Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Špinavá hra - 15. kapitola

31.01.2013 (17:00) • Gabbe • FanFiction na pokračování • komentováno 21× • zobrazeno 4446×

Josh nenašel ani nejmenší zmínku. Pravděpodobně nevyšla z jejího bytu… Modlil jsem se k Ďáblu, aby tomu tak bylo. Kde jinde bych ji měl, do prdele, hledat? Jedinou výhodou najmutí podělaného Joshe bylo i zaručené dodání osobních údajů a adresa slečny Swanové byla banalita, tu jsem měl uloženou v paměti o druhého dne jejího pracovního nasazení. A její telefonní číslo… To už byla čistě Joshova práce.

Volal jsem k ní sedmkrát, ani jednou to nezvedla, přestože telefon trpělivě vyzváněl a mě ten zvuk přiváděl k totálnímu šílenství. Seděl jsem na zadní sedačce mého auta a zíral na Ericovi rozcuchané jasně černé vlasy. Jestli si do bytu přivedla někoho jenom jemu podobného…

Jestli se jí jenom dotknul… Určitě se jí dotknul! Chtěla to? Ježiši… Vztekle jsem sebou hodil na sedadle, až jsem tím vyprovokoval Erica k zásahu.

„Vše v pořádku, pane?” Ten jeho mladý hlas mi málem urval uši, neměl mě vyvádět z mého rozpoložení. Ty jsi ten imaginární přelud, co si vyhřívá místo v její posteli, vole…

Eric Shlecker – další z totálně pitomých nápadů mé kanceláře, jak přivést svého šéfa k šílenství. Řídil moje auto a řídil totálně na hovno.

„Ne, a nebude, dokud do tří minut nebudeme stát na čtyřicáté páté Brashawské, rozumíte mi?”

„Ano, pane.” Kéž by to tak bylo i sní. Isabello, pojď ke mně a svlékni si ty šaty. Ano, pane.

Kurva!

Sedět tak v tom autě sám bez podělanýho řidiče, byl bych už u ní. Vzpamatuj se, Cullene! Máš čas, promysli, co jí vůbec řekneš!

Mohl bych tam prostě vlítnout a umilovat ji k smrti, než by mi řekla, že mě miluje a že se mnou chce zůstat.

Anebo květiny… Ne. Pro ni příliš velké klišé…

Byl to nečekaně šílený pocit, věděl jsem, že ji dostanu. Vždy dostanu to, co chci a slečna Swanová byla dokonalá výzva. A chtít ji znamenalo přinést oběť větší, než jsem předpokládal. I za tu cenu, že bych ji dokázal milovat a ne jenom šukat mě děsilo slovo budoucnost. Dokážu se něžně starat o její tělo, ale co její duše? I ta bude chtít mou lásku… Jak jí to vše můžu jenom dát? Já?

A teprve v tu chvíli jsem pochopil, že mě, zkurvysyna první kategorie, nikdy nepoznala na vlastní kůži. Ona neví, do jakých sraček jsem se namočil.

Zkurvená Victorie.

Imaginární postelový přítel přepnul stanici rádia.

„Vyhovuje vám to, pane?”

„Jistě,” odštěkl jsem odměřeně a teprve v té chvíli se pozorně zaposlouchal do šílenosti vycházející z reproduktorů.

I said Im not coming back, its it
You fooled me once but you can’t have that ego turning
Just too bad for you, that when you had me
Didn’t know what to do, games over you lose

To sedí, pošklebovalo se mi moje podvědomí… Ač nerad, tu písničku jsem znal a možná víc, než jsem já sám věděl.

You had a good girl but
Didn’t know how to treat her
So silly boy get out my face
Why do you like the way regrets taste?
So silly boy get out my head

Silly boy. Jak příznačné… Do prdele. Všechno, co se mi v nevylovených myšlenkách honilo hlavou, najednou znělo celým autem. Prohrál jsem, copak to nevidím… Copak to může být pravda?

Pokud prohraju ji, prohraju život. A pokud mi odejde, odejde i kus ze mě. Kus tak velký, že se bez něj nebude dát dál žít…

Silly boy
Why you acting silly boy?
Silly boy
Acting acting silly boy?

„Přepnout!” zařval jsem na Erica, který sebou trhl tak prudce, že volant strhnul na levou stranu vozovky.

„J-jistě.” Ve zpětném zrcadlu se zračila jeho ohromující červeň. Odkdy se chlapy červenají?

Jen co se autem rozneslo šílené ticho narušované jen tichým a pravidelným předením motoru, v hrudi se mi rozlil pocit tak nečekaný a tak silný, že jsem v něm byl najednou ztracený. Já nemám city, nemám city!

Ale tohle bylo zničující, jako kámen, co mi někdo poctivě verval a všil do těla. Bože… Ďáble! Já ji miluju, kolik utrpení si ještě musím snést? Já vím, že ji nemůžu mít. Copak to není dost jasné?

Uvnitř mé hlavy se stále schovával její stín. Victorie mě pronásledovala i po tolika měsících, ačkoliv po jejích slovech ani památky, ta hrozba, kterou představovala, přede mnou stála pořád… A pořád. Jednoho dne za vše, co jsem v životě udělal, zaplatím. Úplně za vše. A Victorie vyhraje.

Jak jí jenom říct, že za všechny svoje hříchy, musím nést trest? Už v tu chvíli jsem pro ni byl stvůra, netvor… A co teprve potom?

„Kudy, pane?” Eric stál na správné odbočce. Tedy takové, jakou mu ukazovala navigace. Byly jsme v cíli. Když se rozhlédl kolem, viděl jenom přízemní obchody a stánky s pečivem, zeleninou a dalšími nepoživatelnými plody země. Znejistěl.

Jo, tady žije moje Bella. Nic víc pro ni ten hňup neměl.

„Jsme na místě. Vypněte motor. Ještě chvíli zůstanu v autě.” Přikývl, vytáhl klíčky ze zapalování a ruce nechal pro všechny případy stále položené na volantu.

Bello… Doufám, že jsi tam.

V tu chvíli dal dost jasně najevo svou existenci blackberry. Josh. Ví něco o mojí Belle?

„Co je s ní?” vyjel jsem na něj a na druhém konci se ozvalo pomatené zakoktání.

„Ona by měla být v pořádku… čistě teoreticky. Naposledy byla viděna pekařem v její ulici v pátek v den příjezdu z Malajsie. Od té doby ji neviděl vycházet. Není to stoprocentní.”

„To je všechno? Ty víš, jak nesnáším nestoprocentní potvrzení, platím svoje lidi královsky a věřím, že i ty si na svůj plat nestěžuješ, tak-kde-je-do-prdele-problém?!”

Josh si povzdychl. „Jde o její matku.”

„Její matka mě nezajímá. Pokud vím, ještě jsem si Bellu nevzal, tak na co…”

„Kurva, Cullene, tohle tě bude zajímat!” zařval na mě ten zmetek do telefonu. Zabralo to.

„Fajn, poslouchám.”

„V ten den, kdy přijela domů, její matka zemřela. Mám tu záznam posledního telefonátu do jejího bytu od doktora Peety.” No do prdele…

Položil jsem to a ještě několik sekund tupě zíral na svá kolena. Tak teď jsi to teprve posral, Cullene.

V hlavě jsem měl rázem takový bordel, že jsem nebyl schopný pomyslet na nic jiného než na to, jak se někde v koutě musí krčit a všechno, co se jí stalo… a co jsem jí udělal… nějak vstřebat.

Celou tu dobu jsem to věděl, zjistil jsem si o její rodině tu trochu informací, co jsem jenom mohl. Ale s tímhle jsem nepočítal…

Nezasloužím si ji. Měl bych se ztratit jednou provždy z jejího života, který jsem úspěšně dokázal rozvrátit. Napříč veškerému znechucení z toho idiota Blacka jsem zalitoval, že tam nahoře v tom bytě není. Měla by se komu vyplakat, a u koho se schovat, směl by ji utěšit, hladit, šeptat jí…

A najednou jsem stál na chodníku před jejím domem. Nezískám ji, ale napravím veškeré škody, které jsem spáchal, nenechám ji se v těch sračkách utopit.

„Vrátím se do… několika hodin,” oznámil jsem Ericovi, jehož výraz při pohledu na tu špinavou čtvrť jasně zesinal.

Zvykej si, hochu, budeme tu teď až přespříliš často.

Něco jako bezpečností zámek na hlavním vchodu do domu neexistoval. Nebylo to absolutně žádné bezpečí, všichni jí tu mohli ublížit, kdyby jenom trochu chtěli… Nenechám ji tu samotnou.

Velké staré boty v prvním patře domu bez výtahu mi napověděly, že tohle nebude její byt.

Na druhém patře jsem byl úspěšný. Stará zaprášená palma tiše čekala u jejích dveří a já váhal. Zaklepat? Vylomit dveře? Při pohledu na poškrabanou podlahu u květináče mě nebezpečně zasvrběla ruka. To snad ne… Pohnul jsem jím a pod ním skutečně ležel rezervní klíč.

To si ze mě snad dělá prdel! Měl jsem chuť ohnout ji přes koleno, jakmile ji uvidím. Slzy ne slzy. Musí pochopit, že její bezpečí je pro mě všechno.

Když jsem odemknul dveře, byt se topit v temném přítmí. I když bylo pravé poledne. Cítil jsem ve vzduchu její vůni. Typická květinová esence, moje Bella. Malá předsíň s plakátem… něčeho s velkým nosem… neposkytovala žádný prostor, kde by se přede mnou mohla ukrýt. A tak jsem tím šíleně malým bytem vyplněným drobnostmi, které jasně hlásaly, že zde žije slečna Swanová, prošel až k hlavnímu a jedinému velkému pokoji.

Když jsem ji našel, ležela schoulená do klubíčka uprostřed rozkládacího gauče, na kterém beztak spával i ten… Black.

Neslyšela mě a já si dal kurevsky záležet, aby se tak ani nestalo. Našlapoval jsem na špičky, jako bych se plížil za masem, a pohledem hltal to její drobné tělíčko. Jak klidná byla, tak vláčná, tak dokonale uvolněná, přímo připravená k tomu, abych si ji přivlastnil… A já byl připravený plazit se po kolenou… Ještě před vchodem, ale najednou to ve mně vše vřelo a vše řvalo pouze po její velmi blízké přítomnosti.

Vedle její postele ležela krabička s prášky. Byl to aspirin. Hned vedle potom heřmánková mast. Ani na vteřinu jsem nezapochyboval o tom, že ta díra plná sraček, do které se dostala, se bez pořádné migrény a naprostého vyčerpání nedá vůbec nalézt, natož pak do ní vstoupit. Ležela v jasně fialových peřinách, tvář zabořenou v polštáři, záda téměř nahá, jak se její bílý nátělník posunul během divokého spánku až k prsům.

Automatickým pohybem rukou jsem si sundal sako a hodil jej na zem vedle jejího oblečení. Neuklízela už pěknou řádnou dní.

Při tom zvuku sebou škubla. A já už chtěl, aby o mně věděla.

Než jsem ale mohl cokoliv udělat, můj pohled zaznamenal u její ruky zmuchlaný kus bílého papíru. Jemně jsem jí jej vytrhl, její ruka úplně hořela. Stačilo jedno podívání, abych pochopil, že parte své mámy nemohla pustit z ruky. Přesně pod mýma nohama ležely černé šaty, sluneční brýle a šátek. Podíval jsem se na datum pohřbu. Byly dva dny poté.

Přišels pozdě, Cullene…

Ze spánku vzlykla a moje mrtvé srdce udělalo několik nepravidelných bouchnutí.

Vplížil jsem se k ní na gauč. Byl to tvrdý kus vrzajícího nábytku, nic víc. Ona měla spát v hedvábí… Přelezl jsem těsně nad ni a pečlivě sledoval každý detail její tváře. Pod očima se jí táhly dlouhé modré kruhy a víčka měla načervenalá, napuchlá. Jinak byla téměř bezkrevná, bílá jako stěna. Nemyté vlasy rozházené všude po polštáři… Přesto byla tak rozkošná. Tak dokonalá.

„Jsi nádherná,“ zašeptal jsem nad ní a ona se pomalu začala zvedat na rukou a ani na vteřinu jsem nezapochyboval o tom, že ji to stálo všechny síly, které v tom unaveném těle ještě zbyly. Snad si myslela, že ji vzbudil nějaký zvuk z ulice, když se pořádně rozhlédla a spatřila mě, její oči se zděšením rozšířily. A mě krev ztuhnula v žilách.

„Jenom nekřič, holčičko, nic ti neudělám…” Zvedl jsem dlaně vzhůru a čekal, co se bude dít.

„Edwarde,“ šeptla ochraptělým hlasem. Její velké hnědé oči se mne dívaly s takovou bolestí, že nebylo možné vydržet déle čekat… „Co tu děláš?“

„Musel jsem tě vidět, Bello. Musím ti něco říct…” A zatímco já se ze sebe snažil dostat vše, co leželo na mém srdci, Bella záporně zakroutila hlavou.

„Ne!” vykřikla, jako bych jí právě sebral to nejcennější v životě. „Ne,” zopakovala šeptem.

„Já vím, Bello. Vím, co jsem ti udělal… A ani si nedovedeš představit… Do prdele… Já tě potřebuju, Bello.”

Vytřeštila oči ještě víc, mezi obočím se objevila ta známá hluboká vráska, která mi tolik připomínala tu drobnou jizvičku, kterou měla na levém koleni… Soustředě se nadechla a polknula.

„Odejdi.” Seděla na posteli, nevěnovala mi už ani jeden pohled. Nenávistně zírala na žlutý flek na jejím prostěradle. Byla jako ledová socha. A já byl úplně bezradný.

„Já nemůžu,” přiznal jsem jí s nevídaným pocitem. Začalo těsně pod mým srdcem a táhlo se to k mému krku. Bolelo to. Ona mě u sebe nechce.

„Jak slabé hry to hraješ, Edwarde. Tak slabé…” Lehce se na posteli zhoupla, jako by svou řečí začala postupně propadat do hlubin v její mysli. Byla tak slabá… „Copak nevíš, že jsem tvoje pravidla pochopila?”

Moje pravidla? O čem to, do prdele, mluví?

„Pravidla? O čem mluvíš, holčičko moje?” Byl to první okamžik v životě, kdy jsem si víc než kdy předtím uvědomil svoji snahu. Nepamatoval jsem si okamžik, kdy bych chtěl být k někomu milejší…

„Já tě miluju.” Vyšlo to ze mě dřív, než jsem mohl jenom domyslet následek té pitomé fráze. Nikdy jsem ji nepoužil a nikdy jsem ji použít ani nechtěl. Odporná slova…

Bella naklonila hlavu lehce na stranu a tiše přemýšlela. Kurevsky jsem si přál vědět, co se jí tak může honit hlavou. Vypadala naprosto klidně, jakoby v rukou měla otěže a vše bylo jen na ní.

A pak lehce zvedla pravý koutek. Záplava hnědých vlasů jí sklouzla podél pravé tváře a ona se úplně rozzářila. A já byl totálně v prdeli… Tolik jsem ji chtěl.

„Bylo by to tak lehké, viď?” Pronesla vesele, ačkoliv její oči bodaly.

„Co?”

„Kdybych ti teď skočila kolem krku a těšila se z tvých lží…“ A najednou její úsměv zmizel, po tváři se rozlil hořký výraz a ta lehká červeň, která se na jejích rtech objevila při úsměvu, zchladla. Jakoby zmrzla, úplně se ztratila z mé moci. A to bylo to nejhorší zjištění v životě.

„Co to říkáš, Bello?“ nemohl jsem tu tichou otázku ani vyslovit. Roztřásly mi ruce a na hrudi jsem měl najednou obrovský balvan. Připadalo mi, že se se mnou všechno točí… Jsi slaboch, Cullene…

„Pravdu. Nezáleží na tom, jak moc se budeš snažit, jak moc budeš lhát. Pointu nezměníš, protože ať se ti chce nebo ne, odcházíš…“ A to byla poslední kapka, kterou moje vnitřní bolest snesla, dál si nemohl dovolit zajít nikdo.

A tak místo bolesti mně naplnila jako nic čirá nenávist.

„Odejdu, až budu sám chtít, Isabello. Ať se to tobě líbí nebo ne. Já už se rozhodl!“ Ve tváři se jí objevil údiv následovaný pochopením.

„Už jsem se lekla, že ses snad změnil.“ Usmála se na mě tím nejmíň upřímným úsměvem, jakého byla jenom schopná. Pomalu se protáhla jako šelma, do té doby jsem si toho pořádně nevšiml, ale ona zhubla. A ačkoliv to mohla být tři nebo čtyři kila, bylo to na ní až abnormálně viditelné. Zápěstí a lokty měla úzké jako vosí pas a ty propadlé tváře…

Málem jsem vyletěl z kůže, stál jsem před ní jako socha, protože všechno, co mě drželo namístě, byla moje poslední naděje. Stačilo by jedno její slovo a já bych vybuchl a udělal s ní něco nepěkného… Pro ni.

„Nezahrávej si se mnou, Bello. Víš, že tohle si dovolit nemůžeš a radím ti dobře, nechtěj mě naštvat, ne dneska. Já přišel v dobrém, přišel jsem, protože tě do prdele miluju a … Potřebuju, abys byla se mnou. Jenom se mnou!“ Poslední slova museli slyšet minimálně její sousedi a vzhledem k těm oprýskaným zdem z polystyrenu to bylo více jako pravděpodobné.

A tím jsem ji rozlítil. Pokusila se vyhrabat to svoje hubené, drobné tělíčko z pod peřin, s těží se vymotala z povlečení a bosými chodily dopadla na podlahu. Nejistě zakolísala a její pohled se na chvíli snad rozostřil, dokázal jsem vypozorovat chvíli, kdy se její stabilní poloha změnila v jistě nestabilní a ona padala přímo k zemi. Ale jsem kurva Cullen. Skončila mi přímo v náručí tak, jak jsem to chtěl a jak jsem ji i potřeboval cítit. Moje Bella…

„Takhle je to správně, Bello,“ zašeptal jsem jí do vlasů, které své květinové aroma ztratily už před pár dny.

I přesto, že mi na hrudi ležel téměř bezvládný uzlíček, najednou se proti mé hrudi vzepřely ty drobné bílé pěstičky a z pod záplavy vlasů vykoukl její rozzuřený obličej.

„Ale já tě u sebe nechci. Nechci tě ve svém životě už nikdy vidět. Všechno jsi zničil… Zničil jsi mě…“

„Bello, tohle ne.“ Varoval jsem ti tiše přízemním hlasem.

„Nebudeš mi říkat, co mám dělat a co ne, já na tebe kašlu. Táhni k čertu. Cullene.“ Když vyslovila moje jméno, bylo to, jako by jej vyplivla. Bylo to víc bolestivé, než jsem si jenom dokázal představit a bylo to víc ponižující než cokoliv, co se mi kdy předtím v životě stalo.

Chtěl jsem ji jenom pustit, ale nedokázal jsem zkoordinovat vztek, který mnou otřásl, se svými pohyby. Tak jsem ji prostě odhodil na zem… A tím jsem dokonal vše, co mezi našimi stranami nebylo vyřčeno.

„Nejsi nic víc než podělanej hajzl, co spolknul všechnu moudrost světa, viď?“ Křičela jako nepříčetná a celým jejím tělem prostoupila nenávist čistší než křišťál.

„Ovládej svoje emoce, já se odsud nehnu. Jedině… Že bys šla se mnou.“

Vytřeštila oči a marně se snažila polapit dech. Kdyby jenom měla tolik sil, aby mohla vstát, měl bych obličej rudý a podrápaný. Přesto se snažila na těch žalostně hubených nohách postavit.

„Co víc chceš? Chceš se na mě dívat? Jak tady klečím a snažím se posbírat a nohy, abych ti mohla jasně ukázat, kde jsou dveře? Já. Tě. Tu. Nesnesu. Dokážeš to už pochopit?“

„Ne, Isabello. A tím veškerá konverzace končí.“ A aniž bych jí vážně chtěl tolik ublížit, udělal jsem to. Prostě se na mě odevzdaně dívala a já věděl, že jsem to zase dokonale posral.

Nikdy jsem v ní neviděl tolik zoufalství a smutku jako v tu chvíli. Byla jako malé úplně ztracené štěně, když pochopila, že jí nenechám na pokoji.

„Neseď na té studené zemi, Bello.“ Chytl jsem ji do náručí a čelil slabým protestům z její strany. Znovu se pokoušela těmi drobnými pěstičkami způsobit něco mému hrudníku. Položil jsem ji na postel a musel žasnout nad jejím bojovným výrazem.

„Jsi tak příšerně hubená. Co jsi jedla naposledy?“ Moje podrážděnost nad jejím zuboženým stavem ji vyvedla už z tak dost rozkolísané rovnováhy.

Naprázdno otevřela ty sladké rty… Ale pak je zase rychle zavřela a umanutě mlčela. Stále doufala, že si to rozmyslím a odejdu.

Ale na to je moc pozdě, holčičko.

Rozhlédl jsem se po té šílené domácnosti. Nic, co by připomínalo plnohodnotnou kuchyň, jsem nezahlédl, ale přesto jsem následoval díru v kredenci jinak nazvanou dřez a poznal jsem i ledničku. A v ní samozřejmě nic. Jenom kus plesnivého sýra a láhev sodovky.

„Isabello,“ zavrčel jsem na ni. Když jsem se otočil zpět na ni, seděla na posteli se zkříženými kotníky a hlavu měla lehce nakloněnou na bok. „Musíš jíst!“

Pak hlavu znovu naklonila na bok a hořce se pousmála. „Víš ty co Edwarde? Polib mi. Přijdeš sem nezvanej… nevítanej a budeš mi tady dělat přednášku? Děkuju, ale nestojím o tvou péči ani o tvoji společnost.“

„Máš snad někoho jiného?!“

Se smíchem se zhroutila do peřin. A smála se dál. A dál. A dál… Zatnula ruky do pěstí a celé její tělo se propnulo v jedné nekončící křeči. A pak, když se zdálo, že ji smích přešel, začala plakat tak zoufale a tak strašně, že jsem se k ní bál i promluvit, abych její zoufalství neprolomil do bezedných hlubin.

Ale pak jsem to chopil. Její chování předtím i to, které následovalo po posraném rozhovoru o jídle.

No do prdele.

Eric mi to vzal na druhé zazvonění.

„Pane?“

„Víš, do jakého domu jsem vcházel, otevřu dveře od bytu, přijď sem. Cestou zavolej doktora Marshalla, ať přijede do mého bytu v Seattlu.“

„Něco se děje, pane?“

„Zdá se, že už to tak bude…“

Autor: Gabbe (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Špinavá hra - 15. kapitola: