem si vybírala takovou lásku, která bolela a kterou jsem nikdy nemohla mít úplně. Tu noc mi ale dal Edward víc než jenom naději.

Sama jsem se mu dala a on, ačkoliv moc chtěl, neudělal to. Nevzal si, co chtěl. A z každého jeho polibku, dotyku… To teplo, které mnou vládlo i po tu dobu, co nebyl u mě… To teplo s sebou táhlo všechny krásné pocity, které ve mně vyvolal.

Ačkoliv jsem neměla jasno ve svých citech, měla jsem jasno v jeho.

Tu noc jsem uvěřila, že mě Edward Cullen nebere jenom jako svou hračku. A za všechny chvíle, které mi od maminčiny smrti obětoval, jsem k němu cítila ohromný vděk.

Moje hra přeci jenom byla špinavá, nejednala jsem fér. Ale ta jeho byla.

Tak to byla síla, žejo? Doufám, že se líbilo.

Autor: Gabbe (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Špinavá hra - 17. kapitola: