Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Špinavá hra - 16. kapitola

05.02.2013 (20:30) • Gabbe • FanFiction na pokračování • komentováno 22× • zobrazeno 4246×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

16. kapitola

Blázen a blázínek

Být jeho stínem, každou drobnou součástí… Přesto být dostatečně velká na to, aby mě konečně viděl. Možná jinak než stín, možná víc jako mě. Je tolik špatné chtít víc než slova nebo iluze? Je to tolik nebezpečné milovat?

Co ale znamená milovat? Být tolik posedlý, že každičký nádech v jeho přítomnosti je víc než poklad? Každý dotek znamená víc než opojení? Je to skutečně vše jenom o té tělesné stránce… Skutečně můžeme milovat jenom těly, nebo je tu i jiná možnost?

On jinou nezná, nikdy mne nepřijme jinak. A ten poznatek bolí. Jak moc strašné by bylo milovat jenom jeho slova?

Vysmál by se mi. Není pro něj možné milovat osobu, on miluje jenom její schránku. A když ho ta schránka přestane bavit, směle opustí svoji milovanou, protože už není tak dokonalá, tak nevinná, jako byla předtím.

A když konečně dosáhne svého cíle, pálí za sebou nejen mosty, ale celá města, celá léta budovaná opevnění v mém srdci. Jacob by to přeci neudělal… Ach Jacobe. Proč jsem se přes všechna tvá varování vydala druhým směrem?

Proč jsem si jenom vybrala lásku, které nedává. Která bere. Která pálí a bolí, a která je nenaplnitelná stejně jako bezedný pohár.

Bože, je to hřích? Je hřích milovat jej?

Nenáviděla jsem ten zvláštní pocit, když se mi do snů začne pozvolna jako tichý lupič vkrádat vědomí. V takových chvílích jsem si obvykle přála usnout a znovu se vnořit do uklidňujícího nevědomí. Ale v tu chvíli, kdy jsem na své pokožce ucítila něco tak hebkého, dokonale hebkého a klouzavého, bylo mi jasné, že tohle není moje několik dní nepřevléknutá postel.

Moje vzpomínky mi znovu vryly do sotva vzbuzeného vědomí obraz Edwarda v mém bytu. Zapřísahala jsem Boha, aby to nebylo tak, jak to vypadalo. Odmítala jsem otevřít oči, a tak jsem zatím nesměle přičichnula k hedvábné přikrývce, co příjemně chladila na vnější straně a dokonale hřála na té spodní.

Byla to čerstvá, svěží vůně květin. Nic v porovnání s tím, v čem jsem prala já. Tohle byla jedna z těch značek, kterou snad ani nenabízely běžné supermarkety a kterou by už vůbec nevybral samotný chlap, ale některé z jeho služebných.

V tu chvíli už jsem věděla, že jsem se ocitla v posteli Edwarda Cullena.

Spánek byl tatam a já už se děsila následujících sekund. Více slz, více bolesti a více naříkání. Zase na mě bude křičet… Zase mi bude lhát…

Odvážila jsem se otevřít oči. Přede mnou noční stolek z tmavého dubu. Jednoduchá lampička bez dekoru, a hromada svazků knih poskládaných do nepřesné pyramidy. Zvědavě jsem naklonila hlavu na stranu, abych dokázala přečíst alespoň jeden z titulů. Zkrocení zlé ženy, Hamlet, Othello, Macbeth… Kam jsem jenom dohlédla, byl Shakespeare. Než jsem se stačila nad tou souvislostí jenom zamyslet, zaslechla jsem jeho hlas.

„Takže to není nic… Co by se mohlo vyvíjet dál?“ Jeho hlas byl hrubý, jako vždy. Ale zněla v něm neobvyklá dávka úzkosti. Pocitu, o kterém jsem si nikdy nemyslela, že by mohl potkat člověka, jakým Cullen byl.

„Domnívám se, že nikoliv. Abych ale toto tvrzení mohl stoprocentně potvrdit, musel bych ji podrobit vyšetření a udělat sadu psychotestů. Ale to jste odmítl a to do jisté míry chápu. Podle vašeho popisu, pane Cullene, by se zde nemělo jednat o žádné stádium dlouhodobě se projevující deprese následované autodestruktivními sklony. Tohle období pro ni je prostě příliš velkým soustem a skutečně byste ji teď neměl…“

„Já nepotřebuju znovu slyšet tuhle část, doktore. Sám vím nejlíp, co si k ní můžu dovolit a co ne!“

Srdce jsem měla až v krku, když jsem po druhém doktorově slově pochopila, že mluví o mně. A pokud to bylo jenom možné, tak mé srdce i explodovalo, když jsem slyšela Edwardův řev.

Nikdy nechci být tím doktorem. Nikdy nechci, aby na mě znovu křičel. Vůbec nechci, aby na mě křičel…

„Se vší úctou, pane Cullene, kdybyste to věděl, možná by se nestalo…“

„Doktore. Dost.“

„Nenechte nic náhodě a v případě dalších problémů se ozvěte.“

„Jistě.“ Pak už byl jenom tak odměřený, jak nejvíc to bylo možné. Být tím doktorem, nikdy bych se neozvala…

Cullen mu platí víc než dvě sanatoria dohromady… To je pádný důvod, aby mě někdo neznámý přišel vyšetřit. Jsem přeci blázen. Blázen…

Je skutečně možné, aby mi tohle udělal? Aby mě takhle ponížil? Já přeci nechtěla nic víc než pokoj a svoji mámu… Ačkoliv jsem s tou variantou byla smířená, jak nejvíce jsem uměla,- doktor Peeta to přeci říkal jasně, - ty naděje byly s každým dnem menší a menší. Ale přesto to byl šok, který jsem nedokázala vstřebat tak lehce, jak bych měla. A už vůbec jsem se s ním nedokázala sžít.

A aniž bych si myslela, že je možné, aby se moje srdce zlomilo podruhé, přeci se tak stalo. Dva lidé to dokázali během jednoho dne.

Posadila jsem se na široké posteli. Panejo, byla téměř stejně velká jako můj byt. Povlečení bylo jasně bílé, téměř z jeho záře bolely oči. Takové přeci bývají jenom v pětihvězdičkových hotelech.

Naproti mně se rozprostírala obrovská knihovna. Zdá se, že Cullen skutečně umí číst. Žádná televize, ani rádio. Jenom obrovská kupa knih. V rohu místnosti na skleném stolku stála hifi soustava s takovým množství ovládání a čudlíků a všeho možného… A hned vedle neskutečný výběr CD.

Tak přeci je to chlap…

Naproti mě přes lenošku u nohou postele leželo několik jistě drahých riflí a sak a vázanek… Chyběly snad jedině ponožky.

Jenom na malou chvíli jsem zaváhala. Plovoucí podlaha působila tak čistě, že by na ní určitě poznal, kdybych se jí dotkla bosýma nohama.

Ten pokoj působil přesně tak, jak měl. Byl prostě Edwardův a to mě dohánělo k šílenství. Když nemůžu utéct před ním, dostanu se alespoň do jeho ložnice. A před jejími dveřmi stojí on.

Včas jsem zaslechla, když se jeho jisté rázné kroky dostaly dostatečně blízko dveřím. Nadskočila jsem, jakoby za mými zády stála smrt. Lehla jsem si zpět do postele a přehodila si peřinu přes hlavu. Spím!

Nejistě otevřel dveře a možná v nich i chvíli stál. Nevím. Slyšela jsem až jeho tiché dlouhé kroky po pokoji. Představovala jsem si jeho bosé nohy na podlaze.

Něco položil na noční stolek. Srdce mi bušilo tak silně, že jsem ho slyšela až v uších. Neměla jsem nejmenší ponětí, co mám dělat.

Jsi skutečný blázen, Bello. Hotová věc.

Cítila jsem, jak se pelest postele lehce zhoupnula. Žádný vrzot, žádné rezavé pružiny. To je jiný život. Opatrně – tak, aby se mě v žádném případě nedotkl – mi stáhl peřinu z hlavy. A já instinktivně přišpendlila víčka k sobě ještě silněji.

Jeho dlouhé prsty se mi nejistě zabořily do vlasů na temenu hlavy. Cukla jsem sebou, jenom lehce. Mohl si myslet, že ze spaní.

„Vím, že nespíš,“ zašeptal mi do ucha a jeho horký dech mi způsobil husí kůži po celém těle.

Nedbala jsem jeho návnady. Dále jsem hrála svou hru, spala jsem.

„Když spíš, princezno, máš rty lehce přiotevřené a hlavně mezi prsty nedrtíš prostěradlo.“ Znovu se mě dotkl na hlavě, tentokrát jeho prsty kopírovaly linii mých vlasů od čela po konec čelistí.

Přišel na to. Pomalu jsem povolila pěst a otevřela víčka. Nepodívala jsem se na něj a ani jsem neřekla jediné slovo. Tuhle hru jsem neuměla hrát.

„Nepromluvíš? Nebudeš křičet, ani prskat? Ani se mě nebudeš snažit podrápat za to, že jsem si tě sem donesl?“ V jeho hlase byla cítit jasná hravost. Jo, mluvil k bláznovi.

„Svěrací kazajku mi nenasadíš? Předpokládám… čistě teoreticky… když už se mnou mluvíš jako s bláznem a sám se i tak chováš, že máš někde nějaké překvapení, které tvou dočasnou hranou milost rychle vysvětlí, Cullene.“ Přikrčila jsem se. Čekala jsem na tu známou salvu hněvu, která po podobných připomínkách přichází téměř okamžitě. Edward se ale jenom prudce nadechl. Cítila jsem, jak se mi na záda přitisknula jeho hruď. Myslela jsem, že jenom na chvíli. Ale on se ke mně záměrně víc přitisknul.

Pravou rukou se začal dobývat pod peřinu a já neměla nejmenší chuť se mu sebevíc vzpírat. Ať už šlo o cokoliv… On mi ji ale jenom obmotal kolem pasu a přitiskl se ke mně úplně celý. Cítila jsem jeho teplo, jeho vůni i jeho dech na svém krku. Nedokázala jsem se soustředit na svou mysl, celým mým tělem vládla bolest.

A její důvod pramenil v mém snu. Bylo to naprosto stejné.

„Tak tohle si skutečně myslíš… Věděl jsem, že to nebudu mít jednoduchý. A taky jsem věděl, že i přes to tě už nenechám odejít.“ Hořce jsem se jeho ubohému vtipu zasmála. On to umí tak dobře.

Neochotně jsem se pod ním otočila. Edward pochopil moje záměry a přenesl svou váhu na jednu ruku, kterou se zapíral do polštáře u mé hlavy. Když jsem se přetočila na záda, automaticky sklonil hlavu ke mně. Mezi námi byla mezera sotva na prosméknutí ruky. Znovu jsem cítila jeho dech, teplo i tu jeho osobitou směs kolínské a čistého prádla.

„Jsi tak dobrý lhář. Nikdy bych to do tebe neřekla.“ Mluvila jsem tak sarkasticky, jak mi to můj hlas jenom dovoloval.

„A ty jsi můj blázinek, že tomu všemu nechceš uvěřit. Copak bych si tě k sobě bral? Kdyby to nebylo tak, jak ve skutečnosti je, nechal bych tě shnít v tom malým bytě ve špíně a bez jídla. Teď jsi tu se mnou, pomůžu ti s prací… S čímkoliv budeš potřebovat. A jediný, co za to chci, jsi ty.“ Celou dobu jsem se mu dívala upřímně do očí. Ani jednou nezaváhal. Ani jednou neuhnul pohled. Ani o milimetr se nepřiblížil ani nevzdálil. A poté jenom tiše čekal a pokusil se číst v mých očích odpovědi.

„Já už ti svoje ne řekla. Vím, o co ti jde, Cullene. Jakmile před tebou podruhý roztáhnu nohy a ty si to užiješ, zmizíš jako pára nad hrncem. Neumíš dávat, ty jenom bereš.“ Má obvinění snášel nebývale klidně. Ani jednou se už prudce nenadechl. Jenom se nade mnou tyčil jako věčná hrozba.

„Bello.“ Napomenul mě. Ach, tak přeci se toho tolik nezměnilo. „Takovej nejsem. Nikdy jsem si do bytu žádnou nepřivedl. Jestli něco chci – ať už drogy, prachy nebo sex – beru si to hned a kde chci. Vážně si myslíš, že bych pro tebe přijel, že bych se o tebe staral, když bych tě mohl klidně ošukat na tom gauči?“

„Nikdy bych ti to nedovolila!“ procedila jsem skrz zuby.

„Vážně si myslíš, že bych se ptal?“ Nepousmál se. Ani se nezamračil. Zůstal úplně pokojný. A tak mi došlo, že to myslel smrtelně vážně. Ztuhnula mi krev v žilách.

Mlčela jsem a snažila se ze všech sil, aby se mi ty proklaté slzy přestaly drát do očí. Bylo mi najednou tak ouzko. Když jsem v jeho tváři viděla tu tvrdost a představila si, co by se skutečně mohlo na mém gauči odehrát.

„Tak co, pořád mi nevěříš?“ Ani v té chvíli jeho rty nejevily jediný záblesk smíchu. Přenesl váhu na druhou ruku, takže se nade mnou vzpíral na čtyřech. A měl mě úplně v pasti. A to nejen ve svém bytě, ale i v mé mysli.

„Myslím, že vše, co děláš, děláš z nějakého důvodu. Nepochybně je to součást tvého plánu, tak jako všechno, co jsi doposud udělal. Jako ta noc v Malajsii, že?“ Mezi obočím se mu vyrýsovala malá silná vráska a tváře mu zesinaly, jak se zachmuřil. Klesl až na lokty a já poprvé pořádně ucítila jeho váhu. Bylo najednou o tolik těžší se nadechnout.

„Já vím. A máš plné právo mě za to nenávidět. Nevěděl jsem, jak jinak tě dostat tam, kam chci já… A hlavně jsem si nalhával, že po tý jedný noci tě budu moc pustit z hlavy. Ale nemohl jsem a nemůžu.“ Žaludek se mi nebezpečně zhoupl, jak jsem si vybavila to první ranní zjištění, že se něco muselo stát.

„A to je všechno. Prostě jsi chtěl, tak jsi mi to udělal. Pěkný, Cullene. Ale nedovedeš si přestavit ani trochu z toho, co jsem si to ráno prožila. To ponížení… Tu bolest… Jak můžeš bejt takovej sobeckej parchant? Jak jsi mi to mohl udělat?“ Volnými prsty se znovu dostal do mých vlasů. Lehce je sevřel a pak se dlouze zahleděl na mé rty. A pak úplně nestydatě přejel pohledem celou část mého těla, která pod ním ještě byla viditelná.

„Protože jsem tě prostě tak moc chtěl. A pořád chci. Nikdy mě nikdo jinej nelákal tak, jako ty. A nikdy se mi nikdo tak nebránil. Vzbudila jsi můj zájem. Možná spíš posedlost. To je to pravé slovo. Jsi moje posedlost, Bello Swanová. A je to tak příjemné, že jí i dlouho zůstaneš. Nesnášíš mě, dobře. Máš na to právo, ale já tě přesvědčím.“

Přesvědčit? Jak mě chce proboha po tom všem přesvědčit?

Zkusila jsem se do něj zapřít pěstmi, ale jen co jsem je pořádně zatnula, moje slabé ruky padly zpět do peřin. Edward se tomu zasmál. Sklonil se a do mezery mezi mým krkem a čelistmi. „Na to jsi moc slabá, Bello. Tyhle ručičky ale umí zázraky.“

„A ty jsi zase moc slabej na to, aby sis ženskou přiměl vlézt s tebou do postele z lásky.“

„Tebe přinutím,“ odpověděl rázně a oči mu při tom žhnuly jako dva uhlíky.

„Cože?“

„Ty mě budeš milovat, Bello. Já tě to naučím,“ teď už celé jeho tělo pálilo. Sledoval mě jako svou kořist a já dokázala zapomenout na všechny problémy. Na svou mámu, na to, co provedl, na všechno… Zůstala jsem těmi slovy úplně paralyzovaná.

„Jak si jenom můžeš myslet, že bych se tě mohla naučit milovat? Kdyby ses o to snažil dřív, povedlo by se ti to. Ale po tom všem, co jsi provedl, už tě vedle sebe nemůžu cítit.“ Hlas se mi nebezpečně chvěl, jak se ke mně tiskl víc a víc.

Především jsem cítila jasněji, než cokoliv na světě, že se ho už skutečně nezbavím. A děsila jsem se praktik, kterých bude schopný využít, aby mě dostal na svou stranu.

„Ale já už jsem u tebe.“ Lehce se na mě posunul a otřel se výrazně svou hrudí o mou.

Jindy by to určitě udělal jinou částí těla, blesklo mi hlavou.

„A neodejdu, Bello. Ani ty neodejdeš. Doktor mi nařídil, abych se o tebe postaral…“

„Myslíš toho doktora, kterému jsi zaplatil speciálně za to, aby nechal své práce a jel se podívat na bláznivou holku?“

„Ne,“ odseknul mi tvrdě. Jeho nálada se měnila jako počasí. Jak jsem mohla předvídat jeho reakce? „Je to doktor, který ti bude k dispozici v jakoukoliv chvíli. Potřebuju, abys byla zdravá a abys byla v bezpečí.“ Snad ho začaly konečně bolet ruce, o které se celou dobu opíral. Svalil se vedle mě na záda a nechal mě konečně normálně dýchat.

To si ze mě snad dělá srandu. Zírala jsem do stropu. Moje bezpečí? Odkdy?

„A protože tvůj starý byt byl extrémní nebezpečí, nabídl jsem jej na trh. Nečekej nic slušného, nechci ani vidět blbce, kterej něco takovýho koupí, ale zázraky se dějí...“

Cože!

„Zopakuj to,“ procedila jsem skrz zuby. „Jak bys ty mohl prodat můj byt bez mého souhlasu a mého podpisu?“

Útočně jsem si jej měřila. Ale on jenom zvedl jedno obočí. Jasně, je to Edward Cullen, co on nezmůže? Do háje!
„Jak sis jenom mohl něco takovýho, kurva, dovolit! Můj byt! Ježiši! Ty jsi snad psychopat, Edwarde! Tohle nemyslíš vážně… Prosím, řekni, žes to neudělal…“

„Bello.“ Posadil se a odhrnul ze mě peřinu. Úplně. Spala jsem v tom samém starém tílku, ve kterém mě musel najít. „Musíš pochopit, že cokoliv se tě teď bude týkat, se bude týkat i mě. A já ti nedovolím, aby ses dál vystavovala takovému nebezpečí, jakým byl ten byt.“ Chytnul mě za bosé kotníky. Měl oproti mně úplně vroucí ruce. Nejprve jsem nechápala, co chce dělat. Pak do svých dlaní vzal má bosá chodila a zahříval je.

Zírala jsem na něj neschopná mu ani vynadat. Ani se od něj odtáhnout. To, co mi nabízel, bylo v skutku něco jiného, než jsem od něj čekala, ale nevěřila jsem mu. Byla tu jedna velká bariéra, kterou Malajsie způsobila. A přes ni se nedostal.

„Vážně si myslíš, že tu s tebou zůstanu?“

„Nemáš na výběr.“ Řekl to stejným způsobem, jakým mi v práci oznamoval, že v tiskárně došel papír. „Eric má své pokoje hned v hale, pokud vím, můj byt má jenom jeden východ a vážně bys byla moc naivní, kdyby sis myslela, že bude nestřežený.“ Dál mi mnul chodila. Díval se dolů, už ne mě do očí.

Prudce jsem jimi trhla a vymanila se mu. Posadila jsem na posteli do tureckého sedu stejně jako on. Posunula jsem se ještě blíž, aby každé moje slovo pečlivě slyšel.

„Vážně si myslíš, že mě tu můžeš držet? Na to jsou zákony, Edwarde. A nemyslím si, že by někdo tak vysoce postavenej jako ty, chtěl mít opletačky s policí a už vůbec bys to přeci nechtěl nijak medializovat.“ Hořkosladce jsem se na něj usmála.

A on mi úsměv vrátil. Mnohem nebezpečnější. Mnohem upřímnější.

„A právě proto, že sem tak vysoce postavený člověk, nebude pro mě žádný problém zařídit si na pár dnů v práci dovolenou. A jsem si jistý, že čas, který ti tu věnuji, mi oplatíš.“

„To zní jako smlouva, Edwarde.“ Nebezpečně mu zablesklo v očích.

„Můžeme se dohodnout. Já ti zajistím byt, pohodlí, práci, jídlo… To vše tady u mě. S tvým finančním kontem… Tu situaci už mám vyřešenou. Postavíme tě zpět na nohy. A ty za to neutečeš. Zůstaneš se mnou.“ Nekompromisně naklonil hlavu na stranu a na rtech mu hrál ten vítězný pokřivený úsměv. Byl si jistý, že je to jasné vítězství.

„Proč si myslíš, že na něco takového přistoupím?“

„Protože nemáš byt, nemáš peníze, nemáš rodinu. A potřebuješ práci. Nebo se snad pletu…“ Pod jeho návalem jsem se málem znovu dala do pláče. Tolik mi toho scházelo k tomu, abych si i nadále mohla hrát na silnou.

Koneckonců, když může lásku předstírat on, já taky.

„Fajn. Máme dohodu.“

Autor: Gabbe (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Špinavá hra - 16. kapitola: